ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.242.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 242/2014-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 18. 3. 2014 dovolání obviněných A. K., a A. Kr., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 8 To 216/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 188/2012 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněných A. K. a A. Kr. a s přiměřeným užitím ustanovení §261 tr. ř. také ohledně obviněných M. S. a M. P. z r u š u j í
- rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 8 To 216/2013, pokud jím byl v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 11 T 188/2012, ponechán nedotčen výrok o náhradě škody,
- rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 11 T 188/2012, ve výroku o náhradě škody.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným užitím ustanovení §265 tr. ř. se Daikin Device Czech Republic, s. r. o., Brno-Černovice, Švédské Valy 1227/2, o d k a z u j e s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 11 T 188/2012, byli obvinění A. K., M. S., M. P. a A. Kr. uznáni vinnými zločinem krádeže podle §205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku a odsouzeni každý podle §205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 32 měsíců s tím, že obvinění A. K., M. S. a A. Kr. byli pro výkon trestu zařazeni podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s dozorem a obviněnému M. P. byl výkon trestu podle §81 odst. l tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §82 odst. l tr. zákoníku na 4 roky. Podle §228 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto, že všichni obvinění jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit poškozené obchodní společnosti Daikin Device Czech Republic, s. r. o., Brno-Černovice, Švédské Valy 1227/2, částku 775 151 Kč a že obvinění A. K., M. S. a M. P. jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit tomuto poškozenému ještě další částku 122 517 Kč.
Skutek spočíval podle zjištění Městského soudu v Brně v podstatě v tom, že obvinění společně po předchozí dohodě, naplánování a rozdělení úkolů odcizili ke škodě obchodní společnosti Daikin Device Czech Republic, s. r. o., v jejím areálu v Brně-Černovicích kovový odpad tím způsobem, že obviněný M. P. jako zaměstnanec obchodní společnosti Kaiser service, s. r. o., která z areálu odvážela odpad, vjel do areálu nákladním vozidlem zn. MAN registrační značky ......, poté střídavě obvinění A. K. a M. S. se souhlasem a vědomím obviněného A. Kr. jako jejich nadřízeného - přičemž všichni tři byli zaměstnanci obchodní společnosti Daikin Device Czech Republic, s. r. o. - naložili kromě legálně odváženého odpadu také jimi připravený kovový odpad, který ke škodě zaměstnavatele odcizili, obviněný M. P. pak tento odpad odvezl a prodal nejméně v 77 případech ve výkupně kovů I. S. v B, D. ul., a nejméně ve 3 případech ve výkupně kovů SD Kovošrot v Brně, Železná ul., a o takto získanou částku se všichni čtyři obvinění rozdělili. Ve výroku o vině jsou pod body 1-80 specifikovány jednotlivé případy odcizení kovového odpadu v době od 10. 1. 2011 do 7. 8. 2012 s tím, že na jednání uvedeném v bodech 1-4, 75-80 se nepodílel obviněný A. Kr. nejprve z důvodu pracovní neschopnosti a pak z důvodu přeřazení na jiné pracoviště. Z této specifikace vyplývá, že všichni čtyři obvinění společně způsobili škodu ve výši 775 151 Kč a že obvinění A. K., M. S. a M. P. společně (tj. bez obviněného A. Kr.) způsobili nad tento rámec škodu ještě ve výši 122 517 Kč.
O odvoláních, která podali všichni čtyři obvinění proti všem výrokům, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 8 To 216/2013. Podle §258 odst. l písm. b), e), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Městského soudu v Brně zrušen ohledně všech obviněných ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněným byly podle §205 odst. 4 tr. zákoníku uloženy tresty odnětí svobody obviněným A. K. a A. Kr. na 32 měsíců, obviněnému M. S. na 36 měsíců a obviněnému M. P. na 28 měsíců s tím, že každému z obviněných byl výkon trestu podle §81 odst. l tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §82 odst. l tr. zákoníku u obviněných A. K. a A. Kr. na 4 roky, u obviněného M. S. na 5 roků a u obviněného M. P. na 3 roky. Jinak zůstal rozsudek Městského soudu v Brně nezměněn.
Obvinění A. K. a A. Kr. podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně.
Obviněný A. K. napadl rozsudek Krajského soudu v Brně v celém rozsahu, především však proto, že jím zůstal nedotčen výrok o vině. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. Namítl, že provedenými důkazy nebyl spolehlivě zjištěn skutkový stav, že při zjišťování skutkového stavu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a že skutková zjištění soudů, zejména pokud se týkají výše škody, jsou v extrémním rozporu s důkazy. V návaznosti na to vznesl námitky také proti výroku o náhradě škody. V této souvislosti zpochybnil zjištěnou výši škody a mimo jiné dále uvedl, že uplatněný nárok neměl podklad v příslušných hmotně právních předpisech. Přitom vytkl, že soudy v rozsudcích neuvedly, na základě jakých ustanovení došly k závěru o naplnění podmínek odpovědnostního vztahu při posuzování náhrady škody. Obviněný A. K. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Městskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný A. Kr. rovněž napadl rozsudek Krajského soudu v Brně v celém rozsahu, zejména proto, že jím byl ponechán beze změny výrok o vině. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. l písm. g), k) tr. ř. S dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. spojil námitky, v nichž tvrdil, že nebyl naplněn žádný ze znaků zločinu krádeže podle §205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku, neboť podle jeho názoru nebylo prokázáno, že by kovový odpad odevzdávaný obviněným M. P. ve výkupnách odpadu vůbec pocházel z majetku poškozeného. Skutková zjištění soudů označil za nesprávná s konstatováním, že jsou v extrémním rozporu s důkazy. Zvláštní námitky zaměřil proti výroku o náhradě škody, a to jednak v návaznosti na námitky proti výroku o vině a jednak s důrazem na to, že nárok na náhradu škody neměl podklad v příslušných hmotně právních předpisech. Jako dovolací důvod podle §265b odst. l písm. k) tr. ř. uplatnil námitku, že ačkoli podal odvolání výslovně také proti výroku o náhradě škody, Krajský soud v Brně o této části jeho odvolání nerozhodl žádným výrokem. Obviněný A. Kr. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a přikázal Městskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout nebo aby zrušil alespoň výrok o náhradě škody a odkázal poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání jsou z hlediska ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. důvodná v části směřující proti výroku o náhradě škody.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání nemůže být podán z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Žádný ze zákonných dovolacích důvodů se netýká skutkových zjištění a hodnocení důkazů. Má-li být dovolání podáno způsobem odpovídajícím zákonu, musí konkrétní uplatněné námitky obsahově odpovídat deklarovanému zákonnému dovolacímu důvodu.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Znovu je třeba zdůraznit povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Pokud je dovolacím důvodem „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, tj. jiné než právní posouzení skutku, jedná se rovněž o aplikaci norem hmotného práva na skutkové okolnosti zjištěné soudy prvního a druhého stupně. V tomto rámci lze vytýkat mimo jiné i to, že výrok o náhradě škody je v rozporu s těmi normami hmotného práva, které upravují náhradu škody.
Námitky obviněných zaměřené proti výroku o vině by odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., jestliže by jimi bylo tvrzeno, že skutkový stav, který zjistil Městský soud v Brně a který v napadeném rozsudku akceptoval také Krajský soud v Brně, nenaplňuje znaky zločinu krádeže podle §205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku. Takto však obvinění podaná dovolání nekoncipovali a své námitky pojali v celém rozsahu jen jako polemiku se skutkovými zjištěními, která se stala podkladem výroku o vině, a se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy. Tím se obvinění ocitli mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Lze uzavřít, že sice formálně deklarovali tento zákonný dovolací důvod, ale jinak proti výroku o vině uplatnili námitky, které co do obsahu dovolacímu důvodu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to je odůvodněno extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají jasný obsahový základ především ve výpovědi obviněného M. P., který se k činu doznal, podrobně a konkrétně popsal mechanismus jeho spáchání, a to včetně součinnosti s ostatními obviněnými a dělení výtěžku v podstatě rovným dílem mezi všechny obviněné (obviněný M. P. měl výhrady jen k rozsahu, v němž bylo spáchání činu vymezeno v obžalobě). Pokud soudy považovaly výpověď obviněného M. P. za věrohodnou a považovaly ji za usvědčující důkaz i ve vztahu k ostatním obviněným, měly pro to přesvědčivé důvody vyplývající z konzistentnosti výpovědi obviněného M. P., dále z toho, že pokud byla tvrzení tohoto obviněného ověřitelná jinými objektivními důkazy, ukázala se jako pravdivá, a konečně i z povahy činu, který by byl neproveditelný bez součinnosti zaměstnanců poškozené obchodní společnosti. Rozsah spáchaného činu vymezený výší způsobené škody soudy zjistily přijatelným způsobem, založeným na té části výpovědi obviněného M. P., v níž vysvětlil, že k odcizení kovového odpadu došlo ve dnech, kdy vozidlem zn. MAN vjel do areálu poškozené obchodní společnosti a vyvezl z něho jednak odpad, který byl odevzdán ve výkupně kovů REMET v Brně, Vídeňská ul., jednak další odpad, který byl odevzdán ve výkupně kovů I. S. v B., D. ul., resp. ve výkupně kovů SD Kovošrot v Brně, Železná ul., a že v areálu poškozené obchodní společnosti byl odcizen právě ten odpad, který po vyjetí z areálu odevzdal v posledně uvedených dvou výkupnách. Porovnáním dokladů prokazujících vjezd a výjezd obviněného M. P. s vozidlem zn. MAN do areálu a z areálu poškozené obchodní společnosti a dokladů prokazujících odevzdání kovového odpadu jak ve výkupně REMET, tak ve výkupně I. S., resp. ve výkupně SD Kovošrot ze dnů, kdy byly současně splněny všechny předpoklady vyplývající z výpovědi obviněného M. P., soudy bezpečně zjistily rozsah spáchaného činu a výši škody reprezentovanou cenou kovového odpadu, kterou vyplatily obě výkupny. Přitom nevyvstal žádný reálný důvod k pochybnostem o tom, že šlo o cenu v době a v místě činu obvyklou (§137 tr. zákoníku). Soudy postupovaly při určení rozsahu činu tak, aby vyloučily možnost, že by do něho byl zahrnut i odpad, který obviněný M. P. sice odevzdal ve výkupně I. S., resp. ve výkupně SD Kovošrot, avšak který nepocházel z areálu poškozené obchodní společnosti.
Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, přehledně a logicky vysvětlily. To, že obvinění nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňují se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem. Pokud obvinění v dovoláních namítali, že podkladem skutkových zjištění nemůže být tabulka zmiňovaná v odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně, je třeba konstatovat, že tabulka byla jen pracovní pomůckou orgánů činných v trestním řízení, jejímž účelem bylo přehledné uspořádání údajů, které primárně vyplývaly z původních dokladů dokumentujících jízdy obviněného M. P. vozidlem zn. MAN do areálu a z areálu poškozené obchodní společnosti a jednotlivé případy odevzdání kovového odpadu do výkupen. Důkazy, na kterých byla založena skutková zjištění soudů, jsou ve skutečnosti právě tyto doklady, a nikoli namítaná tabulka.
Dovolání obviněných A. K. a A. Kr. jsou v části směřující proti výroku o vině dovoláními, která byla podána z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Dovolání obviněných A. K. a A. Kr. jsou důvodná, pokud s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. směřují proti výroku o náhradě škody a pokud je v nich namítáno, že výrok o náhradě škody nemá podklad v hmotně právních předpisech upravujících náhradu škody.
Nesprávnost výroku o náhradě škody vyplývá již z toho, že si soudy náležitě neujasnily základní otázku, kterým hmotně právním předpisem se náhrada škody vůbec řídí. Z hlediska hmotně právních podmínek rozhodnutí o náhradě škody zdůvodnil Městský soud v Brně výrok o náhradě škody jen odkazem na to, že mezi jednáním obviněných a škodou je příčinná souvislost. Krajský soud v Brně neuvedl v odůvodnění napadeného rozsudku k rozhodnutí o náhradě škody nic.
Obvinění A. K., M. S. a A. Kr. způsobili škodu obchodní společnosti Daikin Device Czech Republic, s. r. o., která byla jejich zaměstnavatelem, přičemž sami byli v postavení zaměstnanců při plnění pracovních úkolů. Pokud by si soudy náležitě ujasnily význam tohoto zjištění, musely by dojít k závěru, že tito obvinění odpovídají za škodu podle §250 odst. l zák. práce. Z toho pak vyplývají další závažné důsledky ve vztahu k rozsahu, v němž bylo možno obviněným uložit povinnost k náhradě škody. Podle §257 odst. l zák. práce jsou obvinění sice povinni nahradit skutečnou škodu, tj. škodu ve výši zjištěné ve výroku o vině, avšak za společně způsobenou škodu vzhledem k ustanovení §257 odst. 5 zák. práce každý z obviněných odpovídá tak, že hradí poměrnou část škody podle míry svého zavinění. To znamená, že ve vztahu k obviněným A. K., M. S. a A. Kr. bylo nutno uplatnit princip dělené odpovědnosti, a nikoli princip společné (solidární) odpovědnosti. Právní kvalifikace skutku, který byl posouzen jako spolupachatelství trestného činu krádeže, nemá v tomto ohledu žádný význam a nelze z ní vyvozovat společnou (solidární) odpovědnost obviněných za způsobenou škodu, neboť zákoník práce tento typ odpovědnosti nepřipouští ani jako výjimku. Obviněný M. P., který nebyl zaměstnancem poškozené obchodní společnosti, odpovídá za škodu podle §420 odst. l obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Podle §438 odst. l obč. zák. způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně, a podle §438 odst. 2 obč. zák. v odůvodněných případech může soud rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody. Ustanovení §438 odst. 1, 2 obč. zák. se nevztahují na případy, v nichž se odpovědnost za škodu řídí zákoníkem práce. V důsledku vady, kterou je zatížen výrok o náhradě škody u obviněných A. K., M. S. a A. Kr., je tento výrok vadný i u obviněného M. P.
Z toho je zřejmé, že výrok o náhradě škody nemůže z hlediska hmotného práva obstát a že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, jímž byl tento výrok ponechán nedotčen, je rozhodnutím, které spočívá na „jiném nesprávném hmotně právním posouzení“ ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněných A. K. a A. Kr. zrušil ohledně těchto obviněných jak napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, pokud jím byl výrok o náhradě škody ponechán nedotčen, tak rozsudek Městského soudu v Brně ve výroku o náhradě škody. Vzhledem k ustanovení §265k odst. 2 tr. ř., které odkazem na přiměřené užití ustanovení §261 tr. ř. zakotvuje tzv. beneficium cohaesionis, Nejvyšší soud ve stejném rozsahu zrušil oba rozsudky také ohledně obviněných M. S. a M. P., kteří nepodali dovolání. Nejvyšší soud zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením uvedených částí obou rozsudků pozbyla podkladu. Nakonec Nejvyšší soud odkázal poškozeného s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškozený uplatnil nárok na náhradu škody vůči všem obviněným, a to způsobem odpovídajícím společné (solidární) odpovědnosti, aniž ve vztahu k obviněným, kteří škodu způsobili jako jeho zaměstnanci při plnění pracovních úkolů, uvedl, jakou poměrnou část škody požaduje nahradit od každého z těchto obviněných. Není tedy jasný podklad pro nové meritorní rozhodnutí o náhradě škody.
Dovolání obviněného A. Kr. v části opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. l písm. k) tr. ř. je bez opodstatnění. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. O takovou situaci jde, jestliže soud výrokem rozhodnutí nevyčerpal to, co bylo předmětem rozhodnutí. Jestliže Krajský soud v Brně rozhodoval o odvolání obviněného A. Kr., které bylo podáno proti všem výrokům, tj. proti výroku o vině, proti výroku o trestu a proti výroku o náhradě škody, a jestliže shledal odvolání důvodným v části směřující proti výroku o trestu a nedůvodným v části směřující proti výroku o vině a proti výroku o náhradě škody, pak v jeho rozsudku žádný výrok nechybí ani není neúplný, pokud napadeným rozsudkem rozhodl tak, že zrušil jen výrok o trestu, nově uložil jiný trest a ponechal ostatní výroky nedotčeny. Zejména nepřicházelo v úvahu, aby Krajský soud v Brně zamítal odvolání v části směřující proti těm výrokům, do nichž nezasahoval a které ponechal beze změny. Pokud ustanovení §256 tr. ř. stanoví, že odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné, znamená to, že odvolací soud zamítá odvolání jako celek a že nerozhoduje o jednotlivých částech odvolání diferencovaně podle toho, proti kterému z více výroků směřuje. Shledá-li odvolací soud odvolání důvodným jen v části směřující proti některému z více napadených výroků, takže mu zčásti vyhoví, pak nepřichází v úvahu, aby zvláštním výrokem rozhodoval o zamítnutí odvolání ve zbývající části, v níž mu nevyhověl. V napadeném rozsudku, pokud se týká obviněného A. Kr., tedy evidentně žádný výrok nechybí ani není neúplný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec