ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.247.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 247/2014-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 29. dubna 2014 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněné L. B. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 7 To 440/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 69/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2013, sp. zn. 92 T 69/2013, byla obviněná L. B. uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku a byla podle tohoto ustanovení odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradila v plné výši škodu, kterou přečinem způsobila. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněné nahradit poškozenému M. D. škodu ve výši 4 375,- Kč.
Obviněná se přečinu dopustila tím, že dne 16. 3. 2011 v 10:34 hodin a dne 17. 3. 2011 v 10:18 hodin v B. na ulici M., na Policii ČR, MŘ Brno, OOP Brno-Královo Pole, podala vysvětlení podle §61 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, následně po poučení m. j. podle §158 odst. 2 tr. ř. o trestní odpovědnosti za uvedení vědomě nepravdivých údajů, a upozornění na trestný čin křivého obvinění podle §345 tr. zákoníku, oznámila do Protokolu o trestním oznámení, že ji M. D., v době od ledna 2009 do konce ledna 2010 fyzicky i slovně napadal, několikrát ji nutil k sexuálnímu styku, bez jejího svolení na ní vykonával soulož, a dne 15. 3. 2011 v B., před vchodem do domu č. ..... na ulici K., ji nejprve verbálně a poté i fyzicky napadl, na základě čehož byl policejním orgánem Policie ČR, MŘ Brno, Územním odborem SKPV MŘ Brno, 6. oddělením obecné kriminality dne 17. 3. 2012 pod sp. zn. KRPB-7384/TČ-2011-060276 vydán Záznam o zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 tr. ř., kde byl uveden její bývalý přítel M. D. jako podezřelý z přečinu znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku, a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, ty samé skutečnosti uváděla po řádném poučení dne 6. 12. 2011 v B. na ulici M., na Policii ČR, MŘ Brno, 6. oddělení obecné kriminality, ačkoliv věděla, že jsou v rozporu se skutečností, činila tak v úmyslu poškodit M. D. a a přivodit mu trestní stíhání, a tímto mu zabránit v kontaktu s jejich nezletilou dcerou G. B., kdy u Městského soudu v Brně podala dne 12. 5. 2011 návrh na vydání předběžného opatření ve věci úpravy rodičovské zodpovědnosti, zákazu styku otce s nezletilým dítětem a zdržení setkávání s L. B., a k tomuto doložila jako důkazní materiál svoje trestní oznámení na Policii ČR dne 16. a 17. 3. 2011 o fyzickém napadání a znásilňování M. D., avšak po provedeném značně rozsáhlém šetření policejní orgán dne 9. 7. 2012 vydal usnesení, které nabylo právní moci dne 6. 8. 2012, kterým podle §159a odst. 1 tr. ř. věc podezření ze spácháni přečinu znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku odložil s tím, že ve věci nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak.
Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 7 To 440/2013, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podala obviněná řádně a včas obsáhlé dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Je přesvědčena, že napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Nesouhlasí se závěrem soudů, že se skutek popsaný v obžalobě stal, že jej spáchala a tento naplňuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu křivého obvinění (pozn. v dovolání omylem napsáno „křivé výpovědi“) podle §345 odst. 2 tr. zákoníku. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné, pokud se ztotožnil se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, neboť hodnocení důkazů soudem I. stupně je v rozporu se zásadami formální logiky. Obviněná respektuje výsadní postavení soudu I. stupně stran hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., ale v její věci je nezbytné zkoumat obsah provedených důkazů. Namítá, že se soudy vůbec nezabývaly povahou poškozeného M. D., nezabývaly se jeho věrohodností, rozporuplným vztahem mezi nimi, hodnotily důkazy neobjektivně, vycházely pouze z výpovědí jednostranně zaujatých svědků a ze znaleckého posudku, kde se však neuvádí, že by uváděla lživé skutečnosti. Tento znalecký posudek pouze konstatoval, „že je možné, že by trestní oznámení mohlo být účelové“. Žádný nestranný svědek incidentu podle obviněné nebyl zjištěn. Soud I. stupně postavil své rozhodnutí pouze na výpovědi M. D., která je v naprostém rozporu s její výpovědí, aniž by se zaobíral věrohodností poškozeného. Za této situace není podle obviněné možné dovodit subjektivní stránku uvedeného přečinu. Dále se v dovolání podrobně zabývala komplikovaným vztahem s poškozeným, popsala jejich soužití provázené hádkami, přičemž o jejich vztahu a problémech mezi nimi, že věděli mnozí nájemníci domu, ve kterém bydleli. Soudy však podle ní nepřihlédli ke svědectví nájemníků a majitele domu J. S. o hádkách mezi ní a poškozeným, což namítala již ve svém odvolání, avšak soud II. stupně se s tím dostatečně nevypořádal. V odůvodněních rozhodnutí soudy obou stupňů podle obviněné argumentují v rozporu se zásadami formální logiky. Obviněná dále cituje ze svého odvolání, popisuje soužití s poškozeným, kdy a za jakých okolností mělo dojít k prvnímu znásilnění koncem dubna 2009 a poté, co od února 2010 až do začátku listopadu 2010 spolu nebydleli, že došlo v listopadu 2010 k posledním dvěma znásilněním, přičemž před koncem tohoto měsíce opět přestali spolu bydlet. Následně, během společných schůzek s jejich nezletilou dcerou, že ale docházelo k dalším verbálním a fyzickým útokům vůči ní ze strany poškozeného, které vyvrcholily dne 15. 3. 2011, kdy došlo k poslednímu napadení, do něhož byl zapojen i její bratr. Nalézací soud však trestní oznámení zhodnotil jako rozporné, avšak podle obviněné řádně nevysvětlil, jak k této úvaze dospěl a s touto námitkou se dostatečně nevypořádal ani odvolací soud. Pokud nalézací soud uvedl, že měla pro své jednání motiv, a to snahu aby se poškozený nemohl stýkat s jejich nezletilou dcerou, tento motiv nebyl podle jejího názoru prokázán. Obviněná v této souvislosti zdůraznila, že její snahou bylo ochránit nezletilou dceru od agresivního zacházení ze strany poškozeného. Soud měl tedy podle ní zkoumat i to, jaký byl M. D. otec, podrobně popisuje jeho údajně nedostatečný vztah k dceři, když prioritou pro něj byl počítač a jeho přátelé a nikoliv péče o dceru. K těmto námitkám soudy podle obviněné nepřihlédly. Dále se podrobně zabývala znaleckým posudkem na osobu poškozeného. Zdůraznila, že znalecký posudek byl vypracován pro potřeby trestního řízení proti poškozenému a nikoli pro potřeby této trestní věci. Soud tedy tento znalecký posudek podle obviněné vůbec nezahrnul do dokazování a nepřihlédl k jeho závěrům. Pokud jde o znalecký posudek na její osobu, obviněná zopakovala, že z něj nevyplývá závěr o tom, že o jednání poškozeného lhala. Navrhovala provedení revizního znaleckého posudku, který mohl s jistotou určit, zda mohla být opakovaně znásilněna, aniž by se toto trauma projevilo ve výsledcích znaleckého posudku. Na tento návrh ale odvolací soud vůbec nereagoval, také vůbec nepřihlédl k jejímu věku, když k násilnostem za strany poškozeného docházelo v době, kdy jí bylo 18, resp. 19 let, a byla nezkušená. Nevěděla co je ve vztahu normální a co již nikoli, a v podstatě až do podání trestního oznámení nevěděla, že i nedobrovolný pohlavní styk mezi partnery je trestným činem. Proto se nikomu nesvěřovala a trápila se sama. Tyto argumenty však soudy vůbec nebraly v úvahu. Obviněná nesouhlasí s argumentem soudu, že její tvrzení nepotvrdili jiní svědci. Soudy podle ní nevzaly v úvahu výpovědi jejího bratra a její rodiny. Podle jejího názoru po celé trestní řízení zde stojí tvrzení proti tvrzení a nelze jí jen na základě výpovědi poškozeného uznat vinnou. Soudy dále podle obviněné nepřihlédly k dopisu poškozeného M. D., ze kterého lze podle ní dovodit, že si byl vědom vyhrocené situace mezi nimi ohledně vynucování pohlavního styku. Dále poukázala na obsah SMS zpráv, které jí poškozený posílal, ale ani tímto důkazem se odvolací soud nezabýval. Soudy tedy podle obviněné dostatečně neposoudily a nepřezkoumaly skutkový stav a provedly jen takové důkazy, ze kterých nelze dovodit subjektivní stránku uvedeného trestného činu, a to ve formě přímého úmyslu. V souvislosti s tím poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 485/2001, ze dne 7. 3. 2001, podle kterého neprokázání viny osobě označené jiným za pachatele trestného činu, není důkazem o tom, že obvinění bylo křivé a vedeno úmyslem stíhat nevinného. Podle obviněné byla v jejím případě porušena zásada in dubio pro reo. Zopakovala, že soudy podle ní nesprávně právně kvalifikovaly její jednání a neprokázaly jí subjektivní stránku uvedeného trestného činu. Pokud jde o náhradu škody, ani s tou obviněná nesouhlasí, neboť je toho názoru, že svým jednáním poškozenému žádnou škodu nezpůsobila. Závěrem odkázala také na obsah svého odvolání a navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a přikázal příslušnému soudu nové projednání a rozhodnutí věci.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že po seznámení s obsahem dovolání nevyužívá svého oprávnění a nebude se k němu věcně vyjadřovat. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněné se již zabýval a vypořádal soud II. stupně a obviněná tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podala fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 192-196 tr. spisu). S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že obviněná svými námitkami z podstatné části nenaplnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jedinou hmotně právní námitku o neexistenci subjektivní stránky přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku, kterou upřesnila obecnou hmotně právní námitku z úvodu dovolání o tom, že skutek nenaplňuje všechny znaky tohoto přečinu, shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.
Podstatou dovolání obviněné je naprosté popření rozhodných skutkových zjištění, popsaných ve skutkové větě rozsudku soudu I. stupně. Základem dovolání je především zpochybnění věrohodnosti poškozeného, přičemž se domáhá toho, aby soud uvěřil její verzi průběhu skutkového děje, že trestní oznámení na poškozeného podala zcela pravdivě a oprávněně. Vývoj vztahu s poškozeným podrobně popisuje ve svém dovolání, přičemž jde o stejnou verzi, kterou se již zabývaly oba soudy ve věci činné a neshledaly ji pravdivou. Obviněná nesouhlasí s tím, že se odvolací soud ztotožnil se skutkovými a právními závěry nalézacího soudu, které považuje za nelogické. Poukazuje na znalecké posudky zpracované na její osobu a osobu poškozeného, a uvádí závěry, které z nich vyplývají podle jejího názoru a ke kterým měly dojít i oba soudy. Podle obviněné nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že by se dopustila jednání, jímž byla uznána vinnou, neboť její vina je postavena na nevěrohodné výpovědi poškozeného, na neobjektivním hodnocení důkazů oběma soudy a na neúplném dokazování. Proto soudům vytýká, že měly v takovém případě respektovat zásady trestního práva, a to zejména zásadu in dubio pro reo. Obviněná tak z podstatné části dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněná.
Jediným důvodem mimořádného zásahu dovolacího soudu do skutkových zjištění, je existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také krajský soud, a provedenými důkazy, ale neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Ve věci stojí výpovědi obviněné a poškozeného proti sobě, avšak výpověď obviněné shledaly soudy po pečlivém hodnocení jako nepravdivou. Skutková zjištění soudů ale vedle výpovědi poškozeného M. D., dále vyplývají z množství provedených a pečlivě hodnocených listinných důkazů (č. l. 170 a násl. tr. spisu), které potvrzují pravdivost jeho výpovědi. Mezi ně patří zejména provedení důkazu spisem Policie ČR sp. zn. KRPB-7384/TČ-2011 (č. l. 181 tr. spisu), jehož součástí jsou též znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie – klinická psychologie, jak na osobu obviněné, tak na osobu poškozeného (č. l. 148-193 uvedeného spisu), kterými se soudy dostatečně podrobně zabývaly, což vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí. Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněná nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Pokud jde o údajné porušení zásady in dubio pro reo, Nejvyšší soud např. již v usnesení ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, konstatoval: „Námitka porušení zásady in dubio pro reo je námitkou procesněprávní, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami procesněprávního charakteru. Dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, a nikoliv z hlediska procesních předpisů“ .
Z hmotně právního hlediska je správný také výrok o náhradě škody. Soudy uložily obviněné povinnost k náhradě škody, kterou způsobila porušením právní povinnosti (tj. povinnosti zdržet se spáchání trestného činu). Jde o odpovědnost podle §420 odst. 1 v době činu platného občanského zákoníku. Rozsah náhrady odpovídá ustanovení §442 odst. 1 obč. zákoníku, podle něhož se hradí skutečná škoda. Z obsahu trestního spisu je zřejmé, že se poškozený podle §43 odst. 3 tr. ř. řádně připojil se svým nárokem k trestnímu řízení (č. l. 10 a násl. tr. spisu) a přiloženými fakturami doložil majetkovou újmu (vynaložené náklady na právní zastoupení ve věci obvinění z trestných činů výtržnictví a znásilnění), která mu vznikla trestným jednáním obviněné. Škoda tedy vznikla v příčinné souvislosti s daným jednáním obviněné. Námitky obviněné v tomto směru ale neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť v rozporu s výsledky provedeného dokazování pouze tvrdí, že poškozenému žádnou škodu nezpůsobila.
Jako právně relevantní, avšak zjevně neopodstatněnou, shledal Nejvyšší soud námitku obviněné týkající se údajné absence subjektivní stránky uvedeného přečinu křivého obvinění. Nutno zdůraznit, že také v této souvislosti obviněná namítá především to, že jí subjektivní stránka ve formě přímého úmyslu nebyla prokázána. S touto námitkou obviněné však Nejvyšší soud nesouhlasí.
Pokud jde o subjektivní stránku uvedeného trestného činu, je vhodné uvést, že trestný čin je podle §15 odst. 1 tr. zákoníku spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno dle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
U přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku je vyžadován úmysl přímý ve vztahu k lživému obvinění. Právě neexistenci tohoto přímého úmyslu obviněná namítá v dovolání. Navíc je zde požadován specifický úmysl, a to úmysl přivodit trestní stíhání, u kterého však postačuje i srozumění s tímto následkem a tedy úmysl nepřímý.
Pro právní posouzení věci z hlediska uvedeného úmyslu není podstatné, že mezi obviněnou a poškozeným docházelo od počátku jejich vztahu k hádkám, protože konfliktnost tohoto vztahu je zřejmá. Na konfliktním soužití mezi nimi, které je obsáhle popsáno také v dovolání (ostré hádky, křik, vulgární nadávky poškozeného, práskání dveřmi,…), se různou měrou podíleli oba, a právě k stížnostem ostatních nájemníků na toto narušování klidu v domě ze strany obviněné i poškozeného, by podle obviněné měl být vyslechnut svědek J. S. K tomu již odvolací soud s poukazem na závěry znaleckých posudků uvedl, že vlastnosti obviněné i poškozeného jsou poměrně podobné, možná i z tohoto důvodu byl jejich vztah poměrně rozporuplný, ale z toho nelze dovodit, že by se poškozený dopouštěl tvrzeného jednání. Podle Nejvyššího soudu je podstatnou právě tato otázka, zda je pravdivé tvrzení obviněné zejména o jejím opakovaném znásilňování resp. násilí ze strany M. D., k čemuž se ale žádný z nájemníků vyjádřit nemohl. Proto také nebylo nutné provádět v tomto směru důkazy výslechem sousedů. Obviněná sama v dovolání uvádí, že žádný nestranný svědek incidentu nebyl zjištěn. Pokud za takového svědka považuje nájemníky v domě, kde spolu s poškozeným bydleli, žádný z nich nebyl očitým svědkem konfliktů obviněné s poškozeným a mohli by se vyjádřit pouze k tomu, co z jejich bytu případně slyšeli. Soudy přitom zdůraznili, že obviněná si na násilné jednání ze strany poškozeného M. D., přes jeho údajnou dlouhodobost, nikdy nestěžovala a nebyly u ní shledány ani žádné následky takového jednání. Lze sice připustit, jak obviněná uvádí v dovolání, že vůbec vzhledem k svému věku a nezkušenosti netušila, že se jedná o trestný čin a proto dříve nepodala trestní oznámení. Nelze ji ale přisvědčit v tom, že vzhledem k tomu se také „logicky“ o násilném jednání M. D. nezmínila ani před rodinnými příslušníky. Pro svěření se nejbližším příbuzným, zvláště pokud by se jednalo o tak dlouhodobé násilné jednání vnímané jako nepříjemné, za které se styděla, a trápilo ji, nehraje otázka právní kvalifikace takového jednání žádnou roli.
Vzhledem k závěru soudů v této trestní věci, uvedeném ve výroku o vině rozsudku, že dané tvrzení obviněné bylo nepravdivé s cílem přivodit trestní stíhání poškozeného M. D., a v souvislosti se skutečností, že nikoliv policejní orgán ale obviněná L. B. trvala výslovně na podání trestního oznámení za závažné násilné jednání, je nepřípadný také odkaz na závěr nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 485/2001, ze dne 7. 3. 2001, že pokud se v trestním řízení nepodaří prokázat vinu tomu, kdo byl jinou osobou označen za pachatele, není tato skutečnost sama o sobě dostatečným důkazem o tom, že obvinění bylo křivé a vedeno úmyslem stíhat nevinného. Z odůvodnění tohoto nálezu sice vyplývá, že i v jím řešené věci stály proti sobě dvě protichůdné verze, přičemž se ale vinu obviněné osoby pro pochybnosti nepodařilo prokázat. Oproti této trestní věci se tedy nepodařilo prokázat nepravdivost resp. pravdivost žádné z obou protichůdných verzí. Navíc se jednalo o bagatelní sousedský spor, kdy byly důvodné pochybnosti jak o tom, zda se vůbec jedná o trestný čin, tak také o tom, zda úmysl stěžovatelek směřoval k trestnímu postihu dané osoby. V této trestní věci obviněné L. B. ale o těchto okolnostech žádné pochybnosti nejsou.
Pokud jde o jednání popsané ve skutkové větě (citované výše) Nejvyšší soud konstatuje, že se s námitkou ohledně absence úmyslu neztotožnil, neboť toto jednání naplňuje formální znaky skutkové podstaty uvedeného přečinu, včetně subjektivní stránky, přičemž také z odůvodnění rozhodnutí soudu I. a II. stupně je zřejmé, že se soudy touto otázkou zabývaly. V tomto směru byla v průběhu trestního řízení provedena také řada důkazů. Z obsahu skutkové věty a z odůvodnění rozhodnutí soudů jednoznačně vyplynul závěr, že obviněná v uvedené dny, po řádném poučení o následcích křivého obvinění, přičemž lze podotknout, že toto předchozí poučení ani není podmínkou trestnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2006, sp. zn. 5 Tdo 883/2006), u policejního orgánu uvedla vědomě nepravdivé skutečnosti, jimiž poškozeného M. D. lživě obvinila z výše citovaného trestného jednání spočívajícího zejména v opakovaném znásilňování, přičemž si byla vědoma, že jde o nepravdivé informace a takto jednala s cílem přivodit poškozenému trestní stíhání. Tato námitka obviněné je tedy zjevně neopodstatněná. Byť soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí poukazují na závěry předchozího trestního řízení vedeného proti M. D., je z popisu skutku a odůvodnění rozsudku zřejmé, že soud I. stupně učinil také v tomto řízení vedeném proti obviněné L. B. závěr, že její tvrzení bylo nepravdivé a poškozeného tak obvinila ze spáchání trestného činu lživě v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. Tento soud poukázal přitom na podstatné skutečnosti, které byly důvodem pro odložení věci policejním orgánem v řízení proti podezřelému M. D., a které jsou významné i v tomto řízení proti obviněné L. B., přičemž v podrobnostech postačí odkázat na str. 3 rozsudku městského soudu. Tyto skutečnosti odůvodňují závěr, že tvrzení obviněné bylo nepravdivé a poškozeného tak z trestného činu obvinila lživě, a to v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. Namítá-li přitom obviněná, že ze znaleckého posudku nevyplývá najisto závěr, že by uváděla nepravdivé skutečnosti, a pouze jako „možná účelové“ bylo v tomto posudku označeno její trestní oznámení, je nutno uvést, že závěr o tom, zda se jednalo o účelové a nepravdivé tvrzení, může učinit pouze soud a nikoliv znalec. Uvedené závěry znaleckého posudku byly jen jedním z důkazů, které soud hodnotil při svém posuzování, zda se jednalo o tvrzení nepravdivé a měly význam zejména z hlediska hodnocení věrohodnosti obviněné. Jen na doplnění argumentace soudů Nejvyšší soud poukazuje na obsah vysvětlení podaného obviněnou dne 17. 3. 2011, kdy se opět jako již dne 16. 3. 2011 dostavila na policii, a to i se svojí právní zástupkyní Mgr. K. Mesiarikovou, a v jehož úvodu výslovně poukazuje na to, že předchozího dne nebylo sepsáno trestní oznámení a ona na jeho podání a sepsání trvá. Nelze proto přisvědčit námitce obviněné, uplatněné již v řízení před soudem I. stupně („nechtěla ani nic hlásit“), poté v odvolání („trestní oznámení na jiný skutek“), a následně také v dovolání, že původně chtěla oznámit pouze svoje napadení M. D. (pozn. dne 15. 3. 2011, kdy poškozený učinil oznámení o tomto konfliktu vzápětí ještě téhož dne jako první), a ani ji nenapadlo podat trestní oznámení i na další jeho jednání, o kterém ji údajně až policejní orgán informoval, že se jedná o trestný čin. Přitom nelze pominout ani časovou posloupnost a souvislost jednotlivých kroků obviněné ve věci, a to jak okolnosti oznámení celé záležitosti po víc než jednom roce od údajného trestného jednání M. D., až po souvislost a použití trestního oznámení v probíhajícím řízení o zákazu jeho styku s nezletilou dcerou. Zejména jde o skutečnost, že již dne 28. 1. 2011, tedy jeden a půl měsíce před podáním trestního oznámení, podala obviněná u soudu návrh na úplný zákaz styku M. D. s jejich dítětem. Tomuto návrhu ale soud rozhodnutím ze dne 3. 2. 2011 nevyhověl s odůvodněním, že „ nemá závažné důvody “ k tomu, aby pozastavil styk otce s dítětem a proto pouze tento styk upravil. Dne 15. 3. 2011 pak došlo ke konfliktu mezi obviněnou a poškozeným, na to dne 17. 3. 2011 obviněná na něj podala trestní oznámení, a toto trestní oznámení dne 12. 5. 2011 použila jako jeden z důvodů v dalším návrhu soudu ve věci omezení styku poškozeného s dítětem. Na základě toho pak soud dne 23. 5. 2011 již vydal předběžné opatření, jímž styk M. D. s dítětem zakázal.
Jak se podává z výše uvedených námitek, obviněná je sice opírá o dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v posuzované věci je však zřejmé, že jí namítané vady pod uplatněný dovolací důvod z velké části nelze podřadit a právně relevantní námitku shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou. Pokud nebyl námitkami obviněné naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn ani obsahově navazující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněné L. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš