ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1440.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1440/2014-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 3. prosince 2014 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného K. N. A. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 9 To 137/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 198/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 24. 1. 2014, sp. zn. 2 T 198/2012, byl obviněný K. N. A. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a byl podle tohoto ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.
Obviněný se zločinu dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) dne 27. 2. 2012 v době od 22:20 do 22:30 hodin v K. n. V. – L. , poblíž panelového domu č. p. .... v ulici P. , fyzicky napadl poškozeného E. M. E. A. tak, že k němu přišel směrem od domu č. p. ...., v postavení čelem k němu jej chytil levou rukou za jeho levé předloktí a při tom mu opakovaně říkal, aby mu dal peníze, přičemž pravou rukou se snažil dostat k aktovce, kterou poškozený držel v ruce, v níž měl část tržby ze své restaurace ve výši 22.000 Kč, poté co se jej poškozenému podařilo odstrčit a odejít k domu č. p. ....., šel za ním, když se poškozený po něm začal otáčet, tak jej udeřil rukou, ve které držel blíže nezjištěný tvrdý předmět, do levého ramene a levé části obličeje a následně jej kopl pod koleno levé nohy, v důsledku čehož poškozený upadl na zem na bok a uhodil se hlavou o trávník, následně se sehnul k poškozenému, který svíral aktovku v pravé ruce a částečně na ní ležel a snažil se mu aktovku vytrhnout, což se mu nepodařilo a poté, co byl vyrušen náhodnými kolemjdoucími, z místa utekl a nic neodcizil, přičemž poškozený utrpěl zranění blíže popsaná ve skutkové větě, což si vyžádalo lékařské ošetření a následnou hospitalizaci na chirurgickém oddělení nemocnice v Mělníku do 1. 3. 2012.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 9 To 137/2014, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V úvodu nejprve zrekapituloval průběh řízení v jeho trestní věci. Uvedl, že byl nejprve rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 2 T 198/2012, podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby. Toto rozhodnutí bylo k odvolání státního zástupce podaného v jeho neprospěch zrušeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 9 To 410/2013, a věc byla vrácena soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Okresní soud v Mělníku ho poté rozsudkem ze dne 24. 1. 2014, sp. zn. 2 T 198/2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze, uznal vinným zločinem loupeže. Obviněný má za to, že Krajskému soudu v Praze nepřísluší zasahovat do kompetence soudu I. stupně a nařizovat mu, jak má hodnotit důkazy. Uvedeným postupem ztrácí podle něj soud I. stupně svou nezávislost. Obviněný je přesvědčen, že ho nalézací soud uznal vinným pouze a jen na základě pokynu odvolacího soudu. Obecné soudy tak porušily zásadu zákazu libovůle moci soudní, porušily zásadu presumpce neviny a princip in dubio pro reo. Nedodržením uvedených zásad došlo podle obviněného k zásahu do jeho práv a svobod. Je přesvědčen, že jeho vina nebyla bezpečně a nepochybně prokázána. Obviněný si je vědom, že zákonná úprava dovolání staví na striktně vymezených dovolacích důvodech, to však nic nemění na povinnosti soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám. Důsledkem uvedeného zásahu krajského soudu a nesprávného posouzení skutku je podle obviněného nesprávné použití právní kvalifikace a uložení nepřiměřeně přísného trestu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že po seznámení s obsahem dovolání se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání, je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Toho si je ostatně obviněný vědom poukazem na striktně vymezené dovolací důvody, jakož i poukazem na povinnost soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám.
Předně Nejvyšší soud upozorňuje, že podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští.
Byť obviněný podává dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 9 To 137/2014, z obsahu dovolání je zřejmé, že velká část jeho argumentace se vztahuje k předchozím rozhodnutím soudů v této jeho trestní věci, a nikoli k rozhodnutí ve věci samé , jak požaduje citované ustanovení. Obviněný se evidentně dovolává rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 2 T 198/2012, jímž byl nejprve zproštěn obžaloby (na č. l. 192 tr. spisu), a který zjevně považuje za správný. Toto rozhodnutí však bylo následně odvolacím soudem zrušeno. Obviněný tedy brojí proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 9 To 410/2013, (na č. l. 229 tr. spisu), jímž byl uvedený zprošťující rozsudek nalézacího soudu zrušen a namítá, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do kompetencí nalézacího soudu a byla omezena nezávislost tohoto soudu. Ale ani v tomto případě se nejedná o rozhodnutí ve věci samé podle §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. a není proti němu dovolání přípustné.
Na tomto místě Nejvyšší soud pouze nad rámec dovolání podotýká, že postupem krajského soudu jako soudu odvolacího v řízení o odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného, nedošlo k porušení trestních předpisů, nedošlo k nepřípustnému zásahu do kompetencí nalézacího soudu ani soud I. stupně neztratil svou nezávislost, jak se domnívá obviněný, který těmito námitkami v podstatě pouze vyjadřuje svou nevoli s pravomocným rozhodnutím soudu v jeho trestní věci a svou nespokojenost s tím, že byl uznán vinným zločinem loupeže. Krajský soud v Praze v odvolacím řízení postupoval zcela v souladu s ustanoveními vztahujícími se na postup odvolacího soudu, přičemž měl nepochybně možnost zrušit odvoláním napadený rozsudek, pokud k tomu shledal zákonné důvody. V uvedené věci zrušil odvolací soud původní zprošťující rozhodnutí soudu I. stupně z důvodu uvedeného v §258 odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, nebo proto, že se ohledně takové části soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Odvolací soud při své přezkumné činnosti shledal (jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí na č. l. 229 a násl. tr. spisu), že soud I. stupně nepostupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. Poukázal na rozpor mezi výrokem a odůvodněním, v němž se nalézací soud nevypořádal s celou řadou skutečností významných pro rozhodnutí a při hodnocení důkazů pominul některé logické souvislosti. Soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí byl poté podle §264 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a byl povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil. Uvedené rozhodnutí odvolacího soudu tak nebylo libovůlí moci soudní, jak se domnívá obviněný, ale zákonným postupem. Nalézací soud pak nerozhodl pouze a jen na základě pokynu odvolacího soudu, jak se také domnívá obviněný, ale na základě provedeného dokazování a pečlivého hodnocení všech důkazů.
Další a jinak neodůvodněná námitka obviněného, že jeho vina nebyla bezpečně a nepochybně prokázána, neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jde o námitku skutkovou, jíž obviněný nezpochybňuje hmotně právní posouzení věci, ale napadá správnost skutkového stavu (popírá skutková zjištění soudů učiněná na základě provedeného dokazování). Pokud jde o údajné porušení zásady in dubio pro reo (jak namítá obviněný), Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, konstatoval: „Námitka porušení zásady in dubio pro reo je námitkou procesněprávní, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami procesněprávního charakteru. Dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, a nikoliv z hlediska procesních předpisů“.
Dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud však mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Mělníku, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal žádný rozpor. Vina K. N. A. zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, byla spolehlivě prokázána především podrobnou výpovědí samotného poškozeného. Tuto výpověď oba soudy pečlivě hodnotily a shledaly věrohodnou, neboť koresponduje i s dalšími provedenými důkazy, především pak s lékařskými zprávami ohledně zdravotního stavu poškozeného, který při konfliktu s obviněným utrpěl zranění. Soudní lékař pak shledal mechanismus vzniku poranění odpovídající popisu poškozeného, jak ke zraněním došlo. Obviněný tak svým jednáním, když proti poškozenému použil násilí v úmyslu zmocnit se jeho věci (aktovky s penězi), naplnil znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Nutno podotknout, že jak nalézací tak odvolací soud řádně odůvodnily své závěry a proto v podrobnostech postačí na tato odůvodnění odkázat.
Nejvyšší soud tedy ve věci neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, když bez dalšího popírá, že by se trestného činu dopustil, není dovolacím důvodem.
Ze shora citovaného je zřejmé, že námitky obviněného neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože Nejvyšší soud ve věci neshledal ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, bylo dovolání obviněného K. N. A. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš