ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.414.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 414/2014-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. 4. 2014 o dovolání obviněného V. K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. 11 To 271/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 144/2012 takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 1 T 144/2012, byl obviněný V. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 2 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen za tento trestný čin, za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. l písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Chebu ze dne 29. 12. 2011, sp. zn. 6 T 160/2011, a za další přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. l písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Chebu ze dne 3. 5. 2012, sp. zn. 6 T 65/2012, podle §250 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců s tím, že výkon trestu odnětí svobody byl podle §58 odst. l tr. zák. podmíněně odložen a zkušební doba byla podle §59 odst. l tr. zák. stanovena na tři roky, přičemž podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil uhradil škodu způsobenou trestným činem, a podle §49 odst. l tr. zák., §50 odst. l tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na osmnáct měsíců. Zároveň byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu v každém z obou citovaných trestních příkazů Okresního soudu v Chebu a zrušena byla také další obsahově navazující rozhodnutí. Podle §229 odst. l tr. ř. byla obchodní společnost SANY, s.r.o., se sídlem v Příbrami, Rožmitálská 163, s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Skutek posouzený jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 2 tr. zák. (správně §250 odst. 1, 2 tr. zák.) spočíval podle zjištění Okresního soudu v Příbrami v podstatě v tom, že obviněný dne 26. 5. 2009 jako jediný jednatel obchodní společnosti EKO Street, s.r.o., se sídlem v Mariánských Lázních, Hlavní 267, v úmyslu získat neoprávněný prospěch a dosáhnout okamžitého dodání zakázky od obchodní společnosti SANY, s.r.o., se sídlem v Příbrami, Rožmitálská 163, přislíbil odpovědné pracovnici této obchodní společnosti okamžitou úhradu platby ve výši 150 616,80 Kč a předstíral její úhradu z účtu obchodní společnosti EKO Street, s.r.o., tak, že zadal prostřednictvím svých přihlašovacích údajů do internetového bankovnictví příkaz k úhradě ve prospěch účtu obchodní společnosti SANY, s.r.o., autorizoval tento příkaz prostřednictvím svého mobilního telefonu, následně vyhotovil potvrzení o převodu, které uložil prokuristovi M. K. jako potvrzení o platbě zaslat e-mailem obchodní společnosti SANY, s.r.o., ačkoli si byl vědom toho, že na účtu obchodní společnosti EKO Street, s.r.o., je pouze 2 009,84 Kč a že úhrada nebude provedena, tím dosáhl toho, že na základě nepravdivého potvrzení bylo zboží expedováno, fakturovanou částku neuhradil a způsobil obchodní společnosti SANY, s.r.o., škodu ve výši 150 616,80 Kč.
O odvoláních, která podali obviněný proti výroku o vině a dalším výrokům a obchodní společnost SANY, s.r.o., jako poškozený proti výroku podle §229 odst. l tr. ř., bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. 11 To 271/2013. Z podnětu odvolání poškozeného byl rozsudek Okresního soudu v Příbrami podle §258 odst. l písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o odkázání poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo o náhradě škody znovu rozhodnuto tak, že obviněný je podle §228 odst. l tr. ř. povinen zaplatit obchodní společnosti SANY, s.r.o., částku 150 616,80 Kč a že poškozený se podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem nároku na náhradu škody odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze. Napadl všechny výroky tohoto rozsudku. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. Namítl nedostatek úmyslného zavinění a rozpor výroku o vině se zásadou subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Domáhal se toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a zprostil ho obžaloby.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustil mimo jiné ten, kdo ke škodě cizího majetku jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil uvedeným činem škodu nikoli malou. Takovou škodou byla podle §89 odst. 12 tr. zák. škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč. K trestnosti činu bylo podle §3 odst. 3 tr. zák. třeba úmyslného zavinění.
V posuzovaném případě byly zákonné znaky uvedeného trestného činu naplněny, a to i z hlediska subjektivní stránky. Obviněný dosáhl toho, že obchodní společnosti, za kterou jako jednatel vystupoval, bylo jinou obchodní společností dodáno zboží bez poskytnutí protihodnoty ve formě kupní ceny, na jejíž zaplacení neměla obchodní společnost obviněného prostředky. Ačkoli prodávající obchodní společnost podmiňovala dodání zboží předcházejícím převodem částky 150 616,80 Kč na svůj účet, obviněný obešel tuto podmínku jednáním, jímž za použití nepravdivých údajů a falešných dokladů předstíral uhrazení požadované částky. Tím obviněný uvedl V. V. jako odpovědnou pracovnici prodávající obchodní společnosti v omyl ohledně zaplacení a v důsledku tohoto omylu V. V. nechala zboží expedovat. Obviněný jednal s vědomím, že jeho obchodní společnost nemá na účtu prostředky odpovídající předstírané platbě a že disponuje na účtu jen částkou 2 009,84 Kč. Obviněný byl jediným jednatelem, příslušelo mu obchodní vedení společnosti a nemůže být proto žádných pochyb o tom, že mu byl znám stav prostředků na účtu společnosti. Z toho je jasné, že obviněný od počátku jednal v podvodném úmyslu směřujícím k tomu, aby jeho obchodní společnost získala zboží bez platby požadované prodávající stranou. O tom ostatně svědčí i následné jednání obviněného, který na urgence ohledně zaplacení reagoval nejprve slibem dodatečného zaplacení do týdne, ale pak se stal nekontaktním a dokonce se zapíral. Za tohoto stavu není nic nelogického na závěru soudů ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu.
Část námitek zaměřených na subjektivní stránku činu obviněný spojoval s tvrzením, kterým se od věci distancoval a kterým se snažil věc prezentovat jako záležitost M. K., prokuristy obchodní společnosti EKO Street, s.r.o. Tyto námitky však pro svou skutkovou povahu jsou mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Pokud je dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení skutku, rozumí se tím skutek, tak jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně, a nikoli jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud nezasahuje, ledaže jsou tato zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy, protože pak je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy. O nic takového se ale v posuzované věci nejedná. Skutková zjištění Okresního soudu v Příbrami, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také Krajský soud v Praze, mají odpovídající podklad v důkazech, a to i v otázce dominantní role obviněného, pokud v transakci jednal za obchodní společnost EKO Street, s.r.o. Obhajoba obviněného, že šlo o záležitost prokuristy M. K., byla vyvrácena jednak výpovědí tohoto svědka a jednak výpovědí svědků V. V. a M. H., kteří jednali za obchodní společnost SANY, s.r.o., a jednoznačně potvrdili, že v dané věci vedli jednání pouze s obviněným, a nikoli s prokuristou M. K. Na to pak navazuje i výpověď svědkyně D. Ř., která byla účetní obchodní společnosti EKO Street, s.r.o., a potvrdila, že fakturu týkající se dodaného zboží jí dal obviněný, přičemž jí sdělil, že faktura již byla zaplacena, převzal od ní výdajový pokladní doklad a slíbil dodatečně předložit doklad o zaplacení, avšak ten nepředložil. Svědkyně D. Ř. vyloučila, že by v této věci jednala s prokuristou M. K. Pokud soudy založily svá skutková zjištění na výpovědích uvedených svědků, měly pro to přijatelné důvody v jejich obsahové skloubenosti a logické návaznosti. Soudům rozhodně nelze vytýkat nějakou deformaci důkazů či jiné vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů ani se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
K namítanému porušení zákona v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, které zakotvuje zásadu subsidiarity trestní represe, nemohlo dojít již z toho důvodu, že skutek byl posouzen nikoli podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, ale podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, v němž není žádné ustanovení srovnatelného obsahu. Subsidiarita trestní represe je jedním z atributů demokratického právního státu, za který se deklaruje Česká republika v čl. l odst. l Ústavy, a proto se Nejvyšší soud věcí zabýval i z hlediska namítaného porušení uvedené zásady.
Námitky týkající se porušení zásady subsidiarity trestní represe obviněný vyvozoval z toho, že „poškozený sám svou zjevnou neopatrností, které se mohl snadno vyvarovat tím, že by vyčkal připsání prostředků na svůj účet, přistoupil k vyexpedování zboží bez toho, aby bylo předem zaplaceno“, a dále z toho, že „poškozený ... se pak s důsledky této nejistoty musí také sám vypořádat, a to za použití prostředků soukromého práva“. Tyto námitky nemohl Nejvyšší soud akceptovat. Obecně vzato je jednou z podmínek fungujícího obchodního styku vzájemná důvěra jeho účastníků. Ta musí být doplněna nezbytnou mírou obezřetnosti účastníků směřující k ochraně vlastních majetkových zájmů. Prvek vzájemné důvěry nelze zcela eliminovat a plně nahradit výlučně ochranářskými opatřeními jednotlivých účastníků obchodních vztahů. Tím by byl obchodní styk nepřiměřeně blokován, podvazován a ztěžován. V posuzovaném případě poškozená obchodní společnost podmiňovala dodání zboží jeho předcházejícím zaplacením, přičemž vzhledem k urgentnosti, jak byla prezentována kupující stranou, považovala tuto podmínku za splněnou při předložení dokladů potvrzujících, že byl vydán příkaz k převodu příslušné částky z účtu kupující strany. Poškozená obchodní společnost tím projevila takovou míru opatrnosti, která odpovídala povaze a rozsahu daného obchodu, a zároveň se snažila vyjít vstříc kupující straně z hlediska urgentnosti dodávky. Obviněný předstíral splnění podmínky poškozené obchodní společnosti tím, že sám aktivně vytvořil fingované doklady o zaplacení a předložil je odpovědné pracovnici poškozené obchodní společnosti. Pro ni byla fingovanost předložených dokladů prakticky neseznatelná, neboť vyšla najevo až ve světle okolnosti, že prostředky nebyly připsány na účet poškozené obchodní společnosti. Obviněný se k vytvoření fingovaných dokladů o zaplacení a k jejich předložení uchýlil za situace, kdy mu bylo jasné, že jeho obchodní společnost nemá prostředky na zaplacení. Podstatou jednání obviněného tak bylo vylákání zboží pod nepravdivou záminkou, že již byly učiněny reálné kroky k jeho zaplacení. Rozhodně nešlo o pouhé nesplnění závazku ze soukromoprávního vztahu. Jednání obviněného výrazně překročilo meze takového vztahu a nabylo povahy vyloženě kriminálního činu. Výrok o vině obviněného trestným činem podvodu tudíž není v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec