ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.210.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 210/2014-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. března 2014 o dovolání obviněného J. J., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 8 To 343/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 1 T 168/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 1 T 168/2012, byl obviněný J. J. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento zločin a za přečiny násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, pro které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 1 T 168/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 8 Tdo 58/2013, byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 8 To 58/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 8. 9. 2012 v době kolem 15.30 hod. v K. v prostoru občerstvení na nádraží Českých drah, a. s., poté, co zaplatil již objednané zboží, požadoval po obsluze bufetu J. M., vydat další zboží s tím, že toto uhradí dodatečně, a když byl jmenovaným upozorněn, že nemůže na dluh zboží prodávat, a požadoval zaplacení zboží již vybraného, uchopil J. M. oběma rukama pod krkem za triko, řekl, že peníze nemá, že chce věci do dvou tisíc korun, kdy toto řekl hodně nahlas, začal si poroučet další zboží a občas, když mu jmenovaný označené zboží dával na pult, jej chytil opět za triko pod krkem, kdy poté mu poškozený ze strachu z možného použití síly vydal nejméně šunku v celku v hodnotě 250 Kč, sekanou v hodnotě 160 Kč, několik klobás v hodnotě 80 Kč, tvrdý sýr a další nezjištěné zboží, následně požadoval zboží do třech tisíc korun a nato mu poškozený vydal nejméně čokoládu Studentská pečeť v hodnotě 34 Kč, půllitrovou lahev vodky v hodnotě 128 Kč, půllitrovou lahev ferneta v hodnotě 160 Kč, zboží ke škodě K. E., provozovatelky bufetu s občerstvením.
Není od věci upozornit, že Okresní soud v Klatovech v této věci odpovídající výroku o vině pod bodem 1) jeho prvního rozsudku ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 1 T 168/2012, rozhodl opakovaně. Rozsudkem ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 1 T 168/2012, byl obviněný J. J. uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 8 To 58/2013, podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o vině pod bodem 1) a ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného za jednání popsané pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně kvalifikované jako přečiny násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil podle §325 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou (viz výrok 1. rozsudku odvolacího soudu). Dále bylo rozhodnuto tak, že věc vedená ohledně skutku popsaného pod bodem 1) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu se zčásti podle §259 odst. 1 tr. ř. vrací okresnímu soudu a zčásti se podle §260 tr. ř. vrací státnímu zástupci k došetření (výrok 2. rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek nalézacího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 1 T 168/2012, napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o vině i všem na něj navazujícím výrokům, které bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 8 To 343/2013, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel měl za to, že odvolací soud nezohlednil, případně zohlednil chybně, námitky obsažené v jeho řádném opravném prostředku. Setrval na svém stanovisku, že výpověď poškozeného J. M. ze dne 12. 6. 2013, která by měla být s ohledem na vyjádření poškozeného i jeho manželky M. M. považována za relevantní, byla soudy nesprávně hodnocena. V rámci této výpovědi poškozený explicitně uvedl, že požadované věci obviněnému vydával proto, že si myslel, že za ně bude obviněný platit, neboť na počátku veškeré objednané zboží ihned uhradil. Tímto výrokem poškozený potvrdil, že k vydání jakýchkoliv věcí nedošlo v důsledku užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Ačkoliv poškozený připustil, že je možné, že z obviněného strach měl, neuvedl, že v důsledku subjektivně vnímaného strachu obviněnému vydával zboží. Stejně tak nepotvrdil, že by mu byl za účelem vyvolání strachu předložen občanský průkaz a doklady z vězení a že tedy vydání zboží s předložením těchto dokladů souvisí. Pokud jde o uchopení poškozeného, tento vypověděl, že se jej obviněný dotkl volně pod krkem za triko, nikoliv silou, přičemž nezmínil důvod, proč tak obviněný učinil. I kdyby se obviněný poškozeného tímto způsobem dotkl, nebylo to proto, aby dosáhl vydání jakýchkoliv věcí, nemluvě o tom, že z žádného z provedených důkazů nevyplývá, že by k uvedenému uchopení došlo v okamžiku, kdy poškozený obviněnému sdělil, že mu nemůže zboží vydávat na dluh.
Obviněný dále zmínil výpověď svědkyně L. R., která dne 12. 12. 2012 výslovně uvedla, že za její přítomnosti obviněný nikoho neohrožoval, ani nikomu nevyhrožoval. Jestliže byla tato svědkyně s ohledem na svědectví J. S. po celou dobu se svědkem J. S. v bufetu a svědek J. S. v rozporu s výpovědí uvedené svědkyně tvrdí, že obviněný měl poškozenému J. M. vyhrožovat, měl odvolací soud, který konstatoval, že svědkyně L. R. se v bufetu po celou dobu nenacházela, jakož i předtím soud prvního stupně, zjistit, v jakou dobu se svědkyně L. R. v bufetu nevyskytovala.
Obviněný poukázal na výpověď svědkyně K. E., majitelky provozovny, v níž mělo k trestné činnosti dojít, která dne 12. 6. 2013 uvedla, že je zvyklá na situace, kdy má v podniku podnapilou osobu či na ni někdo sahá, a že si s takovými situacemi umí poradit. Pokud by se odvolací soud touto námitkou zabýval, musel by dojít ke zjištění, že chování obviněného nelze považovat za násilí či pohrůžku bezprostředního násilí, nýbrž za jednání sice možná nikoliv zcela běžné, rozhodně ale ne neobvyklé; odvolací soud by musel dospět k závěru, že nebyl naplněn jeden ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže. Co se týče škody, jež měla jmenované svědkyni vzniknout, svědkyně podle svých slov po události neudělala inventuru zboží, žádnou škodu nebyla schopna konstatovat a doložit, proto neexistuje důkaz, že by jí škoda skutečně vznikla. Soud nemá důkaz, že by vlastníkem zboží měla být tato svědkyně, nebylo zjišťováno, zda zboží nepatří někomu jinému, nelze tedy bez pochyby uzavřít, že se jednalo o věc cizí.
Obviněný zdůraznil, že rozpory obsažené ve výpovědi poškozeného J. M. ze dne 12. 6. 2013, jakož i vzájemné rozpory mezi jednotlivými výpověďmi tohoto poškozeného a rozpory ve výpovědích svědků L. R. a J. S., nebyly vyloženy ve smyslu zásady in dubio pro reo, tedy ve prospěch obviněného, přičemž pakliže by vůbec bylo možné dospět k závěru, že obviněný použil násilí či pohrůžku bezprostředního násilí, nebylo prokázáno, že tak učinil v úmyslu se cizí věci zmocnit.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 8 To 343/2013, zrušil a obviněného zprostil obžaloby.
Pro úplnost je třeba dodat, že přílohu dovolání obviněného tvoří podání sepsané samotným obviněným J. J. V uvedeném podání obviněný rekapituluje události, jež předcházely skutku, jakož i události, jež po něm následovaly. Zmiňuje okolnosti, za nichž ke skutku došlo, namítá, že poškozeného J. M. slušně požádal, aby mu některé zboží na dluh vydal, konstatuje, že se na tom posléze oba dohodli. Jelikož toto podání označené jako dovolání nebylo vyhotoveno obhájcem obviněného, není splněn požadavek, že obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce, a proto k němu dále nebude relevantně přihlíženo (srov. §265d odst. 2 tr. ř.) a explicitně na ně reagováno (navíc jeho obsah víceméně koresponduje se skutkovými námitkami obsaženými v dovolání odůvodněném obhájcem obviněného).
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání předeslal, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy či přezkumu správnosti jimi provedeného dokazování. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, který ve věci učinil soud prvního a druhého stupně. O zásahu do skutkových zjištění je možné uvažovat v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování – tedy existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Taková situace však podle názoru státního zástupce v dané věci nenastala.
Poznamenal, že podstatou útoku obviněného bylo zmocnění se věcí, které měl v danou chvíli jako obsluha občerstvení svěřené poškozený J. M. a na jejichž úhradu obviněný neměl peníze. Podle státního zástupce si obviněný přitom jistě nepočínal přehnaně agresivně a připustil, že jiná osoba, např. svědkyně K. E., by mu bývala mohla i vzdorovat; uvedené však podle něj nic nemění na zjištěném průběhu skutkového děje, podle něhož poškozený obviněnému sice zřetelně sdělil, že na dluh mu nic vydat nemůže, avšak za trvajícího tlaku se podvolil, přestože vzniklou škodu byl poté nucen sám uhradit. V této souvislosti státní zástupce poznamenal, že přesná výše škody či její vyčíslení svědkyní K. E. je s ohledem na znaky aplikované skutkové podstaty nerozhodná. S přihlédnutím ke stavu poškozeného, v jakém ho poté nalezla jeho manželka, svědkyně M. M., je podle názoru státního zástupce zřejmé, že jednal za zjevného donucení, když pod (byť nikoli zcela konkrétní) hrozbou ustoupil od svého primárního a naprosto logického stanoviska a jednal v evidentním rozporu se svými zájmy. Státní zástupce uvedl, že trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se pachatel může dopustit i v těch případech, vzbudí-li v poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli. Takové jednání může spočívat v různých mechanismech působení na poškozeného, jež poškozený vnímá jako potencionálně nebezpečné, je-li zjevné, že poškozený svoji situaci považuje za bezvýchodnou, přičemž pachatel si je této skutečnosti vědom a počítá s ní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1232/2009). Poškozený přitom právě takto zjevně svoji situaci ze svého pohledu viděl.
V širších souvislostech nelze podle státního zástupce přehlédnout, že obviněný v daném časovém okamžiku, i když se jedná o jiný skutek, v podnapilém stavu, obnažen do půl těla, vyhrožoval cestujícím a nereagoval ani na výzvy strážníků, které fyzicky napadl, což dokresluje absenci jeho schopnosti jednat podle běžných norem, jakož i agresivitu. Výklad skutkového děje provedený obviněným, v jehož rámci snad měl toliko poškozeného slušně požádat o vydání zboží v hodnotě několika set korun bez zaplacení a ten mu je měl bez dalšího vydat, je tak zcela mimo realitu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že jej podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
V kontextu shora uvedeného by bylo možné bez dalšího dovodit, že namítá-li obviněný, že výpověď poškozeného J. M. ze dne 12. 6. 2013 byla soudy nesprávně hodnocena, a konstatuje-li, že rozpory obsažené v této výpovědi, jakož i vzájemné rozpory mezi jednotlivými výpověďmi jmenovaného poškozeného a rozpory ve výpovědích svědků L. R. a J. S., nebyly uplatněny ve smyslu zásady in dubio pro reo, protestuje proti správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., čímž uplatňuje námitku skutkovou, která nezakládá žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. a ve vztahu k níž tak neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
V posuzované trestní věci neshledal Nejvyšší soud žádný, natožpak extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Skutkové zjištění soudů o tom, že obviněný poté, co zaplatil již objednané zboží, požadoval po J. M., obsluze bufetu, vydání dalšího zboží s tím, že toto uhradí dodatečně, a když byl jmenovaným upozorněn, že nemůže na dluh zboží prodávat, a požádán o zaplacení zboží již vybraného, uchopil J. M. oběma rukama pod krkem za triko, řekl, že peníze nemá a domáhal se vydání věcí, uvedený úchop několikrát opakoval, a v důsledku toho ze strachu z možného použití síly mu J. M. začal zboží vydávat na pult, v provedených důkazech oporu má.
Nutno poznamenat, že ze shora popsaného jednání usvědčuje obviněného nejen výpověď svědka J. M., ale i výpovědi svědků J. S. a L. R., přičemž tyto výpovědi nejsou v žádném zásadním rozporu a v podstatných skutečnostech se shodují. Svědek J. M. v přípravném řízení dne 24. 10. 2012, zhruba měsíc a půl po spáchání posuzovaného skutku, tedy v době, kdy měl zjevně ještě událost v živé paměti, vypověděl (srov. č. listu 23-27), že obviněný poté, co v bufetu strávil nějaký čas popíjením alkoholu, za nějž zaplatil, přistoupil k prodejnímu pultu s tím, že chce nějaké věci, začal si diktovat, co chce, a když hodnota zboží, které poškozený obviněnému vydal, dosáhla asi tak 1000 Kč, řekl poškozený obviněnému, aby za tyto věci zaplatil. Nato obviněný odvětil, že nezaplatí, že zaplatí po neděli, a když poškozený na okamžitém zaplacení trval, chytil jej obviněný pod krkem za triko, požadoval vydání zboží do dvou tisíc, a jelikož měl obviněný již strach a nechtěl obviněnému proto, aby mu nic neudělal, odporovat, jeho požadavku vyhověl. Při vydávání zboží obviněný úchop poškozeného za triko pod krkem několikrát zopakoval; poté, co hodnota vydaného zboží dosáhla částky asi dvou tisíc korun, obviněný žádal vydání zboží do třech tisíc korun. Poškozený výslovně uvedl, že jednání obviněného vzbuzovalo obavu, že proti poškozenému bude v případě, že obviněnému požadované zboží nevydá, užita síla. V rámci hlavního líčení konaného dne 12. 12. 2012, tedy asi tři měsíce po skutku, poškozený svoji výpověď z přípravného řízení do jisté míry modifikoval (srov. č. listu 114-116), současně však vyslovil souhlas s obsahem své předchozí výpovědi. Pokud jde o výpověď ze dne 12. 6. 2013 (srov. č. listu 320-328), tato sice rovněž není zcela identická s výpovědí první, na druhou stranu poškozený konstatoval, že v přípravném řízení vypověděl, co zažil, a že protokol zachycující jeho první výpověď k věci koresponduje s tím, co skutečně řekl. Nadto v obou výpovědích z hlavního líčení poškozený uvedl, že z obviněného měl strach a že mu zboží vydával nikoliv proto, že si myslel, že za ně bude obviněný platit, nýbrž právě proto, že měl z obviněného strach, protože měl obavu, aby vůči němu obviněný neužil fyzické síly. Svědectví L. R. a J. S. popsaný průběh události nezpochybňuje, oba vypověděli, že se obviněný vůči poškozenému způsobem výše specifikovaným choval, že jej chytil za košili, svědek J. S. uvedl, že obviněný s poškozeným cloumal a vyhrožoval mu, že mu dá pár facek, pokud mu zboží nevydá (srov. č. listu 111-113). Poukazuje-li obviněný na slova L. R., že za její přítomnosti nikoho neohrožoval, ani nikomu nevyhrožoval, selektuje z jejího vyjádření pouze výrok, který je mu zdánlivě ku prospěchu, přičemž opomíjí všechny další souvislosti a především všechny další skutečnosti uvedenou svědkyní vypovězené. Nutno totiž zdůraznit, že svědkyně L. R. byla tou, která – když viděla, jakým způsobem obviněný v bufetu vůči poškozenému vystupoval, poškozeného se posunkem dotázala, zda si přeje, aby zavolala policii.
Ze zevrubných odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, především pak nalézacího soudu, vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz strany 6 až 8 rozsudku soudu prvního stupně, strany 2, 3 napadeného usnesení odvolacího soudu). Je zjevné, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Reagoval na obhajobu obviněného, jak ji uplatnil v hlavním líčení, náležitě vyložil, proč jí neuvěřil, proč závěr o vině obviněného vystavil na usvědčujících důkazech v podobě výpovědí svědků J. M., L. R., J. S., ale i K. E., která popsala zjevné známky rozrušení poškozeného J. M. krátce po činu. Výhrady obsažené v dovolání obviněného tvořily v převážné části součást jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení, v odvolání coby řádném opravném prostředku a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Sama okolnost, že hodnocení provedených důkazů nekonvenuje představám obviněného, neznamená, že byly hodnoceny vadně, či že mezi vyzněním takového důkazu a způsobem jeho zhodnocení je dokonce extrémní nesoulad.
S ohledem na napadené usnesení odvolacího soudu, obsah dovolání a uplatněný důvod dovolání je významnou otázka, zda správně zjištěné jednání obviněného popsané ve výroku v tzv. skutkové větě výroku o vině ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Objektem tohoto trestného činu je jednak osobní svoboda, jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jako prostředku k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby.
Pojem násilí sice není v trestním zákoně definován, při jeho výkladu je třeba vzít v úvahu souvislost, v níž je znaku „násilí“ použito. V tomto kontextu lze rozlišovat násilí ve formě vis absoluta, tj. násilí, které zcela vylučuje volní chování napadeného (například po jeho svázání), a násilí ve formě vis compulsiva, tj. násilí, které nemá za cíl zcela vyřadit vůli napadeného, ale působit na jeho psychiku s cílem přinutit jej, aby se podrobil nátlaku a ukončil svůj odpor (například bitím doprovázeným určitými požadavky).
V obou případech je přitom pro násilí ve smyslu §173 odst. 1 tr. zákoníku charakteristické použití fyzické síly k překonání nebo zamezení odporu, a to bez ohledu na to, zda už kladeného nebo jen očekávaného. Násilím proti jinému je zde především útok přímo proti tělu určité napadené osoby, i když nemá za následek újmu na jejím zdraví. Zpravidla přitom takový útok směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe. Rozhodující v daných souvislostech není to, na koho nebo na co použitá fyzická síla přímo působí, ale že jí je použito jako prostředku nátlaku na vůli napadeného s cílem překonat nebo zamezit jím kladený nebo očekávaný odpor. Přitom není nezbytnou podmínkou, aby poškozený skutečně kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 571/2003).
Pohrůžkou bezprostředního násilí se rozumí pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Zpravidla bývá vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání, je-li z něho a ostatních okolností patrno, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. I pohrůžka bezprostředního násilí je prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí proto předcházet zmocnění se věci. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tudíž zmocnění se věci předcházet. Cizí věcí je movitá věc, která pachateli nenáleží, přičemž zmocnění se cizí věci představuje převedení faktické moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Pokud jde o subjektivní stránku, úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1728-1729., č. 1/1980, 11/2011 Sb. rozh. tr. aj.).
Podle výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný proti jinému užil násilí a pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci tím, že dne 8. 9. 2012 v době kolem 15.30 hod. v K. v prostoru občerstvení na nádraží Českých drah, a.s., poté, co zaplatil již objednané zboží, požadoval po obsluze bufetu J. M., vydat další zboží s tím, že toto uhradí dodatečně, a když byl jmenovaným upozorněn, že nemůže na dluh zboží prodávat, a požadoval zaplacení zboží již vybraného, uchopil J. M. oběma rukama pod krkem za triko, řekl, že peníze nemá, že chce věci do dvou tisíc korun, kdy toto řekl hodně nahlas, začal si poroučet další zboží a občas, kdy mu jmenovaný označené zboží dával na pult, jej chytil opět za triko pod krkem, kdy poté mu poškozený ze strachu z možného použití síly vydal nejméně zboží specifikované ve výroku rozsudku, následně požadoval zboží do třech tisíc korun a nato mu poškozený vydal další ve výroku konkretizované zboží, a to ke škodě K. E., provozovatelky bufetu s občerstvením.
Není pochyb o tom, že uvedené jednání obviněného charakteristické rysy zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku nese. Obviněný po obsluze bufetu J. M., postarším muži ve věku 66 let, poté, co za již objednané zboží zaplatil, požadoval vydat další zboží s tím, že za něj zaplatí později. V okamžiku, kdy mu J. M. sdělil, že na dluh nemůže prodávat, a vyzval jej k zaplacení zboží již vydaného, obviněný na něj fyzicky zaútočil způsobem, že jej chytil oběma rukama pod krkem za triko, a navzdory sdělení poškozeného jej svým agresivním a soustavně útočným jednáním nutil, aby mu vydával další zboží, a to nejprve do dvou tisíc Kč, posléze do třech tisíc Kč. Svoje požadavky prezentoval obviněný, který byl opilý, svlečen do půl těla, a který se chvástal, že se právě vrátil z vězení, velmi nahlas. Z prostoru bufetu vyhazoval další zákazníky a šířil kolem sebe atmosféru strachu. Na poškozeného, který se z obavy, aby nebyl obviněným ještě mnohem více atakován, požadavkům obviněného podvolil a jím označené zboží mu vydával, opakovaně zmíněnými úchopy za triko útočil, tímto ohrožoval jeho tělesnou integritu, napadal jej, a to z důvodu, aby zamezil poškozeným přirozeně kladenému odporu mu vydat zboží, na které obviněný evidentně neměl finanční prostředky. Obviněný, jehož od poškozeného dělil pouze prodejní pult o šíři 0,75 m, v poškozeném svým minimálně konkludentním jednáním, kdy na něj hrubě sahal, vzbuzoval obavy, že když mu ihned nevyhoví, užije vůči němu násilí. Tím, že obviněný poškozeného opakovaně za triko uchopoval, užil vůči poškozenému jednak násilí a jednak i s ohledem na přidružené projevy obviněného, jeho osobu a atmosféru, kterou v bufetu vyvolával, vzbuzoval v poškozeném strach, že pokud jeho požadavkům nevyhoví, obviněný svoje násilné jednání zintenzivní, tedy vůči poškozenému užil rovněž pohrůžky bezprostředního násilí. Stejně jako násilí, tak i pohrůžka bezprostředního násilí byly prostředky ke zmocnění se cizí věci, přičemž platí, že pachatel se věci zmocní, nejen když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá (srov. č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). V těchto souvislostech není od věci ve shodě s vyjádřením státního zástupce připomenout, že podle konstantní judikatury soudů se zločinu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. pachatel může dopustit i v těch případech, vzbudí-li v poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli. Takové jednání může spočívat v různých mechanismech působení na poškozeného, jež poškozený vnímá jako potencionálně nebezpečné, je-li zjevné, že poškozený svoji situaci považuje za bezvýchodnou, přičemž pachatel si je této skutečnosti vědom a počítá s ní, o což právě v posuzovaném případě zjevně šlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1232/2009, uveřejněné pod č. 11/2011 Sb. rozh. tr., přiměřeně č. 1/1980 Sb. roh. tr.).
Pokud jde o tvrzení obviněného, že nelze bez pochyby konstatovat, že zboží mělo charakter věci cizí, nutno poznamenat, že věc cizí je věc, která pachateli nenáleží, přičemž se závěrem, že zboží, jež se prodávalo v bufetu, jenž obviněný neprovozoval, nepatřilo obviněnému, by bylo absurdní jakkoliv polemizovat. Co se týče námitky stran vzniklé škody, Nejvyšší soud připomíná, že znakem skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku není určitá hodnota věci, resp. způsobení majetkové škody v určité výši (srov. č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Ve shodě s vyjádřením státního zástupce nelze než konstatovat, že přesná výše škody či její vyčíslení svědkyní K. E. je s ohledem na znaky aplikované skutkové podstaty nerozhodná.
Obviněný použil vůči poškozenému násilí a pohrůžku bezprostředního násilí, a to v souvislosti s tím, že jimi chtěl překonat odpor poškozeného a bez placení tak získat zboží, které měl poškozený pro účely prodeje svěřeny; jeho úmysl se tedy vztahoval jak k násilnému jednání, jímž chtěl překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který by se jinak nemohl věcí zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizích věcí. Je evidentní, že se obviněný činu dopustil v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť způsob provedení činu dokládá, že chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný v jeho ustanovení §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Dovolací soud proto shledal, že soudy nepochybily, pokud obviněného uznaly vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v souladu se zákonem i výše uvedenou judikaturou soudů posoudily všechny zjištěné rozhodné skutečnosti. Napadené usnesení odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolací námitky jsou v tomto ohledu zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. března 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková