ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.267.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 267/2014-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. března 2014 o dovolání obviněného V. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 10 To 337/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 32/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 4 T 32/2013, uznal obviněného V. Z. (dále převážně jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným, že
„dne 27. 4. 2012 na silnici … v katastrálním území obce D. L., okres P., v úmyslu bez právního důvodu získat finanční prospěch v podobě pojistného plnění ze zákonného pojištění vozidla, včetně připojištění pro případ srážky s lesní zvěří, tov. zn. VW Golf, vyplývající z pojistné smlouvy, vzniklé z pojistného návrhu, uzavřené s Generali Pojišťovnou, a. s., dne 1. 12. 2010, uvedl členům hlídky Policie ČR, Dopravního inspektorátu – SDN Příbram, kterou osobně na uvedené místo telefonicky téhož dne v 11:50 hod. přivolal, do protokolu vedeného pod spisovou značkou KRPS-286/DNPB-2012-CHA, údaje odporující skutečnosti spočívající v popisu nehodového děje, a to že dne 26. 4. 2012 v 07:30 hod. mu jako řidiči jedoucímu ve vozidle tov. zn. VW Golf, na silnici … v 4,59 km v katastrálním území obce D. L., ve směru jízdy z obce D. L. na obec O. z pravé strany vběhla do jízdní dráhy srna, která se v prostředku vozovky otočila a z levé strany mu skočila bezprostředně před vozidlo a on na krátkou vzdálenost nestačil zareagovat, srnu srazil, čímž ji usmrtil a v důsledku nárazu bylo na vozidle VW Golf způsobeno poškození, které stejně tak jako shodný nehodový děj, specifikoval v rámci telefonického oznámení škodní události na pojišťovně Generali, a. s., dne 23. 5. 2012, a to: přední mřížka, levý přední světlomet, odřený přední nárazník, čelní sklo, uvolněný přední nárazník z držáků a poškození kapoty, kdy pojišťovna zaevidovala pojistnou událost pod č. …, kdy tato poškození deklaroval i v rámci zápisu o poškození vozidla ze dne 25. 5. 2012, který stvrdil svým podpisem, ačkoliv si byl vědom toho, že k poškození vozidla nedošlo v uváděném čase a místě uváděným způsobem a zejména v uváděném rozsahu, ale za jiných okolností, přičemž mu ze strany společnosti Generali pojišťovna, a. s., byla v důsledku krácení pojistného plnění vyplacena částka ve výši 1.754,-- Kč, kdy v případě vyplacení nekráceného pojistného plnění by mu za všechny uplatněné díly byla po odečtení spoluúčasti poskytnuta částka ve výši 23.091,-- Kč, ku škodě společnosti Generali Pojišťovna, a. s., IČ: 61859869, se sídlem Bělehradská 299/132, 120 00 Praha 2 – Vinohrady“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně posoudil jako přečin pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a podle §210 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků.
Proti citovanému rozsudku podali odvolání obviněný a okresní státní zástupce (ten tak učinil v neprospěch obviněného). Krajský soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 10 To 337/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině obviněnému nově uložil podle §210 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Odvolání okresního státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s takovým rozhodnutím nespokojil a prostřednictvím obhájce JUDr. Marka Dvořáka podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel nesouhlasil s právní kvalifikací svého jednání a tvrdil, že v úvahu by připadalo právní posouzení podle §209 tr. zákoníku jako „běžného“ podvodu. Dále uvedl, že podle zprávy pojišťovny Generali, a. s., ze dne 26. 6. 2012 pojistná smlouva nebyla řádně uzavřena, neboť pojistníkem je ve smlouvě uveden T. K., ačkoliv podpis pod smlouvou je jiné osoby a nebyl tak dán projev vůle ze strany jmenovaného pojistníka. Částku vyplacenou pojišťovnou tedy nepovažoval za vyplacení pojistného, ale za částku plynoucí z bezdůvodného obohacení.
Obviněný dále citoval právní větu z judikátu Nejvyššího soudu publikovaného pod č. „TR NS 11/2005“ s tím, že pokud nebyla uzavřena pojistná smlouva, nemohl být spáchán ani trestný čin pojistného podvodu, a to zvlášť s ohledem na skutečnost, že vyplacené pojistné činilo jen 1.754,-- Kč. Za nerozhodné považoval to, že na jedné straně vztahu vystupuje pojišťovna, důležitá je totiž existence pojistného vztahu. Pokud by totiž postačovala pouze existence určitého subjektu na jedné straně, vytvářel by právní řád speciální kvalifikovanou skupinu poškozených, kterým poskytuje zvýšenou ochranu bez zřetele na právní vztahy, do kterých tyto subjekty vstupují.
V závěru svého podání obviněný s ohledem na uvedenou argumentaci navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil obě napadená rozhodnutí a podle §265 l tr. ř. přikázal věc soudu (neuvedl kterému) k novému rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která nepřisvědčila názoru obviněného, že pojistná smlouva nebyla uzavřena platně, protože podle jejího názoru chybějící podpis způsobuje jen relativní neplatnost, které se musí účastník dovolat. Ani v případě absolutní neplatnosti však nesouhlasila s tím, že by jednání obviněného mělo být kvalifikováno jako běžný podvod. K tomu uvedla, že otázka spáchání trestného činu prostřednictvím absolutně neplatných právních úkonů byla judikatorně řešena v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08, podle kterého „v případě pachatelů podvodné trestné činnosti … je typickým průvodním jevem, že se jí dopouštějí různými právními úkony, které jsou absolutně neplatné“.
Státní zástupkyně dále poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1397/2007, podle něhož „… je-li základní pohnutkou pachatele k spáchání trestné činnosti dosažení obohacení sebe nebo jiného ke škodě cizího majetku, k čemuž právě takovéto právní úkony jsou prostředkem, dopustí se trestného činu podvodu a způsobí škodu odpovídající zmenšení majetku poškozeného… Otázka platnosti právního úkonu by měla význam a musela by být řešena v případě, pokud by to mělo vliv na naplnění formálního znaku skutkové podstaty trestného činu (např. u trestných činů podle §247 tr. zák. nebo §249a tr. zák.)… Podstatné je, že to nemůže stěžovatele zbavit trestní odpovědnosti ze spáchání skutku, který naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu“.
Podle státní zástupkyně tedy neplatnost pojistné smlouvy není na překážku vyvození trestní odpovědnosti jak u osoby, která v podvodném záměru a při naplnění dalších znaků podvodného jednání uzavřela s pojistitelem neplatnou pojistnou smlouvu, tak ani u osoby, která za zcela shodných okolností uplatnila ve skutečnosti buď neexistující, popř. vyšší než skutečný nárok na plnění z pojistné smlouvy. Rozhodným zůstává, že se obviněný dopustil jednání podvodné povahy, uskutečněného v záměru vylákat pojistné plnění na podkladě nepravdivých, hrubě zkreslených, popř. zamlčených údajů, které se staly pro pojistitele podstatnými pro vyplacení pojistného plnění při uplatnění takového nároku z pojistné smlouvy.
Státní zástupkyně své úvahy uzavřela tím, že do režimu zvýšené právní ochrany se poškozený subjekt dostává nikoliv na podkladě svého postavení ve výchozím občanskoprávním vztahu, ale z titulu svého postavení poškozeného, kterému byla trestným jednáním druhého účastníka takového soukromoprávního vztahu způsobena škoda. Proto v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Zároveň vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů nižších stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Ve smyslu naznačených teoretických východisek lze uzavřít, že dovolatel naprostou většinu svých výhrad (vztahujících se k použité právní kvalifikaci) uplatnil relevantně.
Nejvyšší soud však současně shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
V úvodu této části odůvodnění je vhodné připomenout vzájemné vztahy mezi obviněným V. Z. a T. K. ohledně vlastnictví předmětného automobilu a okolností při sjednávání pojistné smlouvy. Z trestního spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 4 T 32/2013 je zřejmé, že jmenovaní mezi sebou uzavřeli první kupní smlouvu dne 25. 8. 2009, kdy prodávající V. Z. prodal automobil tov. zn. VW Golf, modré barvy, kupujícímu T. K. (č. l. 40), následně dne 16. 1. 2010 další kupní smlouvou T. K. prodal tento automobil zpět V. Z. (č. l. 39). Podle výpovědi svědka T.K. (na č. l. 33 až 37) však pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (tzv. zákonné pojištění) sjednával V. Z. Svědek se totiž domníval, že automobil se přehlásí na obviněného, ale protože se tak nestalo, pojištění nakonec sjednal V. Z. jménem T. K. Pojistku však ve skutečnosti platil obviněný V. Z., ačkoliv složenky na platbu pojistného byly doručovány na adresu T. K., který je následně obviněnému předával (a případně jej upozorňoval na došlé upomínky, pokud v některých měsících pojistné včas nezaplatil). Byl to také obviněný, kdo podle zjištění soudů škodní událost pojišťovně Generali, a. s., nejen oznámil, ale i vymezil rozsah poškození vozidla a posléze i přijal – byť jen krácenou – částku pojistného plnění.
Tato skutková zjištění mají zásadní význam i pro úvahy o právní kvalifikaci jednání obviněného.
K tomu je ale zapotřebí nejprve uvést (alespoň stručně a v obecné rovině), že trestného činu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jimž byl obviněný uznán vinným, se dopustí, kdo při uplatnění práva na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Podle tzv. právní věty odsuzujícího rozsudku obviněný uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje a podstatné údaje zamlčel při uplatnění práva na plnění z pojištění .
Za nepravdivé údaje se považují takové údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti rozhodné pro plnění z pojistné smlouvy ze strany pojistitele. Za hrubě zkreslené údaje se pak považují takové údaje, které mylně nebo neúplně informují o podstatných a důležitých okolnostech pro uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy, což může pak vést k zásadně nesprávným závěrům o skutečnostech rozhodných pro plnění z pojistné smlouvy. Podstatné údaje zamlčí ten, kdo neuvede při uplatňování nároku na pojistné plnění jakékoliv údaje, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí poškozeného, tedy takové údaje, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že by k pojistnému plnění nedošlo. Důležité je přitom uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo jejich zamlčení pachatelem, a proto není třeba prokazovat, že druhá strana jednala v omylu, tedy že uvedené skutečnosti jí nebyly známé.
Objektem trestného činu pojistného podvodu podle §210 tr. zákoníku je cizí majetek. Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin (§15 tr. zákoníku). K trestní odpovědnosti za něj (na rozdíl od obecného trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku) není třeba vznik škody.
Jelikož dovolací námitky obviněného směřovaly zejména k otázce platnosti pojistné smlouvy vztahující se k předmětnému vozidlu, je zapotřebí věnovat pozornost i problematice vzniku, trvání a zániku pojistného vztahu mezi pojistitelem a pojištěným.
Na právní vztahy upravující zákonné smluvní pojištění dopadá několik právních předpisů, zejména zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 168/1999 Sb.“), zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 37/2004 Sb.“) a v neposlední řadě (v té době platný a účinný) zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“).
Podle občanského zákoníku je možno rozlišit dvě základní formy pojištění, a to pojištění smluvní a pojištění zákonné. V rámci smluvního pojištění se rozlišuje pojištění dobrovolné a povinné (oba tyto druhy pojištění mohou být předmětem trestného činu pojistného podvodu). Pojištění smluvní dobrovolné respektuje smluvní volnost účastníků a jejich rovné postavení a pojištění smluvní povinné se sjednává tehdy, kdy je zájem společnosti na ochraně proti následkům činností, které jsou zpravidla zdrojem zvýšeného rizika.
Podle §3 odst. 1 zák. č. 168/1999 Sb. pojištění odpovědnosti vzniká na základě pojistné smlouvy uzavřené mezi pojistníkem a pojistitelem. Pojistitel je vždy povinen uzavřít pojistnou smlouvu, jestliže návrh na její uzavření neodporuje tomuto zákonu, zákonu upravujícímu pojistnou smlouvu nebo pojistným podmínkám pojistitele. V pojistné smlouvě se mohou smluvní strany od tohoto zákona odchýlit jen tehdy, pokud tím nedochází ke snížení nebo omezení nároků poškozeného, vyplývajících z práva na náhradu škody z pojištění odpovědnosti, způsobené provozem vozidla. Pojištění odpovědnosti nelze přerušit, pokud nebylo v pojistné smlouvě dohodnuto jinak. Bylo-li v pojistné smlouvě dohodnuto přerušení pojištění odpovědnosti, je pojistník povinen před počátkem přerušení pojištění prokázat pojistiteli, že příslušnému orgánu evidence odevzdal státní poznávací značku a osvědčení o registraci vozidla. V době přerušení pojištění odpovědnosti není plněna povinnost pojištění odpovědnosti.
Podle §3 odst. 2 zák. č. 168/1999 Sb. uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti je povinen vlastník tuzemského vozidla nebo řidič cizozemského vozidla, nestanoví-li tento zákon jinak. Povinnost vlastníka vozidla uzavřít pojištění odpovědnosti z provozu vozidla může být splněna také uzavřením pojistné smlouvy v jeho prospěch jinou osobou, pokud splňuje zákonem stanovené podmínky. Citovaný zákon v §1 stanoví, že vozidlo může provozovat pouze ten, jehož odpovědnost za škodu způsobenou provozem tohoto vozidla je pojištěna podle zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Povinnost uzavřít takovou pojistnou smlouvu má vlastník vozidla (v případě tuzemského vozidla), tím však není vyloučeno uzavření pojistné smlouvy v jeho prospěch třetí osobou.
Zák. č. 37/2004 Sb. rozlišuje mezi pojistníkem jakožto osobou, která s pojistitelem pojistnou smlouvu uzavřela, a pojištěným jakožto osobou, na jejíž odpovědnost za škodu (v případě tohoto pojištění) se pojištění vztahuje. Pokud by pojistnou smlouvu uzavřela třetí osoba, jednalo by se o pojištění ve prospěch třetí osoby ve smyslu §11 zák. č. 37/2004 Sb. Na takové pojištění (uzavřené v dané věci v roce 2010) by se pak použila obdobně ustanovení občanského zákoníku ve prospěch třetí osoby, tedy zejména jeho §50. Podle tohoto ustanovení je obecně taková třetí osoba ze smlouvy oprávněna, jakmile s ní projeví souhlas. Pro tento případ zákon o pojistné smlouvě stanoví, že souhlas třetí osoby může být dán i dodatečně při uplatnění práva na pojistné plnění (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3784/2009, publikovaný v Souboru občanskoprávních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 8114).
Podle ustanovení §12 odst. 1 písm. a) zák. č. 168/1999 Sb., pojištění odpovědnosti podle tohoto zákona zaniká dnem, kdy pojistník, jeho dědic, právní nástupce nebo vlastník vozidla, je-li osobou odlišnou od pojistníka, oznámil pojistiteli změnu vlastníka tuzemského vozidla. Podle odst. 2 je pojistník povinen bez zbytečného odkladu oznámit pojistiteli skutečnosti uvedené v odst. 1 písm. a) až d).
Zák. č. 37/2004 Sb. se změnou vlastnictví obecně spojuje zánik pojištění, není-li v pojistné smlouvě uvedeno jinak. Toto pravidlo platí jak pro pojištění majetku, kdy podle jeho §27 odst. 1 platí, že nebylo-li dohodnuto jinak, soukromé pojištění, které se vztahuje k majetku, zaniká dnem, kdy došlo ke změně vlastnictví nebo spoluvlastnictví tohoto majetku, tak v pojištění odpovědnosti za škodu obecně, kdy podle jeho §43 odst. 4 platí, že je-li sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu v souvislosti s vlastnictvím věci, pak toto pojištění se změnou vlastníka zaniká, nestanoví-li zvláštní právní předpis nebo pojistná smlouva jinak .
Právě zák. č. 168/1999 Sb. v tomto směru stanoví jinak . Pojištění zde nezaniká změnou vlastnictví, ale až dnem, kdy je taková změna oznámena pojistiteli . V souvislosti se změnou vlastnictví a jejím oznámením je nutno zdůraznit, že pro zánik pojištění je relevantní oznámení takové změny. V souvislosti se změnou vlastnictví vozidla je třeba upozornit, že ačkoliv se osoba vlastníka vozidla (a tedy i jeho změna) zapisuje do registru vozidel podle §4 odst. 4 písm. a) zák. č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, nepředstavuje tento zápis změnu vlastnictví (srov. Jandová, L., Vojtek, P.: Zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 247 až 256).
Podle judikatury Nejvyššího soudu (použitelné i v současné době) pachatelem pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. (nyní podle §210 odst. 1 tr. zákoníku) může být i jiná osoba, nikoli jen smluvní strana či účastník pojistného vztahu. K tomu, aby uvedená jiná osoba mohla být pachatelem trestného činu pojistného podvodu spáchaného při uplatnění nároku z pojistné smlouvy, musí vstoupit do tohoto procesu dostatečně významným způsobem, tedy podílet se na uplatňování nároku z pojistné smlouvy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1251/2010, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 1359).
Shora uvedená právní východiska vyvracejí tvrzení obviněného o tom, že pojistná smlouva o zákonném smluvním pojištění nebyla uzavřena oprávněnou osobou a že je z toho důvodu neplatná. Skutečností sice zůstává, že obviněný V. Z. jakožto aktuální vlastník zmiňovaného osobního automobilu nerespektoval zákonnou povinnost stanovenou v §12 odst. 2 zák. č. 168/1999 Sb. a nenahlásil pojišťovně, že došlo ke změně vlastníka předmětného vozidla (dokonce jako jeho vlastník sjednal pojištění a uzavřel pojistnou smlouvu jménem T. K.). Na straně druhé však zákon nevylučuje, že pojistná smlouva mohla být sjednána třetí osobou ve prospěch vlastníka a taková smlouva pak nemůže být označena za neplatnou (k tomu srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. I. ÚS 557/05, podle něhož pojistnou smlouvu nelze hodnotit jako neplatnou podle §39 občanského zákoníku pouze z důvodu, že pojistník a zároveň pojištěný nebyl vlastníkem pojištěné věci).
Pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného a pro odpovídající právní kvalifikaci jeho jednání jsou významné již shora popsané skutkové okolnosti. Nemůže být považováno za rozhodné, že to byl T. K., kdo s pojišťovnou uzavřel pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, přestože vlastníkem automobilu byl ve skutečnosti obviněný V. Z., neboť ten jednak pojistné platil (a pojišťovna platby akceptovala), jednak dopravní nehodu jako vznik pojistné události nahlásil, jednak při jednání s pojišťovnou sám vymezil rozsah poškození vozidla (přesně specifikoval jeho poškozené části) a především od pojišťovny přijal pojistné plnění. Za těchto okolností se nemůže zpětně domáhat (zřejmě absolutní) neplatnosti pojistné smlouvy, když z celého jeho počínání je evidentní, že po celou dobu na smlouvu nahlížel jako naplatnou.
Obdobně Nejvyšší soud nemohl přisvědčit dalším výhradám obviněného, že jeho jednání nemělo být právně posouzeno jako trestný čin pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, ale (jen) jako obecný podvod ve smyslu §209 tr. zákoníku. Ustanovení §209 tr. zákoníku je ustanovením obecným k ustanovení §210 tr. zákoníku. V poměru speciality jsou ustanovení určená k ochraně týchž zájmů, má-li být jedním z těchto ustanovení (speciálním) zvláště postižen určitý druh útoků proti témuž individuálnímu objektu, aby byla vystižena jeho zvláštní povaha a stupeň nebezpečnosti takových útoků pro společnost. Speciální skutková podstata trestného činu má zúžený rozsah v poměru k obecnější skutkové podstatě, zákonné znaky obecnějšího ustanovení jsou v ní konkretizovány a doplněny znaky zvláštními.
Obě citované skutkové podstaty sankcionují podvodná jednání, tj. uvedení v omyl, využití omylu nebo zamlčení podstatných skutečností s následným obligatorním (§209 tr. zákoníku) nebo fakultativním (§210 odst. 1 tr. zákoníku) vznikem škody. Zatímco obecná skutková podstata podvodu podle §209 tr. zákoníku může být naplněna obecně v jakékoli oblasti lidské činnosti a velkým množstvím různých podvodných jednání, pojistného podvodu podle §210 tr. zákoníku se lze dopustit pouze za specifických okolností, které výrazně zužují její dosah, a to v souvislosti s pojistným vztahem a jen některými výslovně uvedenými jednáními. Zvláštní povaha útoků postihovaných speciálním ustanovením o trestném činu pojistného podvodu podle §210 tr. zákoníku spočívá i v tom, že v jeho základních skutkových podstatách se nevyžaduje způsobení škody, přičemž kvalifikované skutkové podstaty uvedené již způsobení škody v určité výši vyžadují (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 3/2003 Sb. rozh. trest.).
Lze proto uzavřít, že znaky obecného podvodu jsou zde rozšířeny o znaky specifické, vyjadřující zvláštní povahu pojistného podvodu, zejména existenci pojistného vztahu a podvodného jednání spáchaného v souvislosti s uplatňováním nároku z pojistné smlouvy. Není zde tedy důvod posuzovat jednání dovolatele jen jako obecný podvod podle §209 tr. zákoníku, protože speciální ustanovení o pojistném podvodu podle §210 tr. zákoníku zde má přednost. V tomto smyslu tedy Nejvyšší soud shledal právní kvalifikaci zvolenou soudy nižších stupňů jako správnou a zákonnou.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a