ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.225.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 225/2014-101
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2014 o dovolání obviněného D. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 1 To 41/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 9/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 3 T 9/2009, byl obviněný D. Š. uznán vinným v bodech 1) – 30) zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a v bodech 27), 28) a 30) zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestech spoluobviněných J. R. a J. Š., a o náhradě škody.
Obvinění D. Š. a spoluobvinění J. R. a J. Š., poškozená Česká pojišťovna, a. s., a státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze v neprospěch obviněného D. Š., podali proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně odvolání. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 1 To 41/2011, z podnětu odvolání obviněného D. Š. ohledně něho podle §258 odst. 1, 2 tr. ř. zrušil uvedený rozsudek z důvodů podle §258 odst. 1 písm. c), d), e), f) tr. ř. v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že obviněného D. Š. uznal vinným ohledně skutků popsaných v bodech 1) až 29) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a pod bodem 29) též přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku. Odsoudil jej podle §209 odst. 5 a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o souhrnném trestu v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 61 To 278/2008, a výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. 5. 2007, sp. zn. 1 T 87/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §259 odst. 1 tr. ř. věc ohledně obviněného D. Š. v bodě 26) rozsudku soudu prvního stupně [bod I./26) obžaloby] vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Odvolání státního zástupce jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl. Rozhodl též ve vztahu k obviněnému D. Š. o náhradě škody. Odvolací soud v další části uvedeného rozsudku dalšími výroky rozhodl i o odvoláních dalších odvolatelů, jež se však postavení dovolatele D. Š. nikterak netýkají, a proto není nutné je citovat.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Aleše Jiráska dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž nejprve vysvětlil okolnosti, za nichž s ohledem na změny v obhajobě bylo dovolání podáno včas a poukázal na nesprávnost právního posouzení jeho trestního jednání podle pozdější právní úpravy v trestním zákoníku č. 40/2009 Sb. V této souvislosti obviněný zdůraznil, že jednání, jímž byl uznán vinným, bylo spácháno za účinnosti předchozí právní úpravy, tj. trestního zákona č. 140/1961 Sb., a proto odvolací soud měl v souladu s ustanovením §2 odst. 1 tr. zákoníku při posuzování trestnosti jeho činu jako celku dojít k závěru, že příznivějším pro něj bylo posouzení jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a podle §176 odst. 1 tr. zák. Obviněný poukázal na ustanovení §88 tr. zák., které umožňovalo na základě vyhodnocení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti jednání obviněného posoudit podle mírnějšího ustanovení trestního zákona, ačkoli znaky tohoto jednání formálně odpovídají ustanovení přísněji trestnému. Podle obviněného se v jeho trestní věci výše škody blížila hranici škody velkého rozsahu a značné škody, což spolu s dlouhou dobou, která uplynula od spáchání činu, a nižším stupněm nebezpečnosti činu pro společnost odůvodnilo v souladu s §88 odst. 1 tr. zák. zmírnění právní kvalifikace z §250 odst. 1, 4 tr. zák. na §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., což by bylo pro obviněného zajisté příznivější. Obviněný poukázal též na trestní sazbu u trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny dle §176 odst. 1 tr. zák., která je mírnější než u přečinu podle §348 odst. 1 tr. zákoníku. Z těchto důvodů má za to, že právní posouzení podle trestního zákona č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009 by bylo pro obviněného příznivější, nežli posouzení podle nové právní úpravy.
Obviněný v dovolání též ve vztahu k dílčím útokům pod body 10), 25), 27), 28), 29) a 30) považoval dosavadní provedené dokazování za neúplné a nedostatečné a požadoval, aby u těchto dílčích útoků bylo dokazování doplněno konkrétně o jím uvedené důkazy.
Z uvedených důvodů obviněný v dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství. Za námitku korespondující s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považoval nesprávnou aplikaci §2 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na obecné zásady významné z hlediska posouzení, která ze dvou (či více) konkurujících právních úprav je úpravou nejpříznivější, zdůraznil, že v projednávané věci bylo použití novější právní kvalifikace v souladu se zákonem, a to i se zřetelem na ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., jehož použití zde nepřipadá v úvahu. Soudy nepochybily, pokud čin obviněného právně posoudily podle novější právní úpravy, která je pro obviněného příznivější. V tomto směru neobstojí ani námitka o příznivosti právní kvalifikace trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. oproti §348 odst. 1 tr. zákoníku, protože z hlediska časové působnosti trestních norem, v případě jednočinného souběhu, o který se v nyní projednávané věci jednalo, nelze ohledně jediného skutku aplikovat dílem předchozí a dílem pozdější právní úpravy a trestní normu je třeba v daném případě aplikovat jako celek. Výhrada obviněného proti délce trestního řízení je sice namístě, avšak bylo třeba hodnotit i celkovou složitost věci, v níž bylo stíháno celkem 21 osob pro více než 50 dílčích útoků pokračujícího trestného činu a bylo třeba vyslechnout celou řadu svědků a opatřit značný objem listinných důkazů. V kontextu složitosti a náročnosti věci nebyla celková délka trestního řízení nepřiměřeně dlouhá, a tudíž ani z tohoto hlediska nebylo na místě aplikovat §88 tr. zák. Obviněnému byl uložen souhrnný trest, když nejpřísnějším trestným činem ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku je trestní sazba pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, která je příznivější než korespondující trestní sazba dřívějšího trestného činu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Státní zástupce shledal ostatní námitky obviněného skutkovými výhradami, kterými se nelze v dovolacím řízení zabývat, s tím, že se jimi obviněný domáhal revize provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů, jakož i skutkových zjištění učiněných soudy, jimiž je však dovolací soud zásadně vázán. Takto koncipované námitky obviněného nejsou vůbec způsobilé vyvolat přezkum věci Nejvyšším soudem v dovolacím řízení, a to při závěru, že o extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními se v této věci nejedná. Z těchto důvodů navrhl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Když Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), se zřetelem na to, že dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., zkoumal, zda označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený.
Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Podle obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný dovolání v převážné části uplatnil v souladu s jím označeným důvodem, protože brojil proti nesprávnosti použité právní kvalifikace se zřetelem na nedodržení zásad o časové působnosti zákonů. Nejvyšší soud v této souvislosti zkoumal, zda je dovolání opodstatněné. K tomu nejprve připomíná, že trestná činnost obviněného popsaná v bodech 1) až 29) v rozsudku odvolacího soudu byla spáchána v časovém rozmezí od května 2003 do června 2004 (v této době byl účinný do 31. 12. 2009 trestní zákon č. 140/1961 Sb.), a oba soudy nižšího stupně rozhodující ve věci po 1. 1. 2010, tj. již za účinnosti nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., musely přednostně vyřešit otázku, kterého zákona použít. Z tohoto hlediska má zásadní význam ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., event. §2 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Podle odstavce 2 týchž ustanovení platí, že jestliže se zákon změní během páchání činu, užije se zákona, který je účinný při dokončení jednání, kterým je čin spáchán. Při pozdějších změnách zákona, který je účinný při dokončení jednání, jímž je čin spáchán, se užije zákona nejmírnějšího (odst. 3). Smyslem této právní úpravy je určit, kterého zákona se na posuzovaný případ použije, jestliže v mezidobí od spáchání činu (skutku) do rozhodnutí o něm došlo ke zrušení nebo změně zákona účinného v době spáchání trestného činu (skutku). V dřívějším trestním zákoně uvedenou problematiku zcela totožně upravoval §16 tr. zák. (srov. též čl. 40 Listiny základních práv a svobod).
Při úvaze o použití §2 odst. 1 tr. zákoníku je potřebné vždy posoudit, zda použití nového zákona jako celku, tzn. jak z hlediska ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, tak i se zřetelem k ustanovení obecné části tr. zákoníku, je pro pachatele příznivější (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 19/1962, 35/1962 a 11/1991 Sb. rozh. tr.). Tyto zásady vyplývají z bohaté judikatury Nejvyššího soudu, která vymezila zejména pravidlo, že pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího trestního zákona by bylo pro pachatele příznivější, je rozhodující celkový výsledek z hlediska trestnosti posuzovaného činu, jehož by bylo dosaženo při aplikaci zákona účinného v době spáchání činu a zákona pozdějšího. Jestliže okolnosti vztahující se ke spáchání činu a k osobě pachatele jsou stejně významné podle nové i dřívější trestně právní úpravy, pak pro závěr, který z posuzovaných trestních zákonů je ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 část věty za středníkem tr. zákoníku, resp. §16 odst. 1 část věty za středníkem tr. zák. pro pachatele příznivější, rozhodující srovnání trestních sazeb uvedených v posuzovaných zákonech a trestů, které lze na jejich základě uložit (srov. např. stanovisko publikované pod č. 32/1962, č. 11/1991 a rozhodnutí č. 1/2011 Sb. rozh. tr. nebo též nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001, sp. zn. IV. ÚS 158/2000, uveřejněn pod č. 12 ve sv. 21 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu).
S ohledem na projednávanou problematiku Nejvyšší soud též připomíná, že trestnost činu ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku je třeba posoudit zásadně podle celého souhrnu zákonných norem trestních i mimotrestních, které jsou všechny účinné ke stejnému momentu rozhodnému z hlediska časové působnosti zákona podle citovaného ustanovení. Proto nelze trestnost skutku posoudit částečně podle zákona účinného v době jeho spáchání (např. z hlediska tr. zák.) a částečně podle zákona účinného v době rozhodování soudu (přiměřeně srov. rozhodnutí č. 11/2004-I. Sb. rozh. tr.). Tato zásada vyplývá z názoru vyjádřeného v rozhodnutí č. 10/1962 Sb. rozh. tr., podle něhož při uplatnění §2 odst. 1 tr. zákoníku v případě jednočinného souběhu trestných činů je třeba posoudit každý trestný čin zvlášť z uvedených hledisek, přihlédnout ke všem ostatním ustanovením, která mají vliv na trestnost činu, a učinit závěr, zda posouzení činu podle celého souboru ustanovení nového trestního zákona bude pro obžalovaného v souzeném případě příznivější, a navazuje na rozhodnutí č. 34/1952 Sb. rozh. tr., podle něhož je jednočinný souběh skutkových podstat podle dřívějšího i nového trestního práva vyloučen.
V případě trestného činu, u něhož přichází v úvahu pouze uložení trestu odnětí svobody, je rozhodující především horní a dolní hranice jeho zákonné trestní sazby. Při zásadně stejné povaze a závažnosti činu bude příznivějším právním posouzením takové, s kterým je spojena nižší horní i dolní hranice zákonné sazby trestu odnětí svobody nebo alespoň nižší horní hranice této trestní sazby. Jestliže pachatel spáchal do 31. 12. 2009 skutek vykazující znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., pak pro posouzení trestnosti tohoto činu po 1. 1. 2010 bude příznivější nový trestní zákoník, neboť oproti dřívějšímu trestnímu zákonu došlo s účinností od 1. 1. 2010 u trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ke snížení horní hranice sazby trestu odnětí svobody, a to o dva roky (srov. též obdobný závěr v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 3 Tdo 562/2010).
Z hlediska takto vymezených zásad Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že soudy obou stupňů, zejména odvolací soud zcela správně při posuzování, který ze zákonů bude pro obviněného se zřetelem na posouzení celého souhrnu norem přicházejících do úvahy podle obecné i zvláštní části obou srovnávaných zákonů příznivější, dospěl k závěru, že tímto zákonem je trestní zákoník č. 40/2009 Sb., protože podle něj u trestného činu podvodu v §209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku činí sazba trestu odnětí svobody pět až deset let, kdežto u téhož trestného činu podle §250 odst. 4 tr. zák. je pro stejný kvalifikační znak při stejné spodní hranici horní hranice trestní sazby o dva roky vyšší.
Jestliže odvolací soud učinil správně tento závěr u vůdčího trestného činu, podle něhož ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku ukládal souhrnný trest i za další (méně závažnou) trestnou činnost, pak nepochybil, jestliže podle tohoto zákona posoudil i v jednočinném souběhu spáchaný dílčí útok pod bodem 29), který správně v duchu všech shora vymezených zásad rovněž posoudil podle §348 odst. 1 tr. zákoníku, a to přesto, že tento trestný čin sám o osobě má přísnější horní hranici trestu odnětí svobody vymezenou třemi roky, kdežto podle dřívějšího trestního zákona měl uvedený trestný čin podle §176 odst. 1 tr. zák. horní hranici jen dva roky odnětí svobody. Za těchto okolností odvolací soud zcela správně vycházel z toho, že vůdčí trestní sazba u trestného činu podle §209 odst. 5 tr. zákoníku ukládaná za velký počet dílčích útoků je pro obviněného podstatně příznivější, a proto podle souhrnu všech zvažovaných norem určil za příznivější jako celek trestní zákoník č. 40/2009 Sb., a to i pro závěr o právní kvalifikaci dílčího útoku pod bodem 29) jako přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku, jenž byl s ostatními dílčími útoky pokračujícího trestného činu v bodech 1) až 29) spáchán v jednočinném souběhu (viz shora zejména rozhodnutí č. 10/1962 Sb. rozh. tr.).
Pokud obviněný tvrdil, že uvedené závěry odvolacího soudu nejsou správné vzhledem k tomu, že pro něj by bylo příznivější užití §88 odst. 1 tr. zák., v důsledku něhož by soud použil toto zmírňující ustanovení a posoudil jeho skutek podle §250 odst. 3 tr. zák., jde o úvahu odporující shora vyjádřeným zásadám, neboť ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. ani jeden ze soudů nezvažoval, tzn., že možnost jeho aplikace nebral do úvahy, a proto ani se zřetelem k němu nemohl uvedené ustanovení obecné části dřívějšího zákona zahrnout do souhrnu skutečností, k nimž při posuzování podmínek trestnosti přihlížel. Soud totiž zvažuje při posouzení otázky, jaký zákon použít, nikoliv jakékoliv právní normy starého a nového zákona, ale jen takové, které jsou v konkrétní věci skutečně zvažovány a hodnoceny a jež soud skutečně na daný případ aplikoval. Z tohoto důvodu, pokud s ohledem na závažnost a rozsah spáchaného jednání obviněného a způsobené škody ve výši 8.915.930,- Kč (srov. zejména strany 91 až 93 rozsudku odvolacího soudu) neexistovaly fakticky takové okolnosti, jež zákon v ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. stanovil, nemůže být v projednávané věci toto ustanovení ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku bráno na zřetel.
Ze všech uvedených důvodů odvolací soud postupoval zcela v souladu se všemi výše rozvedenými principy a po právní stránce věc posoudil správně, a proto dovolání obviněného v této části uplatněné nebylo opodstatněné.
Pokud obviněný v dovolání namítal nedostatky v prováděném dokazování a požadoval, aby byly některé důkazy opakovány či jiné zcela nově provedeny, protože má za to, že některé okolnosti nebyly v jím označených dílčích útocích objasněny v souladu s jím uplatňovanou obhajobou, jde se zřetelem na shora vymezený rozsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. o výhrady soustředěné primárně proti způsobu, jakým byl zjištěn skutkový stav věci, a s ohledem na obhajobu obviněného o vyjádření pochybností o správnosti skutkových zjištění, což s uvedeným dovolacím důvodem nekoresponduje. Nejvyšší soud proto k této části dovolání obviněného shledal, že nebyl materiálně (tj. ve skutečnosti) uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden, a proto Nejvyšší nemohl ani tyto výhrady přezkoumávat. K tomu může jen zcela na okraj uvést, že obdobnými námitkami obviněného se podrobně zabýval odvolací soud, který své závěry v příslušných pasážích napadeného rozhodnutí k jednotlivým námitkám obviněného dostatečně a řádně vysvětlil.
Vzhledem k tomu, že z obsahu příslušného spisu je patrné, že dovoláním napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami a soudy nižších stupňů se s obdobnými námitkami obviněného již ve svých rozhodnutích, která byla na podkladě spisu bez nutnosti provádět další dokazování shledána zcela správnými, vypořádaly, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. března 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová