ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1129.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1129/2014-61
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2014 o dovolání obviněného R. T. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 5 To 149/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 125/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. T. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 6. 12. 2013, sp. zn. 39 T 125/2013, rozhodl tak, že podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil výroky o vině a celé výroky o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 52 T 107/2012, který nabyl právní moci dne 23. 1. 2013, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 2 T 3/2013, který nabyl právní moci dne 29. 7. 2013, a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 10. 2013, sp. zn. 4 T 275/2012, který nabyl právní moci dne 3. 12. 2013, jakož i další výroky, které měly ve výrocích o vině svůj podklad, a znovu rozhodl tak, že obviněného R. T. uznal vinným: jednáním popsaným v bodě I. skutkové věty výroku o vině přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku; jednáním pod bodem II. přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku; jednáním pod bodem III. zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), písm. c), odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Za to jej podle §205 odst. 4 tr. zákoníku, §43 odst. 1 a §45 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené J. Z., částku 44.700 Kč, poškozené Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance group, IČ: 47116617, Praha 8, Pobřežní 665/21, částku 12.585 Kč, poškozeným R. M., bytem P., N., částku 142.006 Kč, E.V., bytem P., N., částku 14.900 Kč, J. V., bytem P., N., částku 680 Kč, P. K., bytem P., P., částku 3.500 Kč, poškozené České pojišťovně, a. s., Praha 1, Spálená 75/16, částku 16.028 Kč, poškozené L. T. částku 6.990 Kč, V. E. částku 18.438 Kč, M. P. částku 6.178 Kč, N. K. částku 21.000 Kč, P. T. částku 15.693 Kč, A.K. částku 10.885 Kč, T. F. částku 112.080 Kč, A. Ř. částku 24.950 Kč, Základní umělecké škole částku 1.363 Kč, V. Š. částku 1.900 Kč, A. V. částku 27.886 Kč, Národnímu vzdělávacímu fondu částku 5.610 Kč, J. F. částku 84.265 Kč, D. M. částku 20.900 Kč, P.M. částku 1.195 Kč, poškozené Bubenda, spol. s r o., částku 3.355 Kč, T. A. částku 53.978 Kč, ČSOB Pojišťovně, a. s., částku 52.135 Kč, poškozené K. V. částku 23.699,50 Kč a poškozenému A. T. částku 58.799 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému a spoluobviněné I.K. uložena povinnost, aby společně a nerozdílně zaplatili poškozenému J. Š., částku 4.230 Kč, Š. A., částku 5.703 Kč, B. A., částku 19.647 Kč, D. M. částku 5.995 Kč, D. Š. částku 1.105 Kč, J. T. částku 23.112 Kč, A. V. částku 49.779 Kč, J. S. částku 1.933 Kč, M. P. částku 89.465 Kč, poškozené M. Č. částku 5.396 Kč, B. J. částku 33.750 Kč, poškozenénu Z. V. částku 4.910 Kč a J. H. částku 1.400 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená MŠ Bo Ta, se sídlem Praha 4, Boleslavova 1a, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození J. V., P. K., J. Š., Š. A., B. A., A. V., J. S., V. E., P. T., A. K., A. Ř., Základní umělecká škola (se sídlem Praha 1, Biskupská 12), D. M., P. M., J. F., T. A., K. V., A. T. a M. Č. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V dalším bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby spoluobviněné I. K. a o vině a trestu této spoluobviněné.
Rozsudek nalézacího soudu napadl obviněný v celém rozsahu odvoláním, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 5 To 149/2014, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), písm. l ) tr. ř. Obviněný namítl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a že odvolací soud sám své rozhodnutí zatížil vadou zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný konstatoval, že soudy při ukládání trestu nezohlednily ustanovení §39 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a §41 tr. zákoníku. Nikterak nepřihlédly k tomu, že obviněný se k trestné činnosti doznal, že s orgány činnými v trestním řízení od počátku spolupracoval, a tudíž napomohl k objasnění trestné činnosti, že opakovaně projevil upřímnou lítost, jakož že projevil i zájem uhradit poškozeným škodu. S ohledem na umístění ve výkonu trestu nebyl ovšem doposud schopen, byť částečně, škodu uhradit.
Dovolatel rovněž poznamenal, že se na rozdíl od odvolacího soudu domnívá, že se poškození snažili úmyslně navyšovat škodu. Jako příklad uvedl poškozeného, jenž tvrdil, že se v jeho bytě nacházelo asi 200.000,- Kč [srov. bod III. 20)]. Ani argumentace odvolacího soudu, že dlouhodobá a vysoká konzumace heroinu značně devalvuje věrohodnost výpovědi obviněného, jednotlivá tvrzení poškozených stran způsobené škody nepotvrzuje. Za ne zcela jisté důkazní situace měly soudy při uplatnění zásady in dubio pro reo rozhodnout ve prospěch obviněného, nikoliv naopak.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 5 To 149/2014, jako i další rozhodnutí na citované usnesení obsahově navazující zrušil a aby věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby sám ve věci rozhodl tak, že obviněnému uloží mírnější trest a rozhodne o nárocích na náhradu škody.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného ke dni konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
V kontextu shora uvedeného by bylo možné bez dalšího dovodit, že výhrady obsažené v dovolání mají charakter námitek skutkových, eventuálně procesně právních, které nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Námitka obviněného, že se poškození snažili úmyslně navyšovat škodu, nemůže obstát. Co do věrohodnosti výpovědí poškozených stran výčtu odcizených věcí neexistují jakékoliv pochybnosti. V průběhu řízení nevyvstal žádný náznak, že by poškození zamýšleli svými výpověďmi obviněnému uškodit. Ačkoliv se obviněný pozastavuje nad argumentací odvolacího soudu, že dlouhodobá a vysoká konzumace heroinu značně devalvuje věrohodnost jeho výpovědi, Nejvyšší soud uvedenou argumentaci považuje v konkrétním případě za přiléhavou, neboť obviněný, jak sám přiznal, byl v rozhodné době drogově závislým, drogy užíval, a v důsledku toho pociťoval větší potřebu finančního příjmu. Naznačené nejen že odůvodňuje učinění závěru, že věrohodnost výpovědi obviněného je značně oslabena, navíc to umožňuje učinit i závěr, že obviněný skutečně všechny věci, jež poškození uvedli, odcizil. Jestliže měl obviněný zvýšenou potřebu finančního příjmu, je zcela reálné, že se snažil odcizit co nejvíce předmětů, jež by mohl prodat. Co se týče poukazu obviněného na skutek popsaný v bodě III. 20), jenž podle jeho názoru dokládá pravdivost jeho přesvědčení o úmyslném navyšování škody ze strany poškozených, nutno podotknout, že nalézací soud právě z důvodu, že provedenými důkazy nebylo bez pochybností dokázáno, že obviněný částku ve výši 190.000 Kč z bytu odcizil, pročež jej odcizením této částky vinným neuznal. V daném případě tedy postupoval soud ve smyslu zásady in dubio pro reo. K posuzované výhradě obviněného je na závěr vhodné poznamenat, že hodnota odcizených věcí byla stanovena odborným vyjádřením.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, především pak nalézacího soudu, vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Pokud jde o námitku, jejímž prostřednictvím obviněný usiluje zjevně o to, aby jako (jiné) nesprávné hmotně právní posouzení byl označen postup soudů, který při ukládání trestu nezohlednily ustanovení §39 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a §41 tr. zákoníku, Nejvyšší soud považuje za podstatné znovu připomenout, že jiné hmotně právní posouzení (tj. jiné než právní posouzení skutku) může být nesprávné, pokud se týká některé další otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle §39, §41 a §42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb.).
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39, §41 či §43 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Ačkoliv zmíněné námitky obviněného nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., dovolací soud nad rámec již řečeného poznamenává, že soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se řídily při stanovení druhu trestu a jeho výměry, a závěry, k nimž dospěly, též náležitě a přesvědčivě zdůvodnily (str. 38, 39 rozsudku nalézacího soudu, str. 23, 24 usnesení odvolacího soudu). Pokud jde o tvrzení obviněného, že soudy nepřihlédly k tomu, že opakovaně projevil upřímnou lítost, nalézací soud poznamenal, že obviněnému nesvědčí mimo jiné absence lítosti, tedy zejména skutečnost, že ačkoliv měl možnost se poškozeným v průběhu hlavního líčení omluvit, této nevyužil.
Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. září 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková