ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1120.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1120/2014-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 9. 2014 o dovolání obviněného Ing. P. M. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 10 To 166/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 151/2012, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 10 To 166/2014, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 21. 10. 2013, sp. zn. 2 T 151/2012, a to v celé části týkající se obviněného Ing. P. M.
Současně se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Mělníku přikazuje, aby věc ve zrušené části v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 21. 10. 2013, sp. zn. 2 T 151/2012, uznal obviněného Ing. P.M. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) a obviněnou I. J., roz. K. vinnými, že
„dne 15. 1. 2007 v době kolem 16:40 hodin v obci N., okres M., obž. I. J. po domluvě s odděleně trestně stíhaným obv. V. P. a s dalšími neustanovenými osobami na křižovatce silnice … s místní komunikací vedoucí od hřiště zinscenovali dopravní nehodu vozidla tov. zn. Škoda Octavia, vlastníka vozidla odděleně trestně stíhaného obv. V. P. a vozidla tov. zn. Škoda Octavia Combi, které měla po předchozí domluvě zapůjčené obž. I. J. od jeho vlastníka obž. Ing. P. M., tak, že neustanovené osobě předala řízení vozidla tov. zn. Škoda Octavia Combi, a touto osobou řízené vozidlo tov. zn. Škoda Octavia Combi, se v protisměrném jízdním čelně střetlo s vozidlem tov. zn. Škoda Octavia, které řídila neustanovená osoba jménem L., které řízení předal odděleně trestně stíhaný obv. V. P., dne 16. 1. 2007 odděleně trestně stíhaný obv. V. P. a dne 18. 1. 2007 obž. Ing. P. M. nahlásili Kooperativa pojišťovně, a. s., pojistnou událost, když při uplatnění nároku z pojistné smlouvy uvedli nepravdivé údaje, spočívající v nepravdivém uvedení okolností, za nichž došlo k dopravní nehodě, když uvedli, že řidiči havarovaných vozidel byli obž. I. J. a odděleně trestně stíhaný obv. V. P. a uvedli nepravdivý nehodový děj, v důsledku čehož bylo pod číslem pojistné události … Kooperativa pojišťovnou, a. s., vyplaceno pojistné plnění za škodu vzniklou při nehodě na vozidle tov. zn. Škoda Octavia Combi, vlastníka obž. P. M. na jeho firemní účet ve výši 126.058 Kč a dne 6. 2. 2007 doplatek pojistného plnění ve výši 23.003,- Kč a u druhé pojistné události pod číslem … bylo vyplaceno pojistné plnění za škodu vzniklou na vozidle tov. zn. Škoda Octavia, na účet odděleně trestně stíhaného obv. V. P. ve výši 166.758,- Kč, které odděleně trestně stíhaný obv. V. P. následně předal osobě jménem L., čímž společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Templová 747, Praha 1, byla způsobena škoda v celkové výši 315.819,- Kč“.
Takto popsané jednání obviněného Ing. P. M. soud právně kvalifikoval jako trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 , a uložil mu za to podle §250a odst. 3 tr. zákona (zák. č. 140/1961 Sb.) trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona (zák. č. 140/1961 Sb.) podmíněně odložil a zkušební dobu stanovil na 2 roky.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že soud prvního stupně jednání spoluobviněné I. J. právně kvalifikoval jako trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 3 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, za což jí uložil podle §250a odst. 3 tr. zákona (zák. č. 140/1961 Sb.) trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona (zák. č. 140/1961 Sb.) podmíněně odložil a zkušební dobu stanovil na 2 roky.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud oběma obviněným uložil, aby společně a nerozdílně nahradili poškozené Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Templová 747, Praha 1, na škodě z trestné činnosti částku 149.061,-Kč.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný Ing. P. M. odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 10 To 166/2014, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Jiřího Veselého proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Podle dovolatele totiž bylo napadeným usnesením rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozsudek nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen v jeho výroku o vině. Uplatněný důvod dovolání spatřoval v tom, že ve výroku popsaným jednáním nenaplnil všechny znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Jednání, tak jak je popsáno ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvého stupně, nenaplnilo znaky trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 3 tr. zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, jak je uvedeno v právní větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.
Obviněný namítl, že ve skutkové větě rozsudku není v souvislosti s jeho osobou žádným způsobem popsána subjektivní stránka trestného činu. Chybí vyjádření v tom smyslu, zda spoluobviněné I. J. půjčoval vozidlo již s vědomím toho, že bude použito k zinscenování dopravní nehody, a vyjádření toho, zda byl minimálně srozuměn s tím, že údaje o dopravní nehodě, které hlásil dopravní pojišťovně, jsou nepravdivé. Předmětný skutek nelze kvalifikovat jako trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 2, 3 tr. zákona, neboť jeho popis neobsahuje skutečnosti, ze kterých by bylo možno usuzovat na naplnění subjektivní stránky, tj. úmyslného zavinění podle §4 písm. a) nebo b) tr. zákona. Věta skutková a věta právní nejsou v souladu.
Podle dovolatele se soudy nižších instancí dostatečně nevypořádaly s absencí subjektivní stránky ani v odůvodnění svých rozhodnutí (dovolatel na tomto místě citoval část odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně týkající se jeho osoby v odstavci třetím na straně 8, a část odůvodnění usnesení soudu druhého stupně na konci odstavce druhého strany 3 a poslední odstavec začínající na straně 3 a končící na straně 4). Odvolacímu soudu vytknul, že se dopustil stejného nedostatku jako soud prvého stupně, neboť naplnění subjektivní stránky daného trestného činu nedovodil ve vztahu k žádné konkrétně prokázané skutkové okolnosti, která by byla součástí zjištěného skutku a která by s tímto zákonným znakem korespondovala.
V závěru svého podání dovolatel uvedl, že je přesvědčen, že jak rozhodnutí soudu prvého stupně, tak i dovoláním napadené rozhodnutí soudu druhého stupně jsou zatíženy takovou vadou, že je třeba obě tato rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušit a věc přikázat Okresnímu soudu v Mělníku k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že s obviněným je třeba souhlasit v tom, že tzv. skutková věta odsuzujícího rozsudku je opravdu ve vztahu k vyjádření subjektivní stránky jednání obviněného poněkud nedokonalá. Na druhou stranu se domníval, že pokud se v této větě konstatuje, že obviněný „uváděl nepravdivé údaje“, lze z této formulace v podstatě dovodit jeho úmysl, neboť pojmu „uvádět“ je úmysl imanentní. „Uvádění“ určitých údajů, tedy sdělování informací jinému, je zásadně jednáním úmyslným. Pokud se tedy v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku hovoří o „uvádění nepravdivých údajů“ ze strany obviněného, je tím vyjádřeno i to, že si počínal úmyslně. Jistá pochybnost ohledně vědomí obviněného stran „nepravdivosti“ předmětných údajů, kde je tzv. skutková věta nejasná, byla rozptýlena krajským soudem v odůvodnění napadeného usnesení, kde se na str. 3 – 4 dostatečně vysvětluje, z čeho lze dovodit vědomí (srozumění) obviněného o protiprávnosti jeho počínání.
K tomu státní zástupce dodal, že skutková zjištění soudů se nevyčerpávají údaji obsaženými v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Tato zjištění jsou totiž blíže rozvedena a upřesněna v odůvodnění soudních rozhodnutí, jak tomu bylo i v tomto případě. Z tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku okresního soudu vyplývá, že jednání obviněného bylo jednáním úmyslným. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení poněkud neúplný, resp. nedokonalý závěr okresního soudu blíže rozvinul
a upřesnil.
V návaznosti na shora uvedené měl státní zástupce za to, že k naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo, z čehož pak vyplynulo, že nebyl naplněn ani s tím spojený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Dovolání obviněného tudíž shledal zjevně neopodstatněným a jako takové
je navrhl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [ §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Jak již bylo uvedeno, obviněný uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., přičemž z logiky věci je třeba zmínit nejprve druhý z nich.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
Z obsahu dovolání se podává, že obviněný tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť tvrdil, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. [konkrétně podle písm. g) tohoto ustanovení].
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně tvrzením, že jeho jednání popsané ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku nenaplnilo znaky trestného činu, z jehož spáchání byl uznán vinným. Svou námitku opřel především o citaci skutkové věty rozsudku, z níž dovodil, že na jejím základě nelze činit závěr, že by byl minimálně srozuměn s tím, že údaje o dopravní nehodě jsou nepravdivé, a že by mu tedy byl prokázán úmysl.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části dovolání předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno.
K řešené problematice je zapotřebí z hlediska procesně právního uvést, že podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétném případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se přitom jedná tehdy, pokud popis skutku uvedený ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Pokud totiž ve výrokové části rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným, není popsáno jednání vystihující formální znaky příslušného trestného činu, jedná se o závažnou vadu rozsudku ve smyslu §258 odst. 1 písm. b) tr. ř., a to i tehdy, jestliže všechny skutečnosti potřebné k naplnění zákonných znaků pokusu trestného činu neoprávněného užívání cizí věci jsou obsaženy v odůvodnění rozsudku (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005).
K tomu lze dodat, že zhojení vady skutkové věty cestou odůvodnění sice lze připustit, ale jen tehdy, pokud se jedná o bližší rozvedení výroku rozsudku, ne však tehdy, pokud jde o konstatování něčeho (znaku skutkové podstaty), co v samotném výroku ani rámcově uvedeno není. Odůvodnění rozhodnutí je totiž nutno pojímat jako vyložení (demonstraci) myšlenkových úvah, jež vedly k výroku rozhodnutí, přičemž právě v něm (v jeho skutkové větě) musí být znaky skutkové podstaty výslovně obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti obstát (k tomu srov. bohatou judikaturu Ústavního soudu formulovanou např. v jeho nálezech ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02, ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 182/04, nebo ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. II. ÚS 460/04).
Z hlediska hmotně právního je dále zapotřebí (alespoň ve stručnosti a v obecné rovině) uvést, že trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zákona (správnost aplikace tohoto zákona nebyla dovolatelem zpochybněna) se dopustí, kdo při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy uvedl nepravdivé údaje a způsobil takovým činem na cizím majetku škodu nikoli malou.
Účelem ustanovení o trestném činu pojistného podvodu je ochrana regulérnosti vztahů vyplývajících z pojištění. Smyslem této ochrany je zajistit, aby pojišťovny poskytovaly pojistná plnění jen v těch případech, kdy je to odůvodněno skutečnou pojistnou událostí. Jde o to, aby pojistná plnění nebyla poskytována (mimo jiné) v případech, kdy pojistná událost ve skutečnosti nenastala, protože to, co se za ni vydává, nemělo nahodilý charakter, nýbrž bylo vyvoláno uměle. Z toho plyne, že citované ustanovení směřuje k ochraně majetkových zájmů pojišťoven. Proto pokud je zákonným znakem trestného činu pojistného podvodu „škoda na cizím majetku“, rozumí se tím škoda na majetku pojišťovny.
Pojištěnému přísluší právo na pojistné plnění z pojistné události , jenž pak také zpravidla takový nárok uplatňuje . Pokud při uplatnění nároku uvede nepravdivé údaje , musí jít o takové údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace.
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl , přičemž úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [tzv. úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zákona], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [tzv. úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zákona].
Jelikož obviněný Ing. P.M. se měl trestného činu pojistného podvodu dopustit ve spolupachatelství s dalšími obviněnými (a rovněž s dalšími neustanovenými osobami), je třeba zmínit i ustanovení §9 odst. 2 tr. zákona, podle něhož byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Spolupachatelství přitom předpokládá:
- spáchání trestného činu společným jednáním a
- úmysl k tomu směřující.
O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo také tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. trest.). Přitom však není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, naopak stačí i částečné přispění některého z nich, třeba i v podřízené roli, pokud je vedeno stejným úmyslem.
Kromě společného jednání se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Spolupachatelství je proto možné jen u úmyslných trestných činů. Při spáchání trestného činu za podmínek spolupachatelství je třeba odpovědnost ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby posoudit u každého ze spolupachatelů samostatně a individuálně v závislosti na jeho zavinění (srov. §6 tr. zákona). Sama okolnost, že úmyslný útok na zájem chráněný trestním zákonem byl spáchán ve spolupachatelství, neodůvodňuje ještě závěr, že všichni spolupachatelé odpovídají i za těžší následek.
Při aplikaci těchto teoretických (procesně právních i hmotně právních) východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nemohou ve vztahu k dovolateli obstát.
Z tzv. právní věty výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně se podává, že dovolatel se jednání kladeného mu za vinu dopustil v té podobě, že společným jednáním při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy uvedl nepravdivé údaje a způsobil takovým činem na cizím majetku škodu nikoli malou . Takto formulované právní větě však bezezbytku neodpovídá jí předcházející věta skutková. V ní totiž soud prvního stupně (ale před ním ani státní zástupce v podané obžalobě) nepopsal jednání obviněného Ing. P. M. natolik výstižně, aby bylo možno jednoznačně dovodit, že i on se souzeného činu dopustil úmyslným společným jednáním (s dalšími spoluobviněnými a dalšími neustanovenými osobami). A už vůbec z ní (ale ani z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí) nelze dovodit trestní odpovědnost tohoto obviněného i ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby.
Jakkoliv není sporu o tom, že v posuzované věci evidentně šlo o fingovanou dopravní nehodu, na níž se podílela celá řada osob (kromě spoluobviněné I. J. a odděleně trestně stíhaného V. P. ještě další neustanovené osoby), podíl samotného dovolatele na ní nebyl dosud náležitě objasněn a ve skutkové větě rozsudku odpovídajícím způsobem vyjádřen. To ostatně připustil ve vyjádření k podanému dovolání i státní zástupce (o skutkové větě rozsudku uvedl, že je „poněkud nedokonalá“), i když se současně domníval, že pokud se v této větě konstatuje, že obviněný „uváděl nepravdivé údaje“, lze z této formulace v podstatě dovodit jeho úmysl, neboť pojmu „uvádět“ je úmysl imanentní, neboť „uvádění“ určitých údajů, tedy sdělování informací jinému, je zásadně jednáním úmyslným (srov. shora).
Ani takovému výkladu absentujících údajů ve skutkové větě rozsudku však Nejvyšší soud nemohl přisvědčit. I když podezření, že na celé věci participoval i sám dovolatel, je i nadále plně opodstatněné (podle zjištění soudů jednak vozidlo, které zapůjčil spoluobviněné I. J., jež s ním byla v blízkém vztahu, neboť byla družkou jeho bratra, bylo již před nehodou poškozeno, o čemž měl vědět, jednak – a to především – zejména jemu prospíval výtěžek z trestné činnosti, neboť právě jemu bylo pojistné vyplaceno), není z uvedené skutkové věty zřejmé, že by se s některým z účastníků dopravní nehody na jejím zinscenování domlouval (v úvodu skutkové věty je pouze zmínka, že se tak stalo „po domluvě“ obviněné I. J. s odděleně trestně stíhaným V. P. a dalšími neustanovenými osobami ), nebo že by byl třeba i později o zinscenování dopravní nehody některými z jejích účastníků informován. Pokud by se úmyslné zavinění dovolatele mělo dovozovat z další části skutkové věty rozsudku, kde je uvedeno, že při nahlášení pojistné události a uplatnění nároku z pojistné smlouvy „uváděl nepravdivé údaje“ (jak se o to pokusil státní zástupce), pak není zřejmé, z jakých důkazů by se závěr o vědomosti dovolatele, že uvádí nepravdivé údaje, mohl činit, když měl jen interpretovat údaje o průběhu dopravní nehody, které mu sdělila spoluobviněná I. J. (a ta po celé trestní stíhání popírá, že by šlo o fingovanou dopravní nehodu).
O nic přesvědčivěji nevyznívají ani hodnotící úvahy soudů nižších stupňů. Konkrétně soud prvního stupně jen z toho, že obviněný poskytl spoluobviněné I. J. svoje vozidlo, o němž uvedl, že nebylo poškozené, zatímco znalec zmínil, že poškození vozidla před nehodou byla tak viditelná, že si jich (obviněný) musel všimnout, dovodil, že obviněný „při zapůjčení vozidla věděl, k jakému účelu toto vozidlo je půjčováno“ a že „byl to právě (obviněný), kterému bylo vyplaceno pojistné plnění“ (str. 8 odůvodnění jeho rozsudku). Na tyto hodnotící úvahy navázal i soud odvolací, když uvedl, že ani on „nemá pochybnosti o tom, že (obviněný) o fingování nehody věděl“ (str. 3 odůvodnění jeho usnesení).
Nehledě na to, že zhojení vady skutkové věty cestou odůvodnění lze připustit jen zcela výjimečně (viz shora citovanou judikaturu), nelze takové úvahy obou soudů nižších stupňů považovat za přesvědčivé a závěry o společném jednání dovolatele s dalšími spolupachateli a o jeho úmyslném zavinění za správné a zákonné. Ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku vůbec není uvedeno, že by dovolatel měl jednat po dohodě s dalšími osobami (tam popsaná dohoda se jej netýká), takže právní závěr o jeho jednání ve spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zákona ze skutkových zjištění nikterak nevyplývá. Jednoznačně v ní není vyjádřeno ani úmyslné zavinění dovolatele, zejména jeho vědomost o tom, že šlo o zinscenovanou dopravní nehodu, z níž požadoval pojistné plnění. I když v obecné rovině lze přisvědčit státnímu zástupci v úvaze, že pojmu „uvádět (nepravdivé údaje)“ je úmysl imanentní, na druhé straně z dosud provedených důkazů nelze spolehlivě dovodit, že by o tom, že při oznámení pojistné události uvádí takové údaje, věděl. Především pak takové případné zjištění není ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku vyjádřeno.
Uvedené nedostatky ve formulaci skutkové věty rozsudku je třeba považovat za natolik závažné vady, na něž měl reagovat již odvolací soud. Ten je však nejenže nenapravil, ba právě naopak své usnesení, jímž odvolání obviněného zamítl, zatížil stejnými vadami. To je ovšem v rozporu s nezávislým rozhodování obecných soudů, které se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Jedním z těchto principů představujících součást práva na řádný proces a vylučujících libovůli při rozhodování je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, a to v trestním řízení (v případě rozsudku) způsobem zakotveným v ustanovení §125 tr. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Nejvyšší soud však musí konstatovat, že skutková věta výrokové části rozsudku soudu prvního stupně ani jeho odůvodnění (ale ani odůvodnění usnesení odvolacího soudu) těmto zákonným hlediskům nevyhovuje.
Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud k podanému dovolání rozhodl tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 10 To 166/2014, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 21. 10. 2013, sp. zn. 2 T 151/2012, a to v celé části týkající se obviněného Ing. P. M. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Mělníku přikázal , aby věc ve zrušené části v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť již jeho rozhodnutím došlo k pochybením důvodně vytýkaným v podaném dovolání.
Po tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu se tak věc vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, na němž bude, aby po případném doplnění dokazování (Nejvyšší soud mu v tomto směru žádný závazný pokyn nedává) rozhodl způsobem, který bude v souladu s výše uvedeným právním názorem Nejvyššího soudu, jímž je vázán (srov. §265s odst. 1 tr. ř.). Netřeba ani dodávat, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. §265s odst. 2 tr. ř.).
Současně je však třeba uvést, že změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného podle citovaného ustanovení (tzv. zákaz reformationis in peius) není možno chápat tak, že z podnětu dovolání podaného výlučně ve prospěch obviněného nelze doplnit popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině v napadeném rozhodnutí o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, a to o takové okolnosti, které dosud nebyly v tzv. skutkové větě výroku o vině dostatečně vyjádřeny a popřípadě nejsou ani rozvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Jestliže tedy použitá právní kvalifikace přichází v úvahu, avšak popis skutkových okolností, které ji odůvodňují, není dostatečně výstižný a přesný, nic nebrání v jeho doplnění a upřesnění tak, aby všechny zákonné znaky trestného činu, resp. trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, popsaný skutek náležitě vyjadřoval. Takovéto doplnění rozhodných skutkových zjištění totiž samo o sobě nijak nezhoršuje postavení obviněného, pokud se tím nemění rozsah ani závažnost trestné činnosti, jejímž spácháním byl uznán vinným (srov. přiměřeně již výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005).
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že důvody pro případné přiměřené použití ustanovení §261 tr. ř. (srov. §265k odst. 2 poslední věta tr. ř.) ve vztahu ke spoluobviněné I. J. neshledal.
Uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěnou vadu nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a