ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.293.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 293/2014-16
ROZSUDEK
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Jana Bláhy a JUDr. Věry Kůrkové v právní věci dítěte mladšího patnácti let „tulipána“*) , vedené u Okresního soudu v Semilech, soudu pro mládež, pod sp. zn. 9 Rod 5/2012, o dovolání Okresního státního zastupitelství v Semilech proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové jako odvolacího soudu pro mládež ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 12 Rodo 1/2013, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, soudu pro mládež, ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 12 Rodo 1/2013, a rozsudek Okresního soudu v Semilech, soudu pro mládež, ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 9 Rod 5/2012, se zrušují a Okresnímu soudu v Semilech, soudu pro mládež, se věc v r a c í k dalšímu rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní státní zastupitelství v Semilech podalo dne 7. 9. 2012 Okresnímu soudu v Semilech, soudu pro mládež (dále jen „okresní soud“) návrh na uložení opatření podle §90 odst. 1 z. s. m. dítěti mladšímu patnácti let „tulipánovi“, (dále též „nezletilý“), pro čin jinak trestný pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku. Důvodem podání návrhu na uložení dohledu probačního úředníka podle §93 odst. 1 písm. e) z. s. m., bylo, že usnesením (pravomocným dne 7. 8. 2012) Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie Libereckého kraje, Oddělení obecné kriminality Semily ze dne 18. 6. 2012, sp. zn. KRPL-66781-14/TČ-2012-181171, byla odložena trestní věc nezletilého podle §159a odst. 2 tr. ř. s odkazem na §11 odst. 1 písm. d) tr. ř. z důvodu nepřípustnosti trestního stíhání pro nedostatek věku nezletilého. Čin, jehož se měl nezletilý dopustit, spočíval v tom, že v S., na různých místech části K. v období od 1. 9. 2011 do 13. 7. 2012 opakovaně osahával na intimních místech, strkal prsty do vagíny a vykonal soulož s nezletilou …, ačkoliv znal její skutečný věk, tedy věděl, že ještě nedosáhla patnácti let, a dále, že v lednu 2012 se při jízdě vlakem z Ž. B. do S. na přesně nezjištěném místě trati líbal nejprve s nezletilou …, a přitom jí strkal jazyk do úst, a poté jí vsunul svou ruku do kalhotek a strkal jí prsty do vagíny, ačkoliv znal její skutečný věk a věděl, že nedosáhla patnácti let.
Okresní soud v Semilech o tomto návrhu rozhodl rozsudkem ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 9 Rod 5/2012, tak, že v bodě 1. návrh na stanovení dohledu probačního úředníka nad nezletilým zamítl a v bodech 2. – 4. rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako odvolací soud pro mládež rozsudkem ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 12 Rodo 1/2013, z podnětu odvolání okresní státní zástupkyně v Semilech v bodě 1. usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podalo Okresní státní zastupitelství v Semilech dovolání zaměřené proti výroku pod bodem 1. z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), neboť podle něj tím, že byl podaný návrh zamítnut, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tuto vadu shledal dovolatel v tom, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s názorem vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1072/2010, podle kterého v řízení ve věcech dětí mladších patnácti let soud pro mládež zamítne návrh státního zástupce na uložení opatření dítěti mladšímu patnácti let jen tehdy, pokud shledá, že se nestal čin, pro který byl návrh na uložení opatření podán, nebo nebylo prokázáno, že se tohoto činu dopustilo dítě mladší patnácti let, vůči němuž návrh směřoval, anebo čin spáchaný dítětem mladším patnácti let nenaplňuje, vyjma věku pachatele, zákonné znaky trestného činu. Dovolatel má za to, že odvolací soud svým rozhodnutím v této věci citované usnesení Nejvyššího soudu nerespektoval, což je okolnost, která uvedený dovolací důvod naplňuje. Poukázal rovněž na to, že se dosud neřešila věc, v níž by soud pro mládež o návrhu na uložení opatření dítěti mladšímu patnácti let věcně nerozhodl, ale jen z důvodu dlouhodobé nepřítomnosti nezletilého v České republice takový návrh zamítl. Z těchto důvodů má dovolání za přípustné a považuje za potřebné tuto otázku judikatorně vyřešit.
Státní zastupitelství zastává názor, že v případě, když dítě mladší patnácti let, na nějž byl podán návrh na uložení opatření, se nenachází na území České republiky, může soud pro mládež s ohledem na ustanovení §96 z. s. m. postupovat podle předpisů upravujících občanské soudní řízení a řízení přerušit podle §109 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatel sice shledal úvahu odvolacího soudu o tom, že pokud by se nezletilý do České republiky vrátil, jakékoli výchovné opatření by se s ohledem na dlouhou dobu od spáchání deliktu minulo účinkem, za logickou a odůvodněnou, však s tím, že absence řešení nastalé situace v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže si vynucuje užití občanského soudního řádu, který jako jediné možné řešení zná přerušení řízení.
Okresní státní zastupitelství v Semilech z těchto důvodů navrhlo, aby Nejvyšší soud jako dovolací soud pro mládež v napadeném rozsahu zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 12 Rodo 1/2013, i rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 9 Rod 5/2012, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu a v zákonné lhůtě (§236 odst. 1 a §240 odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že nezjistil podmínky pro vyloučení přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1, 2 o. s. ř. a shledal, že dovolání je v souladu s §237 o. s. ř. přípustné z důvodu, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že věc závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, přezkoumal podle §242 odst. 1 o. s. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém je jeho výrok napaden, a dospěl k následujícím závěrům:
Z obsahu připojeného spisu se podává, že Okresní státní zastupitelství v Semilech podalo návrh na uložení opatření dohledu probačního úředníka nezletilému „tulipánovi“ dne 7. 9. 2012. Okresní soud dne 12. 9. 2012 rozhodl o ustanovení opatrovníka a nařídil jednání na 26. 9. 2012, na které předvolal rodiče i nezletilého. Dne 17. 9. 2012 obdržel od M. ú. v S. zprávu, že se nezletilý s rodinou dne 12. 9. 2012 odstěhoval z trvalé adresy, z pohovoru s matkou nezletilého vyplynulo, že téhož dne odcestovávají natrvalo do A. Podle protokolu o jednání ze dne 26. 9. 2012 tento soud jednání odročil na neurčito za účelem zjištění pobytu nezletilého. Podle policejní zprávy ze dne 8. 10. 2012 (č. l. 11) byla uvedená informace ověřena. Při jednání dne 29. 10. 2012 okresní soud návrh státního zástupce na uložení opatření zamítl. Odvolací soud, který z podnětu odvolání státního zástupce podaného dne 14. 12. 2012 (č. l. 15) uvedenou věc obdržel dne 6. 2. 2013, rozhodl dne 10. 7. 2013 (č. l. 54) napadeným rozhodnutím způsobem, jak je výše popsán. Před vydáním uvedeného rozhodnutí však provedl vlastní šetření po pobytu rodiny nezletilého. Ze zprávy policie ze dne 4. 3. 2013 (č. l. 48) bylo potvrzeno, že se nejspíš stále zdržuje v A., a podle e-mailové korespondence s pracovníkem probační a mediační služby vyplynulo, že je známa adresa, na níž by se rodina v A. měla zdržovat a rovněž byla uvedena e-mailová adresa matky a otce nezletilého (č. l. 51), na níž soud zaslal vyrozumění o konání jednání, v jehož závěru napadený rozsudek vydal. Rovněž je třeba zmínit, že projednávané dovolání bylo podáno okresnímu soudu dne 11. 9. 2013. Věc s dovoláním byla Nejvyššímu soudu předložena dne 26. 2. 2014.
Podle odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí odvolací soud v něm vysvětlil, z jakých důvodů se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že projednání návrhu je neúčelné. Především zdůraznil, že poté, co sám ověřil, že nezletilý a jeho rodina jsou přestěhováni do A., neshledal možnost pro uložení opatření. Současně se neztotožnil ani s návrhem státního zastupitelství, aby bylo řízení podle §109 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přerušeno, neboť takový postup by byl v rozporu s účelem a smyslem zákona o soudnictví ve věcech mládeže podle §1 odst. 2 z. s. m. Má též za to, že ukládání jakéhokoli opatření je v daném případě s ohledem na dobu, která uplynula od spáchání činu, bez efektu, a to i v případě, že by se nezletilý po letech vrátil do České republiky.
K takto zjištěným skutečnostem Nejvyšší soud předesílá, že otázka, za jakých okolností lze návrh státního zástupce na uložení opatření podle hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže zamítnout, již byla vymezena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1072/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 25, roč. 2011, tak, že v řízení ve věcech dětí mladších patnácti let soud pro mládež zamítne návrh státního zástupce na uložení opatření podle §93 odst. 11 z. s. m., jen pokud shledá, že se nestal čin, pro nějž byl takový návrh podán, nebo nebylo prokázáno, že se tohoto činu dopustilo dítě mladší patnácti let, vůči němuž návrh směřoval, anebo čin spáchaný dítětem mladším patnácti let nenaplňuje zákonné znaky trestného činu. Přitom postačí, není-li splněna toliko některá z těchto podmínek.
Z uvedeného je zřejmé, že zásadně nepřichází do úvahy zamítnutí návrhu státního zástupce na uložení opatření nezletilému jen proto, že se nezletilý zřejmě po delší dobu nezdržuje v místě bydliště a vycestoval s rodinou do ciziny, tedy proto, že se soudu jeví, že by uložení opatření bylo neúčelné. Takový závěr nelze považovat za správný jednak proto, že neodpovídá uvedené judikatuře, ale zejména proto, že je předčasný a nepředcházelo mu soudem pro mládež nezbytné zjištění, zda nezletilý spáchal čin jinak trestný, zda takový čin vykazuje všechny formální znaky určitého trestného činu, a zda nejde o případ „ultima ratio“, což jsou základní skutečnosti, které musí soud pro mládež poté, co mu je návrh na uložení opatření předložen, sám posoudit a najisto stanovit, a teprve podle závěru, jaký sám ohledně těchto otázek učiní, může volit další postup (srov. přim rozhodnutí č. 10/2009 Sb. rozh. tr.).
Jak se podává z obsahu obou napadených rozhodnutí, soudy nižších stupňů se uvedenými otázkami nezabývaly, neboť jakékoliv závěry nebo úvahy o tom, zda nezletilý spáchal čin, ohledně nějž byl návrh na uložení opatření podán, zda tento čin naplňuje znaky trestného činu a lze dojít k závěru, že se jedná o čin jinak trestný ve smyslu §2 odst. 2 písm. a) z. s. m., vůbec neposuzovaly. Je tak zřejmé, že oba soudy nižších stupňů vyslovený právní názor nerespektovaly, protože zamítnutí návrhu na uložení opatření vystavěly toliko na své vlastní úvaze, že řízení je neúčelné.
Požadavek na to, aby soud sám zjistil, že jde o čin jinak trestný, nezbytně plyne z toho, že teprve řízení před soudem pro mládež na základě návrhu podaného podle §90 z. s. m. má povahu řízení, jímž se končí řízení vedené orgány veřejné moci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 4379/2012), kdežto předprocesní postup vedený policejním orgánem podle §158 tr. ř. tuto povahu nemá. Jeho těžiště spočívá v tom, že policejní orgán na základě vlastních poznatků, trestních oznámení i podnětů jiných osob a orgánů, na jejichž podkladě lze dojít k závěru o podezření ze spáchání trestného činu, je povinen učinit všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a směřující ke zjištění jeho pachatele (§158 odst. 1 tr. ř.). V této fázi řízení konaného policejním orgánem jsou prostředky, jimiž policejní orgán disponuje (§158 odst. 3 tr. ř.), omezené, a jejich úkolem je shromáždit podklad proto, aby buď bylo zahájeno trestní stíhání (§160 tr. ř., o něž však v případě dítěte mladšího patnácti let se nemůže jednat), anebo bylo postupováno podle §159a nebo §159b tr. ř. Jde o předprocesní stádium, v němž se zpravidla neprovádí procesní dokazování, ale jde o přípravnou fázi objasňovací činnosti, na níž podle výsledku buď navazuje, nebo nenavazuje trestní stíhání ve smyslu §160 a násl. tr. ř. Jestliže policejní orgán na základě tohoto postupu zjistí, že čin spáchala osoba mladší než patnáct let, tedy osoba trestně neodpovědná z důvodu nedostatku věku [srov. §11 odst. 1 písm. d) tr. ř.], postupuje dále již jen tak, že neprodleně podle §159a odst. 2 tr. ř. věc odloží (může tak učinit i státní zástupce). Poté, co je toto řízení uvedeným postupem ukončeno, navazuje řízení podle hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže, a to obvykle na základě návrhu podaném státním zástupcem. Pokud by tak státní zástupce neučinil, mohl by tak soud postupovat i bez něj (srov. §90 z. s. m.).
Z procesního hlediska teprve až v řízení před soudem pro mládež na základě podaného návrhu podle §90 z. s. m. se vede řízení o činu jinak trestném, v němž jsou plně zaručena všechna práva takové trestně neodpovědné osoby jako osoby, jíž se toto řízení přímo dotýká (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 1069/2013, a ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. I. ÚS 273/2014). Proto je na tomto soudu, aby v řízení, jejž sám provede, zjistil, zda okolnosti vyplývající z návrhu na uložení opatření vycházející jsou správné a důvodné, a proto je sám musí nejprve objasnit a zjistit.
Soud pro mládež se nemůže této své povinnosti (viz rozhodnutí č. 10/2009 Sb. rozh. tr.) zbavit ani tehdy, má-li za to, že jde o řízení, které je neúčelné např. proto, že se nezletilý dlouhodobě zdržuje v cizině. I v takovém případě způsob rozhodnutí soudu pro mládež je závislý na tom, že uvedené okolnosti objasní a podle toho, jaký závěr učiní, teprve o podaném návrhu rozhodne.
Nejvyšší soud v projednávané věci zjistil, že soudy uvedené zásady nerespektovaly a nedostály svým shora popsaným povinnostem, a proto obě napadená rozhodnutí, která pro uvedené vady nemohla obstát, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu rozhodnutí.
Na soudu prvního stupně, jemuž se věc vrací, nejprve bude, aby zjistil, zda nezletilý spáchal čin jinak trestný, zda takový čin vykazuje nejen všechny ostatní formální znaky trestného činu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, a to i z hlediska společenské škodlivosti ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Též bude nutné zkoumat, zda nezletilý s ohledem na svůj věk a mentální sociální vyzrálost byl schopen pochopit protiprávnost tohoto činu. Jestliže po zhodnocení všech okolností soud dospěje k závěru, že čin nevykazuje dostatečnou společenskou škodlivost, s níž zákon jinak spojuje trestní odpovědnost za takový čin (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku), pak ho nebude možné pokládat za čin jinak trestný ve smyslu §89 odst. 2 z. s. m., a jen v tomto případě bude přicházet v úvahu zamítnutí návrhu na uložení opatření (rozhodnutí č. 25/2011 Sb. rozh. tr.).
Jestliže však soud shledá, že jde o čin jinak trestný podle §187 odst. 1 tr. zákoníku (nebo i jiný), pak nebudou dány podmínky pro zamítnutí návrhu, ale bude nutné po pečlivém uvážení všech v aktuální době zjištěných skutečností volit postup podle §93 z. s. m. Za situace, že by se nezměnily ohledně pobytu nezletilého nyní existující okolnosti, bude možné uvažovat o neúčelnosti uložení opatření, pakliže nezletilý bude i nadále mimo dosah orgánů veřejné moci, a nebude vhodné ukládat některé z opatření podle §93 z. s. m. Tehdy soud podle §93 odst. 10 z. s. m. zřejmě upustí od uložení opatření. Je totiž nutné vycházet z širšího významu a smyslu tohoto ustanovení, a to s přihlédnutím i k obecným pravidlům upravujícím smysl a význam řízení podle hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 44/2009 Sb. rozh. tr.). Tak bude možné postupovat mimo jiné i proto, že od spáchání činu jinak trestného, pro nějž se toto řízení vede, uplynula natolik dlouhá doba, že toto dítě již přesáhlo hranici patnácti let. Zejména tomu bude, pokud se nezletilý bude blížit zletilosti a uložení opatření by se míjelo s účelem opatření vymezeným ustanovením §93 odst. 8 z. s. m., podle něhož při ukládání opatření je soud pro mládež povinen dbát na výchovné působení na dítě a sledovat i preventivní účinek opatření, což se může v krajních a výjimečných případech promítnout i do závěru o tom, že se výchovné opatření neuloží.
Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že na podkladě spisového materiálu zjistil průtahy, které svědčí o velkém časovém odstupu od okamžiku, kdy nezletilý čin spáchal do doby, než věc byla pravomocně skončena a poté s dovoláním předložena. Zejména odvolací soud věc rozhodl pět měsíců poté, co mu byla předložena, a velký časový odstup nastal i mezi podaným dovoláním a jeho předložením Nejvyššímu soudu. V důsledku i těchto prodlev v řízení nelze již v současné době dostatečně účinně naplnit smysl a účel uložení opatření podle §93 odst. 8 z. s. m., neboť od podání návrhu na uložení opatření v září 2012 uplynula doba jednoho a půl roku a nezletilému, narozenému dne …, jenž se činu dopustil jako třináctiletý, nyní bylo patnáct let.
K požadavkům uvedeným dovolatelem Nejvyšší soud zmiňuje, že na základě všech shora vymezených úvah je správný názor soudů o nevhodnosti použití postupu podle §109 o. s. ř. o přerušení řízení (srov. stranu 2 rozsudku soudu prvního stupně). Zákon o soudnictví ve věch mládeže sice umožňuje podle §96 z. s. m. postupovat podle předpisů upravujících občanské soudní řízení, ale až tehdy, když nestanoví jinak. Proto je povinností soudu pro mládeže postupovat podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže, a teprve až poté, jde-li o oblast, kterou neupravuje, volit postup podle občanského soudního řádu. Podle Nejvyššího soudu je však i použití procesních postupů podle občanského soudního řádu zásadně limitováno účelem a smyslem zákona o soudnictví ve věch mládeže podle §1 odst. 2 z. s. m. Uvedená úvaha koresponduje i s ustanovením §93 odst. 11 z. s. m., jež vymezuje rozhodnutí, jaká může soud pro mládež podle hlavy třetí tohoto zákona učinit (o uložení opatření se rozhoduje rozsudkem, kdežto o zamítnutí návrhu státního zástupce, rozhodnutí o zastavení řízení, o upuštění od uložení opatření, o změně uloženého opatření a o zrušení uloženého opatření se rozhoduje usnesením). I když se toto ustanovení zásadně týká formy rozhodnutí, vymezuje zde současně i způsoby rozhodnutí, jež soud pro mládež činí. Patrné tak je, že zde není uvedena možnost rozhodnout přerušením řízení ve smyslu §109 o. s. ř., a proto lze takový procesní postup považovat i z tohoto formálního důvodu za vyloučený.
Podle §109 odst. 2 písm. a) o. s. ř., pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže se účastník nemůže řízení účastnit pro překážku trvalejší povahy nebo proto, že je neznámého pobytu. Podle §111 odst. 1, 2 o. s. ř., jestliže je řízení přerušeno, nekonají se jednání a neběží lhůty podle o. s. ř., jestliže se v řízení pokračuje, počínají lhůty běžet znovu, soud činí všechna potřebná opatření, aby byly odstraněny překážky, jež způsobily přerušení, nebo pro které přerušení trvá. Jakmile odpadne překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno, pokračuje soud v řízení i bez návrhu.
Tento procesní postup, jak je zřejmé, je časově neomezen a závisí tak na objektivních okolnostech, kdy se bude po odpadnutí překážky znovu pokračovat, neboť i pokud je soud v takovém případě povinen volit všechna vhodná opatření k tomu, aby v řízení mohlo být co možná nejdříve pokračováno, je volba těchto prostředků závislá na povaze překážky, která byla důvodem přerušení řízení.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že přerušení řízení, je svou povahou a významem v řízení o uložení opatření podle §89 a násl. z. s. m. podle hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže zcela nevhodné, ne-li vyloučené. Jeho použití by bylo proti smyslu tohoto řízení, kde právě rychlost a včasnost volby a uložení vhodného opatření (resp. i upuštění od takového opatření) může splnit zákonem vymezené působení na dítě, jež spáchalo čin jinak trestný. Z jakýchkoliv důvodů vzniklé průtahy či jiné příčiny časového odstupu od momentu, kdy dítě takový čin spáchalo, do doby, než budou použity zákonem stanovené prostředky, jež mají být reakcí na takový čin, snižují předpokládaný účinek. Je-li časový odstup velmi dlouhý tj. v řádu několika let, může mít uložení opatření spíše opačný dopad, neboť již účinně nepřispěje k tomu, aby se dítě nadále protiprávního jednání zdrželo.
Ze všech výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl tak, jak je ve výroku rozsudku uvedeno. Všemi těmito okolnostmi a zásadami se bude muset soud zabývat při zvažování toho, jaký procesní postup zvolí. Ve všech případech bude však muset mít na zřeteli dobu, která uplynula od spáchání činu jinak trestného a všechny úvahy bude muset posuzovat tak, aby byl zachován smysl a účel zákona č. 218/2003 Sb.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. března 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová
*) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.