ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1400.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1400/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. listopadu 2014 o dovolání obviněného L. Č., proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 6 To 150/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 31 T 23/2013, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 6 To 150/2014.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně - pobočka ve Zlíně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně z e dne 25. 3. 2014, sp. zn. 31 T 23/2013, byl obviněný L. Č. uznán vinným pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 23. 6. 2012 kolem 5.00 hod. ve Z. na ulici G. před vjezdem k diskotéce S.C.F. za přítomnosti nejméně 9 osob po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného F. K. tak, že ho při vzájemné potyčce shodil na zem na záda, následně si mu klekl na hrudník a opakovaně ho silně udeřil pěstí do obličeje, v důsledku čehož poškozený utrpěl zranění spočívající v tržné ráně nad pravým obočím o délce 4 cm, zhmoždění zad, krvácení z nosu a hematom obou očí. Tato zranění si vyžádala ošetření na úrazové ambulanci Krajské nemocnice T. Bati, a. s., přičemž pouze náhodou nedošlo v důsledku opakovaných silných úderů pěstí do obličeje, které poškozený zčásti rukama vykrýval, ke zraněním závažnějším, která by poškozeného podstatným způsobem omezila v běžném způsobu života po dobu nejméně jednoho týdne.
Obviněný byl za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku a §48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby uhradil dlužné výživné. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 18 T 122/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž rozhodl o náhradě škody.
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně jako soud odvolací usnesením ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 6 To 150/2014, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uvedl, že „napadené rozhodnutí a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, resp. nesprávném hmotněprávním posouzení okolnosti vylučující protiprávnost - institutu nutné obrany“. V obsahu tohoto dovolání nejprve poukázal na první v této věci vydaný rozsudek soudu prvního stupně, jímž byl zproštěn obžaloby, zrušený z podnětu odvolání státního zástupce usnesením odvolacího soudu, v němž byl vysloven názor, že se o nutnou obranu nejedná. Když soud prvního stupně doplnil dokazování o výpověď svědka M. G., bylo i přesto zjištěno, že to byl poškozený F. K., kdo jako první udeřil obviněného a následně venku inicioval verbálně další fyzický střet. Obviněný zdůraznil, že podle výsledku provedeného dokazování byl agresorem poškozený, přičemž první napadení, jež se odehrálo uvnitř diskotéky, nelze jednoznačně oddělit od druhého, k němuž došlo venku. Obě tyto části činu byly provázeny pokračujícím, převážně verbálním útokem, jak správně konstatoval ve svém prvním rozsudku nalézací soud. Přestože je nezpochybnitelné, že útoky vedené značnou silou, a to i opakovaně inicioval poškozený, kdežto obviněný se jim bránil, a aby je odvrátil, užil rovněž větší sílu, odvolací soud tyto skutečnosti neakceptoval, a pro další rozhodnutí soud prvního stupně zavázal právním názorem, že o nutnou obranu nejde. Obviněný uvedený názor odvolacího soudu učiněný na podkladě nesprávné interpretace skutkových zjištění, která nebyla v rámci celého řízení změněna, považoval za nesprávný. Vytkl odvolacímu soudu, že neadekvátně posoudil „vzájemnost“ napadání obou aktérů a potyčku mezi nimi neposuzoval v kontextu celkového skutkového děje, ale každou tuto část hodnotil samostatně. Neopodstatněně a na základě neobjasnění jednání obviněného nepovažoval za realizaci nutné obrany v návaznosti na to, že byl poškozeným fyzicky napaden. Útok obviněného na poškozeného před diskotékou, kde poškozený obviněnému slovně vyhrožoval zbitím, a při kterém teprve došlo ke vzájemné fyzické potyčce (při prvním útoku se jednalo jen o atak ze stany poškozeného), v níž obviněný poškozenému způsobil zranění, posuzoval odvolací soud izolovaně bez ohledu na to, že byl obviněný nedlouhou chvíli před tím poškozeným zcela bezdůvodně sám napaden a také lehce zraněn. Z těchto důvodů má obviněný za to, že jednotlivé dílčí fáze fyzických útoků od sebe nelze oddělovat, a že odvolacím soudem v tomto duchu daný právní názor soudu prvního stupně nelze považovat za opodstatněný.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 6 To 150/2014, podle §265k tr. ř. zrušil a věc přikázal soudu k novému projednání a rozhodnutí. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k dovolání písemně vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že námitky obviněného jsou pouhým opakováním jeho dosavadní obhajoby a jeho argumentace má ve svém obsahu rysy námitek skutkových i právních. Z hlediska skutkového se domáhá o doplnění dokazování u jednání v části předcházející akci venku, což je výhrada, která na označený dovolací důvod nedopadá. Za právní výhradu považoval požadavek na posouzení jednání v nutné obraně, o které se však fakticky nejednalo. Nespornou skutečností, by totiž i s ohledem na argumenty obviněného zůstalo, že pokračoval v bití ležícího poškozeného i v době, kdy tento na něj již neútočil, když se na místo dostavil svědek M. M., který podle nalézacího soudu neměl žádný vztah k dovolateli ani poškozenému, a který se neúspěšně pokusil dovolatele strhnout z poškozeného. Ležícího poškozeného tudíž obviněný bil i v době, kdy byl poškozený zcela zjevně přemožen, a kdy se na místě nacházely nejméně tři další osoby, které usilovaly o ukončení konfliktu, na dovolatele předtím nijak neútočily, a proto je nemohl považovat za osoby nepřátelské. I kdyby jednání dovolatele do tohoto okamžiku nutnou obranou bylo, následně se o ní jednat nemohlo, neboť další útok ze strany poškozeného mu nehrozil ani netrval. Nebyly proto naplněny podmínky nutné obrany podle §29 tr. zákoníku, neboť do útoku přešel obviněný v rámci vypořádávání se s útočníkem, od něhož již nehrozilo nebezpečí. Na podporu svého názoru státní zástupce odkázal na rozhodnutí č. 18/1979 Sb. rozh. tr., a rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 7 Tdo 855/2002, nebo ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 8 Tdo 725/2014. Zdůraznil, že pod nutnou obranu nelze zahrnout jednání obránce po skončení útoku, protože v takovém případě se jedná o extenzivní exces z nutné obrany. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
Obviněný (přestože na toto zákonné znění výslovně neodkázal) podal dovolání na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to s ohledem na slovní vymezení, v němž dostatečně jasně popsal slovy zákona podstatu tohoto dovolacího důvodu, podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Když není pochyb o tom, že obviněný své dovolání opřel o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze zmínit, že tento slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Jeho prostřednictvím lze proto vytýkat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, seš. 27, č. T 912).
Podstata dovolání obviněného vychází z jeho přesvědčení, že jednal za podmínek nutné obrany podle §29 tr. zákoníku, což je hmotněprávní námitka uplatněná v souladu s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), poté, co neshledal žádné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadených rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
Soudy obviněného uznaly vinným jednak pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku, za který se považuje takové pro společnost nebezpečné jednání, které bezprostředně směřuje k tomu, aby pachatel jinému úmyslně ublížil na zdraví, v úmyslu tento trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo, a jednak přečinem výtržnictví podle §258 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
Pro posouzení, zda obviněný jednal za podmínek nutné obrany, je důležité ustanovení §29 tr. zákoníku, podle kterého čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem namířeným proti útočníkovi. Nutná obrana předpokládá jednak odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákoníkem, a jednak to, že obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
O nutnou obranu však nejde, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Útok je jednání člověka, a to zpravidla konání, které je úmyslné, protiprávní (nedovolené) a nebezpečné určitou měrou pro společnost (nikoli zcela nepatrnou). Zpravidla má útok znaky trestného činu, ale nemusí tomu tak nutně být, neboť útokem jsou i činy, které vůbec znaky trestných činů nemají (např. slabší útoky proti fyzické integritě člověka, které nemají za následek ublížení na zdraví). Útok musí bezprostředně hrozit nebo trvat. Obrana směřuje proti útočníkovi, přičemž jej zpravidla postihuje na jeho tělesné integritě (např. na životě nebo na zdraví). Obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. Přiměřenost obrany je třeba posoudit se zřetelem na všechny okolnosti případu; na vybočení z mezí nutné obrany nelze usoudit jen z toho, že napadený se bránil zbraní proti neozbrojenému útočníku, věkově podstatně mladšímu, fyzicky silnějšímu a známému svou agresivitou (srov. rozhodnutí č. 49/1970 Sb. rozh. tr.).
V situaci, kdy proti sobě navzájem útočí dvě osoby, je rozhodující počáteční iniciativa, tedy kdo začal (mohou se uplatnit i další pomocná kritéria: jaká byla pohnutka či motiv jednání každé ze stran, čí jednání směřovalo ke stupňování konfliktu). Podle okolností případu útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, přitom však nemusí být neočekávaný. Hrozba nemusí být vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá (např. útočník sahá po zbrani). Útok nesmí být však ukončen ani přerušen. Jestliže byl útok ukončen nebo přerušen a nebezpečí již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu. Na druhé straně však není třeba čekat, až útočník udeří první. Iniciativa, vedoucí ke vzájemnému střetnutí, ale musí vycházet pouze od útočníka. Touto iniciativou je právě určováno, kdo je útočníkem a kdo obráncem. Další průběh střetnutí, pokud byly zachovány meze nutné obrany, na tom nic nemění (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník 1. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 399 až 404).
Beztrestnosti podle §29 tr. zákoníku se nemůže dovolávat ten, kdo se při obraně proti útoku neomezí na odvrácení útoku, ale podnikne další útočné činy, neodůvodněné již pouze nutností obrany, a kdo se popř. dá s útočníkem do vzájemné půtky, takže již u něho nejde o obranu, ale o vypořádání se s útočníkem (srov. např. rozhodnutí č. 26/1967 Sb. rozh. tr.).
Z uvedených hledisek bylo třeba, aby soudy před tím, než vysloví závěr o nutné obraně, objasňovaly a zjistily všechny skutkové okolnosti a aby je správně hodnotily se zřetelem na to, zda obrana směřovala proti útočníkovi, zda šlo o útok přímo hrozící nebo trvající, a zda obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. O nutnou obranu totiž nepůjde tam, kde útok již fakticky skončil, nebo kde pachatel reaguje na útok takovým způsobem, že útok ve skutečnosti oplácí a nikoli odvrací (srov. rozhodnutí č. 1I/1965 Sb. rozh. tr.). Rovněž je nutné objasnit, zda by se nemohlo jednat o tzv. exces (vybočení) z mezí nutné obrany, o nějž půjde zásadně tehdy, jestliže některé podmínky nutné obrany byly, tzn., stav byl nutné obraně blízký, aniž však byly podmínky nutné obrany dány ve všech směrech. Teorie i praxe rozlišuje exces intenzivní a exces extenzivní. V případě intenzivního excesu jde o exces (vybočení) co do míry obranného zákroku, neboť obrana nebyla zcela zjevně přiměřená způsobu útoku, přičemž může jít o nepoměr v intenzitě nebo v případě mimořádného nepoměru ve způsobené škodě. Naproti tomu exces extenzivní znamená vybočení co do doby zákroku, neboť obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval, přičemž může jít o provedení obrany v době, kdy útok skončil, anebo naopak byla obrana předčasná. V obou těchto případech je nutná obrana vyloučena (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 433/02, uveřejněný ve Sb. nál. a usn. ÚS, roč. 2004, sv. 33, pod č. 49, s. 11).
V případě posouzení, zda v určitém konkrétním případě došlo k naplnění podmínek nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku je důležité, jak obviněný subjektivně pociťoval bezprostředně hrozící ohrožení přímo při útoku ze strany poškozeného, což má význam pro vlastní posouzení jednání obránce buď ještě v rámci nutné obrany, anebo při jejím překročení, zejména co do míry obranného zákroku (tedy při intenzivním excesu). Podmínkou trestnosti jednání, pokud je již shledáno překročení meze nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku, musí být samozřejmě také zavinění vztahující se na tuto skutečnost. V takovém případě je třeba důsledně zjišťovat, zda šlo o úmyslné nebo nedbalostní překročení mezí nutné obrany, a přihlížet přitom i k rozrušení obránce vyvolanému útokem (srov. rozhodnutí č. 41/1980, č. 18/1982 a č. 16/1994-1. Sb. rozh. tr., a rozhodnutí č. 15, Bulletinu Nejvyššího soudu, roč. 1983, seš. 3).
Těmto všem zásadám však zejména odvolací soud nedostál, neboť aniž by v dostatečné míře zvážil všechny okolnosti, za nichž k činu došlo, a aniž by dodržel pravidla vyplývající z ustanovení §259 odst. 3 tr. ř., v řízení, které předcházelo vydání nyní dovoláním napadeného usnesení, ve svém v této věci prvním rozhodnutí ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 6 To 352/2013, z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně (ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 31 T 23/2013), kterým byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému rozhodnutí se závazným právním názorem, že „i kdyby bylo prokázáno, že poškozený zaútočil na obviněného jako první, tímto jednáním již neodvracel hrozící či trvající útok, ale sám do útoku přešel, a tudíž se nemůže jednat o nutnou obranu“.
Takto vyslovený právní názor o nutné obraně podle §29 tr. zákoníku nevychází z dostatečně objasněných skutkových okolností (viz výklad výše) o tom, jak čin proběhl, kdo na koho za jakých souvislostí útočil, a proto nebylo možné zodpovědně činit závěr o tom, zda obviněný jednal v nutné obraně či nikoliv. Odvolací soud poté, co uvedený závazný právní závěr vyslovil (viz strana 2), uvedl, že shledal pochybení v nejasnosti ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně ohledně počátku konfliktu na parkovišti, a neztotožnil se s tím, že se jednalo o napadení vzájemné. Přitom odvolací soud připustil, že z rozsudku nelze zjistit, jakými úvahami k takovému závěru dospěl. Je však nutné zdůraznit, že pokud takový rozpor odvolací soud zjistil, pak nemohl sám bez toho, aby provedl vlastní dokazování, při pochybnostech o tom, jak útok proběhl, činit závazný právní závěr o tom, že se o nutnou obranu nejedná. Takový právní názor totiž nemá oporu v provedeném dokazování (srov. §259 odst. 3 tr. ř.).
Odvolací soud uvedený právní názor vyslovil přesto, že „z provedených důkazů vyplývalo, že když obviněný odcházel, poškozený po něm pokřikoval, ale otočil se, a poté došlo k vzájemnému napadení, avšak slyšení svědci vesměs viděli až držící se osoby, avšak nikdo z nich nedokázal říci, co tomuto držení předcházelo“. Takto odvolacím soudem uvedený skutkový závěr svědčí o nevyjasněnosti, kdo byl iniciátorem incidentu před diskotékou. Pokud taková pochybnost o významné skutkové otázce existovala, bylo nutné požadovat shromáždění takových důkazů, které by ji objasnily, a pokud by takové důkazy nepostačovaly a nebylo by možné je opatřit a tak pochybnosti o tom, kdo byl inciátorem incidentu, vyvrátit, nezbylo by pak než rozhodnout ve prospěch obviněného. Jedině takový postup by byl v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Takto však odvolací soud nepostupoval, skutkové nejasnosti neodstranil a i přesto, že sám připustil, že na průběh incidentu nelze usuzovat z dostatečně zjištěných skutkových okolností, což dokladoval i tím, že „svědek M. uváděl, že první udeřil obviněný, avšak naproti tomu svědek G. uváděl pravý opak“, vyslovil uvedený závazný právní názor. Přestože odvolací soud na jedné straně připustil toto nedostatečné objasnění skutkového stavu, na straně druhé, a to v rozporu s předchozím závěrem, přisuzoval podstatnou váhu zjištění soudu prvního stupně o tom, že se jednalo o „vzájemné napadení“ poškozeného a obviněného. Ani při tomto zjištění však neakceptoval dostatečně vše, co soud ve zmíněném prvním rozhodnutí zdůraznil. Nevzal v této souvislosti do úvahy, že soud prvního stupně považoval výsledky provedeného dokazování za prokázané, že to byl poškozený, kdo obviněného provokoval a nadále i venku na něj verbálně útočil a pokřikoval. Přitom poukázal na konkrétní výpovědi svědků, z nichž se podává, že uvedené přetrvávající útoky ze strany poškozeného vůči obviněnému vedly k tomu, že došlo k potyčce, při níž posléze obviněný získal převahu. Odvolacím soudem přitom nebyla ani řádně odůvodněna jeho úvaha o tom, že „v daném případě nebylo nezbytně nutné postupovat v duchu zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného, když obviněný dalším jednáním meze nutné obrany překročil (v případě, že by byl učiněn závěr, že poškozený zaútočil jako první; pokud by závěr zněl, že se jednalo o napadení vzájemné, nejednalo by se ani o překročení mezí nutné obrany)“. Opět jde o závěr, který nemá logické zakotvení ve skutkových zjištěních a byl konstatován s připuštěním i jiné alternativy možného průběhu činu tj. že mohl první zaútočit i poškozený.
Odvolací soud vyjádřil závazný hmotněprávní závěr o tom, že se o nutnou obranu nejedná, za řádně neobjasněného skutkového stavu, a tedy v rozporu s pravidly vyplývajícími z ustanovení §2 odst. 2, §2 odst. 5, §259 odst. 3 tr. ř. tento názor vystavěl jen na vlastní úvaze dokazováním řádně nezjištěné a neobjasněné, a proto takové rozhodnutí nemohlo obstát.
Nejvyšší soud navíc podle obsahu spisu shledal, že toto v pořadí první rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se nalézací soud zavázal uvedeným právním názorem, trpí chaotičností navzájem si protiřečících, nadto velmi lakonických úvah o tom, jaké skutečnosti se podávají z provedených důkazů a zda tyto mají být pro nedostatek vypovídací hodnoty o průběhu incidentu hodnoceny ve prospěch obviněného či nikoli, příp. zde zcela absentují jakékoli úvahy pojící se k tomu, které další skutečnosti je třeba vzhledem k nabízejícím se možnostem v právním posouzení jednání obviněného ještě zvažovat. Je tudíž zatíženo vadami, které je činí nepřezkoumatelným, a v důsledku těchto vad nemůže obstát ani na ně navazující rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž je nyní dovoláním napadený odsuzující rozsudek.
Nejvyšší soud na základě uvedených argumentů dospěl k závěru, že odvolací soud tímto usnesením dne 17. 10. 2013, sp. zn. 6 To 352/2013, jež bylo vydáno v řízení, které předcházelo vydání nyní přezkoumávaného usnesení odvolacího soudu, vytvořilo procesní situaci (§265i odst. 3 tr. ř.), jež založila nesprávnost nyní z podnětu podaného dovolání přezkoumávaných rozhodnutí, protože soud prvního stupně vědom si svých povinností vyplývajících z ustanovení §264 odst. 1 tr. ř. se nemohl od uvedeného názoru odvolacího soudu odchýlit, a to i přesto, že doplnil na žádost obhajoby dokazování opakovaným výslechem svědka M. G., jenž stejně jako v první své výpovědi potvrdil, že „obviněný konflikt neprovokoval, nezavdal příčinu a jako první byl napaden on ze strany poškozeného“. Uvedená výpověď korespondovala s předchozím závěrem tohoto soudu, že iniciativa k bitce mimo diskotéku vzešla od poškozeného a že při vzájemném zápasu obviněný od poškozeného, který tuto potyčku vyprovokoval, utrpěl zranění (podlitinu levého oka, tržnou ránu nad levým prsem, modřinu na pravé straně paže, odřeniny na kolenou, podlitinu na levém boku, škrábance na krku) srovnatelná s těmi, jež byla zjištěna na těle poškozeného. I když soud prvního stupně nezpochybnil, že obviněný v závěru potyčky poškozeného shodil na zem a bil jej pěstmi do hlavy, byl přesvědčen, že zpočátku žádný z obou útočníků neměl převahu. Tu získal až v závěru obviněný. Vysvětlil, na základě jakých úvah předmětné názory shledal, a rozvedl, že své rozhodnutí opřel o svědecké výpovědi osob současně přítomných incidentu, a to M. M., J. P., M. S., T. V. a D. M. Kromě toho však zdůraznil i výpověď svědka M. G., který opakovaně setrval na tom, že poškozený před diskotékou obviněného napadl první, což svědčí ve prospěch výpovědi obviněného, a že s těmito výpověďmi korespondují i tvrzení J. P. a T. V. Soud prvního stupně proto uzavřel, že uvěřil obviněnému. Kromě tohoto závěru však soud prvního stupně vysvětlil, že ve svém prvním rozhodnutí neposuzoval odděleně konflikt mezi obviněným a poškozeným, k němuž došlo venku před diskotékou, od konfliktu, který mu předcházel a odehrál se uvnitř diskotéky, a dospěl k závěru, že při tomto náhledu na věc to byl poškozený, kdo první udeřil obviněného rukou do hlavy a zasáhl jej do oka, přičemž za toto jednání byl Magistrátem města Zlína pod sp. zn. MMZL 120566/2012 postižen v přestupkovém řízení, kde mu byla uložena pokuta ve výši 1.000,- Kč za přestupek proti občanskému soužití (přestupkový spis tvoří přílohu trestního spisu).
V rámci uvedených úvah soud prvního stupně i přesto, že za rozvedených okolností neměl důvod podle výsledků provedeného dokazování změnit svůj prvotní názor, že se obviněný bránil, respektoval, že se o nutnou obranu nejedná, a proto obviněného uvedenými přečiny uznal vinným. Odvolací soud nyní dovoláním napadeným usnesením ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 6 To 150/2014, tento závěr soudu prvního stupně shledal správným, neboť uzavřel, že se důkazní situace poté, co byl první zprošťující rozsudek odvolacím soudem zrušen, nijak nezměnila.
Nejvyšší soud však s ohledem na vady shora vytknuté, považuje za nesprávné i dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, který pro své závěry nevycházel ze skutkových podkladů vzešlých z výsledků provedeného dokazování před soudem prvního stupně, ale pro dotvrzení správnosti své úvahy o tom, že obviněný přečiny spáchal, vyšel z úvah, jimiž skutkové závěry přehodnotil. Takový právní závěr však nemá oporu v důkazech, které soud prvního stupně hodnotil a posuzoval, když odvolací soud postupoval bez toho, aby důkazy sám provedl, čímž by měl možnost je sám zhodnotit, a poté se od skutkových závěrů soudu prvního stupně odchýlit. V důsledku toho odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně bez objasnění časové posloupnosti jednotlivých verbálních i fyzických útoků striktně oddělil dvě části konfliktu mezi obviněným a poškozeným a nezabýval se možnou obavou obviněného z pokračování a eskalace útoku na svoji osobu. Nerespektoval, že soud prvního stupně skutkově zjistil a vysvětlil, že prvním, kdo se i před diskotékou uchýlil k fyzickému útoku, byl opět právě poškozený, což založil na věrohodnosti zejména výpovědi M. G., J. K. Odvolací soud tento závěr soudu prvního stupně neakceptoval, ale učinil si vlastní, pro který vyšel ze svědectví jiných osob nacházejících se ve venkovních prostorách, neboť uvěřil především svědkům M. M. a D. M., na nichž však své závěry soud prvního stupně nezaložil.
Jestliže se odvolací soud neztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a měl za to, že tento soud nedostál svým povinnostem ve smyslu §2 odst 5, 6 tr. ř., bylo jeho povinností i v tomto stadiu trestního řízení postupovat podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. Nemohl však dospět bez dalšího provedení vlastního dokazování k jiným skutkových závěrům, než která shledal soud prvního stupně a nemohl ani odlišně od tohoto soudu provedené důkazy, které sám neprovedl, hodnotit (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2011, p. zn. I. ÚS 109/2011). . Odvolací soud nehodnotil průběh celého konfliktu, mimo jiné to, že obviněný byl poškozeným nedlouhou chvíli před konfliktem napaden tak, že utrpěl zranění, za což byl poškozený přestupkově projednáván a postižen pokutou ve výši 1.000,- Kč. Nezabýval se časovými souvislostmi, ani se nezaměřil na to, co vedlo obviněného k tomu, že poškozeného napadl. Pokud shledal, že se jednalo o exces z nutné obrany, nebylo možné s ohledem na zmíněné okolnosti odhlédnout právě od toho, jak celý konflikt vyvíjel od svého počátku, a bylo nutné všechny známé souvislosti vyhodnocovat. Zcela přitom odvolací soud pominul povinnost posuzovat čin, který svým průběhem i vzniklými následky nebyl závažným činem, i z hlediska subsidiarity trestní represe a ultima ratio ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Bez zvážení všech těchto skutečností odvolací soud, přestože nebyly důsledně objasněny všechny okolnosti incidentu, odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Z pohledu všech těchto nedostatků, jimiž napadené usnesení trpí, Nejvyšší soud shrnuje, že odvolací soud vydal v zásadě nepřezkoumatelné rozhodnutí, neboť se jen jednostranně, způsobem vyznívajícím v neprospěch obviněného, výhradami jím uplatněnými v odvolání zabýval toliko povrchně a reagoval na ně nepřípustně paušalizujícím způsobem. Toto napadené rozhodnutí v důsledku toho neodpovídá požadavkům náležitého, to znamená dostatečně podrobného, logického a přesvědčivého odůvodnění rozhodnutí v trestní věci (srov. zejména ustanovení §125 odst. 1, §134 odst. 2 tr. ř.). Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu musí být seznatelné, jakým způsobem tento soud dospěl k závěru o neopodstatněnosti námitek obviněného, o nesprávnosti závěrů soudu prvního stupně, atd. V projednávaném případě však rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedeného hlediska přezkoumatelné, neboť obsahuje v zásadě pouze shrnutí obsahu jednotlivých důkazů provedených soudem prvního stupně a dále konstatování, že právní závěr z nich vyvozený není správný (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1980/13, nález ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 658/14).
Nejvyšší soud z těchto důvodů, pro něž nemohlo napadené usnesení obstát, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 6 To 150/2014, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně - pobočka ve Zlíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací odvolacímu soudu, který se bude muset znovu podaným odvoláním (č. 1. 199 - 201) zabývat ze všech tam zmíněných námitek, které v části korespondují i s nedostatky, na něž upozorňuje v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud. Na odvolacím soudu bude, aby nejdříve posoudil, zda soud prvního stupně dostál všem svým povinnostem v rámci zjišťování skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Shledá-li, a to ve všech uvedených souvislostech, že dokazování bylo úplné a není potřeba je doplňovat, pak musí tato skutková zjištění převzít a pouze a toliko na základě nich posoudit obviněným uplatněné námitky a správnost právních závěrů nalézacího soudu. K tomu Nejvyšší soud jen připomíná, že bude nutné dodržet všechny zásady stanovené pro hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 a §125 tr. ř. Bude však nutné zkoumat celý čin, jak probíhal a jak byl soudem prvního stupně zjištěn, tzn. v jeho průběhu od okamžiku, kdy obviněný napadl poškozeného v prostorách diskotéky až po moment, kdy byl před diskotékou znovu poškozeným provokován a došlo k půtce, během níž obviněný získal převahu nad poškozeným a byl odtržen. Bude muset posoudit, zda soud prvního stupně postupoval správně a v souladu s ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř., pokud shledal, že se jedná o jeden čin, kterým bylo nepřerušené jednání na sebe v obou fázích navazující, anebo jde o dva na sobě nezávislé útoky, jak uzavřel odvolací soud.
Za uvedeným účelem však bude nutné znovu provést dokazování a výslechy svědků, kteří incident sledovali a od nich zjistit, co všechno viděli a své poznatky ke všemu, k čemu mezi poškozeným a obviněným došlo. Bude totiž záležet na tom, zda to byl poškozený, kdo venku obviněného znovu fyzicky napadl, jak tvrdí např. svědek M. G., jemuž přisvědčil ve svých úvahách soud prvního stupně (a odvolací soud tento závěr nerespektoval a neopodstatněně a nedůvodně se přiklonil k vlastnímu závěru, že je nutné preferovat tu část svědeckých výpovědí, které tvrdí, že to byl obviněný, kdo na poškozeného zaútočil), či nikoli. Rovněž tento závěr bude nutné buď vyhodnocením dosavadních důkazů plně v souladu s pravidly vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř. postavit na jistém a jednoznačném základě, anebo v případě, že takový jasný závěr nebude možné učinit, bude nezbytné zvažovat nutnost doplnění dokazování. Pokud taková možnost se již ve věci nebude nabízet jako reálná a žádné další důkazy nebude možné provést (srov. §2 odst. 1 tr. ř.), nezbude, než přistoupit k použití zásady in dubio pro reo a uvedenou skutkově nevyjasněnou situaci (kdo koho první fyzicky venku před diskotékou napadl) vyhodnotit ve prospěch obviněného.
Při úvahách soudu ve vztahu k tomu, zda by se mohlo jednat o exces z nutné obrany, nebude možno odhlédnout od posouzení subjektivní stránky zjištěného jednání obviněného ve smyslu podmínek §15 tr. zákoníku, a to nejen ohledně pokusu přečinu podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku, ale i přečinu podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, což je stránka uvedených přečinů, které soudy prozatím potřebnou pozornost rovněž nevěnovaly.
Podle výsledku provedeného dokazování se při hodnocení otázky viny obviněného bude soud muset zabývat i všemi okolnostmi, za nichž k činu došlo, protože i v případě, když nebude možné pro nesplnění podmínek nutné obrany shledávat v útocích, k nimž došlo před diskotékou, obviněného beztrestným, nebude možné nezvažovat, že obviněný byl bezprostředně před tím poškozeným napaden a zraněn, což má za všech okolností jistý vztah k tomu, co následovalo venku. Soud proto bude muset přihlížet ve prospěch obviněného k tomu, co vyplývá z připojeného přestupkového spisu Magistrátu města Zlína sp. zn. MMZL 120566/2012, podle něhož byl poškozený F. K. dne 2. 1. 2013 projednán přestupkovým oddělením právního odboru Magistrátu města Zlín pro přestupek spočívající v tom, že „dne 23. 6. 2012 kolem 04.55 hod. ve Z., na ul. G., ve stupu na diskotéku S. C. F., úmyslně narušil občanské soužití hrubým jednáním vůči panu L. Č. tak, že jej udeřil dlaní do obličeje“. Za toto jednání byl příkazem odboru právního - přestupkového oddělení Magistrátu města Zlína ze dne 2. 1. 2013, sp. zn. MMZL 120566/2012 OP uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb. o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), za který mu byla uložena pokuta ve výši 1.000,- Kč (č. l. 2 až 3 přestupkového spisu). Z odůvodnění tohoto příkazu se podává, že oznamovatelem fyzického napadení, který dne 23. 6. 2012 na místo činu přivolal hlídku policie, byl pracovník ostrahy diskotéky F. F. J.
V případě závěru, že by nešlo o nutnou obranu, ale exces z ní, pak bude důležité zvažovat s ohledem na všechna výše naznačená a uvedená kritéria především zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku, jíž lze aplikovat zejména v případě méně závažného trestného činu, neboť trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené je možné uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost činu je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. 1. 2013, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud bez dostatečných skutkových a na nich založených právních závěrech sice nemůže předjímat konečné rozhodnutí soudu, které se bude odvíjet od všech výše naznačených názorů, avšak na podmínky subsidiarity trestní represe již nyní poukazuje, neboť ze všech dosud zjištěných skutečností je již nyní dostatečně zřejmé, že povaha újmy, kterou poškozený utrpěl, nedosahuje ani újmy představující ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku, a proto čin je jen pokusem přečinu podle §146 odst. 1 tr. zák. Jedná se tudíž o nejnižší možnou intenzitu újmy, již trestní zákoník u trestných činů proti zdraví požaduje. V této souvislosti pak je třeba brát zřetel na to, že obdobná újma byla způsobena i obviněnému činem poškozeného, který za ni byl potrestán v přestupkovém řízení. Na odvolacím soudu, jemuž se věc vrací, bude, aby při svém novém rozhodování se pečlivě vypořádal se vším, co bylo výše uvedeno, jako i s připomínkami, jež obviněný v odvolání uplatnil, a v rozsahu těchto názorů aby dále postupoval, jak Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí výše uvedl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. listopadu 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová