ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.327.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 327/2014-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež projednal v neveřejném zasedání konaném dne 9. dubna 2014 dovolání obviněného mladistvého „tulipána“*) , proti usnesení Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. 13 Tmo 53/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 37 Tm 2/2013, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. 13 Tmo 53/2013, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze, soudu pro mládež, přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ, soudu pro mládež, ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 37 Tm 2/2013, byl obviněný mladistvý (dále jen „mladistvý“) „tulipán“ uznán vinným proviněním znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, §6 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže (dále jen „zákon č. 218/2003 Sb.“). Za to byl podle §185 odst. 2 tr. zákoníku, §32 a §31 odst. 1, zákona č. 218/2003 Sb. odsouzen k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 tr. zákoníku, §33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se mladistvý provinění znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku dopustil tím, že dne 29. 7. 2012 kolem 17:45 hod. v domě v ulici T., M., okr. P., společným jednáním s nezletilým, vylákal pod záminkou vrácení klíčů a mobilního telefonu poškozenou mladistvou, do bytu K. v … patře uvedeného domu, zde ji uchopil oběma rukama kolem jejího těla a odtáhl do pokoje své sestry, kde ji povalil na postel, a přes její vážně míněné prosby a fyzický odpor, který po celou dobu projevovala především kopáním, křikem a pláčem, jí společně s nezl. svlékl kalhoty a spodní kalhotky, následně ji zalehl a držel její ruce, zatímco nezl. proti vůli poškozené násilím odtáhl od sebe její nohy a opakovaně vsouval prsty do její pochvy po dobu několika minut, než jejich jednání přerušil příchod J. K.
Označený rozsudek napadl mladistvý odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 12. 11. 2013 podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti usnesení odvolacího soudu podal mladistvý prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, přičemž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Mladistvý měl za to, že nejméně od 1. 11. 2013 proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. S poukazem na úředně ověřené písemné prohlášení poškozené ze dne 2. 10. 2013, doručené odvolacímu soudu dne 1. 11. 2013, jež obsahuje sdělení, že v měsících srpnu a září 2013 se poškozená s mladistvým natolik fyzicky a jinak sblížili, že poškozená nadále nesouhlasí s jeho trestním stíháním, neboť jej považuje za osobu blízkou, mladistvý namítl, že v posuzované trestní věci byla jeho jednáním poškozena jeho přítelkyně, resp. družka. Jelikož poměr druh-družka zakládá důvod odepření výpovědi svědka podle ustanovení §100 odst. 2 tr. ř. a trestný čin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 tr. zákoníku náleží do taxativního výčtu trestných činů, pro něž lze trestní stíhání zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného, osoby, která je ve vztahu k obviněnému tou, jež by vůči němu měla jako svědek právo odepřít výpověď, bylo podle mladistvého jeho trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozené. Odepřela-li poškozená s tímto trestním stíháním souhlas, mělo být podle §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. jako nepřípustné zastaveno. Odvolací soud však zákonnou překážku trestního stíhání nerespektoval s argumentem, že vedli pouze milenecký vztah, jelikož pravděpodobně nesdíleli společnou domácnost a nesdružovali finanční prostředky ke společné úhradě potřeb, čímž také vyloučil existenci vztahu druh-družka. Podle dovolatele tak však učinil a písemné prohlášení poškozené zpochybnil, aniž si své dojmy způsobem předpokládaným trestním řádem ověřil, a to např. výslechem poškozené. Odvolací soud ve svých hodnotících úvahách přehlédl, že oba jmenovaní jsou mladiství, nejsou výdělečně činní, v současné době studují střední školu a připravují se na budoucí povolání, což ale neznamená, že trestní zákon vylučuje poškozenou mladistvou osobu ze zákonného oprávnění nesouhlasit s trestním stíháním (pro zákonem vyjmenované trestné činy) svého manžela, partnera či druha, ačkoliv i tento je mladistvý.
Mladistvý navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. 13 Tmo 53/2013, zrušil, jakož aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Krajskému soudu v Praze přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitku mladistvého považuje za neopodstatněnou. Poznamenal, že proti mladistvému bylo vedeno trestní stíhání pro provinění znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, přičemž z ustanovení §163 odst. 1 tr. ř. mimo jiné vyplývá, že trestní stíhání pro trestný čin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 tr. zákoníku proti tomu, kdo je nebo v době spáchání činu byl ve vztahu k poškozenému manželem, partnerem nebo druhem, lze zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Pokud by tedy mezi pachatelem a poškozenou osobou byl některý ze zmíněných vztahů, trestní stíhání samotné by bylo podmíněno souhlasem poškozené osoby, a pokud by tato souhlas nedala anebo by jej následně vzala zpět, bylo by třeba trestní stíhání zastavit s odkazem na §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. Úvaha mladistvého, že trestní stíhání jeho osoby je třeba zastavit s ohledem na to, že mezi ním a poškozenou vznikl někdy v srpnu až září 2013 blízký vztah obdobný poměru druh-družka a poškozená s jeho trestním stíháním nesouhlasí, by byla namístě, pokud by skutečně mezi ním a poškozenou některý z osobních vztahů naznačených výše (míněno manželství, partnerský svazek či družský poměr) existoval. Podle státního zástupce však žádný takový poměr mezi nimi není, což logicky zdůvodnil i odvolací soud na straně 6 svého usnesení. Státní zástupce poukázal na soudní praxi, z níž vyplývá, že družský poměr je poměrem natolik intenzivním, že se svou formou a povahou téměř blíží manželství. Předpokladem je mj. sdílení společné domácnosti a sdružování finančních prostředků ke společné úhradě potřeb. Ani okolnost, že spolu dvě osoby chodí a vedou příležitostný intimní život, není z pohledu vztahu druha a družky podstatná, pokud se nejedná o společný sexuální život v rámci sdílení společné domácnosti, sdružování finančních prostředků apod. Pouhý milenecký vztah tedy nelze povýšit na vztah, který by zakládal použitelnost §163 tr. ř. K tomu, aby mohl být vztah dvou osob posouzen jako družský poměr, musela by být vedle citové vazby obou osob dána i vazba další, zásadnější, spočívající rovněž v soužití ve smyslu ekonomickém, tj. rodinný život jak v oblasti duševní, tak v oblasti hmotné. Je zřejmé, a koneckonců je to zmíněno i v písemném dovolání na straně 4, že oba, jak mladistvý, tak i poškozená, nejsou výdělečně činní. Studují střední školu a připravují se na výkon budoucího povolání. Logicky proto nesdílí společnou domácnost a ani nemohou sdružovat finanční prostředky na úhradu svých potřeb. Nejde proto o žádný družský poměr, ale mladistvý a poškozená spolu pravděpodobně, zjednodušeně řečeno, chodí, a to zřejmě se vším, co je s tím spojeno. Takovýto vztah však podle mínění státního zástupce není tím, který má na mysli §163 tr. ř., neboť zákonná dikce §163 tr. ř. je jednoznačná a podmínky tohoto ustanovení trestního řádu nelze rozšiřovat jen proto, že pachatelem je mladistvá osoba. Státní zástupce tudíž uzavřel, že trestní stíhání mladistvého „tulipána“ není podmíněno souhlasem poškozené.
Pokud jde o výtku mladistvého, že odvolací soud měl poškozenou vyslechnout, měl-li pochybnosti o pravdivosti jejího vyjádření, státní zástupce podotkl, že soud důvodně a logicky existenci družského poměru nedovodil, přičemž tento jeho závěr koresponduje i s tím, co mladistvý uvedl na straně 4 dovolání. Sama poškozená navíc o existenci takového poměru ve svém prohlášení nehovořila; uvedla v něm jen to, že v srpnu a září 2013 se s mladistvým sblížili, mladistvý je pro ni osobou blízkou, tudíž nesouhlasí s jeho trestním stíháním. Pochybnosti o pravdivosti tvrzení poškozené jsou s ohledem na zjištěné skutečnosti nadto opodstatněné, neboť již v počátku trestního řízení otec mladistvého matce poškozené navrhoval, aby poškozená před orgány činnými v trestním řízení lhala a aby uvedla, že s mladistvým chodí, což vyplývá z obsahu trestního spisu. Obdobně lze poukázat na to, že ačkoli podle písemného prohlášení poškozené se tato s mladistvým obviněným v srpnu a září 2013 sblížila, při žádném z hlavních líčení v průběhu srpna a září 2013, ani při následné závěrečné řeči v září 2013, toto ze strany mladistvého nebylo namítnuto.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání mladistvého podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Mladistvý v mimořádném opravném prostředku odkázal na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Okolnosti, za kterých je trestní stíhání nepřípustné, v důsledku čehož je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jsou taxativně uvedeny v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. (potažmo jsou obsaženy také v ustanovení §11a tr. ř., což však není v posuzované věci významné). S poukazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze proto dovolání podat, bylo-li vedeno trestní stíhání, ač tomu bránila existence některého z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, jak jsou uvedeny v §11 odst. 1 tr. ř. písm. a) až j) tr. ř. Nepřípustnost trestního stíhání zmiňovaná mladistvým a obsažená v ustanovení §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. předpokládá, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět.
Mladistvý byl uznán vinným proviněním znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Podle §163 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání pro trestný čin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 tr. zákoníku proti tomu, kdo je nebo v době spáchání činu byl ve vztahu k poškozenému manželem, partnerem nebo druhem, lze zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. V této souvislosti nutno poznamenat, že trestný čin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 tr. zákoníku nenáleží, jak obviněný namítl, do taxativního výčtu trestných činů, pro něž lze trestní stíhání proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§100 odst. 2 tr. ř.), zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Trestní stíhání v případě trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 tr. zákoníku je podmíněno souhlasem poškozeného výlučně v postavení manžela, partnera či druha, nikoliv již v postavení dalších osob uvedených v ustanovení §100 odst. 2 tr. ř. Tato skutečnost však posuzovanou trestní věc nikterak neovlivňuje a nemá pro ni žádný význam, neboť mladistvý netvrdil, že by jeho vztah s poškozenou měl být označován jako vztah jiných osob v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní; mladistvý výslovně uvedl, že na jeho vztah s poškozenou má být nazíráno jako na vztah druha a družky. Z ustanovení §163 odst. 1 tr. ř. tedy mimo jiné vyplývá, že byl-li by mladistvý v době spáchání činu nebo v době, kdy se trestní stíhání vede, druhem poškozené, bylo by trestní stíhání podmíněno jejím souhlasem a pokud by jej nedala či následně jej vzala zpět, bylo by nezbytné trestní stíhání mladistvého zastavit z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. i) tr. ř.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání je proto významná především otázka, jestli mladistvý byl v průběhu tohoto trestního stíhání pro provinění znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku v době písemného prohlášení poškozené ve vztahu k ní druhem a dále zda lze na toto písemné prohlášení poškozené nahlížet jako na písemně odepřený souhlas poškozené s trestním stíháním mladistvého.
Z obsahu trestního spisu se podává (srov. č. listu 476 až 478), že poškozená adresovala Okresnímu soudu Praha-východ písemné podání nazvané jako „oznámení skutečnosti“. V tomto svém podání ze dne 2. 10. 2013 uvedla: „Vzhledem k tomu, že jsme s ml. „tulipánem“ v průběhu srpna a září 2013 sblížili, nesouhlasím s trestním stíháním ml. „tulipána“ ve věci znásilnění. Důvodem je skutečnost, že ml. „tulipán“ je nyní mně osoba blízká. Toto mé rozhodnutí je zcela svobodné“. Podání podepsala, přičemž její podpis je opatřen doložkou pro legalizaci (č. listu 477). Písemné prohlášení poškozené bylo spolu s přípisem advokáta JUDr. Ing. Františka Fíly, Ph.D., obhájce mladistvého, doručeno Krajskému soudu v Praze dne 1. 11. 2013, jelikož spisový materiál byl již předložen krajskému soudu s odvoláním mladistvého. Ve veřejném zasedání dne 12. 11. 2013, jehož předmětem bylo projednání odvolání mladistvého proti rozsudku nalézacího soudu, bylo zmíněné oznámení poškozené podle §213 odst. 1 tr. ř. čteno.
Odvolací soud odvolání mladistvého podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné, přičemž v odůvodnění svého usnesení mimo jiné podotkl, že vztah sblížení během dvou měsíců v srpnu a září 2013 nelze považovat za vztah předpokládaný v ustanovení §163 tr. ř., a to i kdyby se jednalo o vztah milenecký. Aby mohlo být ustanovení §163 tr. ř. použito, muselo by se jednat o kategorii rovnocennou alternativním pojmům manžela, druha či partnera, u nichž se vedle citové vazby obou osob předpokládá rovněž soužití ve smyslu ekonomickém, tj. rodinný život jak v oblasti duševní, tak v oblasti hmotné. Pokud tedy, jak uvedl odvolací soud, poškozená tvrdí, že se s mladistvým sblížili, o čemž v hlavním líčení, které onomu sblížení předcházelo, nepadla ani zmínka, kdy naopak mladistvý vysvětloval, jak je poškozená nevěrohodná a prezentoval průběh skutkového děje diametrálně odlišně, a to i v tváří v tvář poškozené při konfrontaci, a při veřejném zasedání o odvolání, na nějž ho poškozená ani nedoprovázela, k prohlášení poškozené ani necítil potřebu se vyjádřit či ho podpořit, lze podle odvolacího soudu důvodně pochybovat i o tom, zda ke sblížení poškozeného a mladistvého skutečně došlo (strana 6 napadeného usnesení).
Jakkoliv jsou východiska odvolacího soudu v obecné rovině správná, nelze jeho závěry, třebaže působí logicky, beze všech pochybností akceptovat, protože nemají spolehlivou oporu ve výsledcích provedeného dokazování.
U provinění znásilnění podle §185 odst. 1, 2 tr. zákoníku zákon připouští možnost odepřít souhlas k trestnímu stíhání proti tomu, kdo je nebo v době spáchání činu byl ve vztahu k poškozenému manželem, partnerem nebo druhem. V posuzovaném případě se pozornost soustřeďuje výlučně k poměru druha a družky. Pojem druh a družka není v právním předpise definován; jeho obsah proto vymezuje soudní praxe a odborná nauka. Podle nich je poměr druh a družka vztahem obdobným vztahu mezi manžely. Lze jej zpravidla charakterizovat sdílením společné domácnosti, sdružováním finančních prostředků ke společné úhradě potřeb, výchovou nezletilých dětí, společným sexuálním životem apod. (srov. např. Šámal, P. a kol.: Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 2118, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 6 Tdo 21/2011, nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 2264/13). Odvolací soud v podstatě vyloučil, že by mezi mladistvým a poškozenou existoval poměr druh a družka (a to i kdyby se jednalo o vztah milenecký), a měl pochybnosti i o „sblížení“, o němž hovořila poškozená v předmětném písemném prohlášení.
Mladistvý se závěry odvolacího soudu nesouhlasil. Měl za to, že závěru o vztahu druh a družka nemůže bránit okolnost, že on i poškozená jsou „mladistvé osoby“, nejsou tedy výdělečně činní a připravují se na budoucí povolání, v důsledku čehož nemohou sdílet společnou domácnost a sdružovat finanční prostředky ke společné úhradě svých potřeb. Tvrdil též, že nebylo jeho povinností předkládat vyjádření k předloženému prohlášení a za mimoběžnou označil i argumentaci odvolacího soudu ve vztahu k okolnosti, že jej poškozená nedoprovázela k veřejnému zasedání.
Námitky mladistvého týkající se absence jeho vyjádření k písemnému prohlášení poškozené či jeho podpory tohoto prohlášení, jakož i argumentace spojovaná s absencí poškozené ve veřejném zasedání jsou opodstatněné a úvahy odvolacího soudu nemají relevantní vazbu na kruciální problém existence vztahu druh a družka mezi mladistvým a poškozenou. Dovolací soud si je vědom jistých specifik vztahu studujících nezletilých osob, připravujících se na výkon budoucího povolání, u nichž lze zpravidla stěží předpokládat sdílení společné domácnosti a sdružování finančních prostředků ke společné úhradě potřeb. Třebaže výjimečně, lze připustit i za takových okolností družský vztah; ten však musí být založen na pevné a prokazatelně stabilní citové vazbě, předpokládající vysokou intenzitu pozitivního vzájemného osobního poměru, vzájemné blízkosti (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 2264/13), což dosud nebylo zjištěno stran posuzovaného vztahu mladistvého a poškozené.
K povaze vztahu mezi mladistvým a poškozenou z obsahu spisu vyplývá, že poškozená, slyšena v hlavním líčení dne 30. 7. 2013 jako svědkyně mimo jiné vypověděla, že mladistvého považovala za slušného kluka, viděli se skoro pořád, protože „brácha chodil s jeho sestrou“. Nikdy spolu nechodili, žádný fyzický kontakt tam neproběhl (č. listu 420). Obdobně také mladistvý „tulipán“ v tomto hlavním líčení uvedl, že se nikdy nelíbali, fyzický kontakt spolu neměli, přesto ale předeslal, že si myslel, že spolu chodí, na což usuzoval z toho, že párkrát seděli na dvoře, povídali si, jednou si tam s ním zahrála pinčes, párkrát u nich byla, když jeho sestra chodila s jejím bráchou (č. listu 417). O případné změně kvality vztahu s poškozenou se mladistvý nezmínil ani v následujících hlavních líčeních ve dnech 27. 8. 2013 a ani 17. 9. 2013. V daném kontextu není od věci zmínit také tu část z písemného odůvodnění odvolání mladistvého ze dne 10. 10. 2013, v níž uvedl, že „v době údajného spáchání trestné činnosti, jakož i v současné době jsem osobou pohlavně nedotčenou a nemám žádné sexuální, praktické zkušenosti. Zdůraznit je zde z mého pohledu také na místě, že v červnu a červenci 2012 jsem byl s poškozenou ve vztahu podobném druhu a družce, tedy že jsme spolu tzv. chodili. Tento více než přátelský stav s poškozenou jsem vnímal velmi intenzivně. Z tohoto úhlu pohledu nebyl dosud dán souhlas poškozené k mému trestnímu stíhání podle §163a tr. řádu“ (č. listu 470). Žádné jiné relevantní skutečnosti, zvláště pak týkající se povahy vztahu od srpna 2013, nebyly obsaženy v procesně akceptovatelné formě výpovědí mladistvého ani poškozené (písemná vyjádření mladistvého nelze pokládat za určující).
Jen na okraj je rovněž k zaznamenání, že v posuzované trestní věci nelze kromě výše zmíněných okolností svědčících spíše v neprospěch reálnosti družského vztahu mladistvého a poškozené přehlédnout rovněž fakt, že otec mladistvého navrhoval matce poškozené, aby poškozená pro účely zastavení trestního stíhání mladistvého orgánům činným v trestním řízení sdělila, že s mladistvým chodí - aby tedy učinila prohlášení nezakládající se na pravdě (srov. č. listu 31 ve spojení s č. listu 29-30).
Dovolací soud na podkladě výše uvedených skutečností a priori nezpochybňuje, že pravděpodobnost, že mladistvý, jemuž v době, kdy poškozená své oznámení adresované soudu sepsala, potažmo odvolacímu soudu doručila, bylo 16 let, a poškozená, které ve stejném období bylo 17 let, sdílí společnou domácnost a sdružují finanční prostředky ke společné úhradě potřeb, je velmi nízká, a to i vzhledem k tomu, že oba nejspíše studují, a tedy se připravují na své budoucí povolání. Přesto ale absenci jakékoliv verifikace těchto úsudků odvolacím soudem považuje za pochybení. Odvolací soud, který disponoval písemným oznámením poškozené, jehož obsahem bylo neurčité sdělení, že tato z důvodu blízkého vztahu s mladistvým nesouhlasí s jeho trestním stíháním, v úvahu (hypoteticky) přicházející a mladistvým akcentovaný družský vztah mezi oběma jmenovanými vyloučil s odůvodněním založeným na pouhých neověřených předpokladech a spekulacích. Neprokazoval skutečnou povahu vztahu mezi mladistvým a poškozenou, reálně nezjišťoval, zda mladistvý a poškozená sdílejí společnou domácnost, zda sdružují finanční prostředky, jak stabilní a pevná je jejich citová vazba, pakliže nějaká vůbec existuje. Dokazování výslechem poškozené přesto, že to státní zástupkyně při veřejném zasedání navrhovala (srov. č. listu 481), nedoplnil a k rozhodným okolnostem nevyslechl ani mladistvého. V dalším řízení proto bude na odvolacím soudu, aby vytknutý nedostatek zevrubným výslechem mladistvého i poškozené odstranil. Nelze vyloučit, že k řádnému zjištění skutkového stavu věci bude nezbytné provést i důkazy další, přičemž na soudu bude, aby tak učinil.
Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že nepřehlédl, že v době písemného prohlášení (2. 10. 2013) poškozená sice již byla starší 15 let, nedovršila však 18 let věku a neměla tudíž plnou způsobilost k právním úkonům. Podle praxe soudů a právní nauky je v takovém případě třeba se na souhlas s trestním stíháním ve smyslu §163 tr. ř. dotázat zákonného zástupce (srov. např. Šámal, P. a kol.: Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 2119, 2120). Odvolací soud se touto otázkou relevantně nezabýval a nadále není ani aktuální, neboť poškozená dnem 1. 4. 2014 nabyla plnou způsobilost k právním úkonům. Dovolací soud toliko poznamenává (abstraktně a pouze v obecné rovině), že existoval-li by mezi mladistvým a poškozenou poměr druha a družky, nebylo by smysluplné tázat se na souhlas s trestním stíháním zákonného zástupce poškozené (v opačném případě, pokud by se soud s prohlášením poškozené nespokojil, by bylo nezbytné poškozenou o formálně procesních podmínkách souhlasu s trestním stíháním poučit ve smyslu §46 tr. ř.). Z uvedeného také vyplývá, že takové písemné prohlášení poškozené, učiněné v době, kdy bylo trestní stíhání pro provinění podle §185 odst. 1, 2 tr. zákoníku vedeno, by bylo relevantní.
Nejvyšší soud z podnětu dovolání mladistvého „tulipána“ z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. 13 Tmo 53/2013. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Praze jako soudu pro mládež přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudu bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch mladistvého, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. dubna 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková
*) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.