ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1358.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1358/2014-14
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 11. 2014 o dovolání obviněného J. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 6 To 177/2013, který rozhodl jako soud druhého stupně ve věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 128/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J.P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 12. 2010, č. j. 2 T 128/2010-84, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 05. 2011, č. j. 6 To 208/2011-112, uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 18 měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců.
Tentýž okresní soud rozhodl usnesením ze dne 5. 4. 2013, sp. zn. 2 T 128/2010, o návrhu obviněného na obnovu řízení tak, že podle §284 odst. 1 tr. ř. za užití §286 odst. 1 tr. ř. obnovu řízení povolil a zrušil celý výrok o vině a trestu z výše uvedeného rozsudku, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad.
Proti citovanému usnesení podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 6 To 177/2013, tak, že podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadené usnesení zrušil a znovu rozhodl tak, že podle §283 písm. d) tr. ř. návrh obviněného na povolení obnovy řízení zamítl.
Obviněný se s rozhodnutím soudu druhého stupně neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Mikyska proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel ve svém podání v prvé řadě uvedl, že je přesvědčen, že napadené usnesení je rozhodnutím ve smyslu §265b odst. 2 písm. h) tr. ř., proti němuž je dovolání přípustné. I pokud by však napadené usnesení do zmíněné kategorie nespadalo, měl by se jím Nejvyšší soud zabývat i tak, a to s ohledem na porušení principu spravedlivého procesu představujícímu zásah do základních práv obviněného (poukázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05). Soud druhého stupně porušil závažným způsobem jeho práva na obhajobu, a tedy i právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod, když o stížnosti státního zástupce rozhodl v neveřejném zasedání, ač měl rozhodnout v zasedání veřejném (taky poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 608/10).
Meritorně dovolatel namítl nesprávné hmotněprávní posouzení otázky splnění podmínek obnovy řízení soudem druhého stupně, který na rozdíl od soudu prvého stupně důvod obnovy podle §278 tr. ř. neshledal. Soud druhého stupně, který mu odňal možnost se vyjádřit, dospěl k závěru, že následné zrušení rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, na základě kterého byl odsouzen, není novou skutečností. Toto právní posouzení považoval za chybné. Konstatoval-li soud druhého stupně, že odsuzující rozsudek vycházel z tehdy pravomocného a tudíž vykonatelného rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, pak přehlédl, že předmětné správní rozhodnutí nikdy pravomocné ani vykonatelné nebylo. Zrušením tohoto podkladového správního rozhodnutí došlo pro všechna další navazující řízení k vytvoření stavu, že předmětný zákaz činnosti mu nebyl nikdy vysloven (zde odkázal dovolatel na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 8 Tdo 146/2011). Jestliže došlo po právní moci odsuzujícího rozsudku ke zrušení podkladového správního rozhodnutí a tím k vytvoření stavu, že podkladové správní rozhodnutí nikdy neexistovalo, pak toto zrušení je novou skutečností ve smyslu §278 tr. ř.
V závěru svého podání dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonné ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 6 To 177/2013.
K podanému dovolání se státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství věcně nevyjádřila, pouze vyslovila souhlas, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v posuzované věci jsou vůbec splněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §265a tr. ř. Po prostudování spisu a seznámení se s podstatou věci dospěl k závěru, že tyto podmínky splněny nejsou. Řešená problematika není problematikou novou, neboť se k ní Nejvyšší soud jednoznačně vyslovil již v usnesení ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 3 Tdo 438/2002 (publikovaném pod č. 36/2003 Sb. rozh. trest.), když judikoval, že „usnesení, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na povolení obnovy řízení podle §283 tr. ř. nebo podle §284 tr. ř., nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř., proto proti němu není přípustné dovolání, a to ani kdyby původní rozhodnutí, jehož se návrh na obnovu týkal, bylo rozhodnutím ve věci samé v uvedeném smyslu“.
Ve shodě s prezentovaným judikaturním rozhodnutím Nejvyšší soud dospěl i v této posuzované věci ke stejnému právnímu závěru. Proto jen argumentačně shrnuje, že podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. jsou taxativně vyjmenována rozhodnutí, která zákon považuje za rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je přípustné dovolání. Rozhodnutí, jež v posuzované věci vydal Okresní soud v Ústí nad Labem (usnesení o povolení obnovy řízení) není v ustanovení §265 odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. uvedeno. Z tohoto důvodu nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé ani napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem (usnesení o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení), neboť podle §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. se rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek, považuje za rozhodnutí ve věci samé, jen pokud takový opravný prostředek směřoval proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že obviněný napadl dovoláním rozhodnutí, proti kterému zákon takový mimořádný opravný prostředek podle §265a tr. ř. nepřipouští.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že dovolatelovu argumentaci poukazující na výše uvedená rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu neshledal případnou. Pokud poukazoval na nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, a citoval některé výňatky z něho, pak je třeba zdůraznit, že Ústavní soud se v něm zabýval především právem na soudní a jinou právní ochranu [konkrétně problematikou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a rozhodnutím dovolacího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.; rozhodně jím nikterak nerozšířil okruh rozhodnutí ve věci samé taxativně vyjmenovaných v ustanovení §265a odst. 2 tr. ř.]. Obdobně nepřípadné byly i další dovolatelovy odkazy na jiná (shora citovaná) rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného tak, že je podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné odmítl. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a