ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1521.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1521/2014-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. prosince 2014 o dovolání, jež za obviněného V. Ch. , v řízení proti uprchlému podal jeho obhájce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 To 300/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 90/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 2 T 90/2014, byl obviněný V. Ch. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §196 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný shora uvedeného přečinu dopustil tím, že v době od 29. 11. 2012 do 4. 3. 2014 v B. ani na jiném místě si neplnil svoji vyživovací povinnost vůči svému synovi, ačkoliv mu tato povinnost vyplývá ze zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, a zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, přičemž výše výživného byla stanovena pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 23 Nc 35/2009, kde mu bylo uloženo přispívat měsíčně na výživu jmenovaného dítěte částkou 2.000 Kč, vždy do 15. dne v měsíci předem k rukám jeho matky K. H., které tak za uvedené období na výživném dluží celkem 30.000 Kč.
Rozsudek nalézacího soudu napadl obhájce za obviněného, proti němuž bylo po celou dobu trestního stíhání vedeno řízení proti uprchlému, v celém rozsahu odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 To 300/2014, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti usnesení odvolacího soudu podal v řízení proti uprchlému obhájce za obviněného v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel se neztotožňuje se skutkovými a ani s právními závěry napadeného rozhodnutí; má za to, že jeho obhajoba nebyla vyvrácena. Oba soudy se nedostatečně zabývaly majetkovými poměry obviněného a jeho schopností platit výživné, tedy subjektivní stránkou posuzovaného přečinu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 71/2007). Odvolací soud nevyvrátil možnost, že obviněný, jenž byl v zahraničí a hledal zaměstnání, nedosahoval takového příjmu, který by mu umožňoval hradit výživné ve stanovené výši. V současné době žije obviněný patrně ve V. B. v okolí L., přičemž není vyvráceno, že tam vycestoval za účelem výdělku, aby tak měl možnost výživné hradit. Pokud by obviněný byl veden tímto úmyslem, bylo by logické, že se nepřihlásil na zdejší úřad práce a nepobíral žádné sociální dávky. Ani sdělení místně příslušného úřadu práce, podle kterého tento v inkriminované době na pozici, na níž obviněný v minulosti pracoval, evidoval 8 volných pracovních míst, nemůže sloužit k nabytí domněnky o pasivitě obviněného při hledání zaměstnání. Není totiž zaručeno, že by obviněný byl na takové místo přijat, a to zejména s ohledem na skutečnost, že má dokončené pouze základní vzdělání a nedisponuje výučním listem z oboru číšník. Podle názoru dovolatele soud nerespektoval zásadu subsidiarity trestní represe, neboť oprávněný měl možnost využít k vymožení pohledávky cesty soukromoprávní. Dovolatel se domnívá, že napadené rozhodnutí je vzhledem k neúplně zjištěnému skutkovému stavu nepřezkoumatelné. Je rovněž toho mínění, že při ukládání trestu nebyly zváženy všechny polehčující okolnosti, zejména jeho špatná finanční situace.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 To 300/2014, v celém rozsahu zrušil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že podanému dovolání přisvědčit nelze. Poznamenal, že oba soudy řádně provedeným dokazováním a vyhodnocením důkazů spolehlivě zjistily skutkový stav, přičemž vzhledem ke skutečnosti, že se obviněný pobytem v zahraničí dlouhodobě vyhýbá své povinnosti hradit výživné, nelze ani opatřit žádné další důkazy, o nichž se obhajoba zmiňuje. Podle názoru státního zástupce je argument dovolatele, že se obviněný pobytem ve V. B. snaží zajistit lepší příjem, mj. i k hrazení výživného, lichý. Státní zástupce zdůraznil, že obviněný, ač se mu v České republice nabízelo několik pracovních možností, o získání lepšího příjmu pro účely placení výživného neusiloval, tudíž je zcela nedůvodné předpokládat, že by se uchýlil do A. proto, aby měl lepší příjem a mohl platit výživné, a to zejména s ohledem na fakt, že o kontakt se svým dítětem nejeví dlouhodobě zájem. Státní zástupce podotkl, že zmíněné argumenty navíc nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, poněvadž se jedná o námitky skutkové povahy, a nikoli o výhrady proti aplikaci norem hmotného práva.
Za nedůvodnou považuje státní zástupce i námitku, že soud měl na posuzovanou trestní věc aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Státní zástupce se domnívá, že o společenské škodlivosti jednání obviněného není nejmenších pochybností, zejména s ohledem na jeho dlouhodobost, význam dotčeného společenského zájmu i zájmů oprávněné osoby, a to tím méně, že obviněný je speciálním recidivistou. Státní zástupce uvedl, že v takovém případě nepadá v úvahu možnost, že by trestné jednání mohlo být posouzeno jako nedostatečně společensky škodlivé. Tomuto konstatování koresponduje skutečnost, že soudy postihly obviněného již nepodmíněným trestem odnětí svobody, což se podle státního zástupce jeví jako zcela adekvátní skutkovým okolnostem i osobě obviněného. Pokud jde o výhradu údajné nepřiměřenosti trestu, státní zástupce připomněl, že tato neodpovídá žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Námitku, že oprávněná se měla ochrany svých zájmů, a především zájmů nezletilého dítěte, domáhat cestou občanskoprávní, považuje státní zástupce za zcela irelevantní, a to zejména proto, že povinný se dlouhodobě zdržuje mimo území České republiky, a tudíž i mimo praktický dosah orgánů občanskoprávního řízení.
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V kontextu shora uvedeného by bylo možné bez dalšího dovodit, že výhrady obsažené v dovolání, jež mají charakter námitek skutkových, eventuálně procesně právních, nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Namítá-li dovolatel, že se soudy nedostatečně zabývaly jeho majetkovými poměry a jeho schopností platit výživné, zjevně opomíjí, že trestní řízení je od počátku vedeno proti uprchlému, a že tudíž zkoumání uvedených okolností je s ohledem na neznámý pobyt obviněného omezeno. Jestliže se soud za této situace zaměřil na výdělkové možnosti, jež by obviněný v případě, že by v České republice pobýval a pracoval, měl, postupoval zcela správně a své povinnosti zabývat se zmíněnými okolnostmi dostál.
V posuzované trestní věci je s ohledem na napadené usnesení odvolacího soudu, obsah dovolání a uplatněný dovolací důvod významnou otázka, zda obviněný svým jednáním naplnil subjektivní stránku skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku a zda soudy důsledně nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce. Nalézací soud, s nímž se posléze ztotožnil soud odvolací, dovodil, že obviněný jednal minimálně v úmyslu eventuálním (nepřímém). Podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku trestný čin je spáchán v eventuálním úmyslu, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§15 odst. 2 tr. zákoníku).
Objektem trestného činu zanedbání povinné výživy je nárok na výživu, pokud byl do 31. 12. 2013 založen ustanoveními zákona o rodině, tj. zákona č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a vyplývá-li z ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014. Jak se podává z dikce §196 tr. zákoníku, vztahuje se pouze na takovou vyživovací povinnost, která plyne přímo ze zákona. Neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného pod dobu delší než čtyři měsíce ve smyslu §196 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí zaviněné (v úmyslné nebo nedbalostní formě) neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě.
Nejvyšší soud považuje nejen skutkové, ale i právní závěry soudů za správné. Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že v době od 29. 11. 2012 do 4. 3. 2014 v B. ani na jiném místě si neplnil svoji vyživovací povinnost vůči synovi, ačkoliv mu tato povinnost vyplývá ze zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, a zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, přičemž výše výživného byla stanovena pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 23 Nc 35/2009, kde mu bylo uloženo přispívat měsíčně na výživu jmenovaného dítěte částkou 2.000 Kč, vždy do 15. dne v měsíci předem k rukám jeho matky K. H.
Nelze přehlédnout, že obviněný si byl své zákonné povinnosti vyživovat syna vědom, neboť jak vyplývá z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 23 Nc 35/2009 (č. listu 9-11), a z výpovědi svědkyně K. H. (č. listu 59), tuto svou povinnost, byť nikoliv dostatečně a dlouhodobě, od narození syna plnil. Nadto byl s uvedenou povinností obeznámen právě v důsledku citovaného rozhodnutí, kterým mu byla uložena povinnost přispívat na výživu syna výživným v částce 2.000 Kč, a to počínaje dnem narození syna. Navzdory tomu, že obviněný věděl, že neplacením výživného může způsobit porušení nároku svého syna na výživu, výživné k rukám matky, svědkyně K. H., přesto neplatil, se synem se nestýkal, nejevil o něj s ohledem na absenci jakéhokoliv jiného kontaktu zájem a svědkyni neinformoval o svém pobytu; se způsobením porušení zákonem chráněného zájmu byl tedy evidentně srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Argumentace, že obviněný do zahraničí vycestoval, aby si na placení výživného vydělal, nemůže obstát. Nutno jednak akcentovat zprávu úřadu práce, z níž se podává, že ve výdělkových možnostech obviněného bylo výživné v částce 2.000 Kč hradit, neboť v České republice se obviněnému v rozhodné době nabízela volná pracovní místa v oboru, v němž obviněný v minulosti působil (č. listu 50-52); nutno současně zdůraznit, že obviněnému nic nebránilo v tom, aby rozhodl-li se pracovat v zahraničí, matce svého syna soudem stanovenou finanční částku ze zahraničí posílal. Obviněný však žádnou obdobnou aktivitu nevyvinul, se svědkyní byl v kontaktu naposledy v roce 2010, proto i vzhledem k předchozím trestním řízením (trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 185/2011, sp. zn. 12 T 164/2012) nelze než uzavřít, že skutečným důvodem pobytu obviněného v zahraničí nebyl výdělek na výživné, nýbrž snaha vyhnout se trestnímu řízení a hrozícímu postihu.
Pokud jde o námitku stran případné aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku, je vhodné se nejprve s větší podrobností zaměřit na teoretická východiska potřebná pro správné právní posouzení věci.
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011). Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01, IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je tedy třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (v podrobnostech viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/212, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Jestliže obviněný v době od 29. 11. 2012 do 4. 3. 2014 neplnil vůči svému synovi zákonem uloženou vyživovací povinnost, jejíž výše mu byla stanovena pravomocným rozsudkem soudu, pak s ohledem na délku takového jednání, která výrazně přesahovala dobu uvedenou ve skutkové podstatě posuzovaného přečinu, s ohledem na faktický nezájem o syna a s ohledem na absenci kontaktu jeho matky a s tím související absenci snahy o vyřešení situace je nepochybné, že jednání obviněného, navíc speciálního recidivisty, nelze než považovat za typický, běžný případ trestného činu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že obviněný je již několik let neznámého pobytu a že v posuzované trestní věci je stejně jako v předchozích trestních věcech stíhán jako uprchlý, je argumentace, že oprávněný měl možnost využít k vymožení pohledávky cesty soukromoprávní, zcela lichá. Jak správně připomněl státní zástupce, obviněný (coby povinný) se dlouhodobě zdržuje mimo území České republiky, a tudíž i mimo praktický dosah orgánů občanskoprávního řízení.
Co se týče výtky vztahující se k výši trestu, Nejvyšší soud považuje za podstatné připomenout, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle §39, §41 a §42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb.).
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39, §41 či §43 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013). O takový případ se v posuzované věci nejedná. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při ukládání trestu řídily (str. 3-4 rozsudku nalézacího soudu, str. 3 usnesení odvolacího soudu). Nalézací soud, s nímž se soud odvolací ztotožnil, konstatoval, že obviněnému hrozil trest odnětí svobody až na jeden rok, přičemž přitěžující okolností byla speciální recidiva a délka období, po níž si obviněný svou vyživovací povinnost neplnil. Uložil-li soud obviněnému za takové situace nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, nelze jej označit za extrémně přísný a zjevně nespravedlivý.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Napadené usnesení odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku a ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tudíž Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková