ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.295.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 295/2014-10
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Bláhy a soudkyň JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Milady Šámalové v právní věci dítěte mladšího patnácti let „tulipána“*) , vedené u Okresního soudu v Ostravě, soudu pro mládež, pod sp. zn. 44 Rod 17/2012, o dovolání opatrovníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě jako odvolacího soudu pro mládež ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 13 Rodo 4/2013, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní státní zastupitelství v Ostravě podalo dne 19. 4. 2012 Okresnímu soudu v Ostravě návrh na uložení opatření podle §90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a soudnictví ve věcech mládeže (dále jen „zák. č. 218/2003 Sb.“) dítěti mladšímu patnácti let „tulipán“ (dále také jen „nezletilý“) pro čin jinak trestný pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
„v neupřesněné době od 15. 1. 2012 do 7. 2. 2012 v O. na ul. J. , v bytě vykonal soulož s „kopretinou“*) ačkoliv si byl vědom skutečnosti, že nedovršila 15ti let věku“.
Okresní soud v Ostravě, soud pro mládež, usnesením ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 44 Rod 17/2012, rozhodl o návrhu okresního státního zástupce na uložení opatření podle §90 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. tak, že od jeho uložení upustil; současně rozhodl o nákladech řízení.
Proti citovanému rozhodnutí podal opatrovník nezletilého odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě, soud pro mládež, rozhodl usnesením ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 13 Rodo 4/2013, tak, že usnesení okresního soudu v napadené části potvrdil; současně i on rozhodl o nákladech řízení.
Shora jmenovaný opatrovník nezletilého (dále jen „opatrovník“ nebo „dovolatel“) podal proti tomuto usnesení dovolání. Učinil tak z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a o. s. ř. a jeho přípustnost spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena.
Nesprávné právní hodnocení takové otázky hmotného práva dovolatel spatřoval v tom, že oba soudy nižších stupňů posoudily jednání nezletilého jako čin jinak trestný pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoliv svá skutková zjištění omezily toliko na konstatování, že poškozené bylo v době soulože méně než patnáct roků, což nezletilý věděl (sám to ani nepopíral), ale již se nezabývaly ani tím, že sám nezletilý je zároveň poškozeným, a ani hodnocením znaku skutkové podstaty tohoto činu jinak trestného – zneužitím poškozené.
Dovolatel v podrobnostech dále uvedl, že skutková podstata uvedeného činu jinak trestného slouží k ochraně před zneužitím nezletilých osobami staršími a zkušenějšími, a že okolnost zneužití vlastností a znalostí o poškozené není obligatorním znakem této skutkové podstaty. Protože nezletilý je sám osobou, která nemá dostatečné znalosti a zkušenosti, nemohl se dopustit jednání, které by bylo k tíži nezletilé poškozené. Vzhledem k tomu, že sám nezletilý je zároveň pachatelem i poškozeným, nemohlo dojít ke spáchání činu jinak trestného.
Opatrovník rovněž vyjádřil nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu, že soulož s osobou mladší patnácti let je zakázána, neboť toto z právní úpravy nevyplývá. Ustanovením §187 odst. 1 tr. zákoníku prý není primárně postihována samotná soulož s osobou mladší patnácti let, nýbrž zneužití bezbrannosti osoby mladší patnácti let prostřednictvím soulože. Přitom prý platí právní domněnka bezbrannosti osoby mladší patnácti let a tím i domněnka jejího zneužití, je-li pachatelem osoba starší patnácti let. Je-li naopak pachatelem osoba mladší patnácti let, pak tato domněnka platit nemůže, jelikož sám pachatel by byl takovou domněnkou chráněn, neboť on sám je považován za osobu bezbrannou a nezkušenou. Jiná situace by ovšem mohla nastat, pokud by byla prokázána zásadní rozdílnost vyspělosti mezi oběma nezletilými, a zásadní rozdílnost jimi nabytých znalostí a vlastností, neboť pak by bylo možno usuzovat na naplnění zákonného znaku zneužití bezbrannosti; nic takového však zjištěno a prokázáno nebylo.
V závěru svého podání dovolatel jednak zopakoval svou dřívější argumentaci, že pro absenci znaku zneužití bezbrannosti poškozené se nezletilý nemohl dopustil shora uvedeného činu jinak trestného, a jednak dále dodal, že rozhodnutím soudů byla také porušena zásada subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §243d písm. b) o. s. ř. změnil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že návrh na uložení opatření jako nedůvodný zamítne.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř., §96 zák. č. 218/2003 Sb.) ve věcech dětí mladších patnácti let v řízení o dovolání postupuje podle předpisů upravujících občanské soudní řízení, nestanoví-li zákon o soudnictví ve věcech mládeže jinak (§96 zák. č. 218/2003 Sb.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuální podobě) se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu a v zákonné lhůtě (§236 odst. 1 a §240 odst. 1 o. s. ř.), zkoumal, zda opatrovník dítěte mladšího patnácti let je podle §91 odst. 1, 2 zák. č. 218/2003 Sb. oprávněn za dítě mladší patnácti podat dovolání, neboť podle §240 odst. 1 o. s. ř. dovolání může podat jen účastník. Podle §91 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. patří mezi účastníky řízení podle hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže nezletilé dítě. V řízení podle hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže právní pomoc dítěte mladšího patnácti let zajišťuje opatrovník dítěte, jímž je advokát, jehož podle §91 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb. ustanoví soud pro mládež. Tato speciální úprava navazuje na poslední větu §29 odst. 1 o. s. ř., která takovou úpravu podle zvláštního předpisu předpokládá (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 190).
Protože zákon o soudnictví ve věcech mládeže kromě podmínek, za nichž dojde k ustanovení opatrovníka podle jeho §91 odst. 2, nevymezuje speciálně ani jeho postavení či konkrétní oprávnění, je nutné vycházet v souladu s jeho §96 z právní úpravy občanského soudního řízení, zejména z §31 odst. 1, 2 o. s. ř., podle něhož ustanovený opatrovník nebo jiný zástupce má stejné postavení jako zástupce na základě plné moci. Byl-li opatrovníkem nebo jiným zástupcem ustanoven advokát, má stejné postavení jako advokát, jemuž účastník udělil plnou moc. Lze tak uzavřít, že i opatrovník podle §91 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb. jako zástupce nezletilého má právo podat za tohoto nezletilého jako účastníka řízení podle §91 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. dovolání (srov. §240 odst. 1, §22, §32 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že opatrovníkem nezletilého může být podle §91 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb. jen advokát, jímž dovolatel v projednávané věci je, byly splněny pro podání dovolání i podmínky uvedené v §241 odst. 1, 2 písm. a) o. s. ř., neboť jde o fyzickou osobu, která má právnické vzdělání a mohla dovolání podat sama bez zastoupení advokátem nebo notářem (tato problematika byla shodně vyřešena již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1426/2013).
Po vyřešení shora uvedené otázky Nejvyšší soud dále zkoumal, zda podané dovolání je přípustné. Dospěl přitom k závěru, že přípustné není, a to z následujících důvodů.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z uvedené zákonné citace je zřejmé, že přípustnost dovolání již není (s účinností ode dne 1. 1. 2013) budována na kriteriu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí. Jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva:
1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
3) je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
4) která má být dovolacím soudem (jako dříve vyřešená právní otázka) posouzena jinak, pak je dovolání (s výjimkami podle §238 o. s. ř.) přípustné bez dalšího (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Argument, podle kterého napadené rozhodnutí řeší právní otázku, „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. Žádost dovolatele, podle níž „vyřešení otázky hmotného práva má být Nejvyšším soudem posouzeno jinak“, významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky „která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena“, musí být z dovolání patrno, kterou otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 55/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,a ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 43/2013, a další).
Z tohoto pohledu by bylo možno uzavřít, že vymezeným zákonným požadavkům opatrovník nezletilého z ryze formálního hlediska dostál. Z jeho podání je totiž zřejmé, že dovolání podal proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí , přičemž je opřel o důvod uvedený výše pod bodem 2), když tvrdil, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena . Takovou otázku spatřoval konkrétně v tom, že oba soudy nižších stupňů hodnotily (podle jeho názoru nesprávně) jednání nezletilého jako čin jinak trestný pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, když v podrobnostech namítal jednak to, že citovaným ustanovením není primárně postihována samotná soulož s osobou mladší patnácti let, nýbrž zneužití bezbrannosti osoby mladší patnácti let prostřednictvím soulože, a jednak to, že jednání nezletilého nebylo společensky škodlivé, neboť k souloži došlo mezi dvěma nezletilými, takže nelze hovořit o tom, že by jeden z nich zneužil nabytých vědomostí nebo znalostí na úkor druhého.
Takovému tvrzení, byť podloženému další argumentací, však Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.
Podle právní věty I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 8 Tdo 185/2006 (publikované pod č. 3/2007 Sb. rozh. trest.) „Soud pro mládež může upustit od uložení opatření podle §93 odst. 7 (v aktuálním znění §93 odst. 10) zák. č. 218/2003 Sb. jen za podmínky, má-li shromážděny dostatečné podklady svědčící o tom, za jakých podmínek a s jakým účinkem na dítě byl čin dítěte mladšího patnácti let státním zástupcem nebo před soudem projednán, a z opatřených podkladů lze učinit spolehlivý závěr, že tímto projednáním bylo dosaženo účelu zákona i bez uložení opatření“ .
V posuzované věci byly tyto zákonné předpoklady již v řízení před soudem prvního stupně splněny, neboť soud shromáždil dostatečné podklady svědčící o tom, za jakých podmínek a s jakým účinkem na dítě byl čin dítěte mladšího patnácti let projednán, a z opatřených podkladů mohl učinit spolehlivý závěr, že tímto projednáním bylo dosaženo účelu zákona i bez uložení opatření.
Pokud jde o první dovolatelem formulovanou námitku ( že citovaným ustanovením není primárně postihována samotná soulož s osobou mladší patnácti let, nýbrž zneužití bezbrannosti osoby mladší patnácti let prostřednictvím soulože ), pak Nejvyšší soud poukazuje na své usnesení ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 8 Tdo 514/2008 (publikované pod č. 10/2009 Sb. rozh. trest.), v němž byla řešena takřka identická problematika po stránce skutkové i právní [čin jinak trestný, jehož se dopustila čtrnáctiletá nezletilá souloží se čtrnáctiletým poškozeným, byl právně kvalifikován obdobně jako v projednávané věci – jako pohlavní zneužívání podle §242 odst. 1 tehdy platného a účinného zákona (č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „tr. zák“.“)].
Podle právní věty I. tohoto judikaturního rozhodnutí „Základním předpokladem pro uložení některého z opatření uvedených v ustanovení §93 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. dítěti mladšímu patnácti let je zjištění, že spáchalo čin jinak trestný, jehož trestnost je v konkrétním případě vyloučena jen s ohledem na nedostatek věku pachatele. Takový čin musí vykazovat nejen všechny ostatní formální znaky určitého trestného činu, ale též potřebný stupeň nebezpečnosti pro společnost. Jestliže čin dítěte mladšího patnácti let po zhodnocení všech okolností významných z hledisek uvedených v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. nevykazuje vyšší než malý stupeň společenské nebezpečnosti, a tedy nedosahuje ani úrovně, s níž zákon spojuje trestní odpovědnost mladistvých za provinění (§6 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb.), pak jeho čin nelze pokládat za čin jinak trestný ve smyslu §89 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb., a proto je vyloučeno, aby bylo dítěti mladšímu patnácti let uloženo jakékoli opatření uvedené v ustanovení §93 zák. č. 218/2003 Sb.“ .
V uvedené věci sice Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, jimiž byla nezletilé uložena ochranná výchova, to však nikoliv proto, že by měl pochybnosti o tom, že nezletilá spáchala čin jinak trestný, ale především (resp. pouze) proto, že nepovažoval za potřebné a nezbytné ukládat nezletilé ochrannou výchovu. Obdobně je tomu i v posuzované věci, v níž není žádných pochyb, že nezletilý spáchal čin jinak trestný. Pokud se opatrovník nezletilého výše popsanou argumentací snažil něco takového dovodit, tak činil způsobem, který je nutno označit za nepřípadnou a naprosto nepřijatelnou konstrukci.
Trestného činu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije .
Objektem tohoto trestného činu je mravní a tělesný vývoj dětí . Jde o důslednou ochranu všech osob mladších patnácti let před jakýmikoli útoky na jejich pohlavní nedotknutelnost.
Po objektivní stránce se rozlišují dva případy:
a) vykonání soulože a
b) pohlavní zneužití provedené jiným způsobem .
Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin. Úmysl (srov. §15 tr. zákoníku) se musí vztahovat i k tomu, že předmětem útoku je osoba mladší patnácti let; tu ovšem postačí úmysl eventuální [srov. §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku].
Jakkoli lze souhlasit s dovolatelem, že skutková podstata uvedeného trestného činu chrání mravní a tělesný vývoj dětí mladších patnácti let, zároveň mu nelze přisvědčit v jeho tvrzení, že se jí nemůže dopustit samotné dítě mladší patnácti let. Skutečnost, že se jedná o pachatele nezletilého, však svůj význam má, a to zejména při posuzování okolností rozhodných pro závěr, zda je nutné ukládat mu opatření, a pokud ano, jaký druh opatření má být zvolen. Právě okolnostmi, za kterých se nezletilý činu jinak trestného dopustil, včetně jeho chování v průběhu soudního řízení i k jeho dosavadnímu životu, se soudy obou stupňů zabývaly, a proto také výsledkem rozhodování soudu prvního stupně bylo upuštění od uložení jakéhokoliv opatření.
Dovolateli již vůbec nelze přisvědčit v argumentaci, že ustanovením §187 odst. 1 tr. zákoníku není primárně postihována samotná soulož s osobou mladší patnácti let, nýbrž zneužití bezbrannosti osoby mladší patnácti let prostřednictvím soulože. Z výše uvedené zákonné citace je zcela zjevné, že zákon postihuje toho, kdo vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let , aniž vyžaduje, aby (současně) došlo ke zneužití bezbrannosti takové osoby. Pokud se dovolatel k takové argumentaci uchýlil, pak zřejmě proto, že si zákonný znak zneužití bezbrannosti obsažený v jiných ustanoveních trestního zákoníku (např. v §185 odst. 1 alinea druhá u trestného činu znásilnění, nebo v §186 odst. 1 alinea druhá u trestného činu sexuálního nátlaku) dal omylem do souvislosti s posuzovaným činem jinak trestným. Takovou evidentně chybnou argumentací však shora uvedený důvod přípustnosti dovolání nemohl založit.
Nejinak tomu bylo i s druhou dovolatelovou námitkou, že jednání nezletilého nebylo společensky škodlivé, neboť k souloži došlo mezi dvěma nezletilými , z čehož dovozoval, že „nebyly dány podmínky trestní represe“. Ponechá-li Nejvyšší soud stranou, že také tato námitka je přinejmenším nepřesná, neboť v řízení podle HLAVY III zák. č. 218/2003 Sb. nikdy nemůže jít o otázku trestní represe, lze (v podstatě jen pro úplnost) dodat, že také touto otázkou se dovolací soud ve své judikatuře (v obecné rovině a za účinnosti předchozího trestního zákona) zabýval a shledal, že „základním předpokladem pro uložení některého z opatření uvedených v ustanovení §93 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. dítěti mladšímu patnácti let je zjištění, že spáchalo čin jinak trestný, jehož trestnost je v konkrétním případě vyloučena jen s ohledem na nedostatek věku pachatele. Takový čin musí vykazovat nejen všechny ostatní formální znaky určitého trestného činu, ale též potřebný stupeň nebezpečnosti pro společnost. Jestliže čin dítěte mladšího patnácti let po zhodnocení všech okolností významných z hledisek uvedených v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. nevykazuje vyšší než malý stupeň společenské nebezpečnosti, a tedy nedosahuje ani úrovně, s níž zákon spojuje trestní odpovědnost mladistvých za provinění (§6 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb.), pak jeho čin nelze pokládat za čin jinak trestný ve smyslu §89 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb., a proto je vyloučeno, aby bylo dítěti mladšímu patnácti let uloženo jakékoli opatření uvedené v ustanovení §93 zák. č. 218/2003 Sb.“ (srov. již shora citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 8 Tdo 514/2008, publikované pod č. 10/2009 Sb. rozh. trest.).
Lze tak učinit závěr, že v dané věci dovolatel shora uvedeným požadavkům na přípustnost dovolání nedostál, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, na němž závisí vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Nejvyšší soud proto jím podané dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243b věty první, §151 odst. 1 věty první o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O náhradě ve smyslu §95 odst. 3 zák. č. 218/2003 Sb. nebylo rozhodováno; pro takové rozhodnutí chybí zákonný podklad, poněvadž nebylo uloženo žádné z opatření uvedených v §93 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
*) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.