ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1527.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1527/2014-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. prosince 2014 o dovolání obviněného M. G., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 8 To 257/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 10 T 78/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 10 T 78/2014, byl obviněný M. G. v bodech 1) a 2) uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že
ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 10 T 132/2011, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen pro přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 a §205 odst. 2 tr. zákoníku jednak k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců s výkonem ve věznici s dozorem a jednak k dalšímu trestu odnětí svobody v trvání dvou roků rovněž s výkonem ve věznici s dozorem, z jejichž výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. 5 PP 56/2013, na zkušební dobu čtyř roků za současného vyslovení dohledu nad odsouzeným, společně se spoluobviněným P. P.,
v bodě 1) v přesně nezjištěné době od 04.00 hod. do 07.00 hod. dne 25. 1. 2014 v ulici K. v J. vnikli na dvůr restaurace „U S.“ a odtud po zde uskladněných stolech a lavicích vlezli k zřejmě nezajištěnému oknu, kterým vnikli na toalety, a odtud do vnitřních prostor restaurace, kde vypáčili zásuvku s cigaretami, z níž odcizili ke škodě společnosti VHP, s. r. o., Bruslařská č. p. 8, Praha 10, peněženku-kasírtašku v hodnotě 500,- Kč se dvěma čipovými kartami od výherních loterijních terminálů bez hodnoty a s finanční částkou 50,- Kč, dále věci a zboží ve výroku popsané, ke škodě shora uvedené společnosti, pak ještě z restaurace odcizili odpadkový koš v hodnotě 250,- Kč, do kterého naskládali odcizené věci, dále z neuzamčené skříňky pod zásuvkou s cigaretami odcizili ke škodě N. K. notebook zn. Acer v hodnotě 3.000,- Kč a poškodili zde její kosmetiku zn. Oriflame v hodnotě 500,- Kč. Společnosti VHP, s. r. o., způsobili na odcizených věcech celkovou škodu ve výši 12.560,- Kč a poškozením zařízení další škodu ve výši 910,- Kč, a N. K. na odcizených věcech škodu ve výši 3.000,- Kč a poškozením kosmetiky další škodu ve výši 500,- Kč,
v bodě 2) dne 27. 1. 2014 kolem 04.40 hod. v ulici M. v J. na parkovišti u prodejny „F.“ vnikli nezjištěným způsobem do zde zaparkovaného uzamčeného automobilu zn. Š Felicia Pic-up, z něhož ke škodě M. P. odcizili kanystry s olejem a další věci, vše v celkové hodnotě 2.700,- Kč.
Za uvedený přečin byl obviněný M. G. odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného P. P. a o náhradě škody.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 8 To 257/2014, odvolání obviněného M. G. podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný M. G. prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. Nesprávné právní posouzení činu, jenž mu je kladen za vinu, jako přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku spatřoval v tom, že z provedeného dokazování nevyplynuly dostatečné podklady pro závěr, že byly naplněny všechny znaky tohoto trestného činu. Obviněný uvedl, že skutkový stav, jak je zaznamenám ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, nevyplynul z provedeného dokazování. Hodnocení provedených důkazů považoval za nesprávné a v rozporu se zásadami vymezenými v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a za nepravdivý označil závěr, že by jednal v úmyslu se uvedeného činu dopustit. Obviněný konstatoval, že od počátku toto jednání popíral a že na podkladě provedených důkazů nebyla tato jeho obhajoba vyvrácena. Poukázal na výpověď spoluobviněného P. P., avšak s tím, že ve věci chybí přímé důkazy, mezi něž nelze řadit prověrku jmenovaného spoluobviněného ani odborné vyjádření z oboru trasologie vztahující se ke skutku pod bodem 2), které v důsledku nedostatečné kvality zajištěné trasologické stopy určilo jen skupinovou shodu zkoumaného vzorku a stopy obviněného. K pachové identifikaci u bodu 1) uvedl, že tato určuje za pachatele jen spoluobviněného P.P., nikoli dovolatele, a žádné další důkazy, které by jej usvědčovaly, ve věci zajištěny nebyly. Na základě těchto nejistých skutečností měly soudy dojít k závěru, že se obviněný na místě činu nenacházel, a tudíž, že čin nespáchal. Z těchto důvodů svědčících o absenci nepřímých důkazů tvořících ucelený řetězec jeho vina prokázána ani u jednoho z činů, jež mu jsou kladeny za vinu, prokázána nebyla, když pro takový závěr nemůže postačovat usvědčení ze strany druhého spolupachatele. Protože měla být aplikována zásada „in dubio pro reo“, a na základě ní mělo být rozhodnuto v jeho prospěch, avšak nestalo se tak, navrhl, aby dovolací soud ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal k novému rozhodnutí odvolacímu soudu.
Nejvyšší státní zastupitelství dalo Nejvyššímu soudu přípisem ze dne 7. 11. 2014 na vědomí, že nevyužívá svého oprávnění věcně se k podanému dovolání vyjádřit.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poté zkoumal, zda argumenty obviněného lze podřadit pod jím označený dovolací důvod, neboť jen dovolání, které je opřeno o některý ze zákonem vymezených důvodů, lze podrobit věcnému přezkoumání.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Z tohoto vymezení je zřejmé, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Z těchto důvodů dovolání nemůže být podáno pro nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod není uveden v §265b tr. ř.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění a hodnocení důkazů učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Proto s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů nelze dovozovat ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde však nestačí. Dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
S tímto vymezením uvedeného dovolacího důvodu koresponduje i zásada, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, event. druhého stupně, a teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně bez zjištění extrémního nesouladu nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, a ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud se zřetelem na takto vymezená kritéria posuzoval i obsah v dovolání uplatněných námitek (že se obviněný nedopustil skutku tak, jak byl popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, že provedeným dokazováním nebyla vyvrácena obhajoba, že se uvedených činů nedopustil, označoval výpověď spolupachatele P. P. za nevěrohodnou, a zpochybňoval závěry pramenící z vyhodnocení výsledků pachových a trasologických stop), k nimž shledal, že nesplňují podmínky pro uplatnění důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z uplatněných výhrad totiž plyne, že podstatou dovolání obviněného je vlastní konstrukce skutkového děje vystavěná na podkladě jím konstruované verze obhajoby při pomíjení těch důkazů, které jeho vinu prokazovaly.
Nejvyšší soud v uvedeném kontextu dodává, že ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. je účelem dokazování zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
V projednávané věci soud provedl důkazy zajištěné v přípravném řízení, zejména trasologické stopy, které byly zjištěné na místě spáchání obou činů, jež po vyhodnocení a srovnání s obuví obviněného vykazovaly skupinovou příslušnost. Nutno zdůraznit, že tyto důkazy však nebyly jedinými, z nichž soudy dovodily, že obviněný se činů dopustil, neboť posuzované nepřímé důkazy korespondují s doznáním spoluobviněného P. P., který podrobně v souladu s dalšími okolnostmi zjištěnými v prostorách, do nichž obvinění vnikli, rozvedl a popsal průběh těchto činů. Soudy z důvodů, jež vysvětlil především soud prvního stupně na straně 3 a 4 rozsudku, uvěřily této výpovědi, která kromě jiného obviněného M. G. ze spáchání činů usvědčovala. Odvolací soud k obdobným výhradám obviněného na straně 3 napadeného usnesení vysvětlil, na základě jakých úvah shledal postup okresního soudu správným.
Nejvyšší soud na základě těchto postupům soudů obou stupňů shledal, že soud prvního stupně podle výsledků provedeného dokazování v potřebné míře vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině obviněného, a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Je tedy zřejmé, že soudy v posuzované věci postupovaly zcela v souladu se všemi svými povinnostmi, a pokud neakceptovaly obhajobu obviněného, zejména ve směru, že se uvedeného trestného jednání nedopustil, vystavěly toto zjištění na závěrech, které mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Na podkladě uvedených argumentů lze tedy konstatovat, že soudy ve věci opatřené důkazy posuzovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. jak samostatně, tak i ve vzájemném kontextu a že dokazování bylo provedeno v souladu se zásadami vymezenými v těchto ustanoveních. V obsahu napadených rozhodnutí nic nesvědčí ani o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1800/2010 ze dne 19. 8. 2010). V posuzované věci se tedy nejedná o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.
Vzhledem k tomu, že námitky v dovolání uplatněné nemají právní povahu, a tudíž nekorespondují nejenom s označeným, ale ani s žádným jiným důvodem vymezeným v §265b odst. 1, 2 tr. ř., dovolací soud neměl důvod předmětná rozhodnutí z podnětu takto mimo označený dovolací důvod podaného dovolání meritorně přezkoumávat, a proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. prosince 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová