ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.248.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 248/2014-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. března 2014 o dovolání obviněného J. Ch. , proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 42 To 141/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 10 T 283/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 10 T 283/2012, uznal obviněného J. Ch. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným jednáním blíže popsaným ve výroku tohoto rozsudku, které právně posoudil v bodech 1) až 4) jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Současně mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit konkrétním poškozeným (v rozsudku přesně vyjmenovaným) způsobenou škodu. Podle §229 odst. 1, 2 tr. ř. odkázal některé poškozené s celým jejich nárokem (jiné s částí jejich nároku) na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozhodl usnesením ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 42 To 141/2013, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s takovým rozhodnutím neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Pavla Knitla podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Hned v úvodu svého podání uvedl, že v dovolání sice předkládá totožné argumenty, které namítl již ve své dosavadní obhajobě před soudy nižších stupňů, nicméně tyto výhrady uplatňuje znovu, protože se domnívá, že mu bylo upřeno právo na spravedlivý proces.
V podrobnostech pak dovolatel uvedl, že soud prvního stupně bagatelizoval důkazy provedené v jeho prospěch a zpochybnil svědecké výpovědi jeho rodinných příslušníků, s čímž nesouhlasil. Poukazoval na to, že oba soudy nižších instancí odmítly jeho argumentaci týkající se možného falšování pachových stop. Za nezákonné považoval i provedení rekognice, neboť svědkyni Š. K. bylo nejprve předloženo fotoalbum k poznání údajného pachatele a poté ve velmi krátké době s ní byla provedena rekognice. Takový postup považoval za odporující trestnímu řádu i logice věci. Smyslem tipování pachatele z alba fotografií je podle něho určení osoby, která se mohla trestné činnosti dopouštět, nikoliv připravovat svědka na rekognici podle trestního řádu.
Další dovolatelovy námitky směřovaly proti výroku o uloženém trestu, který považoval za příliš tvrdý, nepřiměřený a neodpovídající obvyklým trestům za obdobnou trestnou činnost. Soudy se podle něho nezabývaly dostatečnou možností jeho nápravy a uložený nepodmíněný trest odnětí svobody odůvodnily tím, že se nedoznal ke svým skutkům a že je spáchal v době podmíněného odsouzení za jinou trestnou činnost. Soudy prý dostatečně nezohlednily ani skutečnost, že po nějakou dobu žil řádným životem a že se řádně účastnil všech úkonů před policejními orgány a všech jednání soudů.
V závěru svého podání obviněný s ohledem na uvedené navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud „napadené rozhodnutí včetně rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu“.
Nejvyšší státní zástupce svého oprávnění vyjádřit se k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. nevyužil, pouze prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství souhlasil s tím, aby dovolací soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. Jinak by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil
a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohly obstát. Formulovanými výhradami totiž napadal pouze rozsah a kvalitu dokazování provedeného v přípravném řízení a posléze před soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany (konkrétně namítal, že soudy bagatelizovaly důkazy svědčící o jeho nevině, že odmítly jeho argumentaci stran možného falšování pachových stop, že svědkyni Š. K. bylo nejprve předloženo fotoalbum s fotkami možných pachatelů a až následně s ní byla provedena údajně nezákonná rekognice). Tím primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze. Přitom je třeba zdůraznit, že totožné námitky obviněný uplatnil nejen při své obhajobě před soudem prvního stupně, ale i v rámci odvolacího řízení, přičemž oba soudy se jimi pečlivě zabývaly a řádně zdůvodnily (v souladu s příslušnou judikaturou) své závěry.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Pokud jde o výhrady obviněného týkající se uloženého trestu, pak Nejvyšší soud konstatuje, že ani ty nebyly uplatněny relevantně. K možnosti napadnout v dovolacím řízení výrok o trestu je třeba připomenout, že ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která se týká „jiného nesprávného hmotně právního posouzení“, se na výrok o trestu nevztahuje, neboť ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k samotnému výroku o trestu se vztahují pouze dva z nich, a to důvody stanovené v §265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. Zatímco první z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup.
Jinými slovy řečeno, stanoví-li ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. o důvodech dovolání výslovně dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k výroku o trestu, znamená to, že se k tomuto výroku nemůže vztahovat dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení, jak předpokládá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přestože lze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. napravit některé vady výroku o trestu, je striktně vymezeno, které vady to jsou. Pod žádný z dovolacích důvodů však nespadají tzv. jiná pochybení soudu spočívající v (domněle) nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (resp. §41, §42 trestního zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. trest.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného J. Ch. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a