ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1103.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1103/2014-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 9. 2014 o dovolání obviněného J. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 5. 5. 2014, sp. zn. 68 To 65/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 286/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 1. 2014, sp. zn. 4 T 286/2013, uznal obviněného J. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„dne 31. 8. 2013 v době kolem 03.50 hod. v O. nejméně po ul. P., ul. Ž. a ul. N. řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Volvo S40 1.6 M, přičemž při řízení vozidla neuposlechl výzvy k zastavení, kterou na ul. P. prováděl policista pprap. O. K., služebně zařazený u Policie ČR, Obvodní oddělení Olomouc 3, oblečený ve služebním stejnokroji a s reflexní vestou s nápisem „Policie“, tím způsobem, že v době zákroku stál na přerušované čáře uprostřed vozovky a vozidlo zastavoval pokynem své pravé ruky, ve které držel světelný kužel červené barvy a následně ve vzdálenosti cca 100 m od službukonajícího policisty nereagoval na výzvu k zastavení vozidla a naopak zvýšil svou rychlost, poté prudce vybočil ze směru jízdy, přitom vozidlo policistu minulo svým levým bokem asi o 1 m a po zařazení nižšího rychlostního stupně začal s vozidlem ujíždět na ul. Ž. a následně na ul. N., kde vozidlo odstavil a i s osádkou rychle opustil a začal utíkat směrem na Š., přičemž motorové vozidlo řídil po předchozím požití alkoholických nápojů, kdy u něj bylo zjištěno, že byl v době řízení ovlivněn hodnotou 1,37 - 1,52 ‰ alkoholu v krvi“ .
Takto popsané jednání obviněného soud právně posoudil jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu podle téhož ustanovení uložil trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku, podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let, a podle §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 13.000,- Kč, který se skládá z 50 denních sazeb ve výši 260,- Kč za jednu denní sazbu, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě peněžitý trest nebyl vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců.
Proti tomuto rozsudku podal okresní státní zástupce v Olomouci odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 5. 5. 2014, sp. zn. 68 To 65/2014, tak, že z jeho podnětu napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) a e) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a za podmínek uvedených v §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného nově uznal vinným, že
„dne 31. 8. 2013 v době kolem 03.50 hod. v O. nejméně po ul. P., ul. Ž. a ul. N. řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Volvo S40 1.6 M, přičemž při řízení vozidla neuposlechl výzvy k zastavení, kterou na ul. P. prováděl policista pprap. O. K., služebně zařazený u Policie ČR, Obvodní oddělení Olomouc III, oblečený ve služebním stejnokroji a s reflexní vestou s nápisem „Policie“, tím způsobem, že v době zákroku stál na přerušované čáře uprostřed vozovky a vozidlo zastavoval pokynem své pravé ruky, ve které držel světelný kužel červené barvy a následně ve vzdálenosti cca 100 m od službukonajícího policisty nereagoval na výzvu k zastavení vozidla a naopak zvýšil svou rychlost, poté prudce vybočil ze směru jízdy a vozidlo nasměroval přímo na policistu, který byl donucen ustoupit směrem doleva ke krajnici vozovky, poté následně opět změnil směr jízdy a s vozidlem opakovaně najížděl na službukonajícího policistu, který byl donucen uskočit směrem doprava do středu vozovky tak, aby nedošlo k jeho zranění , přitom vozidlo policistu minulo svým levým bokem asi o 1 m a po zařazení nižšího rychlostního stupně začal s vozidlem ujíždět na ul. Ž. a následně na ul. N., kde vozidlo odstavil a i s osádkou rychle opustil a začal utíkat směrem na Š., přičemž motorové vozidlo řídil po předchozím požití alkoholických nápojů, kdy u něj bylo zjištěno, že byl v době řízení ovlivněn hodnotou 1,37 - 1,52 ‰ alkoholu v krvi“ .
Takto popsané jednání obviněného odvolací soud právně kvalifikoval jednak jako zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jednak jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, a uložil mu za ně podle §325 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu tří roků, podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na čtyři roky, a podle §67 odst. 2 písm. a) a §68 odst. 1, odst. 2, odst. 3, odst. 4, odst. 5 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 13.000,- Kč, který se skládá z 50 denních sazeb ve výši 260 Kč za jednu denní sazbu, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Obviněný se ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Aleše Zdráhaly podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel především nesouhlasil se zjištěními obsaženými ve skutkové větě rozsudku, když tvrdil, že v celém řízení nebyla vyvrácena jeho obhajoba. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu vyplynulo, že svým jednáním naplnil (jen) znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, že však znaky skutkové podstaty zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nenaplnil. Nalézací soud vyšel z jeho doznání, že vozidlo řídil pod vlivem alkoholu a neměl u sebe příslušné doklady, ale neměl v úmyslu policistu srazit; policistovi se snažil vyhnout, ten však postupoval do jeho jízdního pruhu, tak udělal dva úhybné manévry, aby jej nesrazil. Tyto skutečnosti prý potvrdil ve své výpovědi i pprap. O. K.
Obviněný dále uvedl, že z hlediska subjektivní stránky se u zločinu násilí proti úřední osobě vyžaduje přímý úmysl. V tomto případě však o takový úmysl nejde, lze hovořit jen o úmyslu eventuálním. Jakkoliv je možno připustit, že chtěl zabránit provedení silniční kontroly, na policistu nenajížděl a nedopustil se násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, a to dokonce se zbraní. Proto se neztotožnil ani s názorem odvolacího soudu, že jednal nejméně v úmyslu nepřímém, ani s jeho skutkovým závěrem, že poté, co opět změnil směr jízdy a s vozidlem opakovaně najížděl na službu konajícího policistu, který byl donucen uskočit směrem doprava do středu vozovky tak, aby nedošlo k jeho zranění, přičemž vozidlo policistu minulo svým levým bokem asi o 1 metr. Toto tvrzení odvolacího soudu je prý domněnka nebo spíše spekulace, která není podložena žádným důkazem. Je sice pravdou, že pokyn policisty k zastavení nerespektoval, avšak dvakrát uhýbal směrem k pravé krajnici, a policista běžným krokem nadále pokračoval v přecházení silnice, na což ještě jednou zareagoval, mezitím se vozidlo dostalo do blízkosti policisty, který následně odskočil zpět doleva.
Dovolatel dále uvedl, že se jednání dopustil ve svých 20 letech, je zcela bezúhonný, nebyl trestán ani vyšetřován a nemá záznam v evidenční kartě řidiče. Policistovi se omluvil. Nelze jednoznačně říci, že jízdní manévr byl ve snaze policistu srazit nebo ve snaze ho donutit uskočit. V tomto směru nalézací soud – na rozdíl od soudu odvolacího – správně vyhodnotil použití zásady „in dubio pro reo“ (dovolatel tu poukázal na nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 398/97 a sp. zn. III. ÚS 286/98 týkající se provedených důkazů, jejich hodnocení a uvedené zásady). Proto nabyl přesvědčení, že daná trestní věc měla být odvolacím soudem potvrzena, když podezření ze zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nebylo prokázáno.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci zrušil a podle §265 l tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v písemném vyjádření k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. uvedla, že obviněný vyslovil domněnku, že svým jednáním v žádném případě nenaplnil zákonné znaky skutkové podstaty zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť po pečlivém a podrobném dokazování a zhodnocení důkazů nalézacím soudem mu takové jednání prokázáno nebylo. V tomto směru však plně souhlasila s názorem soudu druhé instance, že obviněný zjištěným jednáním naplnil i znaky uvedeného zločinu. Svědek pprap. O. K. totiž jednoznačně uvedl, že stál uprostřed cesty nebo do půl metru vedle středu, v ruce měl červený kužel asi 15 cm dlouhý, zastavoval vozidlo. Prvně toto vozidlo uviděl na 150 m a hned začal kuželem mávat. Řidič vozidla, v němž byl posléze zjištěn obviněný, když k němu přijížděl, zrychlil, podřadil rychlostní stupeň, proto začal ustupovat. Řidič však pokračoval ve směru, podřadil, vyhnul, svědek uskočil na druhou stranu, a poté šel k autu. Proto nelze akceptovat závěr soudu prvého stupně, že policista obviněnému křížil svým pohybem jízdní dráhu a že auto obviněného se snažilo vyhnout policistovi, který přecházel silnici. Jednoznačně šlo o snahu obviněného donutit policistu, aby upustil od výkonu pravomoci. Jestliže způsob jeho jízdy byl takový, že zakročujícího policistu ohrožoval bezprostředně sražením, pokud by v zákroku pokračoval, a policista byl tak donucen upustit od zákroku tím, že uskočil, šlo o užití násilí ve smyslu §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Není přitom nutné, aby došlo k přímému fyzickému kontaktu mezi pachatelem a tělem napadeného veřejného činitele, takže z hlediska subjektivní stránky není použití dané právní kvalifikace podmíněno úmyslem pachatele do policisty skutečně najet a srazit ho.
Státní zástupkyně zdůraznila, že obviněný na podporu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opět uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Dovolání je ovšem mimořádný opravný prostředek, do značné míry formalizovaný, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Námitkami vyjádřenými v dovolání se však náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku. Skutkové závěry odvolacího soudu jsou však náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního.
Z těchto důvodů státní zástupkyně uzavřela, že výhrady uplatněné dovolatelem není možno mít za důvodné. Napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jelikož bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř., a aby takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné, než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [ §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Obviněný vystavěl tvrzení o naplnění uvedeného dovolacího důvodu na tom základě, že primárně napadl provedené důkazy a jejich hodnocení, sám a ve svůj prospěch tyto důkazy „vyhodnotil“ a předložil svou verzi skutkového děje (s meritorním tvrzením, že se snažil dotčenému policistovi uhnout). Teprve z toho (tedy sekundárně) dovozoval naplnění uplatněného dovolacího důvodu. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují uplatněnému (ale ani žádnému jinému) důvodu dovolání.
Dovolatel takto pojatým dovoláním opominul, že dovolací řízení není „druhým odvoláním“, v němž by soud byl oprávněn provádět komplexní přezkum předcházejícího řízení. Nejvyšší soud je zásadně vázán soudy nižších stupňů zjištěným skutkovým stavem a je povinen vycházet ze skutkových okolností popsaných ve skutkové větě rozhodnutí soudů nižších stupňů.
Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Za relevantní výhradu nelze považovat ani dovolatelovo tvrzení, že odvolací soud nepostupoval v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Lze tak shrnout, že dovolatelem vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněných důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Pokud by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti
a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a