ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1532.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1532/2014-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 12. 2014 o dovolání obviněného J. R., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 7 To 143/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 8 T 237/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. R. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 8 T 237/2011, uznal obviněného J. R. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
„v době od 16. 11. 2010, tedy od doby posledního rozhodnutí policejního orgánu v totožné věci, vedené pod č. j. KRPT-26252/TČ-2010-070315, nejméně do 28. 12. 2011 v K., okr. K., na ul. Z., obývá rodinný dům bez souhlasu majitele P. Č., který ho v minulosti opakovaně prokazatelně vyzýval k tomu, aby uvedený dům opustil a již do něj nevstupoval, čímž P. Č. způsobil blíže nevyčíslenou škodu.“
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle stejného ustanovení trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 15 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného P. Č., bytem T., H., s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podali obviněný a poškozený odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 7 To 143/2014, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Schulhausera podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu svého podání dovolatel uvedl, že trvá na tom, že jeho jednání nenaplnilo skutkovou podstatu přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru. Ve skutku, pro který byl odsouzen, nebyl záměr dopustit se daného trestněprávního jednání. Z jeho výpovědi a důkazů vyplývá, že se choval jako vlastník domu, který od poškozeného P. Č. (dále jen „poškozený“) koupil.
Okresní soud sice ve svém rozhodnutí uvedl, že předání částky 100 000,- € nebylo nade vší pochybnost prokázáno, když neuvěřil tvrzení svědků, že si obviněný nevyžádal od poškozeného jakékoliv potvrzení o převzetí, ovšem sám poškozený ve své výpovědi uvedl, že mu obviněný již dříve předal zálohu na dům ve výši 500.000,- Kč, na kterou také obviněný nepožadoval žádné potvrzení. V té souvislosti dovolatel zdůraznil, že manželka poškozeného odmítla v hlavním líčení vypovídat, aby svou výpovědí nezpůsobila nebezpečí trestního stíhání poškozenému.
Dovolatel spatřoval jako projev nepřípustné libovůle to, že odvolací soud zamítl jím navrhovaný výslech svědka Ing. B. D. (č. l. 180 spisu) jako nepotřebný. Vyslovil přesvědčení, že se v tomto případě jednalo o porušení práva na spravedlivý proces, zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LPS“), neboť jmenovaný svědek mohl celou situaci ohledně domu a peněz, které měl (obviněný) zaplatit, osvětlit.
Protiprávní užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru není podle dovolatele tak závažné jako protiprávní obsazení takových objektů. Proto je třeba v takovém případě zvážit všechny okolnosti případu z hlediska subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku a principu ultima ratio.
Podle dovolatele nedošlo k naplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu, jímž byl uznán vinným. Žil totiž v domnění, že předmětný rodinný dům od poškozeného koupil a fakticky se stal jeho vlastníkem. Poškozený mu sliboval, že na něj dům přepíše poté, co odpadnou blokace v katastru nemovitostí, a vystavil mu plnou moc k zapojení plynu v domě. Pokud poškozený na něj podal žalobu na vyklizení domu, bylo usnesením civilního soudu ze dne 26. 11. 2012 rozhodnuto o přerušení civilního řízení do pravomocného skončení trestního řízení u Okresního soudu v Karviné. Obviněný měl za to, že postup měl být opačný – nejprve měl být vynesen rozsudek v civilní věci a poté mohl být stíhán za daný přečin. Postupem soudů tak došlo k prolomení zásady subsidiarity trestní represe.
Obviněný dále prezentoval obecný výklad o zásadě subsidiarity trestní represe s odkazem na judikaturu. V jeho jednání nebyla naplněna taková míra společenské škodlivosti, aby byla uplatněna trestní represe. Poškozený byl odkázán se škodou na řízení občanskoprávní, neboť nebylo prokázáno, že by se snažil dům prodat nebo v něm sám bydlet nebo ho pronajímat. Společenská škodlivost jeho jednání byla vzhledem k poškozenému minimální, protože poškozený nejednal jako faktický vlastník domu. Je nepřípustné, aby se standardní civilní vztahy na úkor jednoho z účastníků řešily prostředky trestního práva. Dochází tak k nerovnoprávnosti osob v jejich vzájemných vztazích a k neúctě orgánů veřejné moci k rovnosti občanů a tím k porušení čl. 1 LPS a čl. 1 Ústavy. Došlo ke kriminalizaci jeho občanskoprávního jednání. Poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/2004, který uvádí, že otázka zda, kdy a za jakých okolností je bývalý nájemce povinen vyklidit byt, je výsostně věcí občanskoprávní a není nutné ani vhodné, aby do uplynutí lhůty, stanovené rozhodnutím civilního soudu k vyklizení bytu, ve věci zasahovaly orgány činné v trestním řízení. Pokud je vedeno civilní řízení o žalobě pronajímatele na vyklizení bývalého nájemce, pak do uplynutí lhůty stanovené soudem k vyklizení bytu, nelze připustit, že by se bývalý nájemce (či jinak dříve k užívání bytu legitimovaná osoba) setrváváním v bytě dopouštěl trestného činu neoprávněného zásahu k domu, bytu nebo nebytovému prostoru. V žádném případě není pravdou, že by byl v minulosti poškozeným vyzýván k opuštění domu.
V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 7 To 143/2014, a rovněž jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 7. 2. 2014, č. j. 8 T 237/2011-172, a rozhodl ve věci rozsudkem podle §265m odst. 1 tr. ř. a zprostil jej obžaloby.
K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že námitky dovolatele týkající se subjektivní stránky trestného činu se opírají o tvrzení, že předmětný dům koupil a již za něj zaplatil. Tvrzení dovolatele o tom, že již předal poškozenému částku 100 000,- €, ovšem nalézací soud označil jako nevěrohodné a nepřesvědčivé. Námitka dovolatele je námitkou primárně skutkovou stejně jako námitka, ve které odmítá, že by byl v minulosti poškozeným vyzýván k opuštění domu. Výlučně skutkového charakteru jsou pak námitky dovolatele, ve kterých vytýká, že nebyl proveden výslech svědka Ing. B. D. k situaci kolem domu.
Nehledě na skutkový charakter námitek obviněného týkajících se jeho domnělého vlastnictví domu, státní zástupce konstatoval, že je skutečností notoricky známou i osobám práva neznalým, že k převodu vlastnictví nemovitosti je třeba uzavření písemné smlouvy a že s takovým převodem je spojena „nějaká“ forma řízení před státním orgánem. Sám dovolatel ve své výpovědi citované na str. 2-3 rozhodnutí nalézacího soudu opakovaně hovořil o „přepisu“ předmětného domu a formální náležitosti spojené s převodem vlastnictví k nemovitosti mu nepochybně alespoň v obecných rysech byly známy. V předmětné věci zřejmě k sepsání nějaké písemné kupní smlouvy mezi ním a poškozeným nikdy nedošlo a neproběhlo žádné řízení před katastrálním úřadem. Dovolateli muselo být známo, že z právního hlediska není vlastníkem předmětné nemovitosti, a to dokonce ani v případě, že by v minulosti nějakou finanční částku poškozenému zaplatil. Rovněž z obsahu jím zmiňovaného policejního spisu KRPT-26252/TČ-2010-070315, který se týká šetření dřívějšího trestního oznámení poškozeného na dovolatele, vyplývalo, že obviněný si byl vědom toho, že k předmětnému domu nemá vlastnické ani jiné právo, když již dne 28. 7. 2010 policistům sdělil, že dům vyklízí (str. 8 rozhodnutí nalézacího soudu). Námitky dovolatele týkající se subjektivní stránky trestného činu tedy považoval za nedůvodné.
Podle státního zástupce nemohou obstát ani námitky týkající se porušení zásady subsidiarity trestní represe, resp. principu ultima ratio, byť z obsahového hlediska jsou pod deklarovaný dovolací důvod podřaditelné. Především platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku a který je v něm označen za trestný, je trestným činem. V obecné rovině tedy lze považovat takový čin vždy za společensky škodlivý. Opačný závěr stran zjištění nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi.
Podle názoru státního zástupce protiprávní užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru jiného je tedy s ohledem na úpravu obsaženou v ustanovení §208 odst. 1 tr. zákoníku v zásadě vždy trestným činem, byť v obecné rovině lze podateli přisvědčit v tom, že protiprávní setrvání v objektu, který pachatel dříve užíval po právu, je méně závažné nežli protiprávní obsazení takového objektu. O trestný čin podle citovaného ustanovení se proto i při naplnění jeho formálních znaků nemusí jednat zejména v případech, kdy protiprávní užívání objektu netrvalo dlouho a kdy jím nebyla způsobena škoda nebo jiný závažný následek. V předmětné věci trvalo neoprávněné užívání domu po dobu minimálně jednoho roku (listopad 2010 – listopad 2011) a obviněný v něm zřejmě pokračoval i v dalším období, když adresu předmětného domu dokonce v trestním řízení označil jako svoji adresu pro doručování. Poškozenému nepochybně vznikla určitá újma v důsledku omezení možnosti s domem disponovat, byť tuto újmu nebylo možno pro účely adhezního řízení vyjádřit v penězích. Nelze proto dospět k závěru, že by jednání obviněného nedosahovalo společenské škodlivosti ani nejlehčích v praxi se vyskytujících případů neoprávněného užívání cizí nemovitosti a že by nebylo na místě uplatnění trestního postihu s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe.
Státní zástupce dodal, že důvodem pro neuplatnění trestního postihu za majetkový trestný čin není sama o sobě okolnost, že k ochraně práv poškozeného lze použít i prostředků jiných odvětví práva nežli práva trestního. Princip subsidiarity trestní represe nelze vykládat tak široce, aby v případě, kdy trestná činnost spočívá „pouze“ v neoprávněném užívání cizího objektu, byl trestní postih podle §208 tr. zákoníku podmiňován pravomocným rozhodnutím soudu v civilním řízení
o povinnosti pachatele objekt vyklidit. Otázky viny řeší soud v trestním řízení vždy samostatně (§9 odst. 1 tr. ř.) a aplikace ustanovení §208 odst. 1 tr. zákoníku není podmíněna předchozím bezvýsledným použitím prostředků občanského soudního řízení. V dovolacím řízení v této trestní věci samozřejmě nelze posuzovat správnost procesního postupu Okresního soudu v Karviné v civilní věci vedené pod sp. zn. 28 C 587/2012, ve které soud dne 26. 11. 2012 přerušil řízení o návrhu poškozeného na vyklizení nemovitosti až do pravomocného skončení trestního řízení. Za takovéto situace by bylo téměř absurdní, kdyby soud v trestním řízení odmítl uplatnění trestního postihu s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe. Nelze proto na předmětnou trestní věc vztáhnout závěry rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 413/2004, které (nehledě na jiné rozdíly skutkových okolností) se týkalo věci, kde v civilním řízení soudy řádně pokračovaly a trestní a civilní řízení týkající se užívání jednoho a téhož bytu byla vedena prakticky souběžně.
Státní zástupce proto uzavřel, že ty dovolací námitky obviněného, které jsou obsahově podřaditelné pod formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou zjevně nedůvodné, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [ §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že některé námitky vznesené dovolatelem v jeho podání nejsou pod uplatněný dovolací důvod vůbec podřaditelné. Jednalo se zejména o dovolatelova tvrzení, jimiž se snažil vyvrátit názor soudů nižších stupňů, že nebylo prokázáno bez pochybností předání částky 100 000,- €, že soudy zamítly jeho návrh na výslech svědka Ing. B. D. a že nebyl poškozeným vyzýván k opuštění domu (v podrobnostech uvedeno výše). Ohledně zamítnutí návrhu na výslech svědka možno v krátkosti podotknout, že se nejednalo o tzv. opomenutý důkaz, neboť soud o návrhu na provedení tohoto důkazu rozhodl (srov. protokol o veřejném zasedání na č. l. 190 spisu a stranu 3 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu) a tudíž ani o porušení práva na spravedlivý proces. V této souvislosti lze připomenout, že právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného.
Je tedy zjevné, že dosud zmíněnými námitkami dovolatel zásadně směřoval jednak do rozsahu provedeného dokazování, jednak do oblasti skutkových zjištění, když napadal vlastní proces dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů, jak je upraveno v §2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy namítal nedostatky skutkové a procesní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.), a námitky procesní nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývala zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Vedle toho lze odkázat i na výstižné vyjádření státního zástupce, s jehož názorem se dovolací soud takřka bezezbytku ztotožnil.
Proto pokud by dovolatel ve svém podání uplatnil jen dosud zmíněné výhrady, přicházelo by v úvahu jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Dovolatel však uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně tvrzením, že jeho jednání popsané ve skutkové větě nenaplnilo zejména po subjektivní stránce znaky trestného činu, z jehož spáchání byl uznán vinným, a že při rozhodování o jeho vině měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe, resp. princip ultima ratio.
Žádné z těchto námitek však Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.
K první z těchto námitek je zapotřebí alespoň stručně a v obecné rovině uvést, že přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání. Neoprávněným bráněním v užívání bytu se rozumí jakýkoli neoprávněný zásah do práva oprávněné osoby, který jí znemožňuje nebo podstatně ztěžuje řádně a obvyklým způsobem byt užívat (k tomu srov. například rozhodnutí č. 8/1999 Sb. rozh. trest.).
Objektem tohoto přečinu je především vlastnictví domu, bytu nebo nebytového prostoru, zejména pokud jde o výkon některých oprávnění s jejich vlastnictvím spojených, a to především oprávnění svůj předmět vlastnictví užívat (ius utendi, popř. ius utendi et fruendi) a disponovat s ním (ius disponendi); může však jít také o výkon těchto práv jiného oprávněného držitele než vlastníka. Protiprávním užíváním domu, bytu nebo nebytového prostoru se rozumí setrvání v uvedeném objektu jiného bez právního důvodu.
Po subjektivní stránce je u tohoto přečinu vyžadován úmysl, přičemž postačí i úmysl eventuální [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
V návaznosti na to je třeba připomenout některé rozhodné skutečnosti ze spisového materiálu. Pokud dovolatel ve svém podání primárně argumentoval tím, že jednal a choval se jako vlastník předmětné nemovitosti, neboť se domníval a stále se domnívá, že je jejím faktickým vlastníkem, je vhodné zopakovat, že původním vlastníkem předmětného domu byla tehdejší manželka obviněného, která jej v roce 2004 převedla do vlastnictví manželů Ř. (M. Ř. je její dcerou a dcerou obviněného). Manželé Ř. dům zatížili hypotékou, kterou však nespláceli, a proto dům skončil v dražbě. Jeho vydražitelem se stal právě poškozený [podle výpisu z katastru nemovitostí se stal novým vlastníkem domu na základě usnesení soudního exekutora o udělení příklepu 098 EX - 02662/2007 – 051 ze dne 17. 2. 2009, s právní moci ke dni 13. 3. 2009 (č. l. 16 – 18 spisu)].
Následně měl obviněný podle vlastního tvrzení předat poškozenému výše uvedené finanční částky, z čehož dovozoval, že se stal novým vlastníkem předmětného domu. Tomuto jeho tvrzení však žádný ze soudů nižších stupňů (zejména soud nalézací při hodnocení důkazů) nepřisvědčil. K tomu lze ve shodě se státním zástupcem dodat, že je zcela běžně známým faktem, že k převodu vlastnictví nemovitosti je nezbytné uzavření smlouvy o převodu v písemné podobě a následné provedení zápisu do katastru nemovitostí. Ačkoli podrobnosti právní úpravy nemusí skutečně být každému známé, v posuzované věci nelze přehlédnout, že sám obviněný ve své výpovědi opakovaně hovořil o „přepisu“ předmětného domu, z čehož lze usuzovat, že formální náležitosti spojené s převodem vlastnictví k nemovitosti mu musely být alespoň v obecných rysech známy. K sepsání písemné kupní smlouvy vztahující se k předmětnému domu však mezi ním a poškozeným nikdy nedošlo a neproběhlo ani žádné řízení před katastrálním úřadem. Z právního hlediska proto muselo být obviněnému naprosto jasné, že není vlastníkem předmětné nemovitosti (dokonce ani v případě, že by v minulosti nějakou finanční částku poškozenému skutečně zaplatil). Ostatně závěr o tom, že dovolatel si byl vědom toho, že k předmětnému domu nemá vlastnické ani jiné právo, lze učinit i z obsahu jím zmiňovaného policejního spisu KRPT-26252/TČ-2010-070315, který se týká šetření dřívějšího trestního oznámení poškozeného na obviněného, z něhož je zřejmé, že již dne 28. 7. 2010 policistům sdělil, že z domu spolu se svou družkou již vyklízejí své věci.
Pokud nebyly splněny výše popsané zákonné převodní podmínky pro nabytí vlastnictví předmětného domu obviněným, pak jakékoli předání peněz poškozenému samo o sobě nemohlo v posuzované věci způsobit (a ani nezpůsobilo) změnu vlastnictví předmětného domu z poškozeného na obviněného. V tomto směru nelze zpochybňovat rozhodnutí soudu druhého stupně, pokud zamítl návrh obviněného na provedení důkazu výslechem svědka Ing. B. D., který měl vypovídat o předání peněz poškozenému. Právně bezvýznamné je i tvrzení obviněného, že měl v daném domě provádět blíže neurčené opravy či údržbu, ani to, že mu poškozený udělil plnou moc k připojení plynu v domě. Pokud obviněný stále tvrdí, že je faktickým vlastníkem daného domu, jedná se pouze o jeho vnitřní domněnku neodpovídající objektivní realitě.
Nejvyšší soud tak uzavírá, že obviněný neměl žádného relevantního právního důvodu se domnívat, že je vlastníkem daného domu. Obecně lze sice ve věci připustit, že zde existovaly určité faktické skutečnosti a mezilidské vztahy, na základě nichž si mohl vytvořit určitý blízký vztah k danému domu. Tento jeho vztah je však osobní povahy, nikoli však povahy vlastnického práva k domu. Skutkové zjištění obou soudů nižších instancí, že vlastníkem předmětného domu je poškozený, proto není důvodu zpochybňovat.
Na skutkovém zjištění soudů nic nemění ani skutečnost, že poškozený obviněnému umožňoval po určitou dobu bez dalšího vstup do předmětného domu, čemuž nasvědčuje např. udělení plné moci k zapojení plynu poškozeným obviněnému. Po tuto dobu nepochybně existoval zřejmě konkludentní souhlas poškozeného s tím, aby obviněný do domu minimálně vstupoval a možná se v něm i zdržoval. V opačném případě by zajisté poškozený vyměnil zámky od přístupových dveří do domu, aby zamezil obviněnému vstup do domu, což neučinil (pro přesnost je vhodné poznamenat, že poškozený uvedl, že teprve v roce 2010 případně i později vyměnil zámek na dveřích do prádelny, nikoli již však na dalších dveřích, a umístil řetězy na vrata) . Nicméně tato doba trvala pouze do blíže neurčeného data v roce 2010, neboť nejpozději v tomto roce poškozený začal činit kroky směřující proti zdržování se obviněného v předmětném domě (srov. shora zmínku o prováděném policejním šetření). V dané věci je však podstatné, že počátek páchání stíhaného přečinu obviněným je ve skutkové větě rozsudku vymezen dnem 16. 11. 2010, tudíž jednání obviněného a otázka oprávněnosti jeho pobytu v domě před tímto datem není předmětem tohoto trestního řízení. V logické návaznosti na to je také nutno odmítnout dovolatelův odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/2004. Situaci posuzovanou v předkládaném nálezu nelze použít na případ dovolatele již proto, že se zde jedná o skutkově významně odlišný stav (jak sám dovolatel ve svém podání uvedl, Ústavní soud se zabýval otázkou vyklizení bytu bývalým nájemcem, což dovolatel není a nikdy nebyl).
Skutkovému zjištění obou soudů nižších instancí odpovídá právní závěr o zavinění obviněného přinejmenším v nepřímém úmyslu [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], neboť byl minimálně srozuměn s tím, že neoprávněně užívá dům jiného. Naplnil tak po subjektivní stránce znak přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 trestního zákoníku.
Jako druhou relevantní námitku dovolatel uplatnil porušení zásady subsidiarity trestní represe. I zde může Nejvyšší soud se zřetelem na zásadu procesní ekonomie odkázat na obsah vyjádření státního zástupce, které je i v této otázce přiléhavé, doplnit jej a ještě poněkud rozšířit.
Zásada subsidiarity trestní represe je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, str. 117 a 118).
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v tr. zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Jak zjistily již oba soudy nižších stupňů, je zřejmé, že takováto ochrana prostředky práva civilního v případě obviněného již nepostačovala. Jakkoliv je nepochybné, že v dané věci svou roli sehrály některé specifické okolnosti, zejména to, že původním vlastníkem daného domu byla manželka obviněného, a posléze, že poškozený nejprve umožňoval obviněnému vstup do daného domu. Nicméně tyto okolnosti jsou součástí skutkových zjištění a byly soudy v předchozím řízení náležitě hodnoceny a žádná z nich jednotlivě ani všechny v souhrnu neměly potenci zpochybnit naplnění skutkové podstaty daného přečinu. Obviněný si totiž musel být vědom toho, že není vlastníkem daného domu, že mu nesvědčí ani právo k jeho užívání, a že pokud dům (od data, kdy se vlastníkem domu stal poškozený až do doby, kdy poškozený začal činit kroky proti užívání domu obviněným, tj. nejpozději v roce 2010), užíval, zdržoval se tam, činil tak pouze na základě odvolatelného souhlasu poškozeného.
Dovolateli lze sice přisvědčit v tom, že jeho zásah do práva chráněného ustanovením §208 tr. zákoníku nebyl vzhledem k okolnostem případu velmi razantní a není tak závažný jako například protiprávní obsazení takových objektů, nicméně nelze s ním souhlasit v tom, že by jeho jednání nenaplnilo skutkovou podstatu daného přečinu. Obviněný si musel být vědom toho, že po poměrně dlouhé době více než jednoho roku (minimálně od 16. 11. 2010 do 28. 12. 2011 – srov. skutkovou větu rozsudku) užíval předmětný dům neoprávněně a že poškozený činil právní kroky k tomu, aby tomuto užívání zamezil. Po celou uvedenou dobu tak blokoval poškozeného v jiném využití domu, např. v jeho pronajmutí. Pokud soudy v předchozím řízení poškozeného odkázaly s nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní, učinily tak proto, že nebyla relevantně vyčíslena její výše. Od okamžiku, kdy poškozený projevil prokazatelně svoji vůli, aby obviněný již dále daný dům neužíval (do té doby jej zjevně užíval s konkludentním souhlasem poškozeného), byl povinen ukončit užívání domu. Pokud tak neučinil, aniž došlo k jakékoli jiné dohodě s poškozeným nebo jiné pro věc relevantní skutečnosti, započal tak protiprávní jednání, které vzhledem k okolnostem případu dosáhlo minimálně společenské škodlivosti nejlehčích v praxi se vyskytujících případů neoprávněného užívání cizí nemovitosti. Při posuzování okolností případu je nutno přihlédnout vedle zmíněné délky trvání protiprávního jednání obviněného též k tomu, že zcela blokoval poškozenému nemovitou věc velké hodnoty.
Nejvyšší soud vnímá a nezpochybňuje to, že v praxi zajisté existují případy mnohem závažnějších zásahů do práva podle §208 tr. zákoníku a že se v dané věci vyskytovaly určité ne zcela běžné okolnosti jak na straně obviněného, tak na straně poškozeného. Rozhodně vnímá, že poškozený zprvu obviněnému v užívání domu nebránil, že mu dokonce vystavil plnou moc na zapojení plynu, že sám poškozený dům neužíval, že obviněnému zprvu svěřil od domu klíče, a že poškozený jakožto vlastník nevyměnil zámky od domu. Stejně tak však vnímá i další okolnosti, zejména že obviněný, pokud se snažil od poškozeného dům koupit, nepostupoval běžným způsobem, že neuzavřel s poškozeným žádnou písemnou smlouvu. Nemůže však odhlížet od toho, že obviněný byl povinen respektovat vůli poškozeného, že minimálně od 16. 11. 2010 nemá nadále předmětný dům užívat.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že jednání obviněného v posuzované věci již dosáhlo takové intenzity, že kromě toho, že porušil své povinnosti dané mu ustanoveními práva civilního, již jeho jednání naplnilo i znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Sice se tak stalo v míře, která nebyla velmi vysoká, avšak již to bylo v míře naplňující ustanovení trestního zákoníku. K této míře soudy nižších stupňů přihlédly při ukládání trestu a uložily obviněnému trest, který považovaly za přiměřený jeho vině (výši uloženého trestu však dovolacímu soudu nepřísluší posuzovat).
Pro úplnost Nejvyšší soud závěrem konstatuje, že mu nepříslušelo hodnotit dovolatelem namítaný postup civilního soudu, jenž přerušil řízení o žalobě na vyklizení předmětného domu, kterou na něho podal poškozený, do pravomocného skončení trestního řízení. Takové rozhodnutí však trestním soudům nebránilo, aby o obžalobě státního zástupce jednaly a meritorně o ní rozhodly.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné.
Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a