ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.146.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 146/2014-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 5. 3. 2014 o dovolání obviněného M. T. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 13 To 278/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 175/2011 takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 5. 2013, sp. zn. 2 T 175/2011, byl obviněný M. T. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a pokusem zločinu znásilnění podle §21 odst. l tr. zákoníku, §185 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku a odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na deset roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, přičemž byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 1 T 34/2011, a další obsahově navazující rozhodnutí.
Podle zjištění Okresního soudu v Příbrami se obviněný dopustil trestné činnosti dne 17. 8. 2011 kolem 16,30 hodin v P., v provozovně salónu Sawadee, přičemž
- zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku spáchal v podstatě tím, že se po příchodu přiblížil k poškozené K. P., předstíral zájem o masáž, avšak zpoza oblečení vytáhl nůž, uchopil ji za rameno, přiložil jí nůž ostřím ke krku, kde jí způsobil řeznou ranku, za ruku ji silou táhl do místnosti pro masáže a tam ji pustil (bod I výroku o vině),
- pokus zločinu znásilnění podle §21 odst. l tr. zákoníku, §185 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku spáchal v podstatě tím, že poté, co přinutil poškozenou K. P. přejít do místnosti pro masáže, přistoupil k poškozené R. D., namířil proti ní nůž, uchopil ji za rukáv, táhl ji k masážnímu lehátku, serval z ní kalhoty, strčil do ní, až upadla zády na masérské lehátko, v úmyslu donutit ji k pohlavnímu styku, sám si sundal kalhoty, uchopil své přirození, pokusil se o soulož s ní, přitom nereagoval na křik poškozené K. P., kterou naopak udeřil do obličeje, ani na opakované sdělení poškozené R. D., že ji za chvíli vyzvedne manžel, a svého jednání zanechal a z místa odešel až poté, co mu poškozená R. D. nabídla částku 1 000 Kč, kterou vyndala z peněženky a kterou si obviněný vzal (bod II výroku o vině).
Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům, a odvolání státní zástupkyně, podané v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 13 To 278/2013, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí svého dovolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. l písm. c), d), g) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. l písm. c) tr. ř. obviněný namítl, že poté, co mu zvolený obhájce v řízení před Okresním soudem v Příbrami dne 19. 6. 2013 vypověděl plnou moc výlučně jen z důvodu nedostatku prostředků obviněného na zaplacení právních služeb, byla mu ustanovena nová obhájkyně až dne 25. 7. 2013, dále že mu nebyl ustanoven původní obhájce a konečně že nová obhájkyně s ním ani dostatečně nespolupracovala. Další námitky obviněného se týkaly jeho obhajoby při hlavním líčení konaném dne 22. 11. 2012, kdy ho obhajovala ustanovená obhájkyně JUDr. Bohumila Dokoupilová, která se nechala zastoupit Mgr. Jiřím Dokoupilem, přičemž žádný z nich ho nenavštívil ve věznici, aby se s ním dohodl na dalším postupu. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. l písm. d) tr. ř., obviněný namítl, že u veřejného zasedání před odvolacím soudem byl v tak špatném zdravotním stavu, že nebyl schopen se řádně obhajovat, a že šlo o situaci, jako by tam nebyl. S dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. obviněný spojil námitky zaměřené proti právní kvalifikaci skutku posouzeného jako pokus zločinu znásilnění podle §21 odst. l tr. zákoníku, §185 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku. V tomto ohledu vyjádřil názor, že trestní odpovědnost za pokus uvedeného zločinu zanikla podle §21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a že jeho jednání mohlo být posouzeno nanejvýš jako přečin omezování osobní svobody podle §171 odst. l tr. zákoníku. Kromě toho uvedl, že odložil nůž po útoku na poškozenou K. P. a že čin proti poškozené R. D. již nespáchal se zbraní. Jinak odkázal na svou obhajobu, podle které nebyl pachatelem žádného z obou skutků a podle které spáchala tyto skutky jiná osoba. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci jiným okresním soudem v obvodu Krajského soudu v Praze.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za dovolací důvody, je zjevně neopodstatněné.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Konkrétní uplatněné námitky mu musí odpovídat také svým obsahem. Mezi zákonnými dovolacími důvody není žádný, který by se vztahoval ke skutkovým zjištěním a k hodnocení důkazů. Nejvyšší soud proto zásadně nepřezkoumává postup soudů prvního a druhého stupně při hodnocení důkazů a při zjišťování skutkového stavu a nezabývá se námitkami směřujícími proti skutkovým zjištěním představujícím podklad rozhodnutí napadeného dovoláním.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
V posuzované věci jde podle námitek obviněného o stádium řízení mezi dnem 19. 6. 2013, kdy dosavadní obhájce Mgr. Michal David vypověděl plnou moc, kterou mu předtím udělila matka obviněného, a kdy o tom vyrozuměl Okresní soud v Příbrami, a dnem 25. 7. 2013, kdy bylo nové obhájkyni JUDr. Jitce Čápové doručeno opatření ze dne 28. 6. 2013, jímž ji předseda senátu Okresního soudu v Příbrami ustanovil obhájkyní obviněného. Lze konstatovat, že v době od 19. 6. 2013 do 25. 7. 2013 byl obviněný bez obhájce. Nicméně je třeba zároveň vzít v úvahu, že se jednalo o stádium, v němž nebyly provedeny žádné úkony, které by se staly podkladem rozhodnutí soudů obou stupňů. Uvedené stádium následovalo po vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 5. 2013 a předcházelo odvolacímu řízení. Rozsudek Okresního soudu v Příbrami byl doručen obviněnému dne 26. 7. 2013 a nově ustanovené obhájkyni dne 24. 7. 2013. Nově ustanovená obhájkyně podala za obviněného odvolání, zdůvodnila podané odvolání, podala za obviněného vyjádření k odvolání státní zástupkyně a zajistila účast svého zástupce ve veřejném zasedání před Krajským soudem v Praze jako soudem odvolacím dne 3. 9. 2013. Samotná okolnost, že obviněný byl v době od 19. 6. 2013 do 25. 7. 2013 bez obhájce, neměla žádný reálný význam a nijak neovlivnila průběh či výsledek celého řízení. Z toho vyplývá očividná neopodstatněnost námitek obviněného.
Nic na tom nemění ani další námitky obviněného, jimiž vyjadřoval nespokojenost s úrovní právních služeb, kterých se mu dostalo od ustanovené obhájkyně. Úroveň poskytovaných právních služeb je interní záležitostí vztahu mezi obhájcem jako advokátem na straně jedné a obviněným jako klientem na straně druhé a Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby ji jakkoli hodnotil, natož aby z ní vyvozoval nějaké závěry. Bezpředmětné jsou také námitky, jimiž obviněný dával najevo, že si přál, aby ustanoveným obhájcem byl advokát, který předtím vykonával jeho obhajobu jako zvolený obhájce a který vypověděl plnou moc výlučně jen z toho důvodu, že obviněný neměl peníze na placené právní služby. Postup soudu při výběru ustanoveného obhájce není nijak vázán na přání obviněného a je naopak upraven zákonem. Pro účely ustanovení obhájce soud vede abecedně uspořádaný pořadník advokátů, kteří souhlasí s výkonem obhajoby jako ustanovení obhájci u tohoto soudu a mají v jeho obvodu, popřípadě sídle, své sídlo (§39 odst. 2 tr. ř.). Z tohoto pořadníku soud vybírá předepsaným způsobem ustanoveného obhájce (§39 odst. 3 tr. ř.). Pokud předseda senátu Okresního soudu v Příbrami ustanovil obhájkyni JUDr. Jitku Čápovou postupem podle §39 odst. 2, 3 tr. ř. bez ohledu na to, co bylo přáním obviněného, nelze takovému postupu vytýkat žádné pochybení. Pokud bylo přáním obviněného mít jiného obhájce, mohl si ho sám zvolit a při nedostatku prostředků na zaplacení právních služeb navrhnout, aby předseda senátu rozhodl, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu, neboť v případě kladného rozhodnutí o takovém návrhu by náklady obhajoby hradil zcela nebo zčásti stát (§33 odst. 2 tr. ř.), a to i v případě zvoleného obhájce.
V době hlavního líčení konaného dne 22. 11. 2012 byla ustanovenou obhájkyní obviněného JUDr. Bohumila Dokoupilová. Pokud se ustanovená obhájkyně v tomto hlavním líčení nechala zastoupit jiným advokátem, jímž byl Mgr. Jiří Dokoupil, mělo to podklad v §26 odst. l zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a nezakládalo to stav, že by obviněný byl v hlavním líčení dne 22. 11. 2012 bez obhájce. Výhrady obviněného k tomu, jak s ním ustanovená obhájkyně a její zástupce komunikovali, jaká byla jejich součinnost s obviněným a jak vystupoval zástupce ustanovené obhájkyně v hlavním líčení, se týkají úrovně poskytovaných právních služeb, z které Nejvyššímu soudu nepřísluší vyvozovat nějaké další závěry nad rámec jasného a nezpochybnitelného zjištění, že v hlavním líčení obviněný měl obhájce.
K důvodu dovolání podle §265b odst. l písm. d) tr. ř.
Podle §265b odst. l písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Námitky obviněného ohledně jeho přítomnosti ve veřejném zasedání před Krajským soudem v Praze jako soudem odvolacím evidentně nemohou obstát. Obviněný byl tomuto veřejnému zasedání konanému dne 3. 9. 2013 po celou dobu přítomen. Měl možnost k věci se vyjádřit, což učinil prohlášením, že se připojuje k tomu, co uvedl jeho obhájce (zástupce ustanovené obhájkyně). Přitom vyjádření obhájce obviněného bylo velmi obsáhlé, zasvěcené a nespočívalo jen v nějakém paušálním odkazu na předcházející písemná podání.
K veřejnému zasedání byl obviněný předveden, protože byl ve vazbě. Obviněný po poradě s obhájcem uvedl, že byl hospitalizován ve vězeňské nemocnici, že má být operován na žlučník a že se necítí dobře na to, aby mohlo být veřejné zasedání konáno. Krajský soud v Praze však rozhodl konat veřejné zasedání, což odůvodnil tím, že mu nebyla předložena žádná lékařská zpráva o zdravotním stavu obviněného. Tento postup Krajského soudu v Praze lze akceptovat. K věci je možno ještě dodat, že obviněný v podání ze dne 2. 9. 2013, tj. ze dne předcházejícího dni konání veřejného zasedání, uplatňoval vůči Krajskému soudu v Praze důkazní návrhy a nijak se nezmiňoval o nějakých zdravotních obtížích, které by mu bránily v účasti při veřejném zasedání. Bez významu není ani chování obviněného při veřejném zasedání, a to po vyhlášení výroku rozhodnutí v průběhu jeho ústního odůvodňování. Obviněný rušil průběh této části veřejného zasedání vykřikováním nesouhlasu s rozhodnutím a při odchodu z jednací síně vulgárními výroky napadal obhájce i členy senátu. Z toho je jasně patrno, že obviněný byl schopen náležitě vnímat a sledovat průběh veřejného zasedání a že se u něho nejednalo o stav srovnatelný s fyzickou nepřítomností.
K důvodu dovolání podle §265b odst. l písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Pokud je dovolacím důvodem „nesprávné právní posouzení skutku“, rozumí se tím skutek, tak jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Pokud je dovolacím důvodem „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, jde rovněž o aplikaci hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudy v jiné otázce, než je právní posouzení skutku.
Dovolacímu důvodu odpovídají pouze námitky, podle nichž trestnost pokusu znásilnění zanikla podle §21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. V rámci těchto námitek obviněný zdůrazňoval, že mu nic nebránilo v tom, aby trestný čin dokonal, a přesto upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu. Tyto námitky jsou evidentně bez opodstatnění.
Podle §21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku trestní odpovědnost za pokus trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu.
V posuzovaném případě nebyla splněna ta z podmínek citovaného ustanovení, která vyžaduje, aby pachatel od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu upustil d o b r o v o l n ě . Dobrovolnost totiž vyžaduje, aby od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu pachatel ustoupil z vlastního podnětu. Dobrovolností pachatel demonstruje změnu svého vnitřního vztahu k původně zamýšlenému činu. O nic takového ovšem v dané věci nešlo. Rozhodnutí obviněného nepokračovat v dalším jednání směřujícím k dokonání zločinu znásilnění bylo vyvoláno aktivitou poškozené, která obviněnému nabídla peníze. Reakce obviněného pak záležela v podstatě v tom, že původní záměr dosáhnout pohlavního styku s poškozenou vyměnil za záměr obohatit se na úkor poškozené přijetím nabízených peněz. Rozhodnutí obviněného nepokračovat v dalším jednání směřujícím k znásilnění poškozené nevyplývalo ze spontánního obratu vnitřního vztahu obviněného k původně zamýšlenému činu, ale bylo důsledkem toho, že poškozené se podařilo dosáhnout u obviněného takového přehodnocení původního záměru, při kterém obviněný dal přednost své zištnosti. Jde o situaci, která je srovnatelná s tím, že pachatel od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu znásilnění upustí pod vlivem lsti poškozené, které uvěří, což je s podmínkou dobrovolnosti upuštění od pokusu neslučitelné (k tomu viz přiměřeně č. 33/1965 Sb. rozh. tr.).
Trestní odpovědnost obviněného za pokus trestného činu znásilnění tedy z hlediska ustanovení §23 odst. l písm. a) tr. zákoníku nezanikla.
Námitky obviněného, že pokus zločinu znásilnění nespáchal se zbraní, se týkaly aplikace ustanovení §185 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Posouzení skutku s použitím tohoto ustanovení má odpovídající podklad ve zjištění, že obviněný k útoku proti poškozené R. D. použil nůž. Evidentně tedy šlo o spáchání trestného činu se zbraní ve smyslu §118 tr. zákoníku. Pokud obviněný namítal, že při útoku proti poškozené neměl nůž, jde o námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním soudů a takové námitky stojí mimo zákonný dovolací důvod.
Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Příbrami, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor, a to ani v otázce totožnosti obviněného s osobou pachatele a v otázce použití nože i k útoku proti poškozené R. D. Na obě otázky bylo soustředěno dokazování již s ohledem na obhajobu obviněného. Základem skutkových zjištění soudů se staly svědecké výpovědi obou poškozených. Soudy hodnotily tyto výpovědi v souladu s jejich obsahem, nedopustily se v tomto ohledu žádné deformace a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a z hlediska logiky přijatelně vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními, která soudy vyvodily z důkazů, není dovolacím důvodem.
Závěrem k podanému dovolání
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. l písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, aniž k tomuto postupu potřeboval souhlas obviněného a státního zástupce.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec