ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.1494.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 1494/2014-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 10. prosince 2014 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněné L. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 9 To 318/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 222/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné L. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 91 T 222/2013, byla obviněná L. K. uznána vinnou ad 1), ad 2) přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku a ad 3) přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto přečiny byla podle §346 odst. 2 tr. zákoníku, a §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody na 10 měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 20 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.
Jednání, jímž obviněná spáchala uvedené přečiny, spočívalo podle výroku o vině rozsudku soudu I. stupně v tom, že (zkráceně uvedeno):
1) dne 11. 10. 2011 v B., během hospitalizace na psychiatrické klinice, před vyslýchajícími policisty po řádném poučení a upozornění uvedla nepravdivou informaci o tom, že její tehdejší přítel D. K. dne 7. 10. 2011 v jejím bydlišti v B., poté, co snědla několik desítek tablet v rozsudku uvedených léků, jí neposkytl první pomoc, pouze ji nezúčastněně sledoval, a přes její prosby jí nezavolal lékařskou pomoc, místo toho jí, i na její opětovnou žádost o zavolání Rychlé záchranné služby, pouze sdělil, ať radši chcípne, než by kvůli ní šel do tepláků, a z bytu utekl, na základě čehož policejní orgán vydal dne 18. 10. 2011 záznam o zahájení úkonů trestního řízení, kde D. K. označil jako podezřelého z přečinu neposkytnutí pomoci podle §150 odst. 1 tr. zákoníku;
2) dne 19. 10. 2011 v B., na policejním oddělení obecné kriminality, po opětovném řádném poučení, v úmyslu přivodit bývalému příteli D. K. trestní stíhání, shora uvedené skutečnosti zopakovala, na základě čehož mu bylo sděleno podezření z uvedeného přečinu, a poté byl na něj dne 7. 12. 2011 státním zástupcem podán u Městského soudu v Brně návrh na potrestání;
3) dne 23. 1. 2012 u Městského soudu v Brně při hlavním líčení, kde byla ve věci sp. zn. 95 T 227/2011 vyslýchána jako svědkyně, po řádném poučení uvedla k průběhu události z večerních hodin dne 7. 10. 2011 stejné skutečnosti jako v bodě 1) a 2), kdy především na základě její výpovědi byl D. K. rozsudkem tohoto soudu uznán vinným ze spáchání přečinu neposkytnutí pomoci podle §150 odst. 1 tr. zákoníku, avšak na základě jeho odvolání byl následně rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 8 To 167/2012, zproštěn podle §226 písm. a) tr. ř.
Proti citovanému rozsudku podala odvolání obviněná (proti výroku o vině a trestu) a poškozený D. K. (proti výroku o náhradě škody). Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 9 To 318/2014, podle §256 tr. ř. zamítl obě odvolání.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podala obviněná řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněná namítla, že soud II. stupně nesprávně právně posoudil její jednání, neboť skutek se nestal a nebylo prokázáno, že by úmyslně křivě a vědomě vypovídala nepravdu s úmyslem poškozeného D. K. poškodit. Výslech na psychiatrické klinice provedený několik dnů po jejím pokusu o sebevraždu byl proveden bez souhlasu a přítomnosti ošetřujícího lékaře, přestože byla ve stavu, kdy nepochybně nebyla schopna relevantně k věci vypovídat. Nebylo objasněno, z jakého důvodu se za ní dostavila policie do nemocnice a k čemu jí vyslýchala. Rovněž tak nešla obviněná ze své vůle na obvodní oddělení policie s úmyslem křivě vypovídat proti poškozenému D. K., ale byla tam předvolána a není jasné, z jakého důvodu k jejímu předvolání došlo.
Dále obviněná zopakovala svou obhajobu a namítla, že i v trestní věci vedené proti poškozenému D. K. soudy obou stupňů její výpověď hodnotily jako nevěrohodnou a nikoli jako křivou, přičemž i stávající judikatura mezi těmito dvěma pojmy činí rozdíl. Pokud by jej chtěla křivě obvinit, mohla uvést, že ji znásilnil, ale ještě v nemocnici spontánně uvedla, že mezi nimi došlo k dobrovolnému pohlavnímu styku. Současně poukázala na výpověď poškozeného D. K., kterého rovnou napadlo hledat ji v nemocnici poté, co nepřišla na domluvené setkání, přitom podle jejího názoru, když ji den předtím opustil ve skvělé psychické a fyzické kondici, neměl důvod ji hledat jinde než doma. Soudům obou stupňů vytkla, že se zabývaly peripetiemi poměru obviněné s poškozeným místo toho, aby se zabývaly subjektivní stránkou trestného činu, zda měla vůbec v úmyslu křivě vypovídat, aby poškodila poškozeného D. K.
Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil soudu II. stupně věc znovu projednat.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněné vyjádřila tak, že její námitky vybočují z hranic uplatněného dovolacího důvodu, neboť směřují proti správnosti skutkových zjištění. Skutkové námitky mohou založit dovolací důvod, pokud má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. V projednávané věci je podle státní zástupkyně extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, neboť soudy ignorovaly zásady logického myšlení ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Soudům se podle státní zástupkyně nepodařilo spolehlivě prokázat, že obviněná v trestním řízení vedeném proti D. K. záměrně lhala, tedy že by jej křivě obvinila a následně křivě svědčila. Po rekapitulaci způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů zdůraznila, že nebyl proveden žádný relevantní důkaz o záměrně lživé výpovědi obviněné, ale bez dalšího ji označily za lživou i přesto, že v původním řízení vedeném proti D. K., byla její výpověď označena jako nevěrohodná. Z důkazní situace vyplývá, že v inkriminované době se v bytě nacházeli pouze obviněná a poškozený D. K. Každý z nich líčí odlišně okolnosti, za jakých si obviněná vzala léky. Žádný z důkazů přitom podle státní zástupkyně nesvědčí o tom, že by jedna z verzí mohla být pravdivá a druhá nepravdivá. Ve věci měl být vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, který by objasnil otázky týkající se osobnosti obviněné a jejích motivů. Rovněž tak státní zástupkyně vyslovila pochybnosti o správnosti popisu skutku ve vztahu souběhu přečinů křivého obvinění a křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek soudu I. stupně a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř., ale je zjevně neopodstatněné.
Obviněná ve svém podání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Dále lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, čímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud shledal, že obviněná uplatnila v dovolání v podstatě shodné námitky, které byly obsahem jejího odvolání (č. l. 270 – 271v), soud II. stupně se jimi zabýval a také se s nimi i řádně vypořádal (str. 4 – 5 odůvodnění napadeného usnesení). Pokud v tomto směru soud II. stupně mimo jiné odkázal na příslušnou část odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně a neopakoval tam veškeré uvedené úvahy a závěry, nelze tomuto postupu ničeho vytknout. Odvolací námitky obviněné byly totiž shodné s její obhajobou, kterou uplatnila již před soudem I. stupně a tento se s ní podrobně a přiléhavě vypořádal ve svém rozhodnutí (str. 9 – 11 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně).
Judikatura Nejvyššího soudu vychází z názoru, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem I. stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu 7/2002 – T 408). Porovnáním námitek obviněné uplatněných před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení s námitkami, které uplatňuje nyní v dovolání, je zřejmé, že obviněná uplatňuje námitky, s nimiž se již soudy I. i II. stupně v souladu se zákonem vypořádaly. Obviněná zjevně zaměňuje dovolání za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedených v §265b tr. ř.
Z tohoto pohledu Nejvyšší soud považoval námitky obviněné směřující proti správnosti skutkových závěrů a způsobu hodnocení jednotlivých důkazů soudy obou stupňů za námitky, které nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný z dalších dovolacích důvodů. Uplatněný dovolací důvod není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Obviněná přitom pouze opakuje svou obhajobu a tvrdí, že se skutek nestal. Polemizuje se způsobem, jak soudy provedené důkazy hodnotily, a domáhá se jiného způsobu hodnocení důkazů, který by odpovídal jejím představám a byl v souladu s její obhajobou. Dovolací soud je vázán rozsahem a důvody uvedenými v dovolání, proto nepřihlížel k výhradám státní zástupkyně uvedeným v jejím vyjádření k dovolání obviněné, které byly nad rámec námitek obviněné.
Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit pouze námitku obviněné, že nenaplnila subjektivní stránku projednávaných přečinů, neboť podle ní nebylo prokázáno, že by poškozeného D. K. úmyslně křivě obvinila a vědomě vypovídala nepravdu s úmyslem jej poškodit. Naplněním subjektivní stránky se podrobně zabýval soud I. stupně (str. 11 – 12 odůvodnění meritorního rozhodnutí), kde současně rozvedl své úvahy, na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že výpověď obviněné v postavení svědka (v trestní věci vedené proti D. K. u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 95 T 227/2011) není pouze nevěrohodná, ale je nepravdivá. Pro stručnost lze na tam uvedené odkázat. Z výpovědi poškozeného D. K., listinných důkazů a fotografií lze spolehlivě učinit závěr o tom, že obviněná zcela cíleně a vědomě (v přímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a/ tr. zákoníku) uváděla orgánům činným v trestním řízení nepravdivé skutečnosti o okolnostech, za jakých požila větší množství léků a pokusila se tímto způsobem o sebevraždu. Takovouto opakovanou nepravdivou výpovědí nejprve zjevně cíleně křivě obvinila poškozeného D. K. z neposkytnutí pomoci, v důsledku čehož mu bylo sděleno podezření z daného přečinu a následně jako svědkyně v trestním řízení u hlavního líčení zopakovala nepravdivou výpověď, která měla s ohledem na okolnosti skutku podstatný význam pro soudní rozhodnutí. Nelze přehlédnout ani poněkud bouřlivou a výrazně kolísavou historii vztahu obviněné s poškozeným D. K. Z výsledků dokazování v trestní věci, která byla vedena na základě křivého obvinění D. K., vyplynulo, že výpověď obviněné byla vyhodnocena jako nevěrohodná. V nyní projednávané trestní věci obviněné se orgány činné v trestním řízení správně zabývaly již otázkou, zda výpovědi obviněné jsou pouze nevěrohodné, anebo zda jsou přímo lživé, nepravdivé. Soud I. stupně pečlivě a důsledně hodnotil výpověď poškozeného D. K. a tuto konfrontoval s ostatními důkazy. Při následném hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. pak dospěl ke správným závěrům o jeho věrohodnosti a současně k závěru o nepravdivé výpovědi obviněné. Z její strany se jednalo o lživé obvinění a následně toto nepravdivé tvrzení opakovala v rámci svědecké výpovědi u hlavního líčení. Zákonný znak spočívající v tom, že pachatel „uvede nepravdu“, je naplněn tehdy, jestliže ve své výpovědi v postavení svědka tvrdí něco, co odporuje skutečnosti. Jednoznačně a bez důvodných pochybností bylo vyloučeno, že to, o čem vypovídala obviněná v postavení svědka, bylo ve skutečnosti tak, jak to ve své výpovědi tvrdila. O existenci subjektivní stránky jednání obviněné, jímž byla uznána vinnou, tak nevznikají žádné pochybnosti.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanou vadou, Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy Ph.D.