ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1487.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1487/2014-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 10. prosince 2014 v Brně dovolání obviněného M. D. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 11 To 103/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 1 T 190/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 1 T 190/2010, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 25. 10. 2013, sp. zn. 1 T 190/2010, byl obviněný M. D. (dále zpravidla jen: ,,obviněný“) uznán vinným pod bodem I./1. rozsudku pokusem trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 k §241 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen: „tr. zák.“), pod bodem I./2. rozsudku trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., pod bodem I./3. a I./4. rozsudku pokračujícím zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem I./6. rozsudku přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem II./1. až 3. rozsudku pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku s přihlédnutím k ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a podle §56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. o nárocích poškozených na náhradu škody. Naproti tomu byl obviněný M. D. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěné době na počátku roku 2006 ve večerních hodinách v nájemním bytě na adrese N. Š. …, P., žádal poškozenou D. B., o orální styk a chtěl ji svázat punčochou, poté co poškozená odmítla a začala se bránit, snažil se ji k orálnímu pohlavnímu styku donutit násilím, a to tak, že ji uhodil levou rukou do obličejové části pod pravým okem, přičemž k orálnímu pohlavnímu styku nedošlo, neboť obviněný s násilím přestal, když poškozená začala brečet a přivolala svou dceru.
O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 11 To 103/2014, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 1 T 190/2010, ve výroku o vině pod bodem I., ve výroku o trestu a ve výroku, kterým byl obviněný zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. Při nezměněném výroku o vině pod bodem II. a výroku o náhradě škody napadeného rozsudku podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného M. D. vinným tím, že
1) v přesně nezjištěné době v průběhu dubna nebo května 2009 o víkendu ve večerních hodinách v nájemním bytě na adrese P. …, v obci Ř., okr. P.-v., odhrnul z poškozené D. B., peřinu, a vyžadoval na ní pohlavní styk, poté co se tato začala bránit, požadoval po ní orální pohlavní styk, chytil ji za vlasy a násilím ji donutil k orálnímu pohlavnímu styku, a následně na ní proti její vůli vykonal soulož poté, co jí násilím roztáhl nohy,
2) v přesně nezjištěné době v listopadu 2009 v ulici L. …, v obci Ř., okr. P.-v., fyzickou silou chytil hlavu poškozené D. B., a i přes její odpor ji donutil k orálnímu pohlavnímu styku,
3) dne 3. 1. 2010 v době okolo 03:30 hod. v ulici L. ..., v obci Ř., okr. P.-v. stáhl z poškozené D. B., peřinu, chytil ji za vlasy a táhl ji do obývacího pokoje, kde po ní požadoval orální pohlavní styk, což odmítla, následně ji dotlačil zpět do ložnice, kde ji vulgárně urážel, následně ji několikrát udeřil rukou a násilím jí roztáhl nohy a proti její vůli jí vsouval ruku do pochvy, ačkoliv se bránila,
4) dne 29. 5. 2010 v době okolo 22:00 hod. v ulici L. ..., v obci Ř., okr. P.-v., po předchozím verbálním napadení zatáhl poškozenou D. B., do ložnice, kde ji nadávkami a násilím donutil proti její vůli k orálnímu pohlavnímu styku,
5) minimálně dvakrát v přesně nezjištěnou dobu v červenci 2010 vylepil na volně přístupnou a z ulice viditelnou poštovní schránku před domem čp. … v ulici L., v obci Ř., okr. P.-v., fotografie poškozené D. B., v erotických až pornografických polohách, které poškozená nalezla na schránce dne 6. 7. 2010 a dne 11. 7. 2010,
čímž spáchal pod bodem 1) rozsudku trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., pod body 2), 3) a 4) rozsudku pokračující zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem 5) přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
Za tyto trestné činy a přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pod bodem II. napadeného rozsudku a dále za přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 2 T 165/2011, odsoudil obviněného podle §185 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 2 T 165/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Bouckého včas dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovoláním napadl shora uvedený rozsudek v plném rozsahu, tj. ve všech výrocích.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. podle obviněného spočívá v tom, že byl poškozen na svém právu na obhajobu tím, že po určitou dobu na přelomu let 2010 a 2011 byl bez obhájce, když probíhaly úkony trestního řízení, což je ověřitelné ze spisu. Blíže tento dovolací důvod neodůvodnil.
Dovolatel s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. tvrdí, že mu bylo zabráněno zúčastnit se veřejného zasedání o podaném odvolání u odvolacího soudu dne 5. 6. 2014, když opakovaně komunikoval s předsedkyní senátu Krajského soudu v Praze JUDr. Helenou Urválkovou s tím, že mu hrozí nebezpečí ohrožení života ze strany spoluvězňů eskortovaných k soudu, proti kterým vypovídal v jiných trestních věcech. Podle názoru obviněného bylo třeba zajistit speciální eskortu, což se nestalo, a tato situace měla mít za následek porušení práva obviněného na obhajobu, když se nemohl u odvolacího soudu řádně hájit. Pro zajištění účasti obviněného u veřejného zasedání nebyly podle dovolatele realizovány potřebné kroky ani ze strany předsedkyně senátu odvolacího soudu JUDr. Evy Rejchrtové. Výměnu předsedkyně senátu považuje dovolatel vzhledem ke složitosti kauzy za naprosto nevhodnou a v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dále doplnil svou argumentaci k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. tvrzením, že se odvolací soud nevypořádal s námitkou dovolatele, že mu nebylo přiznáno právo posledního slova podle §217 tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel namítá nezákonnost výslechu poškozené D. B. v hlavním líčení v nepřítomnosti obviněného i jeho obhájce v rozporu s §209 odst. 1 a násl. tr. ř., když tento nezákonný postup podle něj následně odsouhlasil odvolací soud, přestože jde o klíčovou svědkyni, čímž bylo podle dovolatele porušeno ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a zkráceno jeho právo na obhajobu. Výslech svědkyně probíhal tak, že svědkyně odpovídala telefonicky z jiné místnosti a obhájci obviněného bylo pouze krátce umožněno nahlédnout, o jakou osobu se jedná, a nemohl v rámci hlavního líčení sledovat bezprostřední reakce svědkyně včetně její nonverbální komunikace. Podle názoru dovolatele měl být minimálně zajištěn videopřenos výpovědi svědkyně. Takový způsob výslechu byl nezákonný a také bezdůvodný, neboť svědkyně vypovídala ve věci z větší části opakovaně, a tedy neexistovala žádná hrozba újmy nebo možného nebezpečí pro svědkyni, jejíž výslech byl v trestní věci obviněného klíčový.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje dovolatel v tom, že zjištěný skutkový stav byl soudy obou stupňů nesprávně hmotně právně posouzen, pokud byl uznán vinným pokusem trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. k §241 odst. 1 tr. zák. a pokračujícím zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Závěry napadeného rozhodnutí jsou podle obviněného v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními, neboť soudy obou stupňů nevyhodnotily komplexně skutkový stav. Obviněný namítá nedostatek subjektivní stránky ve formě úmyslného zavinění u jednání obviněného kvalifikovaného jako pokus trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. k §241 odst. 1 tr. zák., pokračující zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Při absenci přímého ani nepřímého úmyslu by podle dovolatele mohlo být jednání v některých bodech kvalifikováno maximálně jako přestupek. Soudy obou stupňů současně vycházely zejména z nezákonně pořízené a lživé výpovědi poškozené D. B. a ze znaleckých posudků, které podle dovolatele nesplňují zákonné náležitosti. Poukázal na to, že opakovaně navrhoval jejich opravu a doplnění. Dovolatel namítá v případě podvodných jednání jejich občanskoprávní charakter, když jednotlivé smluvní vztahy mají být řešeny v civilním řízení. Obviněný poukázal na to, že již ve svém odvolání upozorňoval, že celá řada svědků uváděla nepravdy, což soudy obou stupňů nevzaly v úvahu při posuzování předmětného jednání.
Obviněný dále poukazuje na princip ultima ratio a zásadu subsidiarity trestní represe, která je krajním řešením ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě, včetně odkazu na judikaturu Ústavního soudu České republiky (nález ze dne 3. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 413/04, nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 22. 12. 2004 sp. zn. II. US 372/03 aj.) a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k principu „ultima ratio“ (např. rozhodnutí ve věci Kokkinakis vs. Řecko – 14 307/88, §52 a Cantoni vs. Francie –
17 862/91, §29, jakož i judikaturu obecných soudů, např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 230/2000 a 5 Tdo 897/2005).
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel doplnil, že celé trestní řízení trvalo přes čtyři roky z důvodu nekvalitní práce soudu prvního stupně, jemuž byla věc dvakrát vrácena pro podstatné vady, a tato skutečnost nebyla ze strany soudů obou stupňů vzata v úvahu při stanovení výměry trestu. Obviněný se domnívá, že jsou u něj dány důvody pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 tr. zákoníku vzhledem k délce trvání procesu a vážnému zdravotnímu stavu dovolatele spojenému s jeho věkem. Dále se domáhá zařazení do věznice s mírnějším režimem.
Obviněný z těchto důvodů navrhuje zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze a přikázání věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce, který uvedl následující:
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případě, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání. Toto ustanovení předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Pokud se tak nestalo, byl by obviněný zkrácen na svém právu, aby byla věc projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Podmínky pro řízení v souvislosti s projednáním odvolání obviněného ve veřejném zasedání před soudem druhého stupně ve smyslu §232 a násl. tr. ř. byly v projednávané věci splněny, když obviněný svým přípisem adresovaným předsedkyni senátu odvolacího soudu JUDr. Heleně Urválkové ze dne 12. 1. 2014 sice poukázal na svou obavu o vlastní bezpečnost a požádal o samostatnou eskortu k veřejnému zasedání odvolacího soudu, nicméně požádal o projednání věci bez jeho přítomnosti (č. l. 634 spisu), které soud následně vyhověl. Nelze tedy souhlasit s námitkou obviněného, že nebyla řádně zajištěna jeho účast na veřejném zasedání před odvolacím soudem. Námitka obviněného je proto nedůvodná.
Také tvrzení obviněného o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., že neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít, nemůže obstát, neboť v souvislosti s označeným obdobím přelomu let 2010 a 2011 je ze spisového materiálu zřejmé, že dne 9. 12. 2010 se konalo hlavní líčení u Okresního soudu Praha-východ za přítomnosti jak obviněného M. D., tak i jeho zvoleného obhájce JUDr. Milana Strnada (viz č. l. 232 a násl. spisu). Přestože byly po ukončení tohoto hlavního líčení z důvodu omluvy přísedící ze zdravotních důvodů dále prováděny výslechy svědků mimo hlavní líčení, bylo na výpovědi jednotlivých svědků reagováno ze strany přítomného obviněného i jeho obhájce kladením dotazů. Přípisem ze dne 4. 1. 2011 (č. l. 269 spisu) obhájce JUDr. Milan Strnad oznámil soudu ukončení obhajoby obviněného M. D. z důvodu nezaplacení úkonů obhajoby klientem s tím, že dne 4. 1. 2011 odstoupil obhájce od smlouvy. Dne 18. 1. 2011 byla soudem prvního stupně neprodleně ustanovena obviněnému obhájkyně, a to Mgr. Lenka Mašková (č. l. 278 spisu), která bezprostředně reagovala na ustanovení obhájkyní obviněnému sdělením soudu ze dne 24. 1. 2011, že obhajobu obviněného M. D. převzala (č. l. 279 spisu) a dne 3. 2. 2011 obhájkyně osobně nahlédla do spisu a seznámila se s obsahem spisového materiálu (č. l. 280 spisu). Následující hlavní líčení před soudem prvního stupně proběhlo dne 10. 2. 2011 za přítomnosti obviněného i nově ustanovené obhájkyně (č. l. 289 spisu). Z uvedeného tedy vyplývá, že obviněný byl po celou jím označenou dobu trestního řízení před soudem řádně zastoupen obhájkyní. Námitku dovolatele je proto nutno posoudit jako nedůvodnou.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. lze v obecné rovině konstatovat, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř., viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 6 Tdo 55/2013).
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními. Ve věci přitom nelze shledat žádný, potažmo extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
Rozhodnutí soudů v projednávané věci však takovými vadami zjevně netrpí. Především je nutno zdůraznit, že námitky deklarované v dovolání a podřazené obviněným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný již v rámci odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a jde tak v podstatě o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádal odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. V rámci konstantní judikatury lze upozornit v této souvislosti např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 17/2002 pod č. T 408).
Dovolání, které se opírá o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nedůvodné. V předmětné trestní věci došlo k opakovanému zrušení rozsudku soudu prvního stupně, a to nejprve usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2013, sp. zn. 11 To 499/2012, kterým byl napadený rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. 11. 2011 a 13. 8. 2012, sp. zn. 1 T 190/2010, podle §258 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř. zrušen, a to rozsudek ze dne 28. 11. 2011 v odsuzující části a rozsudek ze dne 13. 8. 2012 v celém rozsahu a věc podle §259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně. Již v rámci tohoto rozhodnutí odvolacího soudu byly námitky obviněného mimo jiné ve vztahu k výslechu svědka a znalce mimo hlavní líčení posouzeny jako důvodné a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí v rozsahu výrokové části uvedeného usnesení odvolacího soudu za účelem zajištění nápravy zjištěných procesních pochybení.
V rámci prvotního odvolacího řízení odvolací soud z podnětu odvolání obviněného v odůvodnění svého rozhodnutí uložil, aby nalézací soud v rámci nového hlavního líčení doplnil dokazování o důkazy, které mu uložil provést odvolací soud, a tyto náležitě zhodnotil. V rámci dalšího odvolacího řízení odvolací soud konstatoval, že považuje skutková zjištění učiněná nalézacím soudem za správná a úplná, když se soud prvního stupně s požadavky odvolacího soudu ve všech ohledech vypořádal a vyslechl řádně a zákonným způsobem všechny klíčové svědky S. S., F. S. a D. B. ve smyslu §209 odst. 1 tr. ř., a uzavřel, že nalézací soud zvolil vhodnou formu výslechu poškozené D. B., když nechal svědkyni vypovídat prostřednictvím telefonu z jiné místnosti, přičemž autenticitu její výpovědi i její ztotožnění zajišťoval pověřený pracovník soudu, čímž byla zajištěna její osobní bezpečnost a výpověď svědkyně nebyla ničím ani osobou obviněného ovlivněna, když není pochyb, že vzhledem k charakteru projednávané trestné činnosti násilné povahy, byla na místě důvodná obava z ovlivnění výpovědi svědkyně v přítomnosti obviněného, popř. hrozba vážné újmy nebo jiného vážného nebezpečí. Obviněnému pak bylo umožněno vyjádřit se k výpovědi poškozené a klást jí otázky. Soud druhého stupně proto neshledal žádná procesní pochybení v postupu, která použil nalézací soud, neboť byla zaručena všechna práva na obhajobu obviněného. Odvolací soud vyhodnotil požadavek obhájce obviněného na doplnění dokazování opětovným výslechem poškozené D. B. jako nadbytečný s ohledem na provedení výslechu této svědkyně soudem prvního stupně v souladu s procesními ustanoveními trestního řádu, jakož i návrh na doplnění posudků psychologického a psychiatrického, které neobsahují žádné vady nebo logické nesrovnalosti, a odvolací soud tyto považuje za dostatečný podklad pro rozhodnutí. Obsah výpovědi klíčové svědkyně D. B., jakož i další důkazy v souvislosti se zjištěným skutkovým stavem, jsou podrobně rozvedeny v odůvodnění jak rozhodnutí soudu prvního stupně, tak i napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a lze se s nimi v plném rozsahu ztotožnit. Rovněž tak lze souhlasit s právními závěry a použitou právní kvalifikací jednotlivých útoků, které odvolací soud vyslovil ve výrokové části napadeného rozhodnutí.
Námitky obviněného jsou ve své podstatě námitkami skutkovými, kterými se obviněný snaží dovolací soud přesvědčit o své verzi skutkového děje. Z tohoto pohledu lze odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Pokud obviněný poukazuje na to, že v jeho trestní věci existuje rozpor mezi právními závěry a provedeným dokazováním, pak je nutno uvést, že žádné ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. „nesoulad či extrémní nesoulad“, a to ani jako obsahovou součást zmíněného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ústavní soud připouští možnost zásahu, existuje-li extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury, či svévole na straně obecných soudů. Nejvyšší soud však v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu. Stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V návaznosti na výše uvedené je potřebné uvést, že soudy prvního i druhého stupně si byly plně vědomy důkazní situace a pečlivě přistupovaly k hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Závěrem zdůraznil, že dovolací námitky obviněného M. D., které jsou po obsahové stránce jen opakováním námitek odvolacích, jsou zjevně nedůvodné.
Nejvyšší státní zástupce uvedl, že se lze v plném rozsahu ztotožnit se závěry soudů, které dovodily odpovědnost obviněného podle trestního zákoníku, protože použití norem občanského práva by nepostihlo společenskou škodlivost jednání obviněného. Stejně tak nelze nic namítat ve vztahu k právní kvalifikaci jednotlivých skutků, kterou v návaznosti na výsledky dokazování před soudem prvního stupně odvolací soud použil v trestní věci obviněného.
Argumentaci obviněného uplatněnou v dovolání považuje ve svém celku za zjevně neopodstatněnou, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného než výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. :
Tento důvod dovolání spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Obviněný blíže nekonkretizuje, v čem spočívá tento dovolací důvod a pouze uvádí, že v období na přelomu let 2010 a 2011 neměl obhájce. Tato námitka je nedůvodná. Obviněný měl zvoleného obhájce JUDr. Milana Strnada, který jej obhajoval také u hlavního líčení dne 9. 12. 2010 u Okresního soudu Praha-východ (č. l. 232 a násl. spisu). Obhájce obviněného byl přítomen u tohoto soudu i po ukončení hlavního líčení, když byly prováděny mimo hlavní líčení výslechy svědků, jichž byl přítomen i obviněný, přičemž obhájce obviněného kladl dotazy vyslýchaným svědkům. Dovolací soud zjistil ze spisu, že obhájce obviněného JUDr. Milan Strnad oznámil soudu přípisem ze dne 4. 1. 2011 (srov. č. l. 269 spisu) ukončení obhajoby obviněného z důvodu nezaplacení úkonů obhajoby klientem, tedy obviněným M. D., a dne 4. 1. 2011 obhájce odstoupil od smlouvy s obviněným. Dne 18. 1. 2011 soud prvního stupně ustanovil obviněnému obhájkyni Mgr. Lenku Maškovou (č. l. 278 spisu), která dne 24. 1. 2011 oznámila soudu, že převzala zastoupení obviněného (č. l. 279 spisu). Obhájkyně Mgr. Lenka Mašková dne 3. 2. 2011 osobně nahlédla do spisu a seznámila se s obsahem spisového materiálu (č. l. 280 spisu). Ustanovená obhájkyně poté obhajovala obviněného před soudem prvního stupně dne 10. 2. 2011 (č. l. 289 a násl. spisu). Námitka obviněného, která navíc zcela neodpovídá požadavku na odůvodnění důvodu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., je naprosto nedůvodná. Ze spisu je beze všech pochybností zřejmé, že uplatněný dovolací důvod není naplněn. Skutečnosti uvedené shora jsou ze spisu ověřitelné, přestože obviněný se snad domnívá opak.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.:
Dovolání z tohoto dovolacího důvodu lze podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání.
Nejvyšší soud zjistil z obsahu spisu vedeného u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 1 T 190/2010, že soud prvního stupně předložil dne 10. 1. 2014 spis Krajskému soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání obviněného. Obviněný zaslal odvolacímu soudu doplnění odvolání ze dne 12. 1. 2014 spojené se žádostí, aby jeho odvolání bylo projednáno v jeho nepřítomnosti. K odvolání uvedl, že nemá, co by k věci dále dodal, že u odvolacího řízení bude přítomný jeho obhájce, a proto souhlasí s tím, aby se odvolací řízení konalo v jeho nepřítomnosti, protože jej bude obhajovat Mgr. Jan Boucký, který má jeho důvěru. Současně uvedl, že pokud by senát Krajského soudu v Praze trval na účasti u odvolacího řízení, existuje možnost, aby soud nařídil z bezpečnostních důvodů jeho samostatnou eskortu z Věznice Plzeň do P. a zpět (č. l. 634 spisu). Dne 14. 4. 2014 požádala předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze JUDr. Helena Urválková s odkazem na podání obviněného ze dne 12. 1. 2014, aby sdělil odvolacímu soudu, zda trvá na tom, aby věc byla projednána v jeho nepřítomnosti, a to vzhledem k dalšímu postupu ve věci, zejména zajištění eskorty (č. l. 645 spisu). Na tuto žádost soudu obviněný odpověděl sdělením ze dne 21. 4. 2014 (na č. l. 646 spisu) doslova následující: „Závazně sděluji, aby odvolání proti rozsudku č. j. 1 T 190/2010 bylo projednáno v mojí nepřítomnosti. Důvody jsem sdělil v přípisu dne 12. 1. 2014. Po rozhovoru s obhájcem Mgr. Bouckým mi bylo řečeno, že pan obhájce podá žádost o samostatnou eskortu. Trvám na projednání věci v mojí nepřítomnosti za účasti obhájce Mgr. Bouckého, který má moji důvěru“. Krajskému soudu v Praze bylo toto sdělení doručeno dne 24. 4. 2014 (č. l. 648 spisu). Nejvyšší soud zjistil z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 5. 6. 2014 Krajským soudem v Praze, že obviněný se k veřejnému zasedání nedostavil, doručení měl vykázáno dne 14. 5. 2014 a byla přečtena jeho žádost ze dne 21. 4. 2014 o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Současně bylo protokolováno, že se dostavil obhájce obviněného Mgr. Jan Koucký (správně má být „Mgr. Jan Boucký“), AK Praha 2, ČK 09851, u nějž bylo doručení vykázáno dne 12. 5. 2014. Soud poté vyhlásil usnesení, že bude jednáno v nepřítomnosti obviněného M. D. a strany byly upozorněny na změnu obsazení senátu podle rozvrhu práce.
Podle §263 odst. 4 tr. ř. platí, že v nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný M. D. výslovně požádal, aby Krajský soud v Praze projednal a rozhodl o jeho odvolání v nepřítomnosti, přičemž veřejného zasedání se zúčastnil obhájce obviněného. Opakované výslovné prohlášení obviněného odvolací soud správně posoudil podle jeho obsahu (§59 odst. 1 tr. ř.) tak, že se obviněný vzdal účasti při veřejném zasedání. Za této situace není naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a dovolání je v této části zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že pod tento dovolací důvod nelze podřadit námitku obviněného o tom, že mu odvolacím soudem nebyla dána možnost posledního slova podle §217 tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.:
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Z těchto skutečností pak vyplývá, že se Nejvyšší soud nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je třeba uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 trestního řádu, ani přezkoumávání úplností provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají proto povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud především poukazuje na to, že neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními v trestní věci obviněného. Obviněný navíc podřadil pod tento dovolací důvod námitky, které uplatnil již v odvolání, s nimiž se odvolací soud vypořádal vyčerpávajícím způsobem a v souladu se zákonem v odůvodnění svého rozhodnutí. Z výše uvedeného je zřejmé, že námitky proti skutkovým zjištěním nenaplňují tento důvod dovolání a neexistuje proto povinnost Nejvyššího soudu, aby je přezkoumával. Takovou námitkou je především námitka, která se týká výslechu svědkyně D. B. a věrohodnosti její výpovědi. Protože důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, dovolacímu soudu nepřísluší posuzovat správnost a zákonnost provádění dokazování. Postup soudů, jímž provádí dokazování v hlavním líčení (veřejném zasedání), je totiž upraven trestním řádem, tedy procesním předpisem a není součástí hmotně právního posuzování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 20/2003 pod č. T – 486). Nejvyšší soud se proto skutkovými námitkami dovolání nezabýval. Obviněný uplatňuje řadu procesních a skutkových námitek, které vzhledem k vymezení dovolacího důvodu nelze přezkoumávat v řízení o dovolání. Uplatněný dovolací důvod nenaplňuje ani námitka, že mělo být použito ustanovení §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, a to s přihlédnutím k délce řízení a jeho vážnému zdravotnímu stavu a věku. Tuto námitku nelze úspěšně uplatňovat v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud dále poukazuje na to, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (srov. rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Jednání obviněného pod bodem II./1. až 3. rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu je zcela běžným případem podvodného jednání. Podle opisu Rejstříku trestů byl obviněný čtrnáctkrát soudně trestán, mimo jiné v letech 1999, 2001 a 2007 pro podvody, přičemž výkon nepodmíněných trestů odnětí svobody na něj jako recidivistu neměl žádný převýchovný vliv. Jednání obviněného v posuzované věci odpovídá běžně se vyskytujícím přečinům podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, naplňuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty tohoto přečinu, a proto nelze v žádném případě ani uvažovat o tom, že by tyto skutky mohly být v souladu s principem ultima ratio projednány v občanskoprávním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003).
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že dovolání obviněného bylo zčásti podáno z důvodů, které nenaplňují uplatněné dovolací důvody a zčásti byly uplatněny námitky, které jsou zjevně neopodstatněné. Proto dovolání obviněného M. D. jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, které konal za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2014
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek