ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.466.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 466/2014-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. dubna 2014 k dovolání obviněných Ing. J. Č., a L. Č. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 9 To 429/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 26 T 107/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. Č. a L. Č. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 26 T 107/2013, uznal obviněné Ing. J. Č. a L. Č. [dál také jen „obviněn(ý)í“ nebo „dovolatel(é)“] vinnými, že
„dne 24. 1. 2013 v přesněji nezjištěném čase mezi 07:30 a 08:00 hod. na veřejném prostranství před Z. š. v ulici T. v B., okres K., obviněný L. Č. nejprve slovně vulgárními výrazy napadl poškozeného M. O., následně jej chtěl L. Č. udeřit rukou, ale M. O. se ráně vyhnul, poté jej J. Č. přidržel a L. Č. jej začal tlouct pěstmi do obličeje, hlavy a těla, potom M. O. oba povalili přes kapotu a blatník jeho osobního automobilu Renault Scénic, modré barvy, na zem, čímž M. O. způsobili kontuzi a exkoriaci lokte a nadloktí, které si vyžádalo ošetření v ortopedicko-úrazovém oddělení Oblastní nemocnice Kladno, a současně na uvedeném osobním automobilu způsobili M. O. škodu ve výši nejméně 1.500,-- Kč“.
Takto popsané jednání obou obviněných soud právně kvalifikoval jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, za což podle téhož ustanovení každému z nich uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podle 81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku u každého z nich podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců, a podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jim dále uložil povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradili způsobenou škodu. Konečně jim podle §228 odst. 1, §229 odst. 2 tr. ř. uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozenému M. O. škodu ve výši 1.500,-- Kč, přičemž se zbytkem nepřiznaného nároku odkázal tohoto poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podali oba obvinění odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 9 To 429/2013, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Oba obvinění se ani s takovým rozhodnutím nespokojili a podali proti němu prostřednictvím obhájce JUDr. Františka Kosíka dovolání, v nichž uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatelé (ve společném podání) nejprve vyjádřili rozhořčení nad tím, jak hluboce traumatizující pro ně obě napadená rozhodnutí jsou, neboť byli odsouzeni za jednání, ke kterému nikdy nedošlo a kterého se nedopustili, a proto jsou nuceni čelit velké nespravedlnosti. Nesouhlasili ani s tím, že soudy zamítly jejich návrhy na výslechy svědků, kteří by skutkový stav jistě zvrátili v jejich prospěch. Vzhledem k omezenému okruhu otázek, které lze v rámci dovolání řešit, však přistoupili na skutkovou verzi zjištěnou soudy, čemuž odpovídaly i jejich dále použité argumenty.
Podle názoru obou obviněných jejich jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku zejména proto, že vykazuje nanejvýš znaky přestupku proti občanskému soužití, příp. proti veřejnému pořádku. Oba soudy nižších stupňů na takové jejich námitky uplatněné již v průběhu trestního řízení nepřistoupily a skutečnosti, že mezi uvedeným trestným činem a přestupkem je velice tenká hranice, nevěnovaly potřebnou pozornost, ačkoliv vymezení skutkových podstat podle §358 tr. zákoníku a §49 odst. 1, resp. §47 odst. 1 přestupkového zákona je v podstatě totožné.
V této souvislosti dovolatelé poukázali na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž každé napadení občana, i když se jej pachatel dopustí na místě veřejnosti přístupném, nemusí vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví. Předmětem ochrany totiž nejsou individuální zájmy občanů, ale šířeji pojatý komplex vztahů, který se výraznějším způsobem dotýká veřejného pořádku jako hodnoty, která tyto individuální zájmy jednotlivců přesahuje. Pro trestný čin musí být navíc vždy charakteristický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Je nutné vždy zvážit i další okolnosti věci, zejména reakci pachatelů na výzvy jiných občanů nebo policistů, pohnutky, následek jednání, osoby a profil pachatelů, apod.
V další části dovolání obvinění poukazovali na jednotlivé skutečnosti, kterým se soudy nižších stupňů nevěnovaly. Pokud soudy zdůrazňovaly, že incident se odehrál před základní školou, při vyšetřování nebyla zjištěna jediná osoba, kterou by tento incident pohoršil, vyjma svědka T. P. (ten ovšem nezaznamenal žádné vulgarismy, ani údery do obličeje); nevyhodnotily ani reakci obviněných spočívající v tom, že jakmile na ně jiný kolemjdoucí muž „zařval“, ať toho nechají, svého jednání zanechali. Soudy sice podrobně nerozebraly jednotlivé formy výtržnictví, přehlédly však, že újmu na zdraví poškozeného neprokázal ani lékařský nález. Proto pokud soudy neprokázaly jednotlivé formy výtržnictví, nemohla být naplněna intenzita jednání spočívající v hrubé neslušnosti či výtržnosti.
Obvinění nesouhlasili ani s tím, jak soudy interpretovaly jejich pohnutku k napadení poškozeného, a uvedli, že stejně tak poškozený mohl mít pohnutku k tomu, aby vykonstruoval nepravdivé obvinění vůči nim. Navíc se nejednalo o napadení bezdůvodné, svévolné a plánované, ale o jednání vyprovokované předchozí slovní půtkou. V neposlední řadě zdůraznili, že doposud vedli řádný život, což mělo být rovněž zhodnoceno jako skutečnost, která snižuje škodlivost jejich jednání. Ze všech těchto důvodů měla být celá věc posouzena jen jako přestupek.
V závěru svých dovolání proto oba obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil obě napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který v prvé řadě uvedl, že značná část uplatněných námitek vymezenému důvodu dovolání vůbec neodpovídá.
Státní zástupce považoval za relevantní jen námitku dovolatelů, že jejich jednání kvalifikované jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, vzhledem ke své intenzitě a dalším okolnostem, nenaplňovalo znaky tohoto přečinu. Takové námitce však nepřiznal opodstatnění, neboť se nejednalo o prosté napadení poškozeného bez dalšího, které by nebylo jakkoli způsobilé narušit veřejný pořádek. K jednání totiž došlo v ranních hodinách v prostoru před školou a v době, kdy tam rodiče přiváděli své malé děti, při vlastním útoku pak obvinění využili své početní převahy a na poškozeného zaútočili koordinovaně. Nepřisvědčil ani tomu, že by uvedený incident nevzbudil žádný zájem přítomné veřejnosti; poukázal přitom na výpověď svědka T. P. a dalšího občana, který na místě slovně zasáhl. Šlo naopak o útok, který vyvolal pozornost, což rovněž nenasvědčuje tomu, že by šlo o bagatelní „strkanici“. Ostatně o intenzitě útoku vypovídá jak to, že byl veden pěstmi, tak i to, jaké jím byly způsobeny následky (došlo jednak k poranění poškozeného, jednak k majetkové škodě na jeho vozidle). Uvedené skutečnosti tak jednoznačně odůvodňují soudy použitou právní kvalifikaci jednání obviněných.
V podstatě všechny další námitky považoval státní zástupce za námitky skutkové, neboť obvinění jimi předkládali vlastní hodnocení provedených důkazů a dospívali k vlastním skutkovým zjištěním. Přitom skutková zjištění soudů, jsou v rozporu s tvrzením obviněných, že by jejich útok nebyl svévolný, neboť důvodem k jejich útoku vůči poškozenému byla jeho snaha domoci se právními prostředky svých soukromoprávních nároků vůči nim. Rovněž tato okolnost má vliv na posouzení závažnosti jednání obviněných, kteří svým útokem směřovali k zastrašení poškozeného, či k odvrácení jeho snahy, aby své soukromoprávní nároky dále uplatňoval. I to svědčí o tom, že jejich jednání bylo skutečně svévolné a do jisté míry zavrženíhodné.
Státní zástupce se neztotožnil s obviněnými ani v tvrzení, že soudy dostatečně nezhodnotily jejich dosavadní způsob života a bezúhonnost. Jde totiž o okolnost, kterou nelze hodnotit jako složku přisouzeného trestného činu. Trestní odpovědnost pro přečin výtržnictví totiž není nijak vázána na konkrétní či speciální subjekt, jejím předpokladem tak není předchozí postižení pachatele pro podobné jednání apod.
Z těchto důvodů státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání i jiné než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci jsou dovolání přípustná §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., že byla podána osobami oprávněnými §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Oba obvinění ve svých mimořádných opravných prostředcích uplatnili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů ze strany obou soudů nižších stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Podstatná část námitek, které obvinění ve svých mimořádných opravných prostředcích uplatnili a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřeli (takřka všechny námitky vztahující se k výroku o jejich vině), v tomto ohledu nemohla obstát. Formulovanými výhradami totiž napadali prakticky jen rozsah dokazování provedeného před nižšími soudy obou stupňů (nesouhlasili s tím, že soudy zamítly jejich návrhy na další dokazování) a způsob hodnocení důkazů z jejich strany (oponovali soudům, když hodnotily jednotlivé skutečnosti v jejich neprospěch, a argumentovali okolnostmi, z nichž pak dovozovali vlastní skutková zjištění, která byla v rozporu se zjištěním soudů). Tím primárně napadali správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhali jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovali údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byla uznána vinnou. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že tyto obviněnými vytýkané vady (v podrobnostech stačí odkázat na již zmíněnou argumentaci státního zástupce, s níž se Nejvyšší soud ztotožnil) měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že obvinění jimi neuplatnili žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Proto pokud by obvinění uplatnili pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jejich dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Dovolatelé však uplatnili také výhrady relevantní. Za jednu z nich je třeba považovat námitku, že jejich jednání popsané ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a za druhou námitku, že takové jednání mělo být kvalifikováno jako odpovídající přestupek.
Nejvyšší soud však shledal, že tyto relevantně uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném se dopustí hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí .
Citované ustanovení chrání klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Zpravidla jsou výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. (tzv. sekundární objekt trestného činu).
Jednání zde má dvě formy, a to hrubou neslušnost a výtržnost. Konkrétní jednání může naplňovat obě tyto formy, které se někdy překrývají. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (srov. rozh. č. 44/1990 Sb. rozh. trest.).
Hrubou neslušností je jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky. Ze slov hrubá neslušnost plyne, že musí jít o závažnější neslušnost příčící se pravidlům občanského soužití a zásadám občanské morálky. Hrubý charakter neslušnosti nelze dovozovat pouze z charakteru osobnosti pachatele a jeho pohnutky, ale je třeba zejména hodnotit vlastní projev pachatele, a to i ve vztahu k prostředí, kde k němu došlo.
Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (rozh. č. 44/1990 Sb. rozh. trest.). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.).
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku.
Těmto hlediskům posouzení jednání obviněných jako uvedeného přečinu dostálo. V průběhu dokazování bylo zjištěno, že k incidentu mezi obviněnými a poškozeným došlo na veřejném prostranství před Z. š. v B. uprostřed týdne (ve čtvrtek) v době mezi 07:30 do 08:00 hod. (tedy bezprostředně před zahájením vyučování, kdy je frekvence pohybu dětí a jejich rodičů největší), a to tím způsobem, že nejprve obviněný L. Č. vulgarismy napadl poškozeného M. O., přičemž následně chtěl poškozeného udeřit rukou, což se mu nepodařilo. Poté obviněný J. Č. poškozeného přidržel a obviněný L. Č. jej začal tlouct pěstmi do obličeje, hlavy a těla, načež jej oba obvinění povalili přes kapotu a blatník jeho osobního automobilu na zem. Jednalo se tedy o fyzické napadání poškozeného s předchozí slovní agresí, k čemuž došlo na místě veřejnosti přístupném a za okolností výše zmíněných. V tomto smyslu nelze přisvědčit námitkám dovolatelů, že jejich jednání nemohlo nikoho pohoršit, protože se nenašel jediný svědek (s výjimkou T. P.), který by o incidentu hovořil.
Soudy nižších stupňů zkoumaly také pohnutku obviněných a zjistily, že jí mohlo být podání návrhu poškozeným na zahájení insolvenčního řízení, který vnímali jako šikanu, příp. další neshody mezi poškozeným a jimi, jakožto jeho zaměstnavateli (v podrobnostech srov. stranu 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Obvinění sice násilným útokem nezpůsobili poškozenému závažnější poranění, přesto však (jak uvedl i svědek T. P.) poškozený byl po činu otřesený a nervózní, a podle lékařské zprávy utrpěl zranění, které si vyžádalo ošetření v ortopedicko – úrazovém oddělení Oblastní nemocnice Kladno (přitom ovšem způsobení újmy na zdraví poškozeného není zákonným znakem skutkové podstaty posuzovaného přečinu).
Již z tohoto pohledu lze uzavřít, že všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku byly provedeným dokazováním dostatečně prokázány a právní kvalifikace zvolená oběma soudy nižších stupňů je správná a zákonná.
Jestliže obvinění pochybovali o tom, zda jejich jednání bylo dostatečně škodlivé, aby se již mohlo jednat o trestný čin a nikoliv o pouhý přestupek, pak je namístě připomenout Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest., podle jehož prvních tří (v dané věci významných) právních vět:
I. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.
II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
Při posuzování dané trestní věci z výše uvedených hledisek je zřejmé, že jednáním obviněných došlo k závažnému zásahu do zájmů chráněných trestním zákoníkem, přičemž se jedná o celkem standardní jednání zaměřené proti veřejnému klidu a pořádku, které se svou závažností nikterak nevymyká skutkově obdobným trestným činům. Nelze proto považovat za přiléhavé tvrzení obviněných, že by šlo o případ hraniční, na který by bylo možné reagovat normami jiného (netrestního) právního odvětví. Jak již bylo výše uvedeno, k útoku (nejprve slovnímu a posléze i fyzickému), při němž obvinění využili své početní převahy a na poškozeného zaútočili koordinovaně, došlo v ranních hodinách v prostoru před základní školou a bezprostředně před zahájením vyučování. Posuzovaný incident proto nemohl nevzbudit zájem přítomné veřejnosti (srov. zjištění soudů z výpovědi svědka T. P.), takže nešlo o bagatelní „strkanici“, jak se dovolatelé snažili tvrdit. Shodně se státním zástupcem lze poukázat i na to, že o intenzitě útoku svědčí i způsob, jak byl veden (pěstmi) a způsobený následek (jak na zdraví poškozeného, tak na jeho vozidle).
Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (srov. §265i odst. 2 tr. ř.) podaná dovolání obou obviněných Ing. J. Č. a L. Č. odmítl jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a