ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.882.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 882/2013-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 11. 2014 o dovolání obviněných 1. JUDr. J. Z. , 2. Ing. J. V. , a 3. Ing. V. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 To 104/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 183/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných JUDr. J. Z., Ing. J. V. a Ing. V. P. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 31. 10. 2008, č. j. 6 T 183/2008 – 450, svým v pořadí prvním rozsudkem ve věci uznal obviněné JUDr. J. Z., Ing. J. V. a Ing. V. P. (dále převážně jen „obvinění“, příp. „dovolatelé“) vinnými, že
„v L., na nám. Č. ve dnech 2. 11. 2007 a 5. 12. 2007 v sídle společnosti PROF – konkursní správce v.o.s., IČ 254 36 783, která byla jmenována usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem z 30. 8. 2005, v právní moci 1. 9. 2005, č.j. 45 K 35/2005-109, správcem konkursní podstaty úpadce společnosti Rybenor s.r.o., IČ 25007262, se sídlem Mlékojedy 87, po předchozí domluvě jako statutární orgán společnosti PROF – konkursní správce v.o.s., požádali advokáta JUDr. V. D., který zastupoval úpadcova věřitele společnost Tonsberg Brygge AS, se sídlem 3112 Tonsberg, Traeleborgveinen 15, Norské Království, o poskytnutí částky 150.000,- Norských korun, resp. 500.000,- Kč, za dodatečné uznání pohledávky správcem konkursní podstaty společnosti Tonsberg Brygge AS za úpadcem ve výši 38.767.815,- Kč, kterou předtím v přezkumném jednání u Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 26. 5. 2006 správce konkursní podstaty zcela popřel, následně dne 12. 12. 2007 kolem 12,35 hodin obžalovaný JUDr. J. Z. převzal v Ú. n. L., R., v restauraci Š. od JUDr. V. D. částku 500.000,- Kč a předal mu ve dvojím vyhotovení listinu o dodatečném uznání pohledávky ve výši 38.767.815,- Kč podepsanou obžalovaným Ing. V. P. za správce konkursní podstaty společnost PROF – konkursní správce v.o.s.“.
Takto popsané jednání všech tří obviněných soud právně kvalifikoval jako trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. 2, 3 písm. a) tr. zák. a uložil jim za to podle §160 odst. 3 tr. zák. tyto tresty: obviněnému JUDr. J. Z. trest odnětí svobody v trvání tří let, obviněným Ing. J. V. a Ing.V. P. trest odnětí svobody každému v trvání třiceti měsíců. Podle §39a odst. 3 tr. zák. všechny obviněné zařadil pro výkon trestu do věznice s dozorem. Podle §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. každému z obviněných uložil i peněžitý trest ve výši 150.000,- Kč, přičemž pro případ, že by nebyl uložený trest ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle §54 odst. 3 tr. zák. každému z nich náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.
Proti citovanému rozsudku podali odvolání obvinění i státní zástupce okresního státního zastupitelství v Liberci. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci o nich rozhodl rozsudkem ze dne 25. 2. 2009, č. j. 31 To 617/2008 – 501, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o trestech ohledně všech tří obviněných, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že každému z obviněných uložil podle §160 odst. 3 tr. zák. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jejichž výkony každého z nich zařadil podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Podle §53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. každému z obviněných uložil rovněž peněžitý trest ve výměře 150.000,- Kč, přičemž pro případ, že by uložené tresty nebyly vykonány, stanovil podle §54 odst. 3 tr. zák. každému z nich náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Současně podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. každému z obviněných uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti insolvenčního správce jako fyzické osoby nebo v rámci činnosti veřejné obchodní společnosti nebo zahraniční společnosti na dobu tří let. Konečně vyslovil, že jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Obvinění se s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnili a prostřednictvím svých obhájců proti němu podali dovolání, která opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud o nich rozhodl usnesením ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 8 Tdo 708/2009, tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 31 To 617/2008, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 6 T 183/2008, současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud svým rozhodnutím nezpochybnil skutková zjištění, která učinily oba soudy nižších stupňů, přisvědčil však právním argumentům dovolatelů, když mimo jiné uvedl, že:
»Pouhým porovnáním skutkových podstat trestných činů přijímání úplatku podle §160 tr. zák. a pletich při řízení konkursním a vyrovnacím podle §256b odst. 3 tr. zák. je … zřejmé, že zatímco ustanovení §160 tr. zák. vymezuje značně široký okruh jednání souvisejících s obstaráváním věcí obecného zájmu, základní skutková podstata trestného činu pletich při řízení konkursním a vyrovnacím podle §256b odst. 3 tr. zák. vymezuje z tohoto širokého okruhu jednání úzký (specifický, resp. speciální) okruh jednání, která by při neexistenci ustanovení §256b odst. 3 tr. zák. bylo možno podřadit právě pod §160 tr. zák. Z těchto důvodů Nejvyšší soud nemohl bezezbytku přisvědčit státnímu zástupci v jeho názoru, že „…srovnáním obsahu tzv. skutkové věty se zákonnými znaky trestných činů podle §160 odst. 2 tr. zák. a §256b odst. 3 tr. zák. lze dospět k závěru, že jednání obviněných naplňovalo znaky obou skutkových podstat …“ . Je-li ustanovení §256b tr. zák. speciálním ustanovením k §160 tr. zák., pak takový vztah mezi nimi brání závěru o možnosti jejich spáchání v rámci jednočinného souběhu. Jinými slovy při souběhu speciální a obecné právní kvalifikace má jednak přednost prvně uvedená, jednak jednočinný souběh je vyloučen.
Uvedené závěry lze formulovat i tak, že v řízení konkursním a vyrovnacím (nyní v insolvenčním řízení) nejde o obstarávání věcí obecného zájmu, ale o uplatňování soukromoprávních nároků. Především z tohoto důvodu na jednání podle §256b tr. zák. nedopadají ustanovení §160 tr. zák. a §163 tr. zák. o trestných činech úplatkářství. Jednočinný souběh trestných činů podle §160 tr. zák. až §162 tr. zák. s trestným činem pletich při řízení konkursním a vyrovnacím podle §256b tr. zák. je vzhledem k tomu vyloučen. ,,To platí i ve vztahu ke správci konkursní podstaty, který sice vykonává svou činnost ve veřejném zájmu, ale dopadá na něj speciální ustanovení §256b odst. 3 tr. zák., jež bylo nutno do trestního zákona zavést právě proto, že správce konkursní podstaty není možno postihovat podle ustanovení §160 tr. zák. až §163 tr. zák. Správce konkursní podstaty totiž nelze považovat ani za veřejného činitele, protože nejde o voleného funkcionáře nebo jiného odpovědného pracovníka orgánu státní správy, samosprávy, soudu nebo jiného státního orgánu ani o příslušníka ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru (srov. §89 odst. 9 tr. zák.). Správci konkursní podstaty jsou sice ustanovováni soudem, který vede řízení o konkursu, a s tímto soudem spolupracují, ale v zásadě jde o soukromé osoby, které nejsou zaměstnanci soudu (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1571 a násl.).«
S tímto názorem se ztotožnilo trestní kolegium Nejvyššího soudu, které jej schválilo k publikaci (srov. č. 40/2010 Sb. rozh. trest.) s těmito právními větami:
I. Skutková podstata trestného činu pletich při řízení konkursním a vyrovnacím podle §256b odst. 3 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007) je ve vztahu speciality vůči trestnému činu přijímání úplatku podle §160 odst. 1, 2 tr. zák. Proto je jejich jednočinný souběh vyloučen a jednání správce konkursní podstaty, který si nechal slíbit úplatek za to, že dodatečně uzná již dříve popřenou pohledávku věřitele, lze posoudit pouze jako trestný čin pletich při řízení konkursním a vyrovnacím podle §256b odst. 3 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007).
II. Správce konkursní podstaty (resp. insolvenčního správce) není veřejným činitelem ve smyslu §89 odst. 9 tr. zák.
Po vrácení spisového materiálu Okresní soud v Liberci pokračoval v řízení, doplnil dokazování a svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 12. 5. 2011, č. j. 6 T 183/2008-653, uznal všechny tři obviněné vinnými naprosto stejně popsaným skutkem jako v původním rozsudku ze dne 31. 10. 2008 (srov. shora), který nově právně kvalifikoval jako trestný čin pletichy při řízení konkursním a vyrovnacím (ve výroku rozsudku je nepřesný termín „vyrovnávacím“) podle §256b odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., ve znění zákona č. 253/1997 Sb., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a každému z obviněných uložil podle §256b odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jejichž výkon je zařadil podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Podle §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. každému z obviněných uložil též peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by nebyl uložený trest ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil každému z nich náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložil každému z obviněných rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti insolvenčního správce jako fyzických osob nebo v rámci činnosti veřejné obchodní společnosti nebo zahraniční společnosti na dobu tří let.
Také proti tomuto rozsudku podali odvolání všichni obvinění i státní zástupce okresního státního zastupitelství v Liberci. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci o nich rozhodl usnesením ze dne 14. 9. 2011, č. j. 31 To 430/2011 – 706, svým v pořadí druhým rozhodnutím tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Podle odůvodnění tohoto usnesení tak učinil proto, že soud prvního stupně se neřídil právními názory Nejvyššího soudu. V novém řízení sice provedl další dokazování, skutkovými zjištěními se ale blíže nezabýval a uznal obviněné vinnými skutkem v původním znění. Uznal-li je ovšem vinnými dokonaným trestným činem pletich při řízení konkursním a vyrovnávacím podle §256b odst. 3 tr. zák., dostala se skutková a právní věta jeho rozsudku do příkrého rozporu. Z výrokové části rozsudku ani z jeho odůvodnění nelze s určitostí učinit ani závěr, zda jednáním obviněných byl naplněn další základní znak uvedeného trestného činu, tedy zda došlo ke škodě věřitelů. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou proto předčasné, popsaný skutek neodpovídá právnímu posouzení, dokazování je třeba dále doplnit a znovu se zabývat právní kvalifikací (to i z hlediska pokusu trestného činu pletich při řízení konkursním a vyrovnávacím podle §8 odst. 1, §256b odst. 3 tr. zák.).
Po opětovném vrácení spisového materiálu Okresní soud v Liberci pokračoval v řízení, dále doplnil dokazování (zejména obsáhlým znaleckým posudkem vypracovaným Ing. Miluší Urbanovou, soudní znalkyní z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady se specializací oceňování nehmotného investičního majetku) a svým v pořadí třetím rozsudkem ze dne 10. 1. 2013, č. j. 6 T 183/2008 – 769, znovu uznal obviněné vinnými stejným skutkem jako v původním rozsudku ze dne 31. 10. 2008 (opět srov. shora), který právně kvalifikoval jako trestný čin pletichy při řízení konkursním a vyrovnávacím podle §256b odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., ve znění zákona č. 253/1997 Sb., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a každému z obviněných uložil podle §256b odst. 3 tr. zák. za použití §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. peněžitý trest ve výši 150.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by nebyl uložený trest ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil každému z nich náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložil každému z obviněných také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti insolvenčního správce jako fyzických osob nebo v rámci činnosti veřejné obchodní společnosti nebo zahraniční společnosti na dobu tří let.
Rovněž proti tomuto rozsudku podali odvolání všichni obvinění i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci o nich rozhodl rozsudkem ze dne 15. 5. 2013, č. j. 31 To 104/2013 – 807 (v pořadí již třetím rozhodnutím ve věci), tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými výše popsaným skutkem (znovu srov. shora), za jehož poslední větu doplnil text: „která nebyla Krajskému soudu v Ústí nad Labem předána“ .
Takto upřesněné jednání obviněných odvolací soud právně kvalifikoval jako pokus trestného činu pletich při řízení konkursním a vyrovnacím (i ve výroku rozsudku tohoto je nepřesný termín „vyrovnávacím“) podle §8 odst. 1, §256b odst. 3 tr. zák. (zákona č. 140/1061 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009), a každému z obviněných uložil podle §256b odst. 3 tr. zák. za použití §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. peněžitý trest ve výši 150.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by nebyl uložený trest ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil každému z nich náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložil každému z obviněných také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti insolvenčního správce jako fyzických osob nebo v rámci činnosti veřejné obchodní společnosti nebo zahraniční společnosti na dobu tří let.
Obvinění se ani s tímto rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnili a prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Teryngela podali proti němu společné dovolání, v němž uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jsou přesvědčeni, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Dovolatelé připomněli, že jde již o třetí rozhodnutí téhož senátu ve věci, když prvé rozhodnutí soudu druhého stupně i jemu předcházející prvé rozhodnutí soudu prvého stupně Nejvyšší soud svým usnesením sp. zn. 8 Tdo 708/2009 (publikovaným pod č. 40/2010 Sb. rozh. trest.) zrušil. Okresní soud však právní názor Nejvyššího soudu nerespektoval. Poprvé vzpouru proti jasnému názoru Nejvyššího soudu, jak byla vyjádřena v rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 5. 2011, potlačil soud druhého stupně, když zrušil v pořadí druhý rozsudek soudu prvého stupně a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí. I přes jasná stanoviska nadřízených soudů stál soud prvého stupně na svém a třetím rozsudkem v pořadí (ze dne 10. 1. 2013) uznal obviněné vinnými trestným činem pletichy při řízení konkursním a vyrovnacím podle §256b odst. 3 tr. zák., a to ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Proti tomuto rozsudku soudu prvého stupně podali obvinění odvolání, v němž namítali, že ustanovení §256b odst. 3 tr. zák. vyžaduje, aby přijetí neoprávněného prospěchu nebo jeho příslibu bylo ke škodě věřitelů. Přijetí prospěchu nebo jiného příslibu se tudíž musí projevit negativně na rozsahu uspokojení pohledávek věřitelů v řízení o konkursu nebo vyrovnání, anebo na jiném škodlivém dopadu vůči nim (např. v podobě oddálení uspokojení věřitelů). Přitom již soud druhého stupně ve svém zrušovacím usnesení ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 31 To 430/2011, uložil soudu prvého stupně zjistit, jak by se uznání pohledávky mohlo projevit v návrhu konečné zprávy v konkursním řízení, kdyby ke zpětvzetí nedošlo. Protože došlo k zpětvzetí uznání pohledávky (tj. následek se nedostavil), mohlo jít o pokus trestného činu.
Přesto soud prvého stupně, který přibral znalce, z jehož znaleckého posudku jasně vyplynulo, že ke škodě dojít nemohlo, konstruoval jakousi „jinou škodu“. Snaha soudu prvého stupně nějak odůvodnit své tvrzení, že rozhodně bylo jednání obviněných ke škodě věřitelů, vedla podle dovolatelů k falšování údajů z literatury [zde zmínili Komentář k trestnímu zákonu na str. 2059 autorů Šámal, P. a kol. C. H. Beck Praha: 2010, kde je uvedeno, že přijetí takového prospěchu nebo jeho příslibu se musí projevit negativně na možnosti či rozsahu uspokojení pohledávek věřitelů anebo na jiném škodlivém dopadu vůči nim (např. v podobě oddálení uspokojení věřitelů)]. Ze zásady „ad maiorem a minus“ vyvodili, že pokud nemohlo dojít vůbec ani zčásti k uspokojení věřitelů, neboť žádný z nich nebyl uspokojen vůbec pro nedostatek majetku, pak nemohlo dojít ani k oddálení tohoto uspokojení. Další úvahy soudu na dané téma se minuly s provedenými důkazy („nelze vyloučit, že by se mohl objevit později další majetek“), popř. se znaky skutkové podstaty („náklady celého řízení stouply, a to i věřitelům za podstatou“). K tomu nebyl proveden žádný důkaz a navíc nejde o znak, který by byl obsažen v posuzované skutkové podstatě.
Dovolatelé zdůraznili, že soud sice může vyslovit názor na případnou nemorální povahu jednání obviněných, ale pokud nejsou dány znaky skutkové podstaty a není důvod k postoupení, musí je obžaloby zprostit. V tomto směru se soudce nemůže stavět nad zákon a rozhodovat podle své libovůle.
Obvinění dále vyslovili, že hmotná škoda, tedy úbytek na majetku věřitelů, nemohla vzniknout prostě proto, že v podstatě nebylo dost majetku. Nemohla vzniknout ani škoda jiná, neboť ke zpoždění uspokojení věřitelů rovněž dojít nemohlo. Pokud krajský soud uvedl, že uznáním pohledávky mohlo dojít k tomu, že věřitel T. „by měl významný vliv ve schůzi věřitelů, případné volbě věřitelského výboru a potažmo na hlasování ve výboru“, položili (obvinění) otázku, jaká škoda tím mohla vzniknout ostatním věřitelům, když žádné hlasování věřitelského výboru nemohlo změnit ten fakt, že žádný z věřitelů ničeho nedostane. Dále odvolacímu soudu vytknuli, že si neujasnil podstatu vývojových stádií trestného činu a nepřípadně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tdo 634/2006, kdy přehlédl, že podvod je trestným činem výsledečným, k jeho dokonání musí nastat pachatelem zamýšlený následek, totiž musí vzniknout škoda. Trestný čin podle §256b odst. 3 tr. zák. takový následek naopak nevyžaduje, když spočívá v tom, že pachatel přijme nebo si dá slíbit ke škodě věřitelů majetkový nebo jiný prospěch, který mu nepřísluší.
Trestný čin podle §256b odst. 3 tr. zák. je speciálním případem úplatkářství, je tzv. předčasně dokonaným deliktem, již příprava (slib úplatku) je povýšena na dokonaný trestný čin, a proto nepřichází v úvahu ani pokus trestného činu. Tento trestný čin je dokonán již okamžikem, kdy si dá insolvenční správce úplatek slíbit, k fyzickému převzetí úplatku ani ke škodě následně dojít nemusí. Postačí, že úplatek k takové škodě směřoval. Podle dovolatelů je tedy zřejmé, že odvolací soud aplikoval příslušnou skutkovou podstatu v rozporu s jejím zněním, logickým, systematickým i soudním výkladem, neboť pokud by škoda vůbec mohla vzniknout, byl by čin dokonán. V tomto směru je tedy část jinak zmatené argumentace soudu prvního stupně správná.
V závěru svého podání dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 To 104/2013, zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 6 T 183/2008, a sám podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl rozsudkem tak, že „obviněné z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostí“.
V této souvislosti a jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že při svém rozhodování vůbec nemohl přihlížet k námitkám uplatněným dokonce až po učiněném rozhodnutí.
K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že uplatněné námitky jsou do značné míry rozporné. Podatelé totiž opakovaně zdůrazňují, že dodatečné uznání pohledávky nemohlo mít žádný negativní dopad pro ostatní věřitele, současně však zdůrazňují, že trestný čin podle §256b tr. zák. je trestným činem předčasně dokonaným. V takovém případě by ovšem trestný čin byl dokonán již tím, že pachatel přijal plnění se subjektivní představou, že se tak děje ke škodě věřitelů; není rozhodné, že škoda věřitelům nevznikla, naplnění skutkové podstaty by nebylo vyloučeno ani v případě, že představa pachatele byla nesprávná a že škoda s ohledem na konkrétní okolnosti konkursního řízení objektivně vzniknout nemohla.
Pokud se týká poukazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 8 Tdo 708/2009, státní zástupce uvedl, že Nejvyšší soud v něm provedl podrobné srovnání skutkových podstat trestných činů podle §160 a §256b tr. zák.; na základě tohoto srovnání pak vyslovil kategorický a závazný právní názor, podle kterého jednání správce konkursní podstaty, který si nechal slíbit úplatek za to, že dodatečně uzná již dříve popřenou pohledávku věřitele, lze posoudit pouze jako trestný čin pletich při řízení konkursním a vyrovnacím ve smyslu §256b odst. 3 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007), nikoli jako trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. 1, 2 trestního zákona. Výkladem znaku „ke škodě věřitelů“ se Nejvyšší soud podrobněji nezabýval a pouze upozornil, že bude potřeba zkoumat, zda a případně jakou škodu by uznání pohledávky a její skutečné uplatnění přineslo ostatním věřitelům. Nejvyšší soud ovšem nevyslovil žádný kategorický závazný právní názor v tom směru, že podmínkou trestnosti pachatele trestného činu podle §256b odst. 3 tr. zák. by byl skutečný vznik škody věřitelům nebo alespoň reálná možnost jejího vzniku a výše uvedené upozornění se ani nestalo součástí právních vět předmětného rozhodnutí v jeho judikatorní podobě (publikované pod č. 40/2010 Sb. rozh. trest.); naopak uvedl, že souzený skutek naplňuje všechny zákonné znaky trestného činu pletich při řízení konkursním a vyrovnacím přinejmenším v základní skutkové podstatě podle §256b odst. 3 tr. zák.
Podle názoru státního zástupce byl tento trestný čin dokonán již tím, že správce konkursní podstaty nebo jiná osoba v ustanovení §256b odst. 3 tr. zák. uvedená přijala nebo si dala slíbit majetkový nebo jiný prospěch, přičemž byla alespoň srozuměna s tím, že se tak děje ke škodě věřitelů. Není nutné, aby k reálnému dopadu na věřitele skutečně došlo (v tom případě by logicky nemohlo být trestné již samotné přijetí slibu prospěchu a zákonodárce by navíc zřejmě použil v citovaném ustanovení obratu „způsobí věřitelům škodu“). Trestní postih podle citovaného ustanovení trestního zákona nebude proto vyloučen ani v případě, že subjektivní představa pachatele byla objektivně nesprávná a že škoda s ohledem na okolnosti konkursního řízení vzniknout nemohla.
Státní zástupce dále uvedl, že si je vědom toho, že výklad obsažený v odborné literatuře (Šámal P. a kol., Trestní zákoník II. §140 až 421, Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 2059) k ustanovení nynějšího §226 tr. zákoníku, které koresponduje dřívějšímu ustanovení §256b odst. 3 tr. zák., vede spíše k závěru, že k následku spočívajícímu ve škodlivém dopadu na věřitele musí dojít. I kdyby se přijetí korupčního plnění nebo jeho slibu muselo reálně projevit ke škodě věřitelů, neznamenalo by to beztrestnost jednání správce konkursní podstaty, jakého se dopustili dovolatelé v předmětné trestní věci. V takovém případě by trestný čin podle §256b odst. 3 tr. zák. nemohl být tzv. předčasně dokonaným trestným činem a k jeho dokonání by došlo až vznikem škody u věřitelů. Pokud by správce konkursní podstaty přijal korupční plnění za to, že provede úkon potenciálně „nebezpečný“ pro možnost a rozsah uspokojení pohledávek věřitelů, ke vzniku škody věřitelům by však v důsledku okolností na správci konkursní podstaty nezávislých nedošlo, bylo by možno takové jednání posoudit jako pokus trestného činu podle §8 odst. 1 k §256b odst. 3 tr. zák. Pouze v případě, že by pachatel – správce konkursní podstaty od počátku věděl, že k ovlivnění výsledků konkursního řízení z nějakých důvodů – například pro naprostý nedostatek majetku úpadce – reálně dojít nemůže a že věřitelé nebudou uspokojeni ani v minimálním rozsahu, o trestný čin pletich při řízení konkursním a vyrovnacím by se nejednalo. V takovém případě by ovšem takové jednání správce konkursní podstaty přicházelo v úvahu posoudit jako trestný čin podvodu, resp. pokus takového trestného činu.
Státní zástupce rovněž uvedl, že při posuzování trestnosti přijetí korupčního plnění, resp. jeho slibu v konkursním řízení nutno vycházet ze stejných zásad jako u „obecného“ trestného činu přijímání úplatku podle §160 tr. zák. U posledně uvedeného trestného činu postačuje, že pachatel přijme, dá si slíbit, popř. žádá úplatek s vědomím, že tak činí v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu. Na trestnost pachatele by nemělo vliv, pokud by se následně ukázalo, že k obstarání věci obecného zájmu z jeho strany objektivně dojít nemůže. Pouze v případě, že by pachatel přijal úplatek od počátku s úmyslem se „pouze“ obohatit a věc obecného zájmu vůbec neobstarat, šlo by z jeho strany o trestný čin podvodu.
Jednání správce konkursní podstaty spáchané za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění novel, který si nechal slíbit úplatek za to, že dodatečně uzná již dříve popřenou pohledávku věřitele, bude v zásadě vždy namístě posoudit jako trestný čin pletich při řízení konkursním a vyrovnacím ve smyslu §256b odst. 3 tr. zák. Uznání další pohledávky totiž vždy může mít negativní vliv na rozsah uspokojení pohledávek do konkursního řízení již přihlášených věřitelů. Pouze v případě, že by správce konkursní podstaty od počátku věděl, že s ohledem na absolutní nedostatek majetku nebudou věřitelé bez ohledu na počet a výši pohledávek uspokojeni vůbec, bylo by namístě takové jednání posoudit jako trestný čin podvodu, popř. jako pokus takového trestného činu.
Státní zástupce rovněž upozornil, že součástí odůvodnění soudních rozhodnutí není jednoznačné skutkové zjištění, zda obvinění již v listopadu, resp. prosinci 2007 věděli či nevěděli, že v důsledku nedostatku majetku úpadce nebude ve druhé skupině věřitelů, do které patřila i norská společnost Tonsberg Brygge AS, bez ohledu na uznání či neuznání pohledávky této společnosti ani v minimálním rozsahu uspokojen žádný věřitel. Ovšem vzhledem k tomu, že dovolání podávají pouze obvinění, takže v dovolacím řízení platí zákaz reformace in peius (§265p odst. 1, §265s odst. 2 tr. ř.), je nutno vycházet z varianty příznivější pro obviněné, tj. že jim tato skutečnost známa nebyla. V případě, že by obvinění přijali úplatek s vědomím, že tak jako tak žádný věřitel a tedy ani společnost Tonsberg Brygge AS nebudou v konkursním řízení ani v omezeném rozsahu uspokojeni, jednali by podvodně minimálně ve smyslu zamlčení podstatných skutečností (skutečného stavu konkursního řízení) před JUDr. V. D. S ohledem na výši vylákané částky by pak bylo nutno skutek posuzovat jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., který je výrazně přísněji trestný (sazba trestu odnětí svobody 2 až 8 let) nežli trestný čin pletich při řízení konkursním a vyrovnacím podle §256b odst. 3 tr. zák.
Podle názoru státního zástupce proto souzený skutek naplňoval všechny zákonné znaky minimálně pokusu trestného činu pletich při řízení konkursním a vyrovnacím v základní skutkové podstatě podle §8 odst. 1 k 256b odst. 3 tr. zák. S ohledem na existenci zákazu reformace in peius se nezabýval podrobněji otázkou, zda šlo o trestný čin dokonaný nebo zda s ohledem na specifické okolnosti případu spočívající ve výsledcích konkursního řízení a vstupu orgánů Policie ČR do závěrečné fáze skutkového děje šlo toliko o pokus trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák., jak vyslovil odvolací soud. Změna právní kvalifikace v tom směru, že šlo o dokonaný trestný čin pletich při řízení konkursním a vyrovnacím podle §256b odst. 3 tr. zák., by totiž byla v neprospěch obviněných.
S ohledem na to, že odvolací soud kvalifikoval skutek jako trestný čin nedokonaný ve stadiu pokusu, nepovažoval státní zástupce za zásadní pro posouzení věci otázku, zda za škodu věřitelů by bylo možno považovat samotnou účast dalšího věřitele s pohledávkou přes 38 miliónů korun v konkursním řízení a jeho účast na schůzi věřitelů, volbě a popř. i hlasování věřitelského výboru. Vyslovil však názor, že takovéto posouzení je v zásadě možné. Účast dalšího věřitele by mohla mít pro ostatní věřitele důsledky spočívající v oslabení jejich práv v konkursním řízení a mohla by pro ně konec konců mít i následky ekonomické, např. zvýšení nákladů konkursního řízení. Již zmíněný „Komentář k trestnímu zákoníku“ uvádí oddálení uspokojení pohledávek (mimo přímého dopadu na rozsah uspokojení pohledávek) pouze jako příklad negativního dopadu přijetí úplatku na věřitele a v žádném případě nejde o nějaký taxativní výčet možných forem škody na straně věřitele (srov. Šámal, P. a kol., Trestní zákoník II. §140 až 421, Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 2059). Bylo by ovšem žádoucí, aby škodlivé dopady vstupu dalšího „silného“ věřitele do konkursního řízení na další věřitele byly v tzv. skutkové větě nebo alespoň v odůvodnění soudního rozhodnutí konkretizovány. S ohledem na odvolacím soudem zvolenou právní kvalifikaci však tato otázka pozbývá na významu, neboť o pokus trestného činu podle §256b odst. 3 tr. zák. se mohlo jednat i v případě, že by škodlivý následek v podobě oslabení postavení dalších věřitelů v konkursním řízení nenastal, resp. za škodu ve smyslu ustanovení §265b odst. 3 tr. zák. považován nebyl.
Státní zástupce uzavřel, že námitky dovolatelů směřující proti právní kvalifikaci skutku odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jde však o námitky zjevně nedůvodné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud jejich dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněná; pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je nutno napadené rozhodnutí přezkoumat podle §265i odst. 3 tr. ř., měl by podaná dovolání zamítnout podle §265j tr. ř. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci jsou přípustná [ §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. ] , byla podána osobami oprávněnými [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Dovolatelé uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Nejprve nutno připomenout, odvolací soud rozsudkem ze dne 15. 5. 2013, č. j. 31 To 104/2013 – 807, rozsudek soudu prvého stupně ze dne 10. 1. 2013, č. j. 6 T 183/2008 – 769, v celém rozsahu zrušil. Proto pokud dovolatelé ve svém podání formulovali i výtky směřující proti uvedenému rozsudku soudu prvého stupně, směřovali je proti zrušenému rozhodnutí. Navíc z výše uvedeného pohledu je mimo jakoukoliv pochybnost, že ty námitky vznesené dovolateli v jejich podání, jimiž vytýkali postup nalézacího soudu, jenž podle jejich názoru nerespektoval názor Nejvyššího soudu, jsou z hlediska dovolacího řízení irelevantní. Námitky procesní totiž nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatelé však ve svém podání prezentovali rovněž námitky, které je možno pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Jednalo se v prvé řadě o námitku, že nebyl naplněn zákonný znak trestného činu pletich při řízení konkursním a vyrovnacím podle §256b odst. 3 tr. zák. spočívající v jednání „ke škodě věřitelů“. Druhou relevantně uplatněnou námitkou zdůraznili, že tento trestný čin je činem tzv. předčasně dokonaným, že tedy k jeho dokonání nemusí nastat pachatelem zamýšlený následek, nemusí vzniknout škoda.
Ještě předtím, než se Nejvyšší soud s těmito relevantními námitkami mohl vypořádat, musel reagovat na situaci vzniklou poté, co mu byl spisový materiál předložen soudem prvního stupně k rozhodnutí o podaných dovoláních. Zjistil totiž, že v obdobné věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 48/2012 obvinění (shodou okolností rovněž 3) podali k Nevyššímu soudu dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 4 To 399/2012 (věc byla zapsána pod sp. zn. 7 Tdo 311/2013). Ve věci příslušný senát Nejvyššího soudu usnesením ze dne 14. 8. 2013 podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, postoupil zmíněnou věc velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí. Zamýšlel totiž zaujmout v ní právní názor odlišný od shora formulovaného názoru Nejvyšší soudu v usnesení ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 8 Tdo 708/2009 (publikovaného pod č. 40/2010 Sb. rozh. trest.). Za takového stavu věci musel senát 8 Tdo vyčkat rozhodnutí velkého senátu.
Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu (dále převážně jen „velký senát“) v odůvodnění usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 15 Tdo 885/2013, mimo jiné uvedl, že „… se s ohledem na shora uvedenou právní námitku obviněných a na právní názor soudů nižších stupňů v nyní projednávané věci zabýval otázkou, zda činnost insolvenčního správce v insolvenčním řízení je obstaráváním věcí obecného zájmu či nikoliv, a to právě ve vztahu k citovanému ustanovení §334 odst. 3 tr. zákoníku.
K tomu je třeba připomenout, že zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“), stanoví řadu povinností insolvenčnímu správci. K takovým povinnostem uloženým právním předpisem patří povinnost obsažená v §36 odst. 1 insolvenčního zákona, podle níž je insolvenční správce povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí, je povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Společnému zájmu věřitelů je povinen dát při výkonu funkce přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob. Toto ustanovení insolvenčního zákona rozvádí zásady insolvenčního řízení uvedené v §5 písm. a) až d) insolvenčního zákona, zejména zásadu uvedenou v §5 písm. a) insolvenčního zákona, podle níž musí být insolvenční řízení vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů. K dalším povinnostem patří přezkoumání přihlášek pohledávek insolvenčním správcem podle §188 insolvenčního zákona, které je důležitou součástí insolvenčního řízení. Insolvenční správce je též povinen podle §189 insolvenčního zákona sestavit seznam přihlášených pohledávek, přezkoumat tyto pohledávky podle prvotních dokladů, účetnictví dlužníka nebo daňové evidence. Insolvenční správce zpracovává seznam přihlášených pohledávek na základě stejnopisu přihlášky pohledávky včetně jejich příloh. Náležitosti seznamu přihlášených pohledávek upravuje podrobně §11 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 311/2007 Sb. Povinnosti vyplývají insolvenčnímu správci též z ustanovení §230 insolvenčního zákona a týkají se správy majetkové podstaty. V §230 odst. 1 insolvenčního zákona jsou demonstrativně uvedeny činnosti, jakož i právní úkony a opatření z nich vyplývající, pokud směřují k tomu, co upravují alternativy pod písm. a) až d) tohoto ustanovení. Podle §230 odst. 2 insolvenčního zákona jde-li o správu věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty, která slouží k zajištění pohledávky, je insolvenční správce vázán pokyny zajištěného věřitele směřujícími k řádné správě, je-li zajištěných věřitelů více, mohou tyto pokyny udělit insolvenčnímu správci pouze společně. Insolvenční správce může tyto pokyny odmítnout, má-li za to, že nesměřují k řádné správě; v takovém případě požádá insolvenční soud o jejich přezkoumání v rámci dohlédací činnosti.
Jak je patrné z obsahu, rozsahu a významu zmíněných povinností uložených insolvenčním zákonem, které je insolvenční správce povinen zachovávat, jejich účelem je nepochybně – kromě jiného – zajistit, aby v obchodních vztazích nedocházelo k poškozování nebo bezdůvodnému zvýhodňování účastníků těchto vztahů nebo osob, které jednají jejich jménem. Kdyby totiž insolvenční správce porušil tyto povinnosti, s ohledem na protichůdné zájmy prosazované v insolvenčním řízení jednotlivými věřiteli, z nichž každý chce dosáhnout uspokojení své pohledávky v co nejvyšší míře, ale též při respektování zájmu dlužníka a postavení insolvenčního správce, snadno by hrozilo, že některý z věřitelů bude zvýhodněn na úkor jiného věřitele, anebo že bude preferován dlužník před věřiteli či naopak. Tím by byly porušeny již zmíněné stěžejní zásady insolvenčního řízení obsažené v ustanoveních §5 písm. a) a b) insolvenčního zákona, podle nichž je třeba vést insolvenční řízení tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů, s tím, že věřitelé, kteří mají podle insolvenčního zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti. Insolvenční správce je tedy klíčovou osobou insolvenčního řízení a bez toho, aby náležitě plnil své povinnosti, nelze dosáhnout nejen dodržení citovaných zásad insolvenčního řízení, ale ani splnění jeho účelu podle §1 insolvenčního zákona. To na druhé straně znamená, že aktivní i pasivní úplatkářství ve vztahu k insolvenčnímu správci může mít negativní dopad na řádný průběh insolvenčního řízení, na možnost dosažení jeho účelu a na dodržení jeho základních zásad, včetně zákazu bezdůvodného zvýhodnění nebo poškození účastníků insolvenčního řízení. Proto činnost insolvenčního správce v insolvenčním řízení je třeba považovat za obstarávání věcí obecného zájmu ve smyslu §334 odst. 3 tr. zákoníku, neboť řádný výkon jeho funkce je nepochybně v zájmu celé společnosti i všech subjektů insolvenčního řízení a je primární povinností insolvenčního správce, aby zabránil bezdůvodnému zvýhodňování nebo poškozování kteréhokoli účastníka insolvenčního řízení . Přitom jde o zachovávání takových povinností insolvenčního správce, které jsou mu uloženy přímo insolvenčním zákonem, zejména pak jeho shora citovanými ustanoveními.“
V další části odůvodnění svého rozhodnutí velký senát uvedl:
„Trestná činnost v insolvenčním řízení je sice stíhána mimo jiné jako pletichy v insolvenčním řízení podle §226 tr. zákoníku, pokud spočívá v aktivním nebo pasivním úplatkářství. Trestný čin pletichy v insolvenčním řízení podle §226 tr. zákoníku patří mezi tzv. úpadkové trestné činy. Jeho podstatou není přímo útok na majetek dlužníka, z něhož by bylo možné uspokojit pohledávky jeho věřitelů, ale takové nekalé jednání (nejen dlužníka), které buď zcela brání tomu, aby byly náležitě uspořádány majetkové vztahy dlužníka, který je v úpadku, k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem, nebo které alespoň ztěžuje dosažení tohoto cíle. Objektem tohoto trestného činu je právo věřitele na uspokojení jeho pohledávky podle zásad insolvenčního řízení a zajištění řádného průběhu takového řízení ze strany jiných osob než soudu. Trestný čin pletich v insolvenčním řízení podle §226 tr. zákoníku lze spáchat jen v průběhu insolvenčního řízení. Podstatou jednání u trestného činu pletich v insolvenčním řízení podle §226 odst. 1 tr. zákoníku je pasivní úplatkářství. Pachatel jako věřitel přijme nebo si dá slíbit, a to v rozporu se zásadami a pravidly insolvenčního řízení majetkový nebo jiný prospěch v souvislosti s hlasováním v insolvenčním řízení. Podstatou trestného činu pletich v insolvenčním řízení podle §226 odst. 2 tr. zákoníku je aktivní úplatkářství v insolvenčním řízení. Pachatel spáchá tento trestný čin tím, že poskytne, nabídne nebo slíbí v rozporu se zásadami a pravidly insolvenčního řízení majetkový nebo jiný prospěch věřiteli v souvislosti s hlasováním věřitelů v insolvenčním řízení. Jde o samostatnou skutkovou podstatu trestného činu. Pachatel zde aktivním úplatkářstvím ovlivňuje hlasování věřitele v rámci insolvenčního řízení (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck 2010, s. 2053 až 2057). Ačkoliv trestný čin pletich v insolvenčním řízení lze spáchat v průběhu insolvenčního řízení a ve vztahu k některým jeho procesním subjektům, je zřejmé, že zákonodárce v ustanovení §226 odst. 3 tr. zákoníku neuvažoval o možnosti trestního postihu aktivního úplatkářství vůči insolvenčnímu správci.
Z důvodů vyložených již výše je ovšem třeba na činnost insolvenčního správce vztáhnout ustanovení §331 odst. 1 alinea 1, §332 odst. 1 alinea 1 a §334 odst. 3 tr. zákoníku, pokud jde o obstarávání věcí obecného zájmu, takže trestní odpovědnost za pasivní nebo aktivní úplatkářství ve vztahu k insolvenčnímu správci se posuzuje jen podle posledně citovaných ustanovení o úplatkářství, a nikoli podle §226 odst. 3 tr. zákoníku . To platí za situace, je-li v insolvenčním řízení řešeno uspokojení takových pohledávek insolvenčních věřitelů, které vyplývají z existence obchodních vztahů, u nichž je insolvenční správce povinen dbát, aby v nich nedocházelo k poškozování nebo bezdůvodnému zvýhodňování účastníků takových vztahů (zejména věřitelů a dlužníka) ve smyslu §334 odst. 3 tr. zákoníku. Tímto ustanovením – a podobně též skutkovými podstatami podle §331 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku a podle §332 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku – tedy zákonodárce rozšířil trestní odpovědnost za aktivní nebo pasivní úplatkářství i do oblasti soukromoprávních vztahů, a to konkrétně v souvislosti s podnikáním a obchodními vztahy.
Z uvedeného lze dovodit, že korupční jednání, ať již ve formě aktivního poskytnutí, nabídnutí nebo slibu úplatku, nebo ve formě pasivního přijetí úplatku či jeho slibu nebo nabídky, je třeba ve veřejné i v soukromé sféře postihovat primárně ustanoveními o úplatkářství podle §331 a §332 tr. zákoníku , jejichž smyslem je poskytovat trestněprávní ochranu veřejnému zájmu na řádném, nestranném, zákonném a nezištném obstarávání věcí obecného zájmu a na řádném a poctivém podnikání, včetně rovnosti v obchodních vztazích s tím souvisejících. Ustanovení §226 odst. 3 tr. zákoníku se zde tedy může uplatnit jen subsidiárně v těch případech, na které nedopadají shora citovaná ustanovení o úplatkářství, tj. nejde-li o přijetí úplatku v souvislosti s podnikáním pachatele nebo někoho jiného (§331 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku) nebo o podplacení v souvislosti s podnikáním pachatele nebo někoho jiného (§332 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku), anebo není-li řešeno úplatkářství týkající se obchodních vztahů, kde je insolvenční správce nositelem povinnosti, která má zabránit tomu, aby v obchodních vztazích docházelo k poškozování nebo k bezdůvodnému zvýhodňování účastníků těchto vztahů nebo osob, jejichž jménem jednají (§334 odst. 3 tr. zákoníku). Proto ustanovení §226 odst. 3 tr. zákoníku se jako subsidiární bude vztahovat na jednání insolvenčního správce jen v takových případech, v nichž v insolvenčním řízení nepůjde o pohledávky vzniklé v rámci obchodních vztahů ani o pohledávky související s podnikáním pachatele nebo někoho jiného.
Při posuzování právní otázky, zda jde v insolvenčním řízení o obstarávání věcí obecného zájmu, vycházel velký senát Nejvyššího soudu ze skutkových zjištění odvolacího soudu, podle nichž byl úplatek nabídnut a později již za dohledu policie právním zástupcem dlužníka po dohodě se statutárními orgány obchodní společnosti – dlužníka předán insolvenčnímu správci. Soud druhého stupně dospěl k závěru, že obvinění spáchali zločin podplacení podle §332 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, když jinému, resp. pro jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytli úplatek. Velký senát Nejvyššího soudu se s tímto právním názorem odvolacího soudu, pokud nedojde v dalším řízení ke změně skutkových zjištění (zejména s ohledem na zmíněnou možnost provokace), zcela ztotožňuje s tím, že ohledně zachovávání povinnosti uložené právním předpisem, jak je uvedeno v §334 odst. 3 tr. zákoníku, poukazuje zejména na ustanovení §5 a §36 odst. 1 insolvenčního zákona. Podle §5 insolvenčního zákona spočívá insolvenční řízení zejména na zásadách uvedených pod písmeny a) až d) tohoto ustanovení. V souvislosti s touto trestní věcí je významná zejména zásada uvedená v ustanovení §5 písm. a) insolvenčního zákona, podle něhož insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů. Podle §36 odst. 1 insolvenčního zákona pak insolvenční správce je povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí, je povinen vyvinout veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat, aby věřitelé byli uspokojeni v co nejvyšší míře. Společnému zájmu věřitelů je povinen dát při výkonu funkce přednost před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob. Zachovávání těchto povinností uložených insolvenčním zákonem je obstaráváním věcí obecného zájmu podle §334 odst. 4 tr. zákoníku.
Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu uzavírá, že činnost insolvenčního správce v insolvenčním řízení podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, je obstaráváním věcí obecného zájmu ve smyslu §331 odst. 1 alinea 1 a §332 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. To platí jen tehdy, jsou-li v insolvenčním řízení uplatněny a řešeny pohledávky vyplývající z obchodních vztahů, u nichž je insolvenční správce povinen zajistit, aby v takových vztazích nedocházelo k poškozování nebo bezdůvodnému zvýhodňování účastníků těchto vztahů nebo osob, které jejich jménem jednají (§334 odst. 3 tr. zákoníku) .“
Po tomto rozhodnutí velkého senátu senát 8 Tdo mohl pokračovat v dovolacím řízení, přičemž při svých úvahách a meritorním rozhodnutí musel respektovat uvedený právní názor velkého senátu. Jak je z dosavadního textu zřejmé, právní názor zaujatý velkým senátem je diametrálně odlišný od právního názoru senátu 8 Tdo zaujatého v této věci při jeho prvním rozhodnutí o dovolání obviněných a vyjádřeného v právní větě I. shora citovaného rozhodnutí č. 40/2010 Sb. rozh. trest. (pro úplnost se dodává, že názor vyjádřený v právní větě II. tohoto rozhodnutí zůstal i po rozhodnutí velkého senátu nedotčen). Není přitom rozhodné, že právní názor velkého senátu byl formulován ve vztahu ke skutkovým podstatám výše jmenovaných trestných činů podle (nového) trestního zákoníku a podle insolvenčního zákona, zatímco v dané trestní věci oba soudy nižších instancí aplikovaly správně (se zřetelem k ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku) předchozí trestní zákon a zákon o konkursu a vyrovnání. Principiálně jde totiž o identický vztah trestných činů, jejichž použití přicházelo v úvahu (funkce insolvenčního správce je ekvivalentní funkci správce konkursní podstaty, a proto lze právní závěry velkého senátu v plné míře vztáhnout i na něj).
Přestože ve věci rozhodující senát 8 Tdo přiznal shora uvedeným dovolacím námitkám obviněných právní relevanci, pak i v případě, že by tyto námitky shledal důvodnými, musel by při respektování právního názoru velkého senátu dospět k závěru, že zjištěné jednání všech tří obviněných mělo být správně posouzeno jako trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zák. (se zřetelem k §162a odst. 1 tr. zák.), a nikoliv jako trestný čin pletich při řízení konkursním a vyrovnacím podle §256b odst. 3 tr. zák., jak se napadenými rozhodnutími stalo.
V návaznosti na to však senát 8 Tdo musel řešit otázku, zda právní kvalifikace, která měla být na jednání obviněných aplikována, je pro ně příznivější. Podle §265p odst. 1 tr. ř. totiž platí, že v neprospěch obviněného Nejvyšší soud může změnit napadené rozhodnutí jen na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného (tzv. zákaz reformationis in peius). V posuzované věci takový postup ovšem nepřicházel v úvahu, neboť Nejvyšší soud rozhodoval jen na podkladě dovolání obviněných; nemohl tedy rozhodnout v jejich neprospěch.
Jakkoliv Nejvyšší soud respektoval obecně přijímanou zásadu, že posledním arbitrem toho, co je a co není ve prospěch obviněného, je sám obviněný, v posuzované věci byla situace poměrně jednoduchá, neboť šlo o pouhou komparaci trestních sazeb stanovených v jednotlivých zákonných ustanoveních.
Zatímco podle soudy použitého ustanovení §256b odst. 3 tr. zák. bylo možno obviněným uložit trest odnětí svobody až na dvě léta nebo peněžitý trest, v případě, že by bylo správně aplikováno ustanovení §160 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zák., bylo by jim možno uložit trest odnětí svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitý trest. Už při srovnání těchto trestních sazeb je evidentní, že druhá z nich je výrazně přísnější, takže rozhodnutí dovolacího soudu, které by odpovídalo právnímu názoru velkého senátu, vůbec nepřicházelo v úvahu.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněných odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, neboť jiné v úvahu přicházející rozhodnutí by bylo zřetelně v jejich neprospěch.
Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a