ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.388.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 388/2014-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. dubna 2014 o dovolání, které podal obviněný D. H. D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 5 To 339/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 25 T 61/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání, které podal obviněný D. H. D. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 25 T 61/2013, uznal shora jmenovaného obviněného (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným, že
„dne 23. 10. 2012, v blízkosti stanice metra V., po vzájemné předchozí domluvě, předal J. B., fiktivní potvrzení o výši příjmu s datem 22. 10. 2012, v němž se uvádí, že je J. B. od 28. 6. 2010 zaměstnán ve společnosti Planet FX, spol. s r. o., IČO:63669374, Žitná 47, Praha 1, jako grafik s průměrným čistým měsíčním příjmem za poslední tři měsíce ve výši 21.699,-- Kč, přestože si byl vědom toho, že J. B. v této společnosti nikdy nepracoval a uvedený příjem nepobíral, a že toto potvrzení bude sloužit jako podklad k uzavření smlouvy o úvěru na pobočce společnosti GE Money Bank, a. s., Strossmayerovo nám., Praha 7, za toto od J. B. obdržel předem smluvenou provizi ve výši 31.500,-- Kč z částky 207.000,-- Kč, když smlouvu o úvěru na částku ve výši 200.000,-- Kč uzavřel J. B. se společností GE Money Bank, a. s., IČO:25672720, Vyskočilova 1422/1a, 140 28 Praha 4, dne 23. 10. 2012, úvěr nejprve vyčerpal a dne 21. 11. 2012, tedy poté, co došlo usnesením policejního orgánu ze dne 8. 11. 2012, č. j. OKFK-4179-3/TČ-2012-251203-D, k zajištění finančních prostředků na bankovním účtu J. B., uhradil tento společnosti GE Money Bank, a. s., částku ve výši 200.906,-- Kč“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako pomoc k přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §211 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku.
Obviněný podal proti citovanému rozsudku odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 5 To 339/2013, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s takovým rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Ortmana, CSc., dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Dovolatel poté, co zrekapituloval obsah svého dřívějšího odvolání, v obecné rovině uvedl, že soud druhého stupně se s jeho námitkami dostatečně nevypořádal, své rozhodnutí řádně neodůvodnil a některé důkazy dokonce opominul.
Své stěžejní výhrady pak obviněný zaměřil k otázce akcesority účastenství, která prý nebyla soudem prvního stupně zodpovězena. Nebylo především objasněno, jakou roli v případu sehrál sám dovolatel a jaká byla jeho vina. Svědek J. B. totiž za své jednání odsouzen nebyl a namítaná možnost, že by jej (obviněného) usvědčoval z protiprávního jednání zcela vědomě ve svém vlastním zájmu, soudem akceptována nebyla. Nebylo ani řádně objasněno, z jakých důvodů bylo trestní stíhání jmenovaného svědka podmíněně zastaveno, a není ani možné, aby hlavní pachatel jako osoba, která měla majetkový prospěch z trestné činnosti, byla potrestána nižším trestem, než pomocník, který pouze svou činností napomohl dosažení cíle hlavnímu pachateli. V této souvislosti odkázal na judikát Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 1401/2006, podle něhož trestní odpovědnost účastníka je závislá na trestní odpovědnosti hlavního pachatele, protože účastník se na jednání pachatele účastní nepřímo, jednáním, jež samo o sobě nezakládá skutkovou podstatu žádného trestného činu. Oproti tomu odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil nepřípustné polemiky nad tím, že jednání účastníka může být někdy i více nebezpečné, než jednání pachatele, a své úvahy rozvedl směrem, který lze označit za politologickou úvahu.
Dovolatel dále vyslovil nesouhlas s rozsahem provedeného dokazování, zejména s tím, že soudy zamítly jeho návrhy na výslechy svědků Z. V. a M. D. Jejich závěr o nepotřebnosti výslechu těchto svědků považoval za předčasný, neboť soudy již předem předjímaly, že navržení svědci buď odmítnout vypovídat, nebo jejich svědectví bude nicotné, aniž svá tvrzení nějak blíže odůvodnily. Takový jejich postup považoval za zkrácení svého práva na obhajobu a za porušení zásad spravedlivého procesu. Jestliže jeho obhajoba nebyla žádnými důkazy prověřena, její možná účelovost nebo nepravdivost nemohla být vyvrácena. Zásadní nesouhlas vyjádřil rovněž s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, zejména pak výpovědi svědka J. B. Pozastavil se nad tím, že jej soudy označily za věrohodného, přestože neprovedly ani konfrontaci s ním (obviněným) a nedaly mu tak šanci obhájit svá tvrzení.
V závěru svého podání obviněný shrnul své dovolací výhrady citací vybraných principů trestního řízení, především zásady spravedlivého procesu a účelu trestního řízení, a zopakoval základní zásady obsažené v §2 odst. 5, 6 tr. ř. S ohledem na všechny uvedené námitky navrhl (aniž citoval příslušná zákonná ustanovení pro dovolací řízení), aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu se závaznými pokyny k dalšímu řízení.
Nejvyšší státní zástupce svého oprávnění ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. nevyužil, pouze prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a v zásadě splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Jak již bylo uvedeno, obviněný uplatnil dva dovolací důvody, z nichž je třeba z logiky věci zmínit ten, který je obsažen v ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Tento důvod dovolání je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z obsahu podání obviněného je zřejmé, že tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť tvrdil, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato alternativa by v dané věci mohla být naplněna pouze za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo hmotně právními vadami v citovaném důvodu dovolání předpokládanými.
Druhý z uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Pokud by Nejvyšší soud toto přezkoumával, dostával by se do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V tomto ohledu převážná část námitek obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, nemohla obstát. Formulovanými výhradami totiž napadal pouze rozsah dokazování provedeného před soudy obou stupňů (konkrétně když namítal, že dokazování nebylo dostatečné, že soudy bezdůvodně zamítly jeho návrhy na dokazování výslechem svědků Z. V. a M. D., nebo že neprovedly jeho konfrontaci se svědkem J. B.) a způsob hodnocení důkazů z jejich strany (konkrétně když namítal, že soudy nelogicky považovaly výpověď svědka J. B. za věrohodnou). Tím totiž primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Vzhledem k navazujícím námitkám dovolatele, jimiž zpochybňoval dodržení zásad spravedlivého procesu ze strany obou soudů nižších instancí, včetně práva na obhajobu, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.
Pravidla pro postup orgánů činných v trestním řízení v souladu se zásadou vyhledávací a zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností jsou obsažena mimo jiné v již citovaném ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Orgány činné v trestním řízení usilují o zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Znění zákona nutí orgány činné v trestním řízení zjišťovat potřebný skutkový stav jen v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, což vede ke správné koncentraci na otázky, které jsou pro rozhodnutí podstatné a zásadní povahy, aniž by orgány činné v trestním řízení byly rozptylovány pro dané rozhodnutí nepodstatnými skutečnostmi.
S ohledem na to, že tato zásada je kombinována se zásadou vyhledávací [tzn. že odpovědnost za zjištění skutkového stavu nesou orgány činné v trestním řízení a v konečném důsledku soud (srov. §2 odst. 5 poslední věta tr. ř.), byť zejména po novelizaci zákonem č. 265/2001 Sb. významnou roli při dokazování v řízení před soudem hrají strany], je důsledkem této modifikace i to, že meze dokazování si stanoví procesní orgán tak, aby jím zjištěný skutkový stav věci umožňoval bez pochybností rozhodnout. Jinak řečeno, pokud má být rozhodnuto o vině, musí shromážděné důkazy k takovému rozhodnutí postačovat.
Uvedeným zásadám oba soudy nižších stupňů dostály, neboť provedly důkazy, které považovaly z hlediska prokázání viny obviněného za stěžejní. Ty přitom tvoří ucelený a logicky navazující řetězec, který opodstatňuje závěr o tom, že obviněný se předmětného skutku dopustil. Pokud zamítly uvedené návrhy obviněného na doplnění dokazování, učinily tak v souladu se zákonem a na základě svého výsostného práva, které jim trestní řád přiznává. Trestní řád nikde nestanoví, které konkrétní důkazy je soud povinen v příslušné věci provést, proto vždy náleží jeho úvaze, zda navrhovaný důkaz provede, či již považuje důkazní situaci za dostatečně vyjasněnou, že je schopen meritorně rozhodnout bez důvodných pochybností.
Pokud by obviněný ve svém podání uplatnil pouze výše uvedené námitky, Nejvyšší soud by musel jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také výhradu relevantní (konkrétně když tvrdil, že soudy nižších stupňů nebyla zodpovězena otázka akcesority účastenství). Nejvyšší soud ovšem takovou námitku považoval za zjevně neopodstatněnou.
K tomu je zapotřebí (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že podle §24 odst. 1 tr. zákoníku je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu, kdo úmyslně a) spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor), b) vzbudil v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin (návodce), nebo c) umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník).
Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu (arg. „…kdo úmyslně …“), která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem jako pachatelství (§22 tr. zákoníku) nebo spolupachatelství (§23 tr. zákoníku). Pokud jde o typovou společenskou škodlivost (§12 odst. 2 tr. zákoníku), blíží se účastenství typové společenské škodlivosti pachatelství nebo spolupachatelství, přičemž v některých výjimečných případech (např. u organizátorství) může být i obdobné typové společenské škodlivosti, a proto jsou organizátorství, návod a pomoc prohlášeny za obecné formy trestného činu (§111 tr. zákoníku) a co do míry trestnosti jsou postaveny na roveň pachatelství, ač samy k provedení trestného činu nikdy nestačí.
Účastenství je v trestním zákoníku vybudováno na zásadě akcesority účastenství , což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Organizátorství, návod a pomoc se posuzují jako účastenství podle §24 tr. zákoníku, jen jestliže se pachatel hlavního trestného činu o něj alespoň pokusil (účastenství na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu).
Trestní odpovědnost a trestnost účastníka se posuzuje stejně jako trestní odpovědnost a trestnost pachatele, pokud trestní zákoník nestanoví z této zásady výjimky (§24 odst. 2 tr. zákoníku). Účastenství může totiž být v konkrétním případě stejně závažné jako pachatelství, když jeho povaha a závažnost (§39 odst. 1, 2 tr. zákoníku) může být ovlivněna i osobou pachatele, a zejména u organizátorství může být i závažnější s přihlédnutím k povaze a způsobu provedení organizování trestné činnosti, a proto se zásadně trestá podle stejné trestní sazby jako pachatelství. Je však možné, že bude posouzeno odchylně (např. při excesu pachatele nebo jestliže okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby není kryta zaviněním ve smyslu §17 tr. zákoníku).
Zánik trestní odpovědnosti hlavního pachatele pro účinnou lítost podle §3 tr. zákoníku, promlčení trestního stíhání ve smyslu §34 tr. zákoníku a dobrovolné upuštění od dokonání trestného činu podle §21 odst. 3 tr. zákoníku nevylučuje trestnost podle §24 tr. zákoníku, neboť obecné způsoby zániku trestnosti se vážou jen k určité osobě. Trestnosti účastníka není tedy na překážku, jsou-li na straně pachatele důvody beztrestnosti nebo nestíhatelnosti (srov. rozh. 58/1973 Sb. rozh. trest.).
Mezi jednáním účastníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele musí být příčinný vztah. Účastenství předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu.
Při aplikaci těchto východisek na posuzovaný případ je třeba připomenout, že podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se měl obviněný (stručně vyjádřeno) dopustit toho, že po vzájemné předchozí domluvě předal J. B. fiktivní potvrzení o výši příjmu ve společnosti Planet FX, přestože si byl vědom toho, že jmenovaný v této společnosti nikdy nepracoval a uvedený příjem nepobíral, a že toto potvrzení mu bude sloužit jako podklad k uzavření smlouvy o úvěru na pobočce společnosti GE Money Bank, a. s., za což od J. B. obdržel předem smluvenou provizi ve výši 31.500,-- Kč z částky 207.000,-- Kč, přičemž J.B. následně uzavřel smlouvu o úvěru, úvěr vyčerpal a poté, co došlo k zajištění finančních prostředků na jeho účtu prostřednictvím policie, uhradil poškozené bance vzniklou škodu. Z popsaných skutkových zjištění, jimiž byl Nejvyšší soud z důvodů již výše vyložených vázán, vyplývá, že obviněný postupoval ve společném záměru se svědkem J. B. získat od jmenované společnosti úvěr, na který by samotný svědek jakožto student bez stálého příjmu nemohl tzv. „dosáhnout“. Motivem obviněného bylo získat dohodnutou částku jako provizi z poskytnutého úvěru za to, že svědkovi pomůže s obstaráním některých podstatných náležitostí nutných pro to, aby mu byl úvěr schválen.
Z hlediska akcesority účastenství je pak podstatné, že J. B. (v posuzované věci jako svědek, ve „své“ trestní věci ovšem jako) hlavní pachatel o úvěr skutečně požádal, v bance při sjednávání úvěru předložil nepravé potvrzení o příjmu a výplatní pásky, přičemž úvěr mu byl následně schválen a vyplacen. Příčinná souvislost mezi jednáním obou jmenovaných je tedy zcela zřejmá a podložená provedeným dokazováním. Podle zjištění soudů se J. B. dopustil přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, na čemž nic nemění ani skutečnost, že jeho trestní stíhání bylo pravomocným usnesením státního zástupce ze dne 15. 4. 2013 podle §307 tr. ř. podmíněně zastaveno. Není-li trestnosti účastníka na překážku, jsou-li na straně pachatele důvody beztrestnosti nebo nestíhatelnosti (srov. shora) , tím spíše nemůže být na překážku jeho trestnosti pouhé podmíněné zastavení trestního stíhání hlavního pachatele.
Nezbývá než připomenout, že obviněný jakožto pomocník je trestně odpovědný podle stejné skutkové podstaty jako hlavní pachatel a v tomto smyslu není v rozporu se zákonem, že v důsledku obou pravomocných rozhodnutí na něho dopadla (alespoň v současné době) trestní represe větší měrou než na hlavního pachatele a byl mu (na rozdíl od něho) uložen podmíněný trest odnětí svobody.
Nejvyšší soud přisvědčil rovněž těm úvahám soudu druhého stupně (byť to není pro rozhodnutí o podaném dovolání významné), že dovolatel byl v posuzované věci minimálně pomocníkem, ačkoliv vzhledem ke skutkovým zjištěním soudů by bylo možné uvažovat zcela reálně o organizátorství nebo návodu. Naopak nemohl souhlasit s výhradami dovolatele, že trestná činnost účastníka nemůže být v žádném případě více společensky škodlivá než trestná činnost hlavního pachatele. O zjevném opaku svědčí skutková zjištění učiněná v této trestní věci, z nichž je evidentní, že trestná činnost obviněného vyžadovala mnohem důkladnější a sofistikovanější přípravu a promyšlenost spočívající nejprve v uveřejnění inzerátu s nabídkou pomoci při obstarání úvěru, posléze v získání náležitě naivního hlavního pachatele, který by na nabídku tohoto druhu „slyšel“ a byl ochoten vyplatit příslušnou provizi, a nakonec v přípravě a zajištění všech dokumentů potřebných k žádosti o úvěr.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud považoval právní kvalifikaci zvolenou oběma soudy nižších stupňů jako pomoci k přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) k §211 odst. 1 tr. zákoníku za správnou a zákonnou. Proto dovolání obviněného (posuzované jako celek) odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a