ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.944.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 944/2014-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. srpna 2014 o dovolání obviněného J. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 4 To 14/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 5/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 34 T 5/2005, byl obviněný J. V. uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zvlášť závažnému zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §206 odst. 5, §43 odst. 2, §58 odst. 5 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu ohledně obviněného J. V. z rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. 1 T 4/2007, kterým byl obviněnému za trestnou činnost popsanou pod bodem 2) výroku o vině citovaného rozsudku uložen podle §250b odst. 3 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, pro jehož výkon byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a výrok o trestu ohledně obviněného J. V. z trestního příkazu Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 11. 5. 2006, sp. zn. 1 T 66/2006, který byl obviněnému J. V. doručen dne 22. 5. 2006, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Komerční banka, a. s., se sídlem Praha, Na Příkopě 33, s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Pro úplnost je zapotřebí dodat, že označený rozsudek není prvním rozhodnutím ve věci sp. zn. 34 T 5/2005. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2007 byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byla spatřována pomoc k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §248 odst. 1, 4 tr. zák. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 4 To 79/2007, byl k odvolání státního zástupce, jež bylo podáno i v neprospěch obviněného J. V., z důvodu uvedeného v §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. citovaný rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc jmenovaného obviněného vrácena soudu prvního stupně. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2007 byl obviněný uznán vinným pomocí k pokračujícímu trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a odsouzen podle §248 odst. 4, §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu ohledně obviněného J. V. z rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. 1 T 4/2007, kterým byl obviněnému za trestnou činnost popsanou pod bodem 2 citovaného rozsudku uložen podle §250b odst. 3 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, pro jehož výkon byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, za současného zrušení výroku o trestu ohledně tohoto obviněného z trestního příkazu Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 11. 5. 2006, sp. zn. 1 T 66/2006, který byl obviněnému doručen dne 22. 5. 2006. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Komerční banka, a. s., se sídlem Praha, Na Příkopě 33, s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Z podnětu odvolání obviněného byl posledně označený rozsudek nalézacího soudu rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. 4 To 38/2008, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný J.V. byl odsouzen podle §248 odst. 4, §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu obviněného J. V. z rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. 1 T 4/2007, kterým byl obviněnému za trestnou činnost popsanou pod bodem 2) výroku o vině citovaného rozsudku uložen podle §250b odst. 3, §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, dále výrok o trestu téhož obviněného z trestního příkazu Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 11. 5. 2006, sp. zn. 1 T 66/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. 4 To 38/2008, podal obviněný dovolání v rozsahu výroku o vině i trestu. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1445/2008, bylo dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 34 T 5/2005, byl podle §306a odst. 2 tr. ř. na návrh obviněného rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 34 T 5/2005, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. 4 To 38/2008, zrušen. Krajský soud posléze nařídil ve věci nové hlavní líčení a dne 15. 1. 2014 rozhodl rozsudkem výše popsaným způsobem.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 34 T 5/2005, jeho výroku o vině i trestu, podal obviněný odvolání. Z jeho podnětu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 4 To 14/2014, rozsudek soudu prvního stupně při nezměněném výroku o vině účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zvlášť závažnému zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku zrušil podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §206 odst. 5, §58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a deseti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (nesprávně uvedeno tr. ř.) zařadil do věznice s dozorem. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež nebyla rozhodnutím odvolacího soudu dotčena, se obviněný J. V. pomoci ke zvlášť závažnému zločinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. c), §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že nejpozději od ledna roku 2004 přistoupil k předchozí vzájemné domluvě mezi odsouzenými R. H. a J.J. o tom, že odsouzený R. H., zaměstnaný jako pokladník Komerční banky, a. s., s hmotnou odpovědností za svěřené prostředky na pobočce v P., G., opatří z prostředků svého zaměstnavatele finanční hotovost, která bude odsouzeným J. J. použita jako vklad do sázek v sázkových kancelářích, odsouzený R. H. v přesně nezjištěné době, nejméně od podzimu roku 2003 do 3. 1. 2005, v P., na svém pracovišti v Komerční bance v G. ulici, v přesně nezjištěném množství případů, odebral finanční hotovost v přesně nezjištěných částkách v celkové výši nejméně 22.202.000,- Kč z prostředků Komerční banky, a. s., uvedenou finanční hotovost předával obviněnému J. V., odsouzenému J. J. nebo oběma společně a obviněnému J. V. takto předal nejméně 6.000.000,- Kč a odsouzenému J. J. v přítomnosti obviněného J. V. nejméně dalších 5.000.000,- Kč, přičemž obviněný J. V. věděl, že tyto peníze pochází z prostředků Komerční banky, a. s., a s tímto vědomím až do 3. 1. 2005 peníze společně s odsouzeným J. J. používal jako vklad do sázek v sázkových kancelářích a profitoval z vyplacených výher z takových sázek.
Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovoláním, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný předeslal, že i když odvolací soud konstatoval, že v posuzované trestní věci došlo k porušení zásady speciality, jelikož obviněný byl odsouzen za jiný skutek, než pro který byl předán, současně se okolnostmi a zákonností vydání evropského zatýkacího rozkazu dostatečně důsledně nezabýval. Obviněný má za to, že skutečnost, že v evropském zatýkacím rozkazu byl označen jako organizátor zpronevěry, a nikoliv jako pomocník, měla na rozhodování španělských orgánů významný vliv.
Dále namítl, že soud při posuzování subjektivní stránky pomoci k trestnému činu zpronevěry a při určování výše škody, na jejímž vzniku se měl obviněný jako pomocník podílet, vycházel výlučně z výpovědi svědka R. H., jež obsahuje rozpory a již nelze považovat za věrohodnou. Svědek tvrdil, že obviněný věděl o původu peněz, nevysvětlil však, jak měl obviněný zjistit, že peníze pocházejí z trestné činnosti, tedy z banky. Navzdory této skutečnosti a navzdory tomu, že o tom žádný z obviněných či svědků nevypovídal, soudy konstatovaly, že obviněný přistoupil k dohodě s dalšími obviněnými. Obdobná situace se týká i výše finanční částky, které měl obviněný převzít. Celkovou částku svědek R. H. odhadl, přičemž se ale současně nevyjádřil k tomu, kolikrát obviněný v bance byl, kolikrát peníze převzal, v jakých částkách a bankovkách. Naproti tomu obviněný přesné údaje stran výše uvedeného orgánům činným v trestním řízení poskytl. Za situace, kdy proti sobě stojí tvrzení proti tvrzení, měl soud rozhodnout ve prospěch obviněného, a to i s přihlédnutím k důvodu, pro který svědek R. H. odmítl v hlavním líčení vypovídat.
Dovolatel rovněž nesouhlasil se závěry soudů o tom, že prokázaný rozsah jeho účasti postačuje k tomu, aby se jednalo o pomoc ke spáchání trestného činu zpronevěry. Poznamenal, že při neexistenci dohody mezi spoluobviněnými, byla-li by prokázána subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu, přicházela by v úvahu kvalifikace skutku jako podílnictví. Tím, že R. H. vzal peníze z pokladny či trezoru a měl je fakticky ve své moci, dokonal trestný čin zpronevěry. Pokud by svědek peníze z banky vynesl sám, stále by se jednalo o zpronevěru, jestliže by je vynesl někdo jiný, nedopustil by se pomoci ke zpronevěře, neboť peníze byly použity na sázky v sázkových kancelářích, tedy převedeny nebo užity jako majetková hodnota získaná trestným činem spáchaným jinou osobou. I kdyby proto obviněný o původu peněz věděl, pomoci ke zpronevěře by se nedopustil, poněvadž převzal peníze, které již byly z dispozice banky odňaty. V tomto směru tedy neobstojí argumentace soudu prvního stupně, jenž uvedl, že pomoc obviněného spočívala v tom, že jinému usnadnil, aby si přisvojil cizí věc.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 4 To 14/2014, zrušil a aby věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni rozhodování o dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Co se týče výhrady obviněného stran údajného porušení zásady speciality ve smyslu ustanovení §406 tr. ř., resp. počínaje dnem 1. 1. 2014 §198 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, obviněný ji v poněkud širší modifikované podobě uplatnil již v řízení před odvolacím soudem a ten se s ní důsledně vypořádal (viz str. 15, 16 rozsudku). Otázka, jíž se věnoval především, tj. možnost uložení souhrnného trestu i za sbíhající se trestnou činnost, jež nebyla v evropském zatýkacím rozkazu specifikována, není předmětem dovolacích námitek, a stojí tak i mimo přezkumnou povinnost dovolacího soudu. I přesto a s přihlédnutím ke konkrétní námitce uplatněné v dovolání a jeho doplnění dovolací soud sdílí názor odvolacího soudu, že k porušení zásady speciality v obviněným namítaném směru nedošlo. Podle §406 odst. 1 tr. ř. bez splnění dalších zde uvedených předpokladů osobu, která byla předána z jiného členského státu, nelze stíhat, omezit její osobní svobodu či ji osobní svobody zbavit pro jiný trestný čin spáchaný před předáním než ten, pro který byla předána (na rozdíl od §198 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., podle něhož předaná osoba nemůže být bez splnění dalších v zákoně uvedených předpokladů zbavena osobní svobody ani proti ní nemůže být vedeno trestní stíhání ani na ní vykonán trest nebo ochranné opatření pro jiný skutek spáchaný před předáním, než pro který byla předána). Takto vyjádřená zásada speciality, které odpovídá uvedený zákaz, se vyvinula v mezinárodním právu v souvislosti s extradicí a postupem času se stala součástí řady dvoustranných nebo vícestranných mezinárodních smluv (srov. čl. 14 Evropské úmluvy o vydávání, publikované pod č. 549/1992 Sb.). Ve své podstatě vyjadřuje závazek dožadujícího státu, že po vydání osoby nedojde z jeho strany k jejímu stíhání nebo k omezení či zbavení její osobní svobody pro takové trestné činy, ve vztahu k nimž by vydávající stát vydání nepovolil. Vzájemná akceptace tohoto závazku přitom umožňuje vytvořit prostor k tomu, aby státy povolovaly vydávání osob a umožňovaly stíhání a potrestání určité trestné činnosti, aniž by tak nezbytně činily i pro jednání, jehož trestnost buď vůbec neuznávají (není dána oboustranná trestnost), nebo ji v konkrétním případě považují přinejmenším za problematickou (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 111/12). Výhrada obviněného ale nemůže obstát. Jestliže evropský zatýkací rozkaz obsahoval vylíčení skutkového děje zahrnující konkrétní účast obviněného na zpronevěře [srov. §405 odst. 2 písm. e) tr. ř.], jakož i zákonné znění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, tedy včetně stanovené trestní sazby [srov. §405 odst. 2 písm. d) tr. ř.] – viz č. listu 1942-1948, přičemž na podkladě tohoto evropského zatýkacího rozkazu byl obviněný podle §406 odst. 1 tr. ř. předán k výkonu trestu odnětí svobody, k němuž byl odsouzen za pomoc ke zpronevěře, jíž se dopustil jednáním popsaným v evropském zatýkacím rozkazu, lze konstatovat, že zásada speciality nebyla dotčena. V daných souvislostech není významné, že v evropském zatýkacím rozkazu obviněný nebyl explicitně označen jako pomocník k trestnému činu zpronevěry. Zcela lichá je jeho výhrada obsažená rovněž v doplnění dovolání, že na rozhodování španělských orgánů a na předání ze Š. mohlo mít vliv, že byl označen jako organizátor trestné činnosti, ačkoliv ve skutečnosti byl odsouzen jako pomocník; v evropském zatýkacím rozkazu ostatně nebyl označen ani jako organizátor tohoto trestného činu (organizátora trestného činu nelze ztotožňovat s okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající ve spáchání činu jako člen organizované skupiny).
Z obsahu podaného dovolání dále vyplývá, že obviněný znovu uplatnil především námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Plzni a z nichž v napadeném rozsudku vycházel i Vrchní soud v Praze. Jde konkrétně o výhrady, že soudy nesprávně vzaly za podklad svého rozhodnutí o jeho vině nevěrohodné a žádnými jinými důkazy nepodepřené výpovědi R. H., původně spoluobviněného a posléze i svědka. Obviněný zpochybňoval správnost skutkových zjištění soudů, že se činu dopustil poté, co přistoupil k předchozí dohodě mezi dnes již odsouzenými R. H. a J. J. o způsobu opatření peněžních prostředků posléze použitých jako vklady do sázek z prostředků banky, v níž byl R. H. zaměstnán jako pokladník, přičemž s tímto vědomím od něj převzal nejméně 6.000.000,- Kč a byl přítomen při předávání dalších nejméně 5.000.000,- Kč odsouzenému J. J. Oproti těmto skutkovým zjištěním totiž tvrdil, že žádná taková předchozí dohoda nebyla prokázána a že nebyla ani přesně zjištěna finanční částka, kterou měl od odsouzeného R. H. převzít.
Třebaže skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a tudíž ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.), Nejvyšší soud poznamenává, že námitky stran údajné nevěrohodnosti svědecké výpovědi R. H., jakož i námitky vztahující se ke správnosti právního posouzení skutku jako pomoci k trestnému činu zpronevěry byly již obsahem dovolání obviněného ze dne 10. 10. 2008 (č. listu 1931 a 1932), o němž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1445/2008, tak, že je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Ačkoliv usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 34 T 5/2005, byl podle §306a odst. 2 tr. ř. na návrh obviněného rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 34 T 5/2005, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. 4 To 38/2008, proti němuž bylo zmiňované dovolání podáno, zrušen a na citované usnesení Nejvyššího soudu, resp. na jeho odůvodnění, tak nelze z toho důvodu bez dalšího odkázat, závěry v tomto usnesení prezentované nutno respektovat, a to s ohledem na fakt, že v řízení následujícím po zrušení zmiňovaných rozhodnutí nedospěly soudy vzhledem k identické důkazní situaci k odlišným skutkovým zjištěním.
Při hodnocení důkazů postupovaly soudy důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. pečlivě a srozumitelně vysvětlily, na základě jakých skutečností dospěly k tomu, že se obviněný činu dopustil, jakož i k tomu, že považují jeho obhajobu za vyvrácenou (zejména str. 9 až 18 rozsudku soudu prvního stupně a str. 6 až 14 rozsudku odvolacího soudu). Jak nalézací soud, tak odvolací soud soustředily svoji pozornost na hodnocení věrohodnosti výpovědi R. H. a zevrubně vyložily, proč ji pokládají – na rozdíl o výpovědí obviněného a odsouzeného J. J. – za věrohodnou. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Dovolací soud tak uzavřel s respektem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle níž se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Lze tak vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v posuzované trestní věci neshledal.
Nejvyšší soud tedy opětovně konstatuje, že výpověď R. H., ať už v procesním postavení obviněného či později svědka v hlavním líčení, netrpí žádnými logickými rozpory, je vnitřně konzistentní, přičemž jako případný rozpor nelze vnímat některé upřesňující údaje, jež byly k přímým dotazům zaznamenány ve výpovědi R. H. v procesním postavení svědka (srov. č. listu 1764). Jestliže je výpověď R. H. na rozdíl od výpovědi obviněného podporována dalšími v řízení provedenými důkazy, zejména výpověďmi pracovnic sázkových kanceláří, a jeví se jako celek věrohodná, neexistuje důvod k pochybnostem o pravdivosti tvrzení R. H., že obviněný J. V. nejpozději od počátku roku 2004 k dohodě R. H. a J. J. přistoupil, že o původu peněz věděl a že sám převzal či byl přítomen převzetí peněžních prostředků v celkové výši nejméně 11.000.000,- Kč.
Pokud jde o možnost kvalifikovat jednání obviněného nikoliv jako pomoc ke zpronevěře, nýbrž jako podílnictví (§214 tr. zákoníku), Nejvyšší soud shodně se svým předchozím rozhodnutím podotýká, že tato je s ohledem na skutková zjištění soudů vyloučena.
Podstata jednání obviněného J. V. spočívala podle zjištění soudů v tom, že nejpozději od ledna roku 2004 přistoupil k předchozí vzájemné domluvě mezi odsouzenými R. H. a J. J. o tom, že odsouzený R.H., zaměstnaný jako pokladník Komerční banky, a. s., s hmotnou odpovědností za svěřené prostředky, opatří z prostředků svého zaměstnavatele finanční hotovost, která bude odsouzeným J. J. použita jako vklad do sázek v sázkových kancelářích, odsouzený R. H. finanční hotovost opatřenou z prostředků banky předával obviněnému J. V., odsouzenému J. J. nebo oběma společně a obviněnému J. V. takto předal nejméně 6.000.000,- Kč a odsouzenému J. J. v přítomnosti obviněného J. V. nejméně dalších 5.000.000,- Kč, přičemž obviněný J. V. věděl, že tyto peníze pochází z prostředků Komerční banky, a. s., a s tímto vědomím až do 3. 1. 2005 peníze společně s odsouzeným J. J. používal jako vklad do sázek v sázkových kancelářích a profitoval z vyplacených výher z takových sázek.
Podílnictví se liší od účastenství na trestném činu tím, že již vzhledem k časové posloupnosti nemůže spolupůsobit na trestném činu předcházejícím, jímž byla věc získána. To tedy znamená, že podílník nemůže být osobou, která se trestné činnosti, v jejímž důsledku byla věc získána, sama dopustila. Právní kvalifikace skutku jako trestného činu podílnictví by přicházela v úvahu pouze tehdy, pokud by v době spáchání činu neexistovala žádná dohoda mezi pachatelem trestného činu a podílníkem o jejich další součinnosti. Dohodu nebo slib, jímž „podílník“ předem zajišťuje pachateli některého majetkového trestného činu rychlý odbyt odcizeného zboží nebo jiných věcí nebo jiných majetkových hodnot a jejich bezpečné realizování, popř. soustavné, postupné a předem dohodnuté přebírání přisvojených věcí nebo jiných majetkových hodnot, které umožňuje další pokračování v majetkové trestné činnosti, je třeba kvalifikovat jako pomoc k některému z majetkových trestných činů podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (srov. zpráva trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1973, č. j. Tpjf 51/72, publikovaná pod č. 62/1973 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 1963, sp. zn. 9 Tz 19/63, publikované pod č. 45/1963 Sb. rozh. tr.).
Z výsledků dokazování provedeného soudem prvního stupně, se kterými se ztotožnil i odvolací soud, jednoznačně vyplývá, že obviněný J. V. byl na provedení činu s ostatními spolupachateli domluven, resp. přistoupil k již existující dohodě mezi nimi, jak o tom svědčí nejen skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ale i odůvodnění rozsudku. Tato dohoda zahrnovala jeho účast na jednání odsouzeného R. H., který jako pokladník banky si přisvojoval jemu svěřené peněžní prostředky, přičemž je pak předával ať už v přímo v bance na pokladně či mimo banku na žádost a podle pokynů obviněného a odsouzeného J. J. právě jim a tito je pak ve smyslu předchozí dohody uplatnili jako vklad do sázek na výsledky sportovních utkání a o případnou výhru se pak společně dělili; obviněný J. V. převzal sám či byl přítomen převzetí peněžních prostředků odsouzeným J. J. v celkové výši nejméně 11.000.000,- Kč.
Z těchto skutečností je zřejmé, že obviněný J. V. jednal jako účastník formou pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (nalézací soud správně aplikoval zásady o časové působnosti trestního zákona uvedené v §2 odst. 1 tr. zákoníku a shodně též §16 odst. 1 tr. zák., neboť posouzení trestnosti činu podle pozdějšího trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2009, je pro obviněného příznivější než její posouzení podle zákona účinného v době spáchání činu, tj. trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Skutková zjištění soudu prvního stupně konstatují dohodu mezi všemi třemi spoluobviněnými, dovolatele nevyjímaje. Věděl proto o všech okolnostech činu i o tom, jakou úlohu v probíhajícím trestném jednání bude zajišťovat. Po subjektivní stránce se pomoci k trestnému činu zpronevěry dopustil v přímém úmyslu [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], protože chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Věděl, z jakých zdrojů pochází peněžní prostředky, které přebíral od odsouzeného R. H. či byl jejich předání přítomen, a poté je na též na podkladě předchozí dohody užil jako vklad do sázek, přičemž o případnou výhru se spolupachatelé dělili.
S ohledem na shora uvedené nezbývá než konstatovat, že napadený rozsudek odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. srpna 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková