ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1516.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1516/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 12. 2014 o dovolání obviněného R. B. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 6 To 167/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 219/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. B. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 74 T 219/2012, uznal obviněného R. B. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že:
„ a č k o l i v
byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2010, sp. zn. 7 Tm 71/2008, který nabyl právní moci dne 14. 5. 2010, odsouzen pro pokračující provinění loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona ke společnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 2 roků a 3 měsíců se stanovením zkušební doby s dohledem v trvání 2 roků a 4 měsíců,
p ř e s t o
1.
dne 7. 8. 2011 v době kolem 17:30 hod. v M. na N. poté, co využil chvilkové nepřítomnosti prodavačky M. N., ze stánku s občerstvením, vstoupil do tohoto stánku s úmyslem odcizit finanční hotovost, kterou následně vyjmul z pokladny, a to částku ve výši 8.500,- Kč, načež byl na místě přistižen prodavačkou M. N., která se posléze s ním uzamkla ve stánku,
2.
dne 7. 8. 2011 v době kolem 17:30 hod. v M. na N. poté, co byl poškozenou M. N. zadržen ve stánku s občerstvením při pokusu odcizení finanční hotovosti z pokladny ve snaze poškozené zabránit tomu, aby volala svým mobilním telefonem Policii ČR, se této snažil vytrhnout z ruky mobilní telefon, při tom jí vyhrožoval tím, že jí popíchá, načež požadoval po poškozené vydání mobilního telefonu, což poškozená odmítla, a tuto udeřil hřbetem své ruky do oblasti brady, při tom úderu se poškozená uhodila zadní části hlavy do chladničky, čímž tak poškozené M. N. tímto jednáním způsobil středně těžké zranění s průměrnou dobou léčení delší než 7 dní, avšak nepřekračující 6 týdnů spočívající v pohmoždění měkkých tkání obličeje a hlavy a podvrtnutí krční páteře, což si vyžádalo lékařské ošetření“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval pod bodem 1. jako pokus přečinu krádeže podle §21 odst. 1 k §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a pod bodem 2. jednak jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a jednak jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Z a tyto trestné činy a za sbíhající se přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, přečin krádeže dílem dokonaný dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §205 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, podle §21 odst. 1 k §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, přečin ublížení na zdraví podle §146 odstavec 1 tr. zákoníku, přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, pro které již byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 2 T 161/2010, který nabyl právní moci dne 24. 4. 2012, mu uložil podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků a 10 měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z citovaného rozsudku Okresního soudu v Ostravě, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Soud zároveň podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, Regionální pobočka Ostrava, pobočka pro Moravskoslezský, Olomoucký a Zlínský kraj, se sídlem Sokolská třída 1/267, Ostrava – Moravská Ostrava, IČ 41197518, částku ve výši 5 634,- Kč.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. 6 To 167/2014, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu dovolání. Učinil tak prostřednictvím dvou obhájců a dvěma podáními, v nichž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V podání ze dne 28. 7. 2014, které zpracoval JUDr. Pavel Ščučka (plnou moc k tomu mu udělila v souladu s ustanovením §37 odst. 1 tr. ř. matka obviněného R. B. dne 25. 7. 2014), obviněný namítl, že odvolací soud nesprávně aplikoval na zjištěný skutkový stav předmětná ustanovení trestního zákoníku, když bez základní míry zavinění nemůže jít o protiprávní jednání. Dále odvolacímu soudu vytkl, že provedené dokazování zůstalo neúplné, neboť před soudem nebyla slyšena svědkyně D. F. Pochybení spatřoval i v tom, že žalovanému jednání byla přítomna i jeho družka D. H., k jejíž výpovědi soudy nepřihlédly s tím, že je nevěrohodná, ač jednoznačně vyloučila, že (obviněný) měl poškozené pohrozit pobodáním nožem. Nebylo ani prokázáno, že by částku 8.500,- Kč z pokladny vzal, nebylo provedeno řádné ohledání místa činu a vzaty otisky prstů. Pokud přivolaní policisté tvrdili, že viděli v pokladně pomačkané bankovky, tak to udělala sama poškozená v nervozitě, když si peníze přepočítávala a tvrdila, že jí nic nechybí. Trestní věc byla původně kvalifikována jako trestný čin loupeže a vzhledem k tomu, že takové jednání nebylo prokázáno, byla věc dále posuzována jako vydírání. Nemohlo dojít ke zranění poškozené tak, jak tato vypovídala před soudem a jak to vyplývá ze znaleckého posudku, když druhý den po údajném napadení ve svém stánku opět pracovala. V závěru tohoto podání proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině a trestu a o povinnosti nahradit škodu zrušil a podle §265m tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že jej obžaloby zprostí.
K tomuto podání zaslal státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) dne 3. 9. 2014 přípis, v němž uvedl, že poté, co se seznámil s obsahem dovolání, nebude se k němu věcně vyjadřovat. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Další podání, které vypracovala JUDr. Jarmila Lipnická Pešlová (na základě plné moci, kterou jí udělil sám obviněný na počátku trestního stíhání), je sice označeno dnem 26. 8. 2014, ale bylo doručeno Okresnímu soudu v Ostravě až dne 29. 9. 2014. V něm obviněný rozšířil rozsah svého dovolání tak, že namítl jednak nesprávné právní posouzení skutku a nesprávné hmotněprávní posouzení svého jednání, jednak procesní pochybení soudu prvního stupně a jeho neúplné a nepravdivé zjištění skutkového stavu, které krajský soud bez dalšího akceptoval.
V podrobnostech obviněný uvedl, že podle napadených rozhodnutí se doznal ke spáchání vytýkaných přečinů a zločinu (soud prvního stupně vyšel z protokolu ze dne 29. 1. 2013, jehož obsahem byla výpověď obviněného za použití formulace „doznávám se plně k vytýkanému jednání“, z dalšího obsahu protokolu však vyplynulo, že nedoznával trestnou činnost tak, jak byla tato popsána v obžalobě). Namítl, že rozhodně nedoznal svůj úmysl spáchat přečin krádeže nebo ublížení na zdraví a už vůbec ne zločin vydírání. U hlavního líčení vypověděl, že si nebyl vědom toho, k čemu se má vlastně doznat a jaké důsledky takové konání může mít. Ve věci byly zpracovány znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, z nichž vyplynulo, že (obviněný) má intelekt při dolní hranici pásma průměru, což „mělo být vzato v potaz, co do důsledku v podstatě odvolání jeho doznání“. Pokud si neuvědomoval, k čemu se má doznat, pak k tomu nemělo být přihlíženo. V řízení tak nebylo prokázáno, že skutek se stal tak, jak jej uváděla poškozená.
Dovolatel dále trval na tom, že není schopen jakkoli zkreslovat skutečnost. Jeho intelektuální schopnosti mu neumožňují vykonstruovat nějaký jiný děj. Poškozená jistě rovněž jednala ve stresu a ve strachu již jen proto, že se jednalo o R. a bála se, že se jí může něco stát již jen na základě obecného předpokladu o kriminalitě R. Její nepřiměřené chování zřejmě vyvolalo zpětnou reakci na jeho straně, když se pouze bránil. V té souvislosti poukázal na závěry znaleckého posudku, že u něho jde o zvýrazněnou adaptační poruchu, ale zároveň jeho pobyt na svobodě není z psychiatrického hlediska pro společnost nebezpečný. Jeho anxiózně – fobická porucha mohla vyvolat onu negativní reakci v momentu, kdy jej poškozená uzamkla v malém prostoru stánku. Trval na tom, že v daném případě nelze nade vši pochybnost určit jeho vinu.
V závěru tohoto podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání vyhověl a podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaný rozsudek (správně mělo být „usnesení“) a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí tak, jak to má na mysli ustanovení §265 l odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) se na prvém místě zabýval splněním zákonných podmínek, které jsou stanoveny trestním řádem pro podání dovolání. Shledal při tom, že obě shora uvedená podání je třeba pohlížet jako na jediné dovolání obviněného učiněné prostřednictvím výše jmenovaných obhájců. Podle §37 odst. 1 věty první tr. ř. si totiž jednak sám obviněný může zvolit obhájce, jednak mu ho může zvolit jeho příbuzný v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, partner, druh, jakož i zúčastněná osoba. Na skutečnost, že obviněný má dva nebo více obhájců, pamatuje i odst. 3 citovaného ustanovení (o tom, který ze zvolených obhájců je zmocněn k přijímání písemností a k vyrozumívání o úkonech trestního řízení).
Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné [ §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ], na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a v zásadě splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud se rovněž zabýval tím, zda obviněný podal dovolání v zákonné dovolací lhůtě. Podle §265e odst. 1 tr. ř. platí, že dovolání se podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Podle odst. 2 tohoto ustanovení jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději.
Z tohoto pohledu je významné, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno v opise obviněnému dne 3. 7. 2014 (viz č. l. 356 p. v. spisu) a jeho (v té době jediné) obhájkyni JUDr. Jarmile Lipnické Pešlové dne 27. 6. 2014 (viz tamtéž), takže dovolací lhůta dvou měsíců obviněnému skončila dne 3. 9. 2014 (ve středu). Z těchto dat je zřejmé, že podání obviněného, vypracované JUDr. Pavlem Ščučkou a doručené soudu dne 28. 7. 2014, bylo učiněno včas. Naproti tomu další jeho podání, vypracované JUDr. Jarmilou Lipnickou Pešlovou a doručené soudu dne 29. 9. 2014, bylo učiněno až po uplynutí dovolací lhůty, tedy opožděně. Stalo se tak přesto, že dovolatel byl o všech zákonných podmínkách pro podání dovolání v napadeném usnesení náležitě poučen.
Podle §265f odst. 2 tr. ř. platí, že rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Jestliže druhé z uvedených podání bylo učiněno opožděně, nemohl Nejvyšší soud k němu přihlížet, byť se s jeho obsahem seznámil. Dovolatel v něm sice uplatnil identický dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale vymezil poněkud odlišně jeho rozsah (srov. shora).
Nejvyšší soud se z těchto důvodů zabýval jen původním včas podaným dovoláním obviněného (k této problematice srov. přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008, a na něj navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08) a z důvodů dále rozvedených shledal, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel posoudit především otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že téměř všechny námitky vznesené dovolatelem v jeho podání je třeba považovat za irelevantní. Z hlediska procesní ekonomie je nadbytečné opětovně je na tomto místě opakovat, neboť podrobně byly popsány výše v rekapitulaci obsahu původního podání dovolatele. Převážnou většinou uplatněných námitek totiž dovolatel směřoval do rozsahu provedeného dokazování a do oblasti skutkových zjištění, čímž napadal vlastní proces dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů, jak je upraveno v §2 odst. 5, 6 tr. ř.; namítal tak nedostatky skutkové a procesní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.), a námitky procesní nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývala zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jen s jistou mírou tolerance lze za jedinou relevantně uplatněnou výhradu považovat námitku (byť dovolatelem pouze obecně formulovanou a podrobněji nezdůvodněnou), že soudy nesprávně aplikovaly dotčená ustanovení trestního zákoníku, když bez základní míry zavinění pachatele nemůže jít o protiprávní jednání (dovolatel tím zřejmě namítal, že u něho absentuje subjektivní stránka trestného činu).
Obsahově však Nejvyšší soud takové námitce nemohl přisvědčit.
Již výše bylo konstatováno, že v rámci dovolacího řízení lze posuzovat věc pouze na základě soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Ze skutečností, které byly v předchozím řízení prokázány, tyto soudy neshledaly žádnou okolnost, která by zpochybňovala zavinění obviněného. Naopak subjektivní stránkou trestného činu se zabývaly a své závěry v odůvodněních svých rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnily. V návaznosti na ně proto postačuje (pouze z hlediska přesvědčivosti rozhodnutí) dodat jen některé další skutečnosti.
Soud prvého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě vypsal důkazy, z nichž vycházel při svém rozhodnutí, a následně je přesvědčivě a logicky zhodnotil. Obviněný po celé trestní řízení zpochybňoval výpověď poškozené M. N., soud prvého stupně však jeho argumentům nepřisvědčil (naopak vyšel z toho, že poškozená potvrdila všechny rozhodné skutečnosti a její výpověď korespondovala s ostatními důkazy). Nalézací soud rovněž přesvědčivě vysvětlil, proč neuvěřil obhajobě obviněného, když ji v kontextu s ostatními důkazy shledal nevěrohodnou. Stejně tak vyložil, proč byl obviněný odsouzen za pokus přečinu krádeže a nikoli za dokonaný přečin krádeže – proto, že poškozená se vrátila na místo činu dříve, než stihl peníze vložit do svého oděvu či zavazadla. Obdobně přesvědčivě vyložil i povahu a rozsah zranění poškozené, jež obviněný také zpochybňoval.
V souhrnu tak lze uzavřít, že skutková zjištění a právní závěry obsažené ve výroku a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, tvoří přesvědčivý komplexní celek. Jednání obviněného bylo v souladu se zákonem právně posouzeno v bodě 1. jako pokus přečinu krádeže podle §21 odst. 1 k §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a v bodě 2. jednak jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a jednak jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Ve vztahu ke všem těmto trestným činům oba soudy nižších instancí obviněnému z hlediska zavinění správně přičítaly úmysl přímý (dolus directus) ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (srov. stranu 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a stranu 2 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné.
Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 12. 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a