ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.432.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 432/2014-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. 4. 2014 o dovolání obviněného I. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 4 To 394/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 59/2013 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2013, sp. zn. 7 T 59/2013, byl obviněný I. S. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku, přečinem znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1, 2 tr. zákoníku a zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §226 písm. b) tr. ř. byl obviněný I. S. zproštěn obžaloby pro další trestný čin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku. Kromě toho bylo rozsudkem rozhodnuto také ohledně obviněných M. H. a K. M.
O odvoláních, která podali státní zástupce v neprospěch obviněného I. S. proti výroku o vině přečinem znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku, proti zprošťujícímu výroku a proti výroku o trestu a v neprospěch obviněného M. H. proti výroku o trestu a dále obvinění M. H. a K. M., bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 4 To 394/2013. Ve věci obviněného I. S. bylo rozhodnuto tak, že
- podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Městského soudu v Brně ohledně tohoto obviněného zrušen ve výroku o vině přečinem znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1, 2 tr. zákoníku a ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. byl obviněný I. S. nově uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen za tyto trestné činy a za trestné činy, ohledně nichž zůstal rozsudek Městského soudu v Brně nedotčen, podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou,
- podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Městského soudu v Brně ohledně obviněného I. S. zrušen ve zprošťujícím výroku a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc v tomto rozsahu vrácena Městskému soudu v Brně.
Obviněný I. S. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně. Napadl výrok o vině zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a výrok o trestu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl nesprávnost právního posouzení skutku podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku s tím, že popis skutku ve výroku o vině nenaplňuje zákonné znaky uvedené v tomto ustanovení. Uvedl, že pro uložení trestu odnětí svobody na horní hranici sazby nebyly splněny podmínky stanovené v §37 tr. zákoníku, §39 tr. zákoníku. Obviněný I. S. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí mimo jiné ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, spáchá-li uvedený čin souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží.
Jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku posoudil Krajský soud v Brně skutek, který podle jeho zjištění a předtím i podle zjištění Městského soudu v Brně spočíval v tom, že obviněný I. S. dne 8. 11. 2012 v B., V., v bytě ve 4. patře poté, co k němu dobrovolně přišla K. B., z bytu ve 2. patře, tuto slovně utěšoval, poskytl jí dávku pervitinu a následně ji nutil, aby jej uspokojila buď rukou nebo orálně, a když odmítla, udeřil ji, tahal ji za vlasy a vyhrožoval, že pokud ho neuspokojí, nepustí ji domů a neodemkne dveře, a proto K. B. ze strachu a ve snaze odejít obviněného uspokojila ručně.
Z hlediska vztahu napadeného rozsudku a podaného dovolání je spornou otázkou to, zda jsou popsaným skutkem naplněny znaky „jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží“ ve smyslu §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Podle námitek obviněného popis skutku neobsahuje jednoznačné určení takového jednání, které by odpovídalo uvedeným znakům. Obviněný s odkazem na svědeckou výpověď poškozené uvedl, že z popisu skutku není jasné, zda šlo o jednání požadované intenzity či mělo charakter jednání méně intenzivního, které spíše směřovalo sice proti intimním partiím těla, avšak spočívalo např. v pouhém ohmatávání, dotycích nebo tisknutí, v čemž by bylo možné spatřovat naplnění znaků trestného činu pouze podle §185 odst. 1 tr. zákoníku.
Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně (str. 16) vyplývá zjištění tohoto soudu, že „obviněný donutil poškozenou k pohlavnímu styku, což v konkrétním případě představuje tření penisu obviněného rukou poškozené a vedoucí až k sexuálnímu uspokojení obviněného“. Z odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně (str. 9) je patrno zjištění, že „v tomto konkrétním případě poškozená prováděla nedobrovolnou manuální masturbaci pohlavního údu obviněného rukou a obviněný touto sexuální praktikou sledoval své sexuální uspokojení“. Podkladem těchto zjištění byla svědecká výpověď, v níž poškozená uvedla, že obviněný ji nutil k tomu, aby „mu ho vykouřila nebo vyhonila“, a že pod vlivem strachu a snahy dostat se z bytu „mu ho vyhonila“. Pokud soudy hodnotily svědeckou výpověď poškozené jako věrohodnou a učinily na jejím podkladě zjištění uvedená v citovaných částech obou rozsudků, tak lze akceptovat závěr, že obviněný donutil poškozenou k tomu, aby mu třením pohlavního údu rukou přivodila sexuální uspokojení ejakulací. Tento závěr byl v popisu skutku, jak je uveden ve výroku napadeného rozsudku, vyjádřen způsobem, který není zcela výstižný. Jde ale jen o určitou neobratnost ve slovním vyjádření toho, co soudy jinak považovaly za zjištěné, co jasněji vyjádřily v odůvodnění rozsudků a o čem nejsou žádné důvodné pochybnosti. V této spojitosti pokládá Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že je třeba rozlišovat „skutek“ ve smyslu události, která se objektivně ve vnějším světě stala, a „popis skutku“ ve smyslu slovního sdělení, že se událost stala, jak k ní došlo, jaké byly okolnosti jejího průběhu, k jakému výsledku vedla apod. Mezi „skutkem“ a „popisem skutku“ musí být adekvátní vztah, v jehož rámci soud rozhodné skutkové okolnosti přiměřeně transformuje do jejich slovního vyjádření. Jestliže soudy na jedné straně podle odůvodnění rozsudků zjistily, že poškozená rukou třela obviněnému penis až k jeho sexuálnímu uspokojení (viz str. 16 rozsudku Městského soudu v Brně), resp. že poškozená prováděla svou rukou masturbaci pohlavního údu obviněného, který tím sledoval své sexuální uspokojení (viz str. 9 napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně), a na druhé straně ve výroku o vině vyjádřily toto zjištění slovy, že obviněný poškozenou nutil, aby ho uspokojila rukou nebo orálně, a že poškozená ho uspokojila ručně, pak je třeba připustit, že tento slovní popis skutku není dostatečně výstižný, ale v daném kontextu nevzbuzuje žádné důvodné pochybnosti o tom, co se ve skutečnosti stalo a v čem spočíval posuzovaný skutek. Jde o takovou míru neobratnosti, nevýstižnosti a povšechnosti popisu skutku ve výroku o vině, kterou lze ještě tolerovat se zřetelem k tomu, jak byly rozhodné skutkové okolnosti specifikovány v odůvodnění rozsudků.
Krajský soud v Brně rozhodl v souladu se zákonem, pokud skutek posoudil jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, tj. pokud považoval čin za spáchaný pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží.
Souloží se rozumí spojení pohlavních orgánů muže a ženy. O jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží se jedná mimo jiné za situace, kdy se vpravení pohlavního údu muže do pohlavního ústrojí ženy nahrazuje manipulací, při které je pohlavní úd muže třen a drážděn jinou částí těla ženy, typicky např. ústy, ňadry, podpažím, stehny, hýžděmi, řitním otvorem či rukou. V posuzovaném případě šlo o ten způsob, při kterém poškozená svou rukou třela pohlavní úd obviněného, tedy prováděla masturbaci pohlavního údu obviněného, a to za účelem pohlavního uspokojení obviněného, ke kterému skutečně došlo ejakulací jako při souloži (jak je zřejmé ze svědecké výpovědi, v níž poškozená uvedla, že „mu ho vyhonila“). Rozhodně se nejednalo o pouhé ohmatávání, dotyky či tisknutí jako méně intenzivní způsoby pohlavního styku, které nejsou srovnatelné se souloží. Závěr Krajského soudu v Brně, že se jednalo o „jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží“ ve smyslu §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je tedy přijatelný. Napadený rozsudek Krajského soudu v Brně není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Námitky, které obviněný zaměřil proti výroku o trestu a v nichž tvrdil, že výrokem o trestu byla porušena ustanovení §37 tr. zákoníku, §39 tr. zákoníku, jsou mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nekorespondují s ním ani v té jeho variantě, která je vymezena jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Ustanovení, na která obviněný odkazoval, jednak vyjadřují zásadu zákonnosti při ukládání trestních sankcí (§37 odst. 1 tr. zákoníku) a zásadu přiměřenosti ukládaných trestních sankcí (§37 odst. 2 tr. zákoníku) a jednak určují hlediska pro stanovení druhu a výměry trestu (§39 odst. 1 a násl. trestního zákoníku). Namítaná nepřiměřenost trestu není dovolacím důvodem, i když přiměřenost trestu jinak je záležitostí aplikace hmotně právních ustanovení (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku toho, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat z hmotně právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a evidentně to ani nepřicházelo v úvahu, protože trest, který mu byl uložen, je přípustným druhem trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby.
To, že námitky týkající se přiměřenosti trestu nejsou dovolacím důvodem, vyplývá z logiky vzájemného vztahu obou hmotně právních dovolacích důvodů. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zvláštním hmotně právním dovolacím důvodem vztahujícím se jen k výroku o uložení trestu. Proto má-li být samotný výrok o uložení trestu napaden z nějakého hmotně právního důvodu, může to být jen ze zvláštního důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Připustit výklad, podle kterého by námitky ohledně přiměřenosti trestu byly „jiným nesprávným hmotně právním posouzením“ ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., by bylo nelogické, protože ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by se tím stalo bezpředmětným, nadbytečným a nefunkčním. Uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by totiž vždy nutně bylo „jiným nesprávným hmotně právním posouzením“ ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tím pádem by ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nedávalo žádný smysl.
Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, pak Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do výroku o uložení trestu z důvodů vztahujících se k přiměřenosti trestu. Jen zcela výjimečně k tomu může přistoupit, jestliže uložený trest je v tak extrémním rozporu s hledisky stanovenými pro ukládání trestu, že to porušuje ústavní zásadu proporcionality trestní represe, která je atributem demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). V posuzované věci se ovšem o nic takového nejedná.
Obviněnému byl uložen úhrnný trest odnětí svobody podle §43 odst. 1 tr. zákoníku, §173 odst. 1 tr. zákoníku na deset let, tedy na horní hranici zákonné trestní sazby. I když jde o trest spíše přísný, rozhodně není v žádném extrémním rozporu se zákonnými hledisky pro ukládání trestu (§37 odst. 2 tr. zákoníku, §39 odst. 1 a násl. tr. zákoníku). Pro uložení takto vyměřeného trestu odnětí svobody měl Krajský soud v Brně přijatelný podklad zejména v souběhu více trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným a z nichž dva měly povahu zvlášť závažných zločinů (§14 odst. 3 tr. zákoníku) a v recidivě obviněného, který byl v minulosti vícekrát soudně trestán, přičemž nejzávažnější bylo potrestání ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 2 T 62/2008 pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) nepodmíněným trestem odnětí svobody na tři roky, který obviněný vykonal dne 16. 1. 2011. Nyní posuzovanou trestnou činnost obviněný spáchal necelé dva roky po propuštění z dřívějšího trestu odnětí svobody, což ukazuje na značně ztížené možnosti jeho nápravy. Uvažovat za tohoto stavu o nějakém extrémním rozporu uloženého trestu se zákonnými hledisky rozhodnými pro stanovení druhu a výměry trestu a o kolizi uloženého trestu s ústavní zásadou proporcionality trestní represe nepřichází v úvahu. To, že obviněný považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného I. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec