ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1055.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1055/2014-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 9. 2014 o dovolání obviněné C. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 3 To 24/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 6/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné C. K. odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně původním rozsudkem ze dne 25. 9. 2013, č. j. 40 T 6/2013-328, uznal obviněnou C. K. (dále převážně jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) vinnou, že
„dne 7. 4. 2013 v době od 2:30 hod. do 2:40 hod. v B. v bytě v … domu na ulici J., napadla svého otce Z. K., a to tak, že jej nejméně pětkrát intenzivně bodla kuchyňským nožem s délkou čepele 15 cm a způsobila mu tak bodně-řeznou ránu před levým ušním boltcem pronikající ušním boltcem a směřující do krku směrem dopředu a do středu těla s hloubkou kanálu nejméně 10 cm, tři bodně-řezné rány v oblasti stěny břišní pod pupkem, u dvou ran s hloubkou kanálu minimálně 20 cm, a dále bodně-řeznou ránu v oblasti horní části levého stehna hloubky nejméně 10 cm, tedy do míst, kde se nachází důležité orgány, přičemž jen shodou náhod a díky nadměrné obezitě poškozeného nedošlo k jejich zasažení, přičemž zcela reálně mohlo dojít k zasažení velkých cév s daleko větší a rychlejší ztrátou krve, v oblasti břich při průniku nástroje do dutiny břišní k poranění důležitých nitrobřišních orgánů tedy k bezprostřednímu ohrožení života poškozeného“.
Takto popsané jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a uložil jí za to podle stejného ustanovení trest odnětí svobody v trvání 14 let, pro jehož výkon ji zařadil podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně jí podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Regionální pobočka Brno, pobočka pro Jihomoravský kraj a Kraj Vysočina, Benešova 10, 659 14 Brno, škodu ve výši 210.624,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podali obviněná i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně (ten tak učinil v neprospěch obviněné) odvolání, o nichž Vrchní soud v Olomouci rozhodl v neveřejném zasedání usnesením ze dne 12. 11. 2013, č. j. 3 To 123/2013 - 368, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), písm. c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně.
Krajský soud v Brně po doplnění dokazování a novém zhodnocení důkazů rozsudkem ze dne 12. 2. 2014, č. j. 40 T 6/2013 - 449, uznal obviněnou vinnou, že
„dne 7. 4. 2013 v době od 2:30 hod. do 2:40 hod. v B. v ložnici bytu v … domu na ulici J., napadla svého otce Z. K., který ležel na posteli, a to tak, že jej nejméně pětkrát intenzivně bodla kuchyňským nožem s délkou čepele 15 cm a způsobila mu tak bodně-řeznou ránu před levým ušním boltcem pronikající ušním boltcem a směřující do krku směrem dopředu a do středu těla s hloubkou kanálu nejméně 10 cm, tři bodně-řezné rány v oblasti stěny břišní pod pupkem, u dvou ran s hloubkou kanálu minimálně 20 cm, a dále bodně-řeznou ránu v oblasti horní části levého stehna hloubky nejméně 10 cm, tedy do míst, kde se nachází důležité orgány, přičemž jen shodou náhod a díky nadměrné obezitě poškozeného nedošlo k jejich zasažení, přičemž zcela reálně mohlo dojít k zasažení velkých cév s daleko větší a rychlejší ztrátou krve, v oblasti břich při průniku nástroje do dutiny břišní k poranění důležitých nitrobřišních orgánů tedy k bezprostřednímu ohrožení života poškozeného“.
Takto popsané (a oproti původnímu rozsudku poněkud upřesněné) jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako zločin vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a uložil jí podle §140 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 16 let, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně jí podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Regionální pobočka Brno, pobočka pro Jihomoravský kraj a Kraj Vysočina, Benešova 10, 659 14 Brno, škodu ve výši 210.624,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podala odvolání již jen obviněná. Vrchní soud v Olomouci o něm rozhodl rozsudkem ze dne 26. 3. 2014, č. j. 3 To 24/2014 - 491, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné uložil za zločin vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nezměněn, podle §140 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 13 let, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále vyslovil, že jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Obviněná se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnila a prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Klima proti němu podala dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla v něm, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily její jednání jako zločin vraždy spáchaný s rozmyslem podle §140 odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Z její strany nemohlo jít o rozmysl, neboť u ní abstrahuje byť jen velmi krátká úvaha, tedy uplynutí určité doby od rozhodnutí poškozeného usmrtit do realizace tohoto rozhodnutí, respektive pokusu učinit takové rozhodnutí, v rámci kterého by jednala uváženě.
Takový názor prý podporuje i její psychický stav, neboť trpí mentální retardací, která je podle §123 tr. zákoníku považována za duševní poruchu, která bezpochyby ovlivňuje rozumové a volní jednání člověka duševní poruchou stiženého. Její úsudek ovlivněný mentální retardací, kterou trpí (přičemž se jedná o stav, který si sama nezavinila, ale o vrozený defekt), vylučuje kvalifikaci jako zločinu vraždy ve stadiu pokusu spáchaného s rozmyslem (obviněná tu poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 3 Tdo 193/2013, pojednávající o povaze rozmyslu). Ani s přihlédnutím k argumentaci uvedené v tomto rozhodnutí nelze konstatovat, že dostatečně zvážila svoje jednání a pokusila se poškozeného racionálně, tj. s rozmyslem usmrtit. Šlo naopak o jednání vyznačující se náhlým hnutím mysli, zejména afektu a podobných stavů, neboť své jednání poškozeného zabít nezvažovala, čin nepromýšlela a spáchání bylo jednáním neuváženým bez jakéhokoli racionálního základu. Proto měla být uznána vinnou jen ze spáchání vraždy prosté podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
V závěru svého podání proto dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v plném rozsahu jak rozsudek (v dovolání nesprávně uvedeno usnesení) Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 3 To 24/2014, tak rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 40 T 6/2013, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání a podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná uplatňovala v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení a vtělila je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací, a to dokonce opakovaně.
K právní kvalifikaci jednání obviněné, zejména k tomu, zda se jednání dopustila v úmyslu usmrtit svého otce s rozmyslem, státní zástupkyně uvedla, že tato otázka byla předmětem dalšího dokazování před soudem prvého stupně, který však zcela správně po dalším podrobném důkazním řízení dospěl k závěru, že byly splněny podmínky ustanovení §140 odst. 2 tr. zákoníku, tedy že obviněná se svého jednání dopustila s rozmyslem. Pro takový závěr svědčí nově hodnocené výsledky ohledání místa činu, kdy postava poškozeného v ložnici byla silně potřísněna krví, a poškozený byl napaden nožem, který se nepochybně nacházel v kuchyni. Ani v bezprostředním okolí místa činu nebyly nalezeny žádné důkazy o tom, že by poškozený právě v těchto místech bezprostředně před svým napadením například jedl. Stran užitého kvalifikačního znaku (spáchání trestného činu „s rozmyslem“) nalézací soud správně konstatoval, že rozmyslem je třeba rozumět méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním než znak uvážením. Je však nezbytné prokázat, že pachatel si dostatečně zvážil svoje jednání a na základě svého přístupu jiného racionálně usmrtil. Nalézací soud správně uzavřel, že objektivními procesně řádně provedenými přímými důkazy sice nebylo zadokumentováno jednání obviněné před samotným napadením, avšak z nepřímých důkazů lze dovodit, že obviněná musela pro nůž dojít minimálně do kuchyně, kdy jej vzala buď z kuchyňské linky nebo ze zásuvky, a vrátila se do ložnice, kde poškozeného napadla.
S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně vyslovila přesvědčení, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž důvod deklarovaný v dovolání naplněn nebyl. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [ §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a v zásadě splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je sice dovolatelčina námitka, že svým jednáním nenaplnila zákonný znak „s rozmyslem“, pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná, Nejvyšší soud ji však z důvodů níže rozvedených shledal zjevně nedůvodnou.
Uvedená relevantně uplatněná námitka není v dané věci žádné novum. Obviněná ji uplatňovala již v řízení před oběma soudy nižších instancí, které se jí musely zevrubně zabývat. Zejména tak musel činit soud prvého stupně po zrušení původního rozsudku odvolacím soudem (srov. shora), který své závěry v tomto směru přesvědčivě vysvětlil na str. 15 odůvodnění svého rozsudku. Uvedené otázce věnoval potřebnou pozornost i odvolací soud, jenž se ztotožnil se závěry soudu prvého stupně a dále je rozvedl (srov. stranu 11 odůvodnění jeho rozsudku).
Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů nižších stupňů včetně spisového materiálu z pohledu vznesené námitky opětně posoudil a dospěl k závěru, že jejich rozhodnutí jsou správná a zákonná.
K řešené problematice je vhodné (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že rozmysl (reflexe) představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad trestným jednáním než předchozí uvážení. Předchozí uvážení oproti rozmyslu předchází trestnému ději s určitým předstihem a zahrnuje plán – předem utvořenou představu postupu pachatele při spáchání trestného činu (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 7 To 51/2012). I pro rozmysl je ale charakteristická úvaha, byť úvaha velmi krátká. Tato úvaha odlišuje jednání s rozmyslem od jednání v náhlém hnutí mysli, zejména od afektu a podobných stavů, jež jsou postihovány podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Vraždí-li pachatel v náhlém hnutí mysli, tedy bez rozmyslu, směřuje k usmrcení jiného, kdy jde o pouhou agresivní reakci na určitý podnět, aniž by pachatel zvažoval, zda jeho jednání je účelné či nikoli, zatímco u rozmyslu jde o racionální jednání pachatele směřující k zamýšlenému cíli, který má svůj rozeznatelný účel a smysl (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1467 až 1468).
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovanou trestní věc žádný z nižších soudů nepochybil. Již soud prvého stupně v odůvodnění svého nového rozsudku uvedl, že po zvážení všech rozhodných okolností případu dospěl k závěru, že obviněná se dopustila zločinu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, tedy ztotožnil se s obžalobou, že tento zločin spáchala s rozmyslem. To odůvodnil tím, že pro takový závěr svědčí nově zhodnocené výsledky ohledání místa činu, kdy postel poškozeného v ložnici byla silně potřísněna krví, a že poškozený byl napaden nožem, který se nepochybně (vzhledem k výraznému pořádku v bytě) nacházel v kuchyni. Ostatně ani v bezprostředním okolí místa činu (v ložnici kolem postele) nebyly nalezeny žádné důkazy o tom, že by poškozený právě v těchto místech bezprostředně před svým napadením např. jedl (nebyl tam nalezen talíř, miska, příp. jiné obdobné předměty, které by pro takový závěr svědčily). Stran užitého kvalifikačního znaku (spáchání trestného jednání „s rozmyslem“) nalézací soud v obecné rovině připomněl, že rozmyslem je třeba rozumět méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním, než znak „uvážením“. Je však nezbytné prokázat, že pachatel si dostatečně zvážil svoje jednání a na základě svého přístupu jiného racionálně usmrtil. Nalézací soud poté uzavřel, že objektivními, procesně řádně provedenými přímými důkazy, sice nebylo dokumentováno jednání obviněné před samotným napadením poškozeného, z nepřímých důkazů ale lze dovodit, že musela pro nůž dojít minimálně do kuchyně, kde jej vzala buď z kuchyňské linky, nebo ze zásuvky a vrátila se do ložnice, kde poškozeného napadla.
S těmito úvahami a závěry nalézacího soudu se odvolací soud ztotožnil a jeho úvahy doplnil v tom směru, že při ustálení viny Krajský soud v Brně správně přihlédl k počtu útoků obviněné pomocí nože vůči tělesné integritě poškozeného a zejména místům, kam tyto útoky směřovaly, kde nepochybně jsou uloženy životně důležité orgány. Odpovídajícím způsobem také dovodil naplnění zákonného znaku, že čin byl spáchán „s rozmyslem“, a to na rozdíl od prvního ve věci vyhlášeného rozsudku.
Jelikož s touto argumentací obou soudů nižších instancí se v zásadě identifikoval i Nejvyšší soud, v podstatných částech na ni odkazuje a jen pro úplnost dodává (a současně upřesňuje), že pachatelkou brutálního fyzického útoku vůči poškozenému byla nepochybně obviněná, neboť kromě ní a jejích rodičů se v kritickém okamžiku v jejich bytě nikdo další nenacházel (matka obviněné přitom jako pachatelka vůbec v úvahu nepřicházela). Obviněná k útoku evidentně použila nůž s velkou čepelí o délce 15 cm, jak o tom svědčí zranění poškozeného popsaná ve znaleckém posudku a zachycená na pořízené fotodokumentaci. I když nebylo zcela spolehlivě zjištěno, kdy a kde se obviněná tímto nožem ozbrojila (úvaha nalézacího soudu, že jej vzala ze souboru kuchyňských nožů nacházejících se v domácnosti v kuchyni, je sice logická, není ale důkazně podložena), nemůže být sporu o tom, že výše popsaný kuchyňský nůž ženy při sobě běžně nenosí. Pokud jím tedy obviněná v rozhodné době byla vybavena, musela se jím cíleně vyzbrojit ještě před příchodem do ložnice poškozeného (teprve v ložnici se jej zmocnit nemohla, neboť zajištěné stopy nesvědčily o tom, že by poškozený bezprostředně před svým napadením – navíc cca dvě a půl hodiny po půlnoci – uvedený nůž používal například k porcování stravy). Už to jsou okolnosti svědčící pro správnost závěru, že obviněná se činu dopustila s rozmyslem. Pokud by tomu tak nebylo (tedy jednala-li bez rozmyslu) použila by k útoku vůči poškozenému předmět či předměty nacházející se na místě činu, tj. v ložnici.
Jestliže k tomu přistoupilo zjištění obou soudů nižších instancí, že obviněná zaútočila na poškozeného v pozdní noční době, když již ležel na lůžku v ložnici svého bytu, tedy v čase a pozici, kdy jeho ostražitost byla snížena, byla i jeho možnost účinně se takovému útoku bránit prakticky vyloučena (ostatně provedené důkazy o jeho případné obraně vůbec nesvědčí – např. na jeho rukách či pažích nebyly žádné takové stopy zaznamenány; z pořízené fotodokumentace z místa činu rovněž nejsou patrny stopy zápasu či poškození vybavení ložnice). Útok obviněné na ležícího poškozeného proto musel být pro něj natolik nečekaným a překvapivým, že na něj nestihl jakkoli obranně zareagovat.
Útok obviněné nožem o délce čepele 15 cm směřoval všemi pěti ranami do míst, kde měl poškozený uloženy důležité orgány (jedna rána směřovala do krku, tři rány do břicha a pátá do horní části levého stehna), musel být velice razantní, neboť při něm došlo k odlomení čepele od rukojeti. To, že nedošlo k úmrtí poškozeného, lze mimo rychlou pomoc (a to jak nejprve laickou tak následně odbornou), které se mu dostalo, přičítat zcela výjimečné okolnosti, konkrétně tomu, že v době útoku byl extrémně obézní (vážil cca 200 kg), v důsledku čehož nebyl útok obviněné na životně důležité orgány poškozeného tak účinný.
V průběhu dokazování nebylo ani zjištěno, že by napadení poškozeného bezprostředně předcházela např. hádka či jiná silná emoční okolnost, která by mohla připouštět úvahy o absenci rozmyslu na straně obviněné. Obdobně nebyla zjištěna jakákoliv souvislost mezi spácháním trestného činu a případným požitím psychoaktivní látky, včetně alkoholu u obviněné (v její krvi byla zjištěna nulová hladina alkoholu a v její moči nebyly prokázány žádné toxikologicky významné látky).
Pokud dovolatelka ve svém podání argumentovala i tím, že trpí mentální retardací, která je podle §123 tr. zákoníku považována za duševní poruchu, z čehož dovozovala, že její úsudek ovlivněný tímto psychickým stavem vylučoval kvalifikaci jejího jednání jako zločinu vraždy ve stadiu pokusu spáchaného s rozmyslem, pak Nejvyšší soud konstatuje, že z vypracovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sice bylo zjištěno, že obviněná skutečně trpí psychickou poruchou (lehkou mentální retardací), která však v době spáchání činu neměla vliv na její rozpoznávací a ovládací schopnosti. Jestliže byla plně schopna rozpoznat škodlivost a protiprávnost svého jednání a mohla plně své jednání ovládat, pak nemůže být ani vyloučeno, že si při útoku vůči poškozenému počínala kvalifikovaným způsobem, tj. s rozmyslem. Její poukaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 3 Tdo 193/2013, pojednávající o povaze rozmyslu, navíc není ani zcela případný, neboť právní věta v něm obsažená (srov. rozhodnutí č. 49/2013 Sb. rozh. trest.) řeší především rozdíl mezi zákonnými znaky „s rozmyslem“ a „po předchozím uvážení“.
Všechny tyto podstatné skutečnosti svědčí pro správnost závěrů obou soudů nižších stupňů, že obviněná se činu dopustila s rozmyslem, a proto její jednání přiléhavě právně kvalifikovaly jako zločin vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. V žádném případě nešlo o pouhý pokus trestného činu „prosté“ vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku, jak se toho dovolatelka ve svém podání domáhala.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a