ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.705.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 705/2014-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 9. července 2014 v Brně dovolání obviněného M. V. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 10 To 48/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 38 T 209/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 38 T 209/2013, uznal obviněného M. V. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, který spáchal podle skutkových zjištění soudu tím, že dne 14. 4. 2013 kolem 13:10 hod., jako řidič dodávkového automobilu tov. značky Mercedes RZ ......., na dálnici ... ve směru na B. v úseku .... km, při jízdě levým jízdním pruhem z dálnice a přejíždění do pravého odbočovacího jízdního pruhu, nedbal potřebné opatrnosti, nesledoval dostatečně situaci v silničním provozu, rychlost jízdy nepřizpůsobil svým schopnostem, dopředné viditelnosti a okolnostem, které měl a mohl předvídat, v důsledku čehož nejprve pravou přední částí řízeného vozidla narazil do převážně levé boční části vozidla VW Passat RZ ......, které stálo označené výstražným trojúhelníkem při pravé krajnici v odbočovacím pruhu pro poruchu a dále narazil pravou přední částí do levého boku vozidla Dodge ........, které stálo před vozidlem VW Passat, přičemž při této havárii došlo též ke sražení řidiče vozidla VW Passat poškozeného M. P. (dále zpravidla jen „poškozený“), který se pohyboval mezi vozidly VW Passat a Dodge a jmenovaný při sražení utrpěl polytrauma, tedy sdružená poranění více orgánových systémů, v důsledku kterých na místě zemřel. Podle §143 odst. 2 tr. zákoníku jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Podle §143 odst. 1 tr. zákoníku a §73 odst. 1 tr. zákoníku současně uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel v trvání čtyř let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody a podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného P. J. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 10 To 48/2014, podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil k odvolání obviněného napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítl extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy a porušení práva na spravedlivý soudní proces. Uvedl, že část výroku o vině je v rozporu s provedenými důkazy, neboť soud prvního stupně připustil, že nelze vyvrátit jeho obhajobu, že v době, kdy k nehodě došlo, výstražný trojúhelník nestál. Odvolací soud si tohoto rozporu mezi výrokem o vině a dokazování všiml, přesto jej svým usnesením potvrdil, ačkoliv měl tuto vadu napravit a výrok o vině změnit tak, aby odpovídal skutečnému výsledku dokazování a zohlednit tuto skutečnost při právním posouzení skutku. Dále poukázal na rozpor mezi výrokem o vině, ze kterého vyplývá jeho zavinění ve formě nevědomé nedbalosti, a odůvodněním rozhodnutí, v němž je uvedeno, že jednání bylo zaviněno ve formě vědomé nedbalosti. Podle jeho názoru je výslovné a nerozporné hodnocení formy zavinění významné jak z hlediska posouzení konkrétního stupně společenské škodlivosti skutku, tak z hlediska úvah o druhu a výměře trestu. Dále namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. V této souvislosti obviněný poukázal na to, že při zjišťování formy zavinění je nutné objasnit okolnosti, zda byla nebo nebyla dodržena pravidla o provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Poukázal na to, že v rozhodnutích soudů obou stupňů podle jeho názoru nedošlo k náležitému zhodnocení všech těchto okolností. Namítl, že jednáním poškozeného a ostatních zúčastněných osob došlo k porušení §31 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a §5 odst. 1 písm. l tohoto zákona, jejichž významem je především zajištění bezpečnosti při provozu na pozemních komunikacích. Při dokazování provedeném soudem nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že odstavená vozidla nebyla řádně označena výstražným trojúhelníkem. Obviněný proto nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že spoluzavinění poškozeného je zcela bezvýznamné, neboť je toho názoru, že pokud by poškozený dostál svých povinností, nehoda se nemusela vůbec stát. Obviněný trvá na tom, že kvůli porušení důležitých povinností poškozeným nemohl vědět ani předvídat existenci odstavených vozidel v pravém odbočovacím jízdním pruhu na sjezdu z dálnice, a tudíž jeho jednání není kryto zaviněním ani ve formě nevědomé nedbalosti. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu namítl, že neporušil důležitou povinnost ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku, jak uvedly soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. V průběhu svého jednání si nebyl vědom, že by některou z těchto důležitých povinností porušil, čímž je jeho zavinění ve formě nedbalosti vyloučeno. I kdyby však soud shledal, že taková důležitá povinnost byla porušena, nelze opomenout spoluzavinění nehody poškozeným, který rovněž porušil důležité povinnosti stanovené zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 10 To 48/2014, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že připomínkami obviněného ke skutkovým zjištěním se již podrobně zabýval odvolací soud na str. 3 odůvodnění svého usnesení. Dále poukázal na to, že v jednání poškozeného nespatřuje žádné spoluzavinění nehody, neboť obviněný nejel v bezpečné vzdálenosti od vozidla jedoucího před ním, jelikož jel od něj pouze ve vzdálenosti 5 m až 10 m, přitom při rychlosti 100 km/h činí bezpečná vzdálenost 55 m. Uvedl, že obviněný byl přinejmenším neukázněným řidičem, o čemž svědčí nezvykle vysoký počet jeho dopravních přestupků, za které byl již dříve postižen. Poukázal na to, že nedodržení bezpečné vzdálenosti bylo rozhodující příčinou jeho zcela nedostatečného rozhledu do pravého odbočovacího jízdního pruhu, kam chtěl přejet. Proto považuje za pravdivé tvrzení obviněného, že před nárazem vozidlo poškozeného vůbec neviděl. Neviděl je proto, že mu ve výhledu bránil roh vpředu jedoucího vozidla. Do pravého pruhu tak v podstatě najel tzv. naslepo, najel tedy do místa, kam vůbec neviděl. Za tohoto skutkového stavu, který soudy obou stupňů správně zjistily, je pak zcela nerozhodné, zda a jak byla označena vozidla poškozených. Poškození nemohli nehodě zabránit sebevýraznějším označením svých vozidel. Obviněný totiž jel takovým způsobem, který zcela vylučoval, že by si nějakého označení vůbec mohl všimnout. Z tohoto důvodu považuje za nepřiléhavou veškerou argumentaci obviněného ohledně spoluzavinění poškozených. Výlučnou příčinou nehody bylo, že obviněný rychlostí nejméně 100 km/h najel do pravého odbočovacího jízdního pruhu, ačkoliv z důvodu nedodržení bezpečné vzdálenosti za před ním jedoucím vozidlem, do něj měl v dané chvíli výhled nejvýše na 20 m. V okamžiku přejíždění do pravého odbočovacího jízdního pruhu jel tedy rychlostí nepřiměřenou ve smyslu §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Poukázal na to, že je nerozhodná námitka obviněného ohledně zpochybnění umístění výstražného trojúhelníku, i když je nutno přiznat oprávněnost této námitky. Jedná se o okolnost zcela bezvýznamnou pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného. Dále poukázal na to, že pokud obviněný namítá, že svým jednáním neporušil důležitou povinnost, je takové tvrzení v rozporu s ustálenou judikaturou. Způsob jízdy obviněného byl hazardní, neboť přejel do pravého odbočovacího jízdního pruhu rychlostí 100 až 120 km/h, ačkoliv z důvodu nedodržení bezpečné vzdálenosti od vozidla jedoucího před ním, do něj viděl jen na vzdálenost 10 až 20 m. Závěrem uvedl, že obviněný v rámci dovolání uplatnil částečně skutkové námitky nenaplňující důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tomuto důvodu dovolání odpovídá námitka obviněného týkající se porušení důležité povinnosti obviněného. Dovolání v této části je však podle názoru nejvyššího státního zástupce zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného jako celek je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
K důvodu dovolání podle §265i odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy, a nikoli jak skutek prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu věci, kterou obviněný prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Obviněný vznesl v dovolání částečně skutkové námitky. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obviněný tak sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod.
Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Nejvyšší soud neshledal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy.
Obviněný právně relevantně namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a že neporušil žádnou důležitou povinnost ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku.
Podle §143 odst. 1 tr. zákoníku kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti.
Podle §143 odst. 2 tr. zákoníku pachatel bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až šest let, spáchá-li čin uvedený v §143 odst. 1 tr. zákoníku proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Podle §4 odst. 1 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu.
Podle §5 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, je řidič kromě povinností uvedených v §4 dále povinen věnovat se plně řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích.
Podle §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněného. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného v průběhu trestního stíhání, který je vyjádřen ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu. Z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný M. V. dne 14. 4. 2013 kolem 13h jako řidič dodávkového automobilu tov. zn. Mercedes RZ ...... na dálnici ve směru na B. v úseku ....km, při rychlosti mezi 100 – 120 km/h narazil do dvou osobních aut odstavených při krajnici v pravém odbočovacím jízdním pruhu a srazil také poškozeného, který se pohyboval v blízkosti těchto aut. Této nehodě bezprostředně předcházel nebezpečný řidičský manévr obviněného, který se na poslední chvíli ještě před sjetím z dálnice rozhodl předjet vozidlo jedoucí před ním. Obviněný tedy při jízdě levým jízdním pruhem předjel vozidlo jedoucí před ním, zařadil se před toto vozidlo do pravého jízdního pruhu a zároveň ihned po tomto manévru začal odbočovat do pravého odbočovacího pruhu, protože chtěl opustit dálnici, aniž by se však do tohoto pruhu předtím podíval. Obviněný tedy nedbal potřebné opatrnosti, nesledoval dostatečně situaci v silničním provozu, rychlost jízdy nepřizpůsobil svých schopnostem, dopředné viditelnosti a okolnostem, které měl a mohl předvídat, v důsledku čehož nejprve pravou přední částí řízeného vozidla narazil do převážně levé boční části vozidla VW Passat RZ ....., které stálo při krajnici v pravém odbočovacím pruhu pro poruchu a dále narazil pravou přední částí do levého boku vozidla Dodge RZ ......., které stálo před vozidlem VW Passat, přičemž při této havárii došlo též ke sražení řidiče vozidla VW Passat M. P. , který se pohyboval mezi vozidly VW Passat a Dodge a který utrpěl při sražení polytrauma, tedy sdružená poranění více orgánových systémů, v důsledku kterých na místě zemřel. Z takto vymezeného skutku je zřejmé, že obviněný svým jednáním naplnil subjektivní stránku skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve formě vědomé nedbalosti, neboť si jako řidič musel být vědom, že porušením důležitých povinností řidiče stanovených zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, může ohrozit nebo porušit život a zdraví ostatních účastníků silničního provozu a bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové ohrožení nebo porušení nezpůsobí.
Nejvyšší soud dále shledal, že z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný svým jednáním porušil ustanovení §4 odst. 1 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, §5 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů a §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Výlučnou příčinou uvedené dopravní nehody totiž bylo, že obviněný rychlostí nejméně 100km/h vjel do pravého odbočovacího pruhu, aniž by se předtím do něj vůbec podíval, neboť v tu chvíli ještě zleva předjížděl vozidlo jedoucí v pravém jízdním pruhu. Obviněný v trestním řízení sám vypověděl, že v okamžiku přejíždění do pravého odbočovacího pruhu nesledoval provoz před sebou, nýbrž se pouze podíval do zpětného zrcátka, ve kterém zjistil, že jej nic zprava nepodjíždí. Obviněný tedy vůbec nezaregistroval dvě stojící vozidla odstavená při krajnici v pravém odbočovacím jízdním pruhu za denního světla na poměrně přehledném úseku dálnice. Již tato skutečnost dokazuje, že dostatečně nesledoval situaci v silničním provozu a vjel do místa, kam vůbec neviděl, ačkoliv viděl mohl a měl. V této dopravní situaci by navíc na stojící vozidla nacházející se v pravém odbočovacím pruhu při krajnici nestačil reagovat, i kdyby je stačil zahlédnout, neboť v důsledku předchozího nebezpečného předjížděcího manévru, při kterém nedodržel dostatečnou vzdálenost od vozidla, které předjížděl, by na zastavení svého vozidla měl kratší dobu než je běžná reakční doba řidiče. Nejvyšší soud z těchto důvodů uvádí, že obviněný nejel rychlostí přiměřenou své dopředné viditelnosti a okolnostem, které měl a mohl předvídat, a především nejel takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.
Nejvyšší soud dále v této souvislosti poukazuje na dvě pochybení odvolacího soudu. V případě prvního odvolací soud ponechal ve stejném znění skutkovou větu výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv z provedeného dokazování nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, zda bylo vozidlo poškozeného správně označeno výstražným trojúhelníkem (tj. trojúhelník stál na vozovce) nebo zda tento trojúhelník v době nehody ležel na zemi. Tato skutečnost však pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného není podstatná, protože i kdyby vozidlo poškozeného bylo správným způsobem označeno výstražným trojúhelníkem, k nehodě by taktéž došlo, neboť z výše uvedených závěrů je zřejmé, že obviněný vůbec nesledoval provoz před sebou v pravém odbočovacím pruhu, do kterého tak vjel, aniž by se do něj předtím podíval. Ze stejného důvodu také není rozhodující, zda poškozený postavil výstražný trojúhelník do správné vzdálenosti od svého auta, zda měl oblečenou reflexní vestu nebo zda byla na jeho autě zapnuta výstražná světla.
Odvolací soud dále v odůvodnění svého rozhodnutí nesprávně uvedl, že obviněný svým jednáním porušil také ustanovení §12 odst. 5 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Podle věty první tohoto ustanovení řidič smí přejíždět z jednoho jízdního pruhu do druhého jen tehdy, neohrozí-li a neomezí-li řidiče jedoucího v jízdním pruhu, do kterého přejíždí. Toto ustanovení nelze v uvedené trestní věci použít, neboť jak z výše uvedeného vyplývá, řidič nesmí ohrozit druhého řidiče jedoucího v jízdním pruhu, do kterého přejíždí. Toto ustanovení se tedy nemůže vztahovat na řidiče, kteří odstavili svá vozidla pro poruchu a v době nehody stáli v pravém odbočovacím jízdním pruhu. Tato skutečnost však nemá vliv na posouzení trestní odpovědnosti obviněného, neboť jak je z výše uvedeného zřejmé, bez důvodných pochybností bylo prokázáno, že obviněný porušil ustanovení §4 odst. 1 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, §5 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů a §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší soud nezjistil extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že obviněný M. V. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Právní kvalifikace skutku je správná.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Nejvyšší soud neshledal s ohledem na skutečnosti uvedené v předchozích částech odůvodnění tohoto rozhodnutí naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ani v první ani ve druhé alternativě.
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že dovolání obviněného M. V. je ve svém celku zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání obviněného rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. července 2014
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek