ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.374.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 374/2014-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2014 o dovolání obviněného D. D., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 14 To 167/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 34/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 5. 2013, sp. zn. 3 T 34/2013, byl obviněný D. D. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za což byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené I. B., způsobenou škodu ve výši 977 000 Kč; podle §229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná poškozená se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dopustil tím, že v době od měsíce července roku 2010 do konce měsíce května roku 2011 v blíže neupřesněných dnech pod různými smyšlenými záminkami si od I. B. v místě jejího bydliště Č. n. v P. půjčoval různě vysoké finanční částky a tímto způsobem od ní pod nepravdivou záminkou podnikání v červenci roku 2010 vylákal finanční hotovost ve výši 100 000 Kč, v srpnu roku 2010 finanční hotovost ve výši 50 000 Kč, v říjnu roku 2010 finanční hotovost ve výši 130 000 Kč, v prosinci roku 2010 finanční hotovost ve výši 60 000 Kč na vyplacení zaměstnanců, v měsíci květnu roku 2011 finanční hotovost 30 000 Kč a 50 000 Kč na údajnou opravu jeho rodinného domu u P., později v bydlišti I. B. v ulici N. v P. poté, co se I. B. musela vystěhovat ze svého bytu na adrese Č. n. v P., který kvůli němu prodala, od ní pod nepravdivou záminkou velké zakázky v podnikání vylákal v měsíci květnu roku 2011 finanční hotovost 300 000 Kč a na údajnou opravu jeho domu u P., který měl být vytopen při záplavách, vylákal na I. B. finanční hotovost 200 000 Kč a v květnu roku 2011 vylákal na I. B. na blíže neurčené údajné výdaje v podnikání finanční hotovost 30 000 Kč a dále i částku 52 000 Kč za její prodané vozidlo a celkově jí tak způsobil škodu ve výši 1 002 000 Kč.
Označený rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o vině a trestu. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 14 To 167/2013, bylo uvedené odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, přičemž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Obviněný namítl, že trestný čin podvodu je úmyslným jednáním s cílem se na jiném obohatit tím, že je někdo uveden v omyl. Obviněný ve své výpovědi nepopíral, že od poškozené opakovaně obdržel finanční hotovost, ale nikoliv s úmyslem se na úkor poškozené obohatit, ale zcela v souladu s občanským zákoníkem si finanční hotovost půjčit a později ji ve splátkách i řádně vrátit. Toto svoje tvrzení pak doložil poškozenou vlastnoručně sepsanou smlouvou s úředně ověřenými podpisy. V této listině je uvedena částka 600 000 Kč s prohlášením poškozené, že je tato částka úplná a konečná. Kdyby měl obviněný skutečně v úmyslu se na poškozené dopustit trestného činu podvodu, listinu sepsanou poškozenou by vůbec nepodepisoval, na schůzku do Ch. n. C. by nejezdil a nejel by s poškozenou ani na pobočku České pošty nechat si ověřit podpisy na smlouvě, ve které dobrovolně podepsal dlužnou částku vůči poškozené. Poškozená ve své výpovědi potvrdila, že měla k dispozici občanský průkaz obviněného, a to hned na začátku jejich známosti. V občanském průkazu obviněný má a v té době samozřejmě i měl vyznačen stav „ženatý“ a dále i rodné číslo a místo svého bydliště. Tvrzení poškozené, že nevěděla, kde obviněný bydlí, je proto nevěrohodné, rovněž jako její tvrzení, že obviněný měl být rozvedený. Poškozená svoji domnělou škodu nebyla nikdy schopna přesně specifikovat, nebyla schopna věrohodně doložit, kdy, kde a kolik peněz obviněnému předala. Při průměrné rozumové schopnosti každého člověka by poškozená možná půjčila jednu nebo dvě částky bez písemného potvrzení, ale půjčování dalších částek, které si, jak poškozená uvádí, půjčovala i od peněžních ústavů, je velice nepravděpodobné. Svědek L. R. potvrdil, že nabízel k prodeji dům v obci P., ale žádnou zálohu od poškozené nevyžadoval, obviněného neidentifikoval a tvrzení poškozené, že měl obviněný sám se svědkem L. R. jednat ohledně prodeje domu a od prodeje domu odstoupit, prokázáno nebylo. Soud vycházel z výpovědí dcer poškozené a výpovědi přítele jedné z nich, přitom veškeré informace, které měla dcera poškozené, svědkyně M. B., pocházely od poškozené. Svědkyně M. B. navíc tvrdila, že obviněný prodal osobní automobil její matky, což, jak by mohl prokázat obviněným navrhovaný svědek, není pravda, neboť obviněný žádné vozidlo Punto patřící poškozené v autobazaru nikdy neprodával. Soudy ani policejní orgán se dále nezabývaly námitkou obviněného, že poškozená uložila na účty svých dcer v období od července 2010 finanční vklady. S poukazem na SMS zprávy od poškozené, jež má stále uloženy v mobilním telefonu, který našel až po vynesení rozsudku, obviněný namítá, že jelikož poškozená nevěděla, jak své dluhy řešit, a nechtěla je vymáhat civilněprávní cestou, zvolila cestu trestněprávní, pro ni finančně i jinak výhodnou. Obsahem SMS zprávy ze dne 17. 11. 2012, odeslané z telefonního čísla …, je sdělení poškozené, že potřebuje 600 000 Kč na dluhy, které jí obviněný slíbil platit, jakož i její požadavek, aby peníze obviněný poslal, že až poté se spolu budou bavit co dál; v SMS zprávě ze dne 3. 10. 2012, která byla rovněž odeslána z telefonního čísla …, pak poškozená uvádí, že se obviněný konečně dočkal, že mu teď znepříjemní život ona a že pokud by peníze posílal a plnil sliby, mohlo být všechno jinak.
Obviněný uzavřel, že se neztotožňuje s odvolacím soudem, který výpovědi poškozené a jejích dcer považoval za pravdivé a úplné, uvedl, že soud nerespektoval zásadu in dubio pro reo, poznamenal, že k jeho tíži přispělo zejména to, že je romské národnosti, a navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil, jakož aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby obviněného obžaloby zprostil a trestní stíhání jeho osoby zastavil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání poukázal na absenci jedné z esenciálních náležitostí obsahu dovolání (která však byla posléze na výzvu soudu prvního stupně obviněným doplněna) a uvedl, že petit dovolání je zmatečný a neurčitý, neboť zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby jsou dva svébytné procesní způsoby meritorního ukončení trestního řízení, jež jsou na sobě navzájem nezávislé a naopak se vylučují. Pokud jde o samotné námitky v dovolání obsažené, měl za to, že se jimi obviněnému nepodařilo naplnit žádný ze zákonných dovolacích důvodů, přičemž státní zástupce ve shodě s odůvodněním odvolacího soudu poznamenal, že tyto námitky jsou v zásadě pouze opakováním obhajoby obviněného, s níž se okresní soud náležitě vypořádal. Obviněný víceméně reprodukuje svůj názor na to, jak by měly být hodnoceny provedené důkazy, a to se zřetelným úsilím dospět ke zcela odlišným skutkovým zjištěním, která by nebylo možné podřadit pod ustanovení §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Námitka, že nebyla respektována zásada „in dubio pro reo“, směřuje proti zachování procesních pravidel, jež nejsou předmětem žádného z dovolacích důvodů. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Obviněný svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174-3175.): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, evidentně nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto jako nedůvodné poté, co odvolací soud meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že námitky obviněným uplatněné mají až na dále uvedenou výjimku charakter námitek skutkových, které nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. a ve vztahu k nimž tak neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Pokud jde o zásadu in dubio pro reo, na niž obviněný apeluje, tato vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a z §2 odst. 2 tr. ř., a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové rovněž není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady Nejvyšší soud v posuzované trestní věci neshledal. Skutková zjištění soudů o tom, že se obviněný jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině dopustil, v provedených důkazech oporu mají. Obviněný je usvědčován výpovědí poškozené I. B., přičemž poškozenou uváděné skutečnosti jsou podporovány výpověďmi jejích dcer M. B. (č. listu 97-102) a K. B. (č. listu 110-116), výpovědí přítele M. B. P. Č. (č. listu 104-108), výpovědí realitního makléře L. R. (č. listu 93-96), jakož i listinnými důkazy zejména na č. listu 48, 58, 59, 60, 61, 62, 63, 64, 72, 73, 74, 76, 77, 78, 79, 80, 127-129, 131-134, 143-146, 303-305, 306, 307-310. Zmíněné listinné důkazy dokládají, že si poškozená brala úvěry, že si ze svého účtu jednorázově vybírala vysoké finanční částky a že svůj byt prodala.
Námitka obviněného, že tvrzení poškozené o tom, že nevěděla, kde obviněný bydlí, a že je ženatý, je s ohledem na dispozici poškozené s občanským průkazem obviněného nevěrohodné, nemůže obstát. Na výpověď poškozené lze v kontextu s dalšími v řízení provedenými důkazy nahlížet jako na věrohodnou; skutečnost, že obviněný před poškozenou a její rodinou vystupoval jako rozvedený muž, navíc potvrzuje i výpověď svědka P. Č. (srov. č. listu 107). Co se týče výhrady obviněného k důkazu výpovědí svědka L. R., uvedený svědek sice přímo obviněného se zájemcem o nemovitost v obci P. neztotožnil, identifikace obviněného je však vzhledem k informacím svědka stran popisu zájemce ve spojení s časovými a dalšími souvislostmi zřejmá. Svědek L. R. uvedl, že s ním muž, ztotožněný jako obviněný, sám v jisté fázi jednání o koupi nemovitosti jednal, že tento muž pronesl, že o nemovitost mají – spolu s ženou, s níž absolvoval prohlídku nemovitosti – zájem. Svědek se s mužem tudíž domluvil na podpisu rezervační smlouvy a na zaplacení rezervační zálohy, k čemuž však posléze z důvodu nedostavení se muže na dohodnutou schůzku a následného nekontaktování svědka zmíněným mužem nedošlo (srov. č. listu 95). Tvrzení obviněného, že osobní automobil poškozené neprodal, je vyvráceno výpovědí samotné poškozené, podpořené výpověďmi svědkyň M. B. (srov. č. listu 101) a K. B. (č. listu 114) a výpovědí svědka P. Č. (srov. č. listu 108). Pokud obviněný namítá, že jím navrhovaný svědek by mohl dosvědčit, že v autobazaru žádné vozidlo Punto patřící poškozené nikdy neprodával, nutno poznamenat, že z obsahu trestního spisu se sice podává, že v písemném odvolání obviněného je uvedeno, že obviněný trvá na výslechu vedoucího autobazaru, v němž poškozená vozidlo prodala (srov. č. listu 460), podává se z něj však také, že ve veřejném zasedání, jehož předmětem bylo odvolání obviněného, obhajoba návrhy na doplnění dokazování nečinila (srov. č. listu 465). Ve stejném duchu nutno reagovat na argumentaci obviněného, že se soudy ani policejní orgán nezabývaly jeho námitkou, že poškozená uložila na účty svých dcer v období od července 2010 finanční vklady. Ačkoliv obviněný v odvolání poznamenal, že trvá na provedení důkazu prověřením stavu účtů dcer poškozené v období od července 2010 do data shodujícího se s datem vyhotovení jeho řádného opravného prostředku, ve veřejném zasedání obhajoba návrhy na doplnění dokazování nečinila; nečinila tak mimo jiné ani v rámci přípravného řízení (srov. č. listu 393 a 419), ani v průběhu hlavního líčení (srov. č. listu 443-447).
Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významnou otázka (posuzováno s notnou dávkou benevolence), zda jednání obviněného popsané ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně naplnilo skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, resp. zda obviněný, který sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil takovým činem značnou škodu, jednal úmyslně.
Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Po subjektivní stránce je vyžadován úmysl. Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§15 odst. 2 tr. zákoníku).
Obviněný namítl, že si od poškozené peníze pouze půjčoval a že jí je hodlal v řádných splátkách vrátit, což údajně dokládá poškozenou vlastnoručně sepsaná smlouva s úředně ověřenými podpisy. Zcela však opomněl skutková zjištění soudu, podle nichž ženatý, nemajetný a nezaměstnaný obviněný tvrdil poškozené, s níž se seznámil prostřednictvím internetové seznamky a v níž vzbudil dojem, že s ní plánuje společnou budoucnost, že je rozvedený, že pracuje ve stavebnictví a že potřebuje peníze na výdaje v podnikání, na vyplacení zaměstnanců či na opravu jeho rodinného domu u P. Obviněný poškozené již od prvopočátku lhal jak o svém rodinném stavu, tak o svém sociálním statusu, jakož i o své finanční situaci, a to vše s cílem přimět poškozenou, aby si myslela, že jsou životními partnery, aby mu zcela důvěřovala a na základě toho vyhověla jeho opakovaným požadavkům na poskytnutí finančních částek a tyto mu bez dalšího dávala. Obviněný, který s ohledem na to, že byl nemajetný, nezaměstnaný a ve špatné finanční situaci, věděl, že finanční částky v řádech statisíců stěží bude schopen poškozené ze svých sociálních dávek vrátit, uvedené částky přesto požadoval. Již v době, kdy peníze od poškozené přebíral, jednal v úmyslu je buď vůbec nevrátit, nebo je nevrátit v nějaké přiměřeně lhůtě, či jednal alespoň s vědomím, že je v dohledné době nebude moci vrátit a že tím uvádí poškozenou v omyl, aby se ke škodě jejího majetku obohatil (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 1967, sp. zn. 3 Tz 5/67, publikováno pod č. 54/1967 Sb. rozh. tr.). Okolnosti, za nichž byla sepsána obviněným namítaná smlouva o půjčce, poškozená dostatečně objasnila (srov. č. listu 444): tato smlouva měla sloužit jako pouhá „záruka“, že poškozená peníze, které obviněnému již poskytla, od něj dostane nazpět. Důvodem, proč obviněný poškozenou k sepsání smlouvy o půjčce instruoval, byl jeho záměr v poškozené vyvolat dojem, že své peníze dostane nazpět, tedy záměr poškozenou, jež obviněného o vrácení peněz opakovaně žádala, náležitě upokojit. Uvádí-li obviněný s poukazem na údajné SMS zprávy od poškozené, že tato si pro účely vymožení svého nároku zvolila pro ni snazší cestu, a to cestu trestněprávní, nikoliv civilněprávní, opomíjí skutečnost, že jednání, jehož se dopustil, vykazovalo znaky skutkové podstaty trestného činu: vůle poškozené tedy nehrála v případě trestního postihu obviněného žádnou roli.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že byl-li skutek obviněného oběma soudy nižších stupňů právně posouzen jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, nespočívají jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku ani jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důsledku vzájemné podmíněnosti dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. nemohl být naplněn ani dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Relevantně uplatněné dovolací námitky jsou zjevně neopodstatněné, a proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. března 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková