ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.72.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 72/2014-73
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 17. září 2014 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného V. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 8 To 70/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 52/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 5 T 52/2012, byl obviněný V. K. v bodě A/1 uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku a byl podle §143 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Stejným rozsudkem byl v bodě A/2 uznán vinným pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku, a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody, také spoluobviněný D. O. V bodě B) výroku o vině rozsudku, pak bylo podle §226 písm. a) tr. ř. rozhodnuto o zproštění obžaloby dalších spoluobviněných M. O. a K. M., kterým bylo obžalobou kladeno za vinu spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství s obviněným V. K.
Obviněný V. K. se zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) dne 24. 6. 2012, v době mezi 21:00 až 24:00 hod. v obci M. p. B., okr. P.-z., u Zámeckého rybníku, po předchozím požití velkého množství alkoholu, nejprve při hře vrhl blíže nezjištěným kuchyňským nožem o celkové délce kolem 25 cm, a délce čepele kolem 15 cm, který na místo přinesl, směrem k poškozenému A. H. s vědomím, že jej může zasáhnout a způsobit mu tak závažné poranění, kdy bez přiměřených důvodů spoléhal, že k tomuto následku nedojde, poškozeného zasáhl do pravé nadlopatkové krajiny, čímž mu způsobil bodnořezné poranění pronikající do pohrudniční dutiny, s krevními výrony v hlubokém zádovém svalstvu, a následně při fyzické potyčce vzniklé v důsledku zásahu nožem, poškozeného srazil na zem, a když poškozený ležel, v úmyslu způsobit mu vážnou poruchu zdraví, kopal ho opakovaně do různých částí těla, zejména velkou a střední silou do oblasti zad a hlavy, čímž mu způsobil zejména sériovou zlomeninu 1. až 7. žebra vpravo s krevními výrony pod pohrudnici a trhlinami pohrudnice, nalomení 1. až 5. žebra vlevo, pohmoždění obou plic a úrazovou rozedmu plic, zlomeninu těla pravé lopatky, a řadu dalších ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně podrobně popsaných krevních výronů a zhmožděných ran, přičemž poškozeného zanechal na místě, kde v důsledku úrazového krvácivého šoku poškozený dne 25. 6. 2012 v době po půlnoci zemřel, přičemž jednal s vědomím, že tak může způsobit smrt poškozeného, a bez přiměřených důvodů spoléhal, že k tomu nedojde.
Proti výroku o vině i trestu rozsudku soudu I. stupně podal obviněný V. K. odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 8 To 70/2013, podle §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. zrušil ohledně něj napadený rozsudek pouze ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak v rozsahu zrušení nově sám rozhodl tak, že obviněnému podle §145 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 8 let, t. j. na samé dolní hranici zákonné trestní sazby 8 až 16 let, se zařazením pro jeho výkon podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný V. K. řádně a včas dovolání, opírající se o dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, pod které spadá i řešení otázky jeho způsobilosti být pachatelem trestného činu podle §26 tr. zákoníku, že se soud I. stupně dostatečně nevypořádal s otázkou jeho příčetnosti, a odvolací soud se touto otázkou vůbec nezabýval, ač to v odvolání namítal. Závažné pochybení soudu I. stupně spatřuje v tom, že vycházel ze znaleckého posudku znalce psychiatra, který výpočet hladiny alkoholu považuje za nesmyslný a o ničem nevypovídající, když podle něj nemá opilost vůbec forenzní význam, a i kdyby vypil „sud vodky“, nebylo by to podstatné. Znalec psychiatr, že zcela vyloučil možnost, že by těžká opilost mohla vést k významnému snížení rozpoznávacích a ovládacích schopností, když jejich podstatné snížení až vymizení je pouze v případě patologické opilosti. Ta ale podle znalce typicky vzniká po vypití velmi malého množství alkoholu, a nikdy ne u lidí, kteří jsou zvyklí pít. Závěry znalce psychiatra považuje obviněný za nevěrohodné i vzhledem k jeho vyjádření ke vzájemným účinkům alkoholu a marihuany, že alkohol údajně efekt marihuany tlumí. Tento závěr je podle obviněného v rozporu jak s vyjádřením znalce toxikologa, že se naopak vzájemně potencují, tak i s výpověďmi spoluobviněných, kteří účinky marihuany na sobě popsaly. Obviněný poukázal na závěry znalce toxikologa, že hladina alkoholu v jeho krvi byla ve výši 4 až 5 promile. Z hlavního líčení pak vyplynulo, že k tomu je ještě třeba připočítat hladinu zbytkového alkoholu z předchozího dne, kdy vypil 3 až 4 litry vína, takže celková hladina alkoholu v jeho krvi, že v době údajného spáchání činu jistě přesahovala 5 promile, což již odborníci považují za smrtelnou otravu alkoholem a spojují s ní komatózní stav. Obviněný proto považuje za nereálné, že by u člověka takto ovlivněného alkoholem byly zcela zachovány rozpoznávací i ovládací schopnosti, závěry znalce psychiatra považuje za pochybné a rozporné i s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které lze objasnit okolnosti významné pro posouzení příčetnosti teprve na základě objektivního zjištění výšky hladiny alkoholu v krvi. Poukázal také na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 9 Tz 216/2000, podle kterého trestný čin opilství dopadá na všechny případy opilosti, ať již jde o opilost prostou či chorobnou. Pokud tedy Nejvyšší soud v minulosti připustil závěr, že se trestného činu opilství může dopustit rovněž pachatel nacházející se ve stavu prosté opilosti, pak i v jeho případě, kdy byla u něj zjištěna hladina alkoholu v krvi ve výši 5 promile, by měl být jednoznačně odůvodněn závěr, proč se v tomto stavu nenacházel (pozn. myšleno zřejmě stav nepříčetnosti). Ve věci, že tak měl být opatřen nový znalecký posudek z odvětví psychiatrie, který by zohlednil také zjištěné ovlivnění alkoholem a skutek by měl být posuzován jako trestný čin opilství. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů, a Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný opakuje svoji argumentaci z odvolání, a podstatou jeho dovolání je tvrzení, že byl v době skutku v důsledku opilosti nepříčetný. Nesouhlasí tak se způsobem hodnocení předmětného znaleckého posudku soudem I. stupně, a se skutkovými zjištěními ohledně jeho zavinění, a jedná se tak podle státního zástupce o námitky, které nenaplňují žádný dovolací důvod. Hodnocení důkazů soudem státní zástupce neshledává ani svévolným, přičemž poukázal na to, že soud množství vypitého alkoholu nebyl schopen zjistit přesně a pouze ho odhadoval, přičemž ze stejně nepřesných odhadů vycházel také toxikolog, což odůvodňuje i nižší důkazní váhu toxikologického posudku. Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Vzhledem k uvedenému neshledal Nejvyšší soud námitku obviněného, týkající se jeho příčetnosti, jako odpovídající uplatněnému důvodu dovolání a tedy způsobilou založit jeho přezkumnou povinnost v řízení o dovolání. Nejvyšší soud uvedl např. již v usnesení ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 5 Tdo 168/2012, že otázka nepříčetnosti je otázkou právní a její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie. Znalecký důkaz z tohoto oboru je však jen jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními (viz rozhodnutí pod č. 17/1979 Sb. rozh. tr.). V této souvislosti Nejvyšší soud připomenul, že i znalecký posudek podléhá procesu hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., přičemž soud jím není bezpodmínečně vázán. Soud musí prověřit znalecký posudek, zda přihlédl ke všem relevantním skutečnostem, zda se jeho závěry opírají o řádně provedené důkazy, zda závěry posudku logicky vyplývají ze skutkových zjištění (srov. rozhodnutí pod č. 40/1972-I., 2/1989-I. Sb. rozh. tr.).
Ačkoliv se obviněný prostřednictvím podaného dovolání domáhal přezkumu existence jednoho z obligatorních znaků subjektu trestného činu (příčetnosti), je z obsahu dovolání nepochybné, že jeho dovolací námitka není založena na výhradách vůči právnímu posouzení skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem, nýbrž na prosazování odlišného způsobu hodnocení důkazů (znaleckých posudků), než jaký zvolily soudy nižších stupňů. Ve vztahu k právnímu závěru o otázce příčetnosti v době činu, tak obviněný prosazuje výsledek hodnocení jednotlivých důkazů k otázce jeho příčetnosti, který je pro něj výhodnější, ale k němuž soudy nedospěly. Soudům obou stupňů tak primárně vytýká nesprávnost jejich postupu podle ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento druh námitek nespadá pod žádný ze zákonem definovaných dovolacích důvodů. Takovou povahu nemá ani názor obviněného prezentovaný v závěru dovolání, že by měl být daný skutek zřejmě posouzen jako trestný čin opilství. Opodstatněnost této právní kvalifikace jednání obviněného je totiž založena na jeho procesních námitkách ohledně hodnocení znaleckých posudků soudem a neúplnosti dokazování, když podle jeho názoru měly soudy doplnit dokazování opatřením nového znaleckého posudku z odvětví psychiatrie, a na základě tohoto nového znaleckého posudku dospět k závěru o jeho nepříčetnosti. Pouze v takovém případě by totiž přicházela v úvahu uvedená právní kvalifikace, když trestného činu opilství podle §360 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo se požitím nebo aplikací návykové látky přivede, byť i z nedbalosti, do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustí činu jinak trestného. Takovému pachateli pak hrozí trest odnětí svobody na tři léta až deset let; dopustí-li se však činu jinak trestného, na který zákon stanoví trest mírnější, bude potrestán tímto trestem mírnějším. I podle ustálené judikatury Ústavního soudu přitom soud v trestním řízení není vázán výsledky znaleckého zkoumání a hodnotí znalecký posudek jako kterýkoli jiný důkaz podle svého vnitřního přesvědčení a v souhrnu dalších provedených důkazů. Pokud se soud s poukazem na další důkazy s hodnotícím stanoviskem znalce neztotožní, neznamená to „a priori“ porušení zásad spravedlivého procesu (viz nález ÚS ze dne 3. 5. 2012, sp. zn. III. ÚS 284/12).
Protože si je Nejvyšší soud vědom důležitosti otázky příčetnosti obviněného, přesto že jeho dovolací námitky neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání, nad rámec svého rozhodnutí uvádí, že se ztotožnil s úvahami soudu I. stupně ohledně hodnocení závěrů znaleckých posudků (toxikologie, psychiatrie), které podrobným, logickým a přesvědčivým způsobem vyjádřil v odůvodnění rozsudku. Přitom otázku zachování ovládacích a rozpoznávacích schopností obviněného v době činu správně posuzoval s přihlédnutím k okolnostem, za nichž došlo k fyzickému útoku na poškozeného a ke způsobu jeho chování. Se závěrem soudu I. stupně se ztotožnil i odvolací Vrchní soud v Praze, přičemž nelze zcela přisvědčit názoru obviněného, že se jeho námitkou ohledně příčetnosti odvolací soud vůbec nezabýval. Je ale skutečností, že se odvolací soud s námitkami obviněného v tomto směru vypořádal pouze stručným obecným konstatováním, že nesouhlas se závěrem znalce ještě neodůvodňuje pochybnosti o tomto závěru, že znalec vzal v úvahu míru podnapilosti obviněného, jeho závěry jsou jednoznačné a nevzbuzují pochybnosti.
Obviněný netvrdí, že by se v jeho případě mohlo jednat o patologickou nebo komplikovanou opilost. Nezpochybňuje tedy závěr znalce psychiatra, že se jednalo o opilost prostou. Sám přitom nebyl schopen přesně kvantifikovat množství požitého alkoholického nápoje kritického dne, a z jeho výpovědi i dalších provedených důkazů pouze vyplývá, že alkohol pije v podstatě soustavně (podle jeho družky A. N. běžně denně vypije 3 až 4 litry vína z krabice), kritického dne vypil asi 2 až 3 krabice vína, pak kolem 18:00 hod. k němu přišli další spoluobvinění, přinesli 10 až 20 litrových krabic vína, s M. O. vypil pak asi 2 až 3 krabice vína, asi čtvrt litru vína z jedné dvojlitrové „petlahve“ a dal si také hlt vodky. Pak šli před 19:00 hod. všichni k rybníku, každý nesl nějaký alkohol, tam pak dál popíjeli kromě K. M., která byla těhotná a zřejmě nepila. Významné přitom je, že k vlivu alkoholu na něj uvedl, že byl normální, byl schopen chodit, v minulosti ale takové množství alkoholu nevypil. To je ale v určitém rozporu s výpovědí K. M., která uvedla, že po příchodu k obviněnému V. K. bylo na něm vidět, že pil od rána, že běžně denně vypije 3 krabice vína, ale také 5 nebo 6 krabic. Je tak zřejmé, že obviněný i v minulosti vypil větší množství alkoholických nápojů. Významné pro tuto věc je pak také vyjádření K. M., že po vypití takovéhoto množství alkoholu je pak obviněný agresivní, naštve se pro maličkost. Byť tedy znalec toxikolog stanovil hladinu alkoholu v krvi obviněného v době činu v rozmezí 4 až 5 promile, výslovně k tomu uvedl, že tuto hladinu stanovil na základě výpovědí obviněných. Nejedná se tedy o exaktně, resp. objektivně zjištěný údaj znalce, což vedlo soud I. stupně důvodně k obecnějšímu závěru, že obviněný jednal po předchozím požití velkého množství alkoholu. Tvrzení obviněného v dovolání, že v době údajného spáchání trestného činu hladina alkoholu v jeho krvi „jistě přesahovala výši 5 promile“, tak nemá oporu v provedených důkazech, a je v rozporu i s jeho argumentací v dovolání, že takto vysokou hladinu již odborníci považují za smrtelnou otravu alkoholem a spojují s ní komatózní stav. U něj totiž naopak ani náznak otravy alkoholem nebo komatózního stavu zjištěn nebyl. Přitom znalec toxikolog současně konstatoval, že odbourávání alkoholu u osob soustavně konzumujících alkohol je rychlejší, což je právě případ obviněného V. K. I v situaci, kdy nelze objektivně zjistit hladinu alkoholu v krvi pachatele, lze zjišťovat vliv alkoholu na jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti, tedy objasnit otázku jeho příčetnosti, na základě odborného vyšetření jeho osoby a posouzení jeho chování a jednání v rozhodné době. To v této trestní věci učinil znalec psychiatr, a konstatoval to také soud I. stupně (str. 21 rozsudku), že závěry tohoto znalce vychází z klinického hlediska, z projevů a chování obviněného, když nelze provést přesný bilanční výpočet hladiny alkoholu, což není ani z hlediska posouzení vlivu alkoholu rozhodující, protože vliv alkoholu na osobu je individuální a osoby nadužívající alkohol mají pozměněnou odolnost. Znalec psychiatr uvedl v hlavním líčení, k údajům V. K. o množství vypitého alkoholu, že to není podstatné a vycházel z toho, jak se choval (viz č. l. 636 tr. spisu). Východiskem pro závěry znalce tak bylo z důkazů vycházející zjištění, že u obviněného V. K. nedošlo k závažnějšímu narušení psychomotoriky, koordinace pohybů, palimpsestu, spánku s pomočením, pokálením apod. Lze tedy konstatovat, že obviněný se projevoval naprosto přiměřeně, normálně vnímal a reagoval i přes požití velkého množství alkoholu. Sám také svůj stav po vypití uvedeného množství alkoholu označil v hlavním líčení za normální (viz č. l. 618 tr. spisu). I pokud jde o jeho agresivní násilné jednání vůči poškozenému, lze vycházet ze skutečnosti, že znalec psychiatr vyloučil formy abnormální reakce na alkohol, který mohl nejvýše zcela typickým způsobem odbrzdit zábrany jeho chování a uvolnit projevy jeho osobnostních rysů (dissociální, nezdrženlivý, prospěchářský, lhostejný ke společenským pravidlům, neschopný zakoušet vinu), zesílit negativní emoce jako zlost, vztek. To plně koresponduje s výše zmíněnou agresivitou obviněného po požití většího množství alkoholu, jak uvedla K. M.
Nelze souhlasit ani s námitkou obviněného, že věrohodnost psychiatrického znaleckého posudku snižuje vyjádření znalce ke vzájemným účinkům alkoholu a marihuany. Je sice skutečností, že v tomto směru se názory znalce psychiatra a toxikologa liší. V hlavním líčení se ale znalec psychiatr vyjadřoval k vlivu marihuany s ohledem na způsob jejího užití popisovaný obviněnými, a vzhledem k tomu uvedl, že dvojí potažení nemohlo mít žádný dopad. To ale není ve věci podstatné, když z výpovědí obviněného V. K. a dalších spoluobviněných jasně vyplývá, že on sám si tzv. jointa nedal a marihuanu kouřili pouze ostatní osoby. K účinku marihuany přitom spoluobviněný D. O. uvedl, že nepozoroval na sobě žádný výraznější dopad.
Poukazuje-li obviněný na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 9 Tz 216/2000, jednalo se o případ v řízení o stížnosti pro porušení zákona, kdy znalci z odvětví psychiatrie a alkohologie jednoznačně a bez pochybností zjistili, že v době spáchání činu byl obviněný ve stavu po požití alkoholu, jemuž však nepředcházela žádná duševní porucha nebo porucha nervové soustavy, ale naopak alkohol na něho působil normálně svým vstřebáváním, tedy šlo o opilost prostou. O tomto závěru znaleckého posudku neměl ani odvolací soud pochybnosti, ale přesto považoval za nutné opatřit znalecký posudek ústavu k objasnění příčetnosti obviněného, když nesouhlasil se základním názorovým východiskem znalců, že při prosté opilosti nemůže nikdy nastat vymizení rozpoznávacích či ovládacích schopností a takový stav může nastat pouze při zjištění patologické či komplikované opilosti. Ve stížnosti pro porušení zákona byl vyjádřen nesouhlas s tímto požadavkem odvolacího soudu, a bylo poukazováno na skutečnost, že „závěry znalců o tom, že v případech prosté opilosti nedochází u pachatele k plné nepříčetnosti, potvrzují poznatky v jiných trestních věcech obdobné povahy, případně vyplývají z dostupné soudně-psychiatrické literatury. Konkrétně bylo poukázáno na ústavní revizní psychiatrický a psychologický posudek, který byl zpracován Psychiatrickou klinikou 1. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze pod značkou 0231/00 pro Městský soud v Praze v obdobné trestní věci. V tomto posudku ústavu bylo k dané problematice výslovně a jednoznačně uvedeno, že „prostá opilost sebetěžšího stupně, která není provázena jinou forenzně významnou duševní poruchou, nemůže vést k vymizení rozpoznávacích či ovládacích schopností. Co se týče intoxikace alkoholem, tak pouze patologická opilost vede k vymizení rozpoznávacích či ovládacích schopností. Tyto závěry rovněž odpovídají v obecné rovině i soudně-psychiatrické literatuře“. Nejvyšší soud se v namítaném rozhodnutí ale neztotožnil s touto argumentací ve stížnosti pro porušení zákona, zdůraznil nutnost vyžadovat striktní individualizaci v opatřování a hodnocení takových důkazů, jimiž jsou znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, hodnotící duševní stav obviněného, kdy závěr vyslovený v konkrétní kauze nemůže být obecně akceptovatelný pro obecné úvahy v obdobných případech. Považoval proto za nanejvýš žádoucí, aby v posuzované trestní věci byl opatřen posudek ústavu podle §110 tr. ř., v němž by se ústav měl také prakticky i teoreticky s problematikou vymizení ovládacích a rozpoznávacích schopností obviněného, případně jejich zachování, s určitou mírou kvantifikace vypořádat.
Proto i v této trestní věci obviněného V. K. především platí požadavek přísné individualizace při hodnocení znaleckých posudků o duševním stavu obviněného. Nelze proto automaticky požadovat opatření nového znaleckého posudku v této trestní věci obviněného, který se závěry stávajícího znaleckého posudku nesouhlasí, a to s odkazem na to, že se tak stalo ve zcela jiné trestní věci zcela jiného obviněného. I když se znalec psychiatr v této trestní věci obviněného V. K. ztotožnil s obecným názorem, že těžká opilost může vést k významnému snížení až vymizení rozpoznávacích a ovládacích schopností pouze v případě patologické opilosti, jeho znalecký závěr nevychází bez dalšího z tohoto názoru. Naopak je opřen o konkrétní výsledky klinického vyšetření osoby obviněného a jeho projevů a chování v rozhodné době.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš