ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.367.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 367/2014-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. 3. 2014 o dovolání obviněného P. Š., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 10 To 346/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 2 T 131/2013 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 2 T 131/2013, byl obviněný P. Š. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §274 odst. l tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 6 měsíců s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl podle §81 odst. l tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §82 odst. l tr. zákoníku stanovena na 1 rok, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na 22 měsíců.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Nymburce v podstatě v tom, že obviněný v N., P. ul., dne 15. 6. 2013 v době od 8,10 hodin do 8,12 hodin řídil ve směru na obec S. motorové vozidlo zn. Škoda Octavia registrační značky …, ačkoliv před jízdou požil alkoholické nápoje, přičemž byl kontrolován policejní hlídkou a dechovými zkouškami provedenými přístrojem Dräger Alcotest 7510 bylo v jeho krvi zjištěno v 8,12 hodin 1,73 promile alkoholu a v 8,18 hodin 1,83 promile alkoholu.
Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 10 To 346/2013, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. V mezích dovolacího důvodu namítl paušálně jen to, že „skutek, zjištěný soudem, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin“. Mimo meze dovolacího důvodu pak uplatnil námitky, jimiž se snažil zpochybnit zjištění týkající se míry jeho ovlivnění alkoholem, pokud bylo toto zjištění opřeno pouze o výsledek dechové zkoušky. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Nymburce věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitku, kterou lze považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není další běžný opravný prostředek v procesu trestního řízení a že tedy není dalším odvoláním, jímž lze jako vadu namítat cokoli. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Žádný z taxativně stanovených dovolacích důvodů se netýká skutkových zjištění a hodnocení důkazů. Relevantním způsobem je dovolání podáno mimo jiné za podmínky, že jsou v něm uplatněny konkrétní námitky, které svým obsahem odpovídají deklarovanému zákonnému dovolacímu důvodu.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Znovu je třeba zdůraznit povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Pokud je dovolacím důvodem „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, tj. jiné než právní posouzení skutku, jde rovněž o aplikaci norem hmotného práva na skutkové okolnosti zjištěné soudy prvního a druhého stupně.
Těmto zásadám odpovídá podané dovolání pouze potud, pokud v něm obviněný uvedl, že „skutek, zjištěný soudem, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin“. Citovaná námitka je uvedena v podání obviněného ze dne 18. 3. 2014, které je dodatkem k dovolání s reakcí na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce totiž dovolání obviněného označil za dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu a navrhl jeho odmítnutí podle §265i odst. l písm. b) tr. ř.
Přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. l tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.
Námitku, že „skutek, zjištěný soudem, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin“, obviněný formuloval paušálně bez jakékoli bližší konkretizace v tom směru, který nebo které ze zákonných znaků uvedeného přečinu nebyly podle jeho názoru naplněny skutkem, jak byl zjištěn Okresním soudem v Nymburce. Nejvyšší soud se tím pádem s citovanou námitkou nemohl vypořádat jinak než rovněž obecným konstatováním, že skutek zjištěný Okresním soudem v Nymburce vykazuje znaky uvedeného přečinu, a odkazem na rozhodnutí obou soudů. Pro úplnost pokládá Nejvyšší soud za nutné zdůraznit jen to, že podle poznatků lékařské vědy ohledně účinků alkoholu na lidský organismus žádný člověk, v jehož krvi je obsaženo nejméně jedno promile alkoholu, není schopen bezpečně ovládat motorové vozidlo.
Námitka nesprávného právního posouzení skutku, kterou obviněný vztáhl ke „skutku, zjištěnému soudem“ a která obsahově odpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu, je evidentně bez opodstatnění.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to je odůvodněno extrémním rozporem skutkových zjištění soudů s provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Nymburce, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný - natož extrémní - rozpor. To se týká i těch zjištění, která se vztahují k míře ovlivnění obviněného alkoholem v době činu. Zjištění, které bylo v tomto ohledu učiněno na podkladě výsledku dechové zkoušky provedené s použitím přístroje Dräger Alcotest 7510, je akceptovatelné. Dechová zkouška byla provedena opakovaně s odstupem 6 minut, a to s výsledkem bez podstatného rozdílu. Případné pochybnosti o spolehlivosti dechové zkoušky odstranil Krajský soud v Praze tím, že doplnil důkazy příslušným kalibračním protokolem, jímž bylo ověřeno, že přístroj použitý k provedené dechové zkoušce byl vyhovující a že míra nejistoty kalibrace u něho byla vyjádřena odchylkou 5% (plus-minus). Jestliže výsledek zkoušky ukázal hodnotu výrazně převyšující rozhodnou hranici 1 promile, byla míra nejistoty kalibrace zanedbatelná. Stupeň ovlivnění obviněného alkoholem zjištěný při dechové zkoušce se nejeví v žádném nápadném nepoměru ani s výpovědí obviněného, který uvedl, že v době mezi 21,00 hodin a 01,00 hodin v restauraci popíjel alkoholické nápoje (přitom doznal, že vypil čtyři desetistupňová piva a tři odlivky vodky po 0,5 dcl). Toho, že výsledek dechové zkoušky odpovídá skutečnosti, si byl obviněný patrně dobře vědom, jak o tom svědčí jeho reakce na místě samotné kontroly. S výsledkem dechové zkoušky obviněný vyjádřil souhlas, což potvrdil svým podpisem na dokladu, na němž byl výsledek zkoušky vytištěn, nic proti výsledku zkoušky nenamítal a lékařské vyšetření, které by bylo spojeno s odběrem krve, nežádal, i když o jeho možnosti byl na místě poučen. Za tohoto stavu nelze soudům vytýkat, že by nějak vybočily z rámce volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), pokud považovaly výsledek dechové zkoušky za podklad zjištění o míře ovlivnění obviněného alkoholem, pokud na tomto zjištění založily výrok o vině a pokud pro nadbytečnost nevyhověly návrhům obviněného na doplnění důkazů výslechem zasahujících policistů. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že nepovažuje dokazování za dostatečné, není dovolacím důvodem.
Nepoužitelnost výsledku dechové zkoušky obviněný namítal s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz 202/99, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1098/2011. Tato rozhodnutí jsou vzhledem k odlišnosti skutkového základu každé z uvedených věcí oproti skutkovému základu věci obviněného P. Š. neaplikovatelná na posuzovaný případ. V rozsudku ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz 202/99, Nejvyšší soud vytkl jako neúplnost dokazování a skutkových zjištění to, že nebylo objasněno, jakou chybou mohl být případně ovlivněn výsledek měření hladiny alkoholu za použití přístroje zn. Dräger, že konkrétní použitý přístroj nebyl identifikován a že nebyl opatřen certifikát příslušné státní zkušebny ohledně použitého přístroje. V usnesení ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1098/2011, Nejvyšší soud vytkl, že stupeň ovlivnění řidiče alkoholem byl zjišťován nikoli ve vztahu k době řízení motorového vozidla, ale k pozdější době, přičemž uvedl, že na stav nezpůsobilosti řidiče k řízení motorového vozidla lze usuzovat především z množství (hladiny) alkoholu v krvi řidiče, a není-li tento údaj k dispozici, je možné stav nezpůsobilosti dovodit ze souhrnu ostatních okolností, např. z druhu a množství alkoholických nápojů požitých před jízdou, z doby, kdy k požití došlo, ze způsobu jízdy, z celkového chování řidiče apod. V žádném z citovaných rozhodnutí Nejvyšší soud nevyslovil názor, jímž by bylo apriorně vyloučeno zjišťovat stupeň ovlivnění řidiče motorového vozidla alkoholem na podkladě výsledků dechové zkoušky. V posuzované věci obviněného P. Š. byl stupeň jeho ovlivnění alkoholem v době řízení motorového vozidla zjištěn, takže nebylo třeba postupovat způsobem naznačeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1098/2011. Přitom zjištění hladiny alkoholu bylo u obviněného P. Š. učiněno na podkladě dechové zkoušky provedené přístrojem zn. Dräger Alcotest 7510, který byl identifikován a jehož spolehlivost byla ověřena příslušným kalibračním protokolem s vymezením zanedbatelné odchylky přesnosti, takže tu nebyly nedostatky vytýkané v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz 202/99.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného P. Š. podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec