ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.927.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 927/2014-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. září 2014 o dovolání obviněného J. S. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 10 To 444/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 T 36/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 6. 9. 2013, sp. zn. 8 T 36/2013, byl obviněný J. S. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle §205 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, přičemž výkon tohoto trestu byl podle §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil poškozené společnosti ČEZ Distribuce, a. s., IČ 247 29 035, se sídlem Děčín, Teplická 874/8. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost, aby poškozené společnosti ČEZ Distribuce, a. s., zaplatil na náhradě škody částku 6.102 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný shora uvedeného přečinu dopustil tím, že nejméně v době od 31. 3. 2010 do 22. 2. 2011 v nemovitosti na adrese Ch., T., okres K., úmyslně neoprávněně odebíral elektrickou energii z distribuční soustavy, kdy tento odběr byl uskutečňován odbočkou z neměřeného kabelového přívodu CYKY 4x16 mm2 mezi hlavní domovní skříní a elektroměrovým rozvaděčem, a to kabely 1 x CYKY 5x10 mm2 a 1 x CYKY 5x6 mm2, odbočka byla provedena v zalité asfaltové spojce uložené v zemi u rohu rodinného domu, kdy jeden z kabelů byl zaveden do obytného domu a druhý do hospodářského stavení na pozemku, přičemž vzhledem k provedení odbočky nebylo množství elektrické energie odebírané z distribuční soustavy žádným způsobem měřeno, přičemž takto odcizil nejméně 1200 kWh elektrické energie, čímž společnosti ČEZ Distribuce, a. s., IČ: 247 29 035, se sídlem Teplická 874/8, Děčín, způsobil škodu ve výši nejméně 6.102 Kč.
Označený rozsudek napadl obviněný v celém rozsahu odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 10 To 444/2013, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g), h) tr. ř.
Ve vztahu k důvodu dovolání uvedenému v §265 odst. 1 písm. e) tr. ř. má obviněný za to, že trestní stíhání jeho osoby bylo od počátku nepřípustné, a to proto, že skutek, pro který bylo zahájeno, není trestným činem. Namítl, že znalecký posudek Ing. Ivana Soukupa, znalce z oboru elektrotechnika, energetika a ekonomika, který byl podkladem pro zahájení trestního stíhání, byl zpracován podle neaktuální právní úpravy, když množství odebraného elektrického proudu bylo stanoveno s ohledem na ustanovení §14 vyhlášky č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě, jež bylo zrušeno. Konstatoval rovněž, že mezi znaleckým posudkem ze dne 26. 4. 2012 (č. 136/12) a znaleckým posudkem ze dne 31. 7. 2013 (č. 172/13) existuje rozpor, neboť v prvním znaleckém posudku znalce Ing. Ivana Soukupa je uvedeno, že výpočet škody podle předchozí spotřeby na základě porovnání skutečně zaznamenaných ročních spotřeb elektřiny v daném odběrném místě nelze stanovit, protože v období od 1. 11. 2010 do 22. 2. 2011 elektroměr neměřil správně, přičemž v následném znaleckém posudku je již výše škody navzdory zmíněné závadě elektroměru v rozhodném období znalcem Ing. Ivanem Soukupem stanovena.
Obviněný se domnívá, že trestní stíhání bylo nepřípustné i s ohledem na fakt, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže. Podle jeho názoru nebylo prokázáno, že by svým aktivním jednáním zřídil neměřenou odbočku z hlavního elektrického vedení, tedy že by se skutku dopustil vlastnoručním úmyslným jednáním. Dovozuje, že trestný čin nemohl být spáchán, jelikož nebyl dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba. Za předpokladu, že se nepodařilo zjistit osobu, která by odbočku elektrické energie zřídila, není naplněn obligatorní znak skutkové podstaty, tj. subjekt trestného činu. Tím, že policejní orgán zahájil trestní stíhání proti obviněnému, a to přesto, že sám uvedl, že se nepodařilo zjistit osobu, která by odbočku elektrické energie skutečně zřídila, postupoval v přímém rozporu s ustanovením §160 tr. ř., jakož i v rozporu se základními zásadami trestního řízení. Ani v řízení před soudem se osobu, která měla odbočku zřídit, zjistit nepodařilo; soudy se spokojily s pouhým konstatováním, že ze zřízené odbočky měl užitek právě obviněný.
Z obdobných důvodů obviněný namítá i údajné nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení skutku jako přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Brojí proti způsobu stanovení výše škody, je toho mínění, že nebylo bez pochybnosti prokázáno, že by způsobil škodu nikoliv nepatrnou. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 954/2002, tvrdí, že nalézací soud dospěl k pouhému přibližnému stanovení výše škody, což nelze akceptovat.
Ačkoliv je pravdou, že podle videozáznamu obviněný ukázal místo, kde se nacházela odbočka, nutno zdůraznit, že ukázal jen místo, o němž věděl, že došlo k porušení kabelu v důsledku výkopových prací. Tvrzení soudu, že o existenci odbočky velmi dobře věděl, je tendenční, účelové a nepodložené. Obviněný se pozastavuje nad postupem nalézacího soudu, který uvedl, že sám obviněný připustil iniciativu na zřízení odbočky, byť hovořil pouze o větvi k dílně. Jak ostatně poznamenal i znalec Ing. Ivan Soukup, zřízení odbočky bylo prací „poučeného amatéra“, jímž obviněný, jenž elektrotechnických záležitostem vůbec nerozumí, v žádném případě není. Obviněný by nebyl schopen odbočku zřídit a její zřízení rozpoznat. Jestliže nevěděl, že k řízení zmíněné odbočky došlo, nemohl ani vědět, že z tohoto cizího jednání má užitek. Skutečnost, že soudy dovozují zřízení odbočky obviněným a vědomí obviněného o existenci odbočky z domněnky, že nelze shledat žádný rozumný důvod k tomu, aby někdo takovou přípojku zřizoval bez vědomí majitele, jemuž jedinému může být k užitku, dovolatel považuje za nepřípustný projev subjektivní úvahy.
S odkazem na dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se obviněný dále neztotožnil s výměrou uloženého trestu; tento trest vnímá jako nepřiměřeně vysoký. Připomněl, že je bezúhonným občanem, který trestní stíhání nikterak nemařil a orgánům činným v trestním řízení poskytl veškerou součinnost. I kdyby se ukázalo, že skutek je trestným činem a obviněný jej spáchal, bylo by namístě postupovat podle §46 tr. zákoníku a upustit od potrestání.
Obviněný s ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 10 To 444/2013, a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 6. 9. 2013, sp. zn. 8 T 36/2013, zrušil a věc soudu prvního stupně přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., důvody nepřípustnosti trestního stíhání jsou taxativně vymezeny v trestním řádu, a to v době do 31. 12. 2013 v §11 odst. 1 písm. a) až j), odst. 2, 3, 4 tr. ř., nyní v §11 odst. 1 písm. a) až k), odst. 2, 3, 4, 5 tr. ř. a rovněž v §11a tr. ř., přičemž podle jejího názoru žádný z těchto důvodů nespočívá v odlišném názoru obviněného na trestnost jeho jednání. Poznamenala, že policejní orgán dospěl k závěru, že jednání obviněného je trestné, tudíž mu usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství Policie Středočeského kraje, Územního odboru Kolín, Služby kriminální policie a vyšetřování, Oddělení hospodářské kriminality, ze dne 18. 9. 2012 pod č. j. KRPS-27585-64/TČ-2011-010481 sdělil obvinění pro zločin krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku; policejní orgán měl za to, že obviněný způsobil společnosti ČEZ Distribuce, a. s., neoprávněným odběrem elektrické energie škodu ve výši 654.228,11 Kč. Státní zástupkyně zdůraznila, že obviněný proti citovanému usnesení podal stížnost, která byla usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kolíně ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. ZT 225/2012, zamítnuta, kdy státní zástupce v uvedeném usnesení vyjádřil, že sdělení obvinění podle §160 odst. 1 tr. ř. není konečným rozhodnutím o vině obviněného, neboť fáze vyšetřování, v jejímž rámci budou dále zjišťovány všechny důležité skutečnosti, teprve proběhne, přičemž až posléze teprve státní zástupce rozhodne, zda na obviněného bude podána obžaloba k soudu či nikoli. Státní zástupkyně konstatovala, že k porušení zákonnosti řízení by tedy nedošlo ani v případě, pokud by v průběhu vyšetřování bylo zjištěno, že skutek není trestným činem. Přesvědčení obviněného o tom, že se trestné činnosti nedopustil, nenaplňuje žádný z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání.
Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., připomněla, že prostřednictvím něj nelze namítat vady provádění nebo hodnocení důkazů, neúplnost provedeného dokazování a zpochybňovat správnost učiněných skutkových závěrů. Za právní námitku, která dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá, považuje státní zástupkyně výhradu absence zavinění jako jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu. V této souvislosti však státní zástupkyně konstatovala, že závěr soudů, že obviněný spáchal trestný čin krádeže ve formě přímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, shledává jako správný. Soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích vysvětlily, že obviněnému není kladeno za vinu, že by sám instaloval tzv. černou přípojku, jež by umožňovala odběr elektrické energie bez možnosti kontroly jeho množství dodavatelem. Obviněný byl uznán vinným, že se dopustil jednání, kterým nelegálně a zcela vědomě prostřednictvím černé přípojky neoprávněně odebíral elektrickou energii. Soudy obou stupňů vyloučily omyl spočívající v záměně měřeného za neměřený kabel, neboť odbočka na neměřené části elektrického vedení k domu neměla jedinou větev, ale zřízeny byly větve dvě. Dokazováním byl vyloučen omyl, spočívající v záměně měřeného za neměřený kabel elektrického vedení při opravě za poškozený přívod do dílny. Byť svědek B. V., který opravu prováděl, nepřiznal zhotovení přípojky, jeho výpověď je třeba hodnotit jako nevěrohodnou, neboť v případě, že by se přiznal ke zbudování černé přípojky, byl by účastníkem na trestném činu obviněného. Státní zástupkyně zdůraznila, že rozhodující je okolnost, že obviněný byl tím, kdo se obohacoval, tedy neoprávněně odebíral elektrickou energii, kdy tak činil na úkor distributora této energie, kterému tímto jednáním vznikla škoda. Trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl proto naplněn neoprávněným odběrem zaviněným jednáním obviněného, nikoli samotnou technickou úpravou rozvodů, které tento odběr umožnily. Pro rozhodnutí o vině obviněného proto nebylo nutné objasňovat okolnosti, které by vedly k identifikaci osoby, která zbudovala tzv. černou přípojku.
Za námitku právní považuje státní zástupkyně rovněž i tu, v níž obviněný zpochybnil naplnění zákonného kvalifikačního znaku trestného činu krádeže spočívajícího ve způsobení škody nikoli nepatrné, tedy škody dosahující částky nejméně 5.000 Kč. Uvedla, že nalézací soud při určení výše škody vycházel ze znaleckého posudku znalce Ing. Ivana Soukupa, znalce z oboru elektrotechnika, energetika a ekonomika, a jeho výpovědi před soudem. Znalec nezpochybnil, že se jednalo o neoprávněný odběr. Pokud jde o určení výše majetkové škody v případech, kdy nejde o škodu na věci či na majetkových hodnotách (věcí se rozumí i ovladatelná přírodní síla - §134 odst. 1 tr. zákoníku), výše plnění se stanoví podle příslušných ustanovení hmotně právních předpisů, které tyto nároky upravují. Poškozená organizace při stanovení výše škody vycházela z platných právních předpisů. V době rozhodování soudu byla účinná vyhláška č. 82/2011 Sb., o měření elektřiny a o způsobu stanovení náhrady škody při neoprávněném odběru, neoprávněné dodávce, neoprávněném přenosu nebo neoprávněné distribuci elektřiny, kdy ustanovením §12 bod 4 došlo ke zrušení §13 až 15, §16 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě. Současně přechodné ustanovení vyhlášky č. 82/2011 Sb. (§11) stanoví, že náhrada škody za neoprávněný odběr, dodávku, přenos nebo distribuci elektřiny, ke kterým došlo před nabytím účinnosti této vyhlášky, se posuzuje podle dosavadních předpisů. Státní zástupkyně podotkla, že k nabytí účinnosti shora uvedené vyhlášky došlo k datu 1. 4. 2011. Vzniklý právní vztah, resp. protiprávní vztah, tedy bylo podle jejího názoru zapotřebí posuzovat podle vyhlášky č. 51/2006 Sb.
Od předmětného vyčíslení škody však nalézací soud ustoupil, neboť zjistil, že vyčíslení neoprávněného odběru elektrické energie zcela zřejmě převyšuje skutečnou hodnotu spotřebovaného proudu. Nalézací soud seznal, že s ohledem na konstrukci náhrad podle §14 vyhlášky č. 51/2006 Sb. má v sobě náhrada i majetkovou sankci, neboť v tomto konkrétním případě výpočet podle vyhlášky je šestinásobně vyšší než domácnost obviněného vykazovala v roce následujícím po odstranění odbočky. S odkazem na zprávu pléna Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 1978, sp. zn. Plsf 1/79, publikovanou pod č. 42/1979 Sb. rozh. tr., proto soud vyšel ze znaleckého posudku, kdy znalec srovnával známou spotřebu před zřízením odbočky a po jejím prokázaném odstranění. Soud dospěl k závěru, že za uvedených okolností jde o nejvýstižnější dostupný způsob, jak se přiblížit možnému množství odebrané elektřiny a tím i ke skutečné výši škody, která podle znaleckého posudku činila 6.102 Kč. Státní zástupkyně uzavřela, že uvedené posouzení výše způsobené škody obviněného nijak nepoškodilo.
S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupkyně poznamenala, že druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění podmínek, které zákon předpokládá, tedy pokud soud uložil obviněnému za určitý trestný čin takový druh trestu, který v daném případě podle zákona uložit nelze. Dovolací důvod spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká pouze těch odstupňovaných druhů trestu, které mají takovou sazbu vymezenou trestním zákoníkem. Současně podotkla, že nejde-li o nepřípustný druh trestu, ani o překročení trestní sazby, pouhá nepřiměřenost trestu nemůže být důvodem dovolání.
Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.
V replice k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství obviněný zopakoval a dále rozvedl úvahy obsažené v podaném dovolání se závěrem, že na něm trvá.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Okolnosti, za kterých je trestní stíhání nepřípustné, v důsledku čehož je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jsou taxativně uvedeny v ustanovení §11 odst. 1 a §11a tr. ř. S poukazem na §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze proto dovolání podat, bylo-li vedeno trestní stíhání, ač tomu bránila existence některého z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, jež jsou obsaženy v §11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř. a §11a písm. a), b) tr. ř. (srov. trestní řád účinný do 31. 12. 2013).
Podle §11 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno a) nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii, b) je-li trestní stíhání promlčeno, c) jde-li o osobu, která je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení (§10), nebo o osobu, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu, jestliže takový souhlas nebyl oprávněným orgánem dán, d) jde-li o osobu, která pro nedostatek věku není trestně odpovědná, e) proti tomu, kdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého, f) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno, g) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o schválení narovnání, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno, h) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o postoupení věci s podezřením, že skutek je přestupkem, jiným správním deliktem nebo kárným proviněním, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno, i) je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět, j) stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nebo k) proti tomu, ohledně něhož bylo trestní řízení pro týž skutek předáno do cizího státu, pokud mu byl pro tento skutek cizozemským soudem pravomocně uložen trest nebo ochranné opatření, které vykonává nebo již vykonal, nebo je nelze podle práva tohoto státu vykonat, nebo bylo cizozemským soudem pravomocně upuštěno od uložení trestu, anebo pravomocně rozhodnuto o zproštění obžaloby. Podle §11a tr. ř. trestní stíhání proti téže osobě a pro týž skutek nelze zahájit, pokud státní zástupce ve zkráceném přípravném řízení a) rozhodl o schválení narovnání a věc odložil, nebo b) rozhodl o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání a podezřelý se osvědčil, nebo se má za to, že se osvědčil. V kontextu právě uvedeného nelze než konstatovat, že subjektivní přesvědčení obviněného o tom, že se trestné činnosti nedopustil, žádnému z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání nekonvenuje. V dalším se ohledně procesního postupu orgánů činných v trestním řízení ve vztahu k zahájení trestního stíhání obviněného nelze než ztotožnit s již prezentovaným právním názorem státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství obsaženým ve vyjádření k dovolání, který není zapotřebí na tomto místě znovu reprodukovat.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Se zřetelem ke shora uvedenému by bylo možné bez dalšího dovodit, že výhrady obsažené v dovolání, které mají charakter námitek skutkových, nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a tudíž ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v posuzované trestní věci neshledal. Námitka, že znalecký posudek znalce Ing. Ivana Soukupa byl zpracován podle neaktuální právní úpravy, je zcela lichá. Ve shodě se státní zástupkyní Nejvyššího státního zastupitelství nutno poznamenat, že v době rozhodování soudu byla účinná vyhláška č. 82/2011 Sb., o měření elektřiny a o způsobu stanovení náhrady škody při neoprávněném odběru, neoprávněné dodávce, neoprávněném přenosu nebo neoprávněné distribuci elektřiny. Zrušujícím ustanovením §12 bod 4. vyhlášky č. 82/2011 Sb. došlo ke zrušení §13, 14, 15 a §16 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě. Přechodné ustanovení vyhlášky č. 82/2011 Sb., §11, stanoví, že náhrada škody za neoprávněný odběr, dodávku, přenos nebo distribuci elektřiny, ke kterým došlo před nabytím účinnosti této vyhlášky, se posuzuje podle dosavadních předpisů. Vyhláška č. 82/2011 Sb. nabyla účinnosti dnem 1. 4. 2011, proto se s ohledem na citované přechodné ustanovení postupovalo pro účely určení náhrady škody podle vyhlášky č. 51/2006 Sb.
Především je však výhrada obviněného irelevantní vzhledem ke skutečnosti, že nalézací soud při určení výše škody z výpočtu podle §14 vyhlášky č. 51/2006 Sb. nevycházel, neboť dospěl k závěru, že by to za daných okolností nebyl ten nejvýstižnější dostupný způsob, jak se přiblížit skutečnému množství odebrané elektřiny a tím i ke skutečné výši škody. Soud se přiklonil k druhému způsobu výpočtu znalce Ing. Ivana Soukupa, kdy znalec srovnával známou spotřebu před zřízením odbočky a po jejím odstranění (srov. strana 7 rozsudku).
Obviněný se dále domnívá, že vzhledem k tomu, že se nepodařilo zjistit osobu, která odbočku elektrické energie zřídila, není naplněn obligatorní znak skutkové podstaty, tj. subjekt trestného činu. Má tedy za to, že jej nelze označit za pachatele posuzovaného trestného činu. Svoji úvahu však staví na odlišných skutkových zjištěních, než k jakým dospěly soudy, proto je i zmíněnou výhradu zapotřebí považovat za výhradu skutkovou. Je totiž nutné akcentovat, že obviněný nebyl uznán vinným, že odbočku elektrické energie zřídil, nýbrž byl uznán vinným, že úmyslně neoprávněně odebíral elektrickou energii z distribuční soustavy, a to prostřednictvím odbočky z neměřeného kabelového přívodu. Nalézací soud k tomu výslovně na straně 6 rozsudku uvedl, že se na skutku pravděpodobně spolupodílely další osoby, jež mají zřízení odbočky elektrické energie nejspíše na svědomí. Identifikace těchto osob však předmětem trestního řízení nebyla.
Ze zevrubných odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, především pak nalézacího soudu, vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz strany 5 až 7 rozsudku soudu prvního stupně, strany 2, 3 napadeného usnesení odvolacího soudu). Je zjevné, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Reagoval na obhajobu obviněného, jak ji uplatnil v hlavním líčení, náležitě vyložil, proč jí neuvěřil. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
V posuzované trestní věci je s ohledem na napadené usnesení odvolacího soudu, obsah dovolání a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významnou otázka, zda obviněný svým jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině naplnil znaky skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou. Objektem trestného činu krádeže je vlastnictví věci, dále držba věci, ale i faktická dispozice s věcí. Podle §138 odst. 1 tr. zákoníku se škodou nikoliv nepatrnou rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 Kč. Po subjektivní stránce je vyžadován úmysl.
Obviněný tvrdí, že nalézací soud dospěl k pouhému přibližnému stanovení výše škody, a že proto nebylo bez pochybnosti prokázáno, že obviněný způsobil škodu nikoliv nepatrnou. Poukazuje i na nevěrohodnost a rozpornost znaleckého posudku, jelikož znalec nejprve konstatoval nemožnost stanovení výše škody podle předchozí spotřeby a pak v dalším posudku takto výši škody stanovil (viz replika k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání). K tomu je nezbytné poznamenat, že soud prvního stupně respektoval judikaturu (srov. již zmíněné č. 42/1979 Sb. rozh. tr.), podle níž za součást škody není možné považovat majetkové sankce, např. náhradu za neoprávněný odběr elektrické energie, pokud převyšuje skutečnou hodnotu spotřebovaného proudu a plní funkci majetkové sankce, a proto výši škody neurčil postupem podle §14 vyhlášky č. 51/2006 Sb., který by uvedené judikatuře zcela zjevně odporoval. S ohledem na nemožnost výpočtu podle elektrických spotřebičů stanovil minimální výši škody pomocí metody srovnání průměrné denní spotřeby před obdobím s poruchou elektroměru a přerušenou dodávkou elektřiny a po tomto období, a výši škody tak určil zcela v souladu s obviněným citovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 954/2002. Nalézací soud, s jehož postupem se ztotožnil i odvolací soud, vycházel při určení minimální výše škody, čemuž odpovídá i stanovení minimálního vymezení období páchání činu, ze znaleckého posudku znalce Ing. Ivana Soukupa, který porovnáním spotřeby elektřiny v rozhodných obdobích dospěl k závěru, že zjištěný rozdíl činí 1.200 kWh, což odpovídá částce 6.102 Kč (viz strany 4, 6 a 7 rozsudku soudu prvního stupně, strana 3 usnesení odvolacího soudu).
K námitkám obviněného je dále vhodné uvést, že i podle přesvědčení dovolacího soudu metodika výpočtu škody použitá znalcem založená na srovnání spotřeby vede v návaznosti na stanovení inkriminovaného období nalézacím soudem ke stanovení výše škody způsobem, jež je pro obviněného v konkrétním případě nejpříznivější. Pokud jde o údajné rozpory mezi znaleckým posudkem ze dne 26. 4. 2012 (č. 136/12) a znaleckým posudkem ze dne 31. 7. 2013 (č. 172/13), v kontextu výpovědi znalce Ing. Ivana Soukupa (č. listu 239 až 242) nelze přijmout výtku obviněného ohledně rozpornosti postupně předloženého znaleckého posudku (srov. č. listu 95 až 103 a 254 až 258), poněvadž nemá věcné opodstatnění. Ačkoliv znalec skutečně nejprve uvedl, že s ohledem na poruchu elektroměru v předmětném období, která stanovení výše škody dozajista zkomplikovala, a následné informace získané ke spotřebě po odstranění poruchy elektroměru a obnovení dodávky elektřiny mu neumožnily relevantní srovnání spotřeby a tím i stanovení škody, v hlavním líčení byly předloženy další podklady osvědčující spotřebu za období od 20. 4. 2011 do 19. 4. 2012 a znalec pak na základě tohoto doplnění porovnal spotřebu za toto období se spotřebou za období naposled správně měřené, tj. od 17. 4. 2009 do 26. 4. 2010. Navýšení zjištěné za období od 20. 4. 2011 do 19. 4. 2012 považoval za neměřený a tedy neoprávněný odběr, čemuž odpovídá výše škody 6.102 Kč.
Jelikož znalcem vyčíslená částka, již akceptovaly soudy obou nižších stupňů, odpovídá částce představující nepatrnou škodu ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný svým jednáním objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku naplnil.
Obviněný dále namítá, že o existenci neměřené odbočky neměl ponětí, a tudíž se skutku nedopustil úmyslně. Podle výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněný nejméně v době od 31. 3. 2010 do 22. 2. 2011 v nemovitosti na adrese Ch. úmyslně neoprávněně odebíral elektrickou energii z distribuční soustavy, kdy tento odběr byl uskutečňován odbočkou z neměřeného kabelového přívodu, odbočka byla provedena v zalité asfaltové spojce uložené v zemi u rohu rodinného domu, kdy jeden z kabelů byl zaveden do obytného domu a druhý do hospodářského stavení na pozemku, přičemž vzhledem k provedení odbočky nebylo množství elektrické energie odebírané z distribuční soustavy žádným způsobem měřeno, přičemž takto odcizil nejméně 1200 kWh elektrické energie, čímž společnosti ČEZ Distribuce, a. s., způsobil škodu ve výši nejméně 6.102 Kč. Podle skutkových zjištění soudů byl obviněný vlastníkem budov a přilehlých pozemků v místě, kde byl neoprávněný odběr zjištěn; podle skutkových zjištění soudů obviněný při kontrole pracovníků společnosti ČEZ místo, kde se odbočka nachází, označil.
Jakkoliv je námitka ohledně absence subjektivní stránky trestného činu námitkou skutkovou, nutno zdůraznit, že prospěch z existence neměřených odboček měl výlučně vlastník budov, do nichž byla elektřina těmito odbočkami odváděna, tedy obviněný. Byl to pouze a jen obviněný, kdo v důsledku odvedené části elektřiny mimo měřidlo ušetřil, což zjevně nemohl nezaznamenat. Nutno dále akcentovat, že zřízení neměřených odboček, resp. jedné z nich, nemohlo obviněnému jako vlastníkovi budov a přilehlých pozemků objektivně ujít, neboť uvedené se evidentně realizovalo výkopovými pracemi. Nelze rovněž odhlédnout od skutečnosti, že obviněný místo zbudování odbočky označil přesně. Soudy proto logicky neuvěřily tvrzení obviněného, že nevěděl o existenci neměřené odbočky, a v souvislosti s tím s ohledem na užitek, který z odbočky, jež umožňovala odběr elektrické energie bez možnosti kontroly jeho množství dodavatelem, obviněnému jako vlastníkovi budov plynul, opodstatněně vyvodily, že obviněný, který neoprávněně odebíral elektrickou energii z distribuční soustavy, čímž dodavateli elektřiny způsobil škodu, se tohoto jednání dopustil úmyslně. Nelze proto než uzavřít, že se činu dopustil v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť způsob provedení činu dokládá, že chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný v jeho ustanovení §205 tr. zákoníku.
Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je proto dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dovolání lze podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39, §41 či §43 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Ačkoliv námitky obviněného, který na nepřiměřenost jemu uloženého trestu usuzuje z toho, že je bezúhonným občanem, který trestní stíhání nikterak nemařil a orgánům činným v trestním řízení poskytl veškerou součinnost, pod žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. nelze podřadit, dovolací soud nad rámec řečeného poznamenává, že nalézací soud, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, při úvaze o trestu na straně jedné nemohl pominout jistou sofistikovanost a promyšlenost páchání činu, dobu, po niž se tak dělo, na straně druhé ale jako k polehčující okolnosti přihlédl k bezúhonnosti obviněného, k nízké škodě, kterou trestným činem způsobil, a proto obviněnému, kterému hrozil trest odnětí svobody v trvání až na dvě léta, uložil trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, přičemž mu současně uložil povinnost nahradit ve zkušební době podle svých sil škodu, kterou trestným činem poškozené způsobil. V kontextu toho nelze shledávat uložený trest zjevně nepřiměřeným a ve svých důsledcích nespravedlivým.
S ohledem na shora uvedené nezbývá než uzavřít, že uplatněné dovolací námitky nelze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), h) tr. ř. a že napadené usnesení odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. září 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková