ECLI:CZ:NS:2014:8.TVO.22.2014.1
sp. zn. 8 Tvo 22/2014-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2014 o stížnosti obviněného mladistvého „tulipána“*), proti usnesení Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 20. 6. 2014, sp. zn. 1 Ntm 10/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze, soudu pro mládež, pod sp. zn. 63 Tm 4/2014, takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného mladistvého „tulipána“ zamítá .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze, soud pro mládež, usnesením ze dne 20. 6. 2014, sp. zn. 1 Ntm 10/2014, rozhodl o návrhu předsedy senátu Městského soudu v Praze, soudu pro mládež, ve věci sp. zn. 63 Tm 4/2014, na prodloužení lhůty trvání vazby obviněného mladistvého „tulipána“ (dále jen „mladistvý“) tak, že se podle §47 odst. 1, 3 z. s. m. vazba mladistvého prodlužuje o šest měsíců, tedy při nepřerušeném trvání vazby do 11. 1. 2015.
Proti tomuto usnesení podal mladistvý prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Kaisera v zákonné lhůtě stížnost, v níž namítl, že jednání, pro které je v posuzované věci trestně stíhán, nemohlo mít charakter ani prostého, natož těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v konfliktu nedisponoval žádnou zbraní a nepoužil ani jiný obdobný předmět, a proto je zřejmé, že mu nehrozí uložení vysokého trestu, jímž by mohlo být odůvodněno prodloužení vazby. Z uvedeného důvodu podle něj mělo být postupováno podle §71 odst. 2 tr. ř. a měl být z vazby propuštěn na svobodu. K tíži mladistvému nelze přičítat absenci pocitu viny, neboť tento závěr je v příkrém rozporu se zásadou presumpce neviny. Za naprosto nepravdivé označil tvrzení o jeho minimálních vazbách na území České republiky, kde naopak žije již mnoho let, navštěvuje zde školu a jeho rodina zde podniká. Z uvedeného dovodil, že nemá žádný důvod vyhýbat se trestnímu řízení nebo je jakkoli mařit, naopak v jeho zájmu je, aby došlo k co nejrychlejšímu a řádnému ukončení trestního řízení. Namítl rovněž porušení ustanovení §176 odst. 2 tr. ř. V doplnění stížnosti ze dne 18. 7. 2014 mladistvý brojil proti postupu státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze JUDr. Radky Miclíkové, kterou považoval pro její vztah k projednávané věci zejména ve vazebním zasedání konaném dne 7. 5. 2014 a nevyhovění jeho žádosti o doplnění dokazování po obdržení přípisu ze dne 15. 5. 2014 o změně právní kvalifikace za neschopnou nestranně rozhodovat, a tedy za vyloučenou z jejího projednávání. V této souvislosti rozporoval některá její tvrzení učiněná v průběhu dosavadního řízení, a že o svém vyloučení neučinila procesní rozhodnutí v souladu s §31 tr. ř. Z toho dovodil, že veškeré její úkony učiněné po 3. 2. 2014, kdy podal zmíněnou stížnost, nelze brát v potaz. Vytkl rovněž porušení práva na zákonného soudce, když o jeho první stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 14. 4. 2014 o prodloužení vazby rozhodoval senát pod sp. zn. 8 Tmo Městského soudu v Praze, zatímco o jeho stížnosti proti v pořadí druhému rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, které následovalo po zrušení a vrácení věci Městským soudem, rozhodoval senát Městského soudu v Praze pod sp. zn. 44 Tmo. Vzhledem k vytýkaným pochybením, zejména proto, že se neztotožnil s důvody prodloužení vazby podle §47 odst. 1, 3 z. s. m., navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno a on byl propuštěn na svobodu.
Nejvyšší soud jako soud pro mládež druhého stupně (dále jen „Nejvyšší soud“) poté, co zjistil, že stížnost je přípustná, byla podána včas a oprávněnou osobou, podle §147 odst. 1 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení, jakož i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že stížnost mladistvého není důvodná.
Zákonné podmínky pro prodloužení vazby jsou vymezeny v ustanovení §47 odst. 1 z. s. m. tak, že vazba v řízení ve věcech mladistvých nesmí trvat déle než dva měsíce, a jde-li o zvlášť závažné provinění, nesmí trvat déle než šest měsíců. Po uplynutí této doby může být vazba výjimečně prodloužena až o další dva měsíce a v řízení o zvlášť závažném provinění až o dalších šest měsíců, pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním mladistvého na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. K takovému prodloužení může dojít pouze jednou v přípravném řízení a jednou v řízení před soudem pro mládež. Podle §47 odst. 3 z. s. m. o prodloužení vazby v řízení před soudem rozhoduje soudce soudu pro mládež nadřízeného soudu pro mládež, který je příslušný věc projednat nebo který věc již projednává. Návrh na prodloužení lhůty vazby je povinen předseda senátu doručit nadřízenému soudu pro mládež nejpozději 15 dnů před skončením lhůty.
Při přezkoumávání zachování těchto zákonných podmínek Nejvyšší soud vycházel z obsahu napadeného usnesení a spisového materiálu ve věci Městského soudu v Praze, soudu pro mládež, sp. zn. 63 Tm 4/2014, z nichž stručně rekapituluje:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 6. 2014, sp. zn. 1 Ntm 10/2014, proti němuž stížnost směřuje, shledal, že trestní stíhání proti mladistvému bylo řádně zahájeno dne 30. 12. 2013 a že byla zaručena zákonem předpokládaná práva mladistvého, zejména právo na obhajobu, a zdůraznil i důvodnost vazebního řízení z důvodu vazby podle §67 písm. a) tr. ř. s ohledem na okolnosti a argumentaci, kterou soudy v dříve vydaných rozhodnutích o vazbě opakovaně konstatovaly či zdůrazňovaly, a to jak se zřetelem na rodinné poměry mladistvého, tak i jeho vlastní přístup k trestnímu řízení. Z obsahu spisu přitom vrchní soud nad rámec dříve zvažovaných okolností sám shledal, že uvedený důvod existuje i nadále, a to v zásadě proto, že s ohledem na znalecké posudky vypracované na mladistvého, jde o chlapce, který při adaptaci na svou etnickou minoritní komunitu a svou citovou plochost, zvýšenou impulzivitu a tendenci v zátěžové situaci reagovat přímočaře, může podléhat vlivu spolupachatelů z řad přímých příbuzných mladistvého, kteří se stále trestnímu stíhání vyhýbají a trestní řízení je proti nim vedeno jako proti uprchlým. Uvedený soud shledal, že se lze stále obávat, že se k nim mladistvý též připojí a přezkoumal opodstatněnost a zákonnost postupů vztahujících se k jeho rozhodnutí o prodloužení vazby z hledisek vymezených v §47 z. s. m., a to jak co do úplnosti materiálních a důkazních podkladů, tak i co do časových souvislostí, když se zabýval i tím, zda délka a průběh trestního řízení splňují podmínky vymezené v ustanovení §1 odst. z. s. m. zakotvující účel a smysl tohoto řízení. Při splnění a respektování všech těchto zákonných kritérií vrchní soud rozhodl tak, že vazbu mladistvého prodloužil o maximální možnou délku, tj. 6 měsíců, do 11. 1. 2015.
Z obsahu spisového materiálu, jak Nejvyšší soud zjistil, se podává, že mladistvý byl do vazby vzat již v přípravném řízení, kde byl stíhán pro pokus provinění těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, usnesením soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1, soudu pro mládež, ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 46 Ntm 201/2014, z důvodů podle §67 písm. a), b) tr. ř., počínaje okamžikem jeho zadržení dne 11. 1. 2014 ve 13.40 hodin (č. l. 117 až 135). Městský soud v Praze, soud pro mládež, usnesením ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 8 Tmo 1/2014, rozhodl, že důvod vazby podle §67 písm. b) tr. ř. pominul, avšak důvod podle §67 písm. a) tr. ř. nadále trvá (č. l. 136). V rámci dalšího postupu při přezkoumávání vazby v přípravném řízení soudy opakovaně setrvaly na názoru, že tento důvod vazby trvá i nadále.
Obžaloba byla v této trestní věci na mladistvého podána Městskému soudu v Praze dne 30. 5. 2014 (č. l. 1036) pro provinění těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a pro provinění výtržnictví podle a §358 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Skutek mladistvého, jak je popsán, zahrnuje trestné jednání nejen jeho samotného, ale obsahuje trestnou činnost všech na něm se podílejících pachatelů, a udál se ve stručnosti tak, že celá skupina čtyř spoluobviněných včetně mladistvého dne 11. 12. 2013 přijela společným vozidlem v P., do C. c. c. b., přičemž byli obvinění F. A., (otec mladistvého) a obviněný F. A., ozbrojeni nožem a obuškem. V průběhu incidentu obviněný F. A. napadl jednoho z poškozených nožem tak, že mu způsobil závažné bodné rány, v důsledku nichž jen díky včasné pomoci nezemřel. Přitom obviněný F.A. se rovněž podílel na fyzických útocích dalších osob a ohrožoval je zbraní, aby umožnil vniknout mladistvému „tulipánovi“ a obviněnému L. D. do prostor baru, což tito učinili a vnikli do baru, kde společně napadli poškozené P. Š. a M. L., a to pěstmi, kopanci, židlemi do různých částí těla, zejména do hlavy, hrudníku a zad. Těmto poškozeným se podařilo část ran vykrýt či se jim vyhnout, a aniž by u nich byla způsobená podstatnější zranění, mohlo dojít k popsaným vážným zraněním (trestná jednání ostatních spoluobviněných jsou právně posouzena samostatně).
Vzhledem k tomu, že vazba mladistvého mohla trvat jen do 11. 7. 2014, byl soudcem soudu prvního stupně dne 17. 6. 2014 podán k Vrchnímu soudu v Praze návrh na její prodloužení. O návrhu bylo rozhodnuto nyní přezkoumávaným usnesením dne 20. 6. 2014.
Hlavní líčení v této věci bylo nařízeno na 22. a 23. 7. 2014, v této době bylo konáno a proběhlo s tím, že bylo odročeno na 1. 10. 2014.
Po skončení hlavního líčení Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 63 Tm 4/2014, rozhodl tak, že připustil přijetí peněžité záruky jako náhrady za vazbu mladistvého, a to ve výši 750.000,- Kč, za současného uložení omezení mladistvému ve smyslu §73a odst. 3 tr. ř. spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí a dále následným usnesením z téhož dne mladistvého propustil na svobodu za současného přijetí těchto opatření (č. l. 1244 až 1252).
V době rozhodování Nejvyššího soudu o nyní posuzované stížnosti je mladistvý za uvedených podmínek přijetí jiného opatření (§49 odst. 2 z. s. m.), při stálém trvání vazby z důvodu §67 písm. a) tr. ř., na svobodě.
Nejvyšší soud na základě všech těchto uvedených skutečností shledal, že Vrchní soud v Praze postupoval v souladu se zákonem i se skutečnostmi, které jsou obsaženy ve spisovém materiálu, a že nebylo možné přisvědčit námitkám mladistvého uplatněným ve stížnosti zejména k tomu, že u něj není dán důvod vazby podle §67 písm. a) tr. ř. Nejprve je vhodné zmínit, že vrchní soud se právě této okolnosti věnoval a s požadovanou pečlivostí zvažoval všechna hlediska, která jsou pro závěr o trvání důvodu vazby rozhodná a hodná zřetele. Zejména je třeba poukázat na to, že zkoumal, aktuálně k době, kdy toto rozhodnutí činil, zda stále hrozí, že se mladistvý bude skrývat nebo uprchne. Neomezil se proto jen na hrozbu uložení vysokého trestu či pouhé odkázání na příslušnou trestní sazbu, nýbrž vyložil důvody opodstatňující omezení osobní svobody mladistvého při rozvedení a vysvětlení, z jakých dalších okolností bylo tuto hrozbu nutné shledávat (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 226/05). Současně dostál i požadavku na maximální šetrnost k právům mladistvého, neboť přehledně a logicky vysvětlil, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se mladistvý bude chovat způsobem uvedeným v §67 písm. a) tr. ř., za podmínek stanovených v dovětku tohoto ustanovení, když i výslovně uvedl, proč byla v daném případě vazba mladistvého nezbytným opatřením pro dosažení účelu trestního řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1115/09).
Při zvážení všech uvedených skutečností a zjištění, která plynou nejenom z odůvodnění napadeného rozhodnutí, ale navazují i na průběh tomuto rozhodnutí předcházejícího vazebního řízení, může Nejvyšší soud s odkazem na věcně správné usnesení vrchního soudu připomenout, že k prodloužení vazby mladistvého podle §47 odst. 1 z. s. m. tyto podmínky přistoupily vedle obecných důvodů vazby podle §67 tr. ř., jsou spatřovány v tom, že nebylo možno pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit, a propuštěním mladistvého na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. Přitom nedostatek obou zde uvedených podmínek, které musí být splněny současně (arg. spojka „a“), nelze nahradit úvahami o závažnosti provinění, pro které je mladistvý stíhán (srov. rozhodnutí č. 26/1998 Sb. rozh. tr.). Zákonnou lhůtu, vymezující dobu trvání vazby, je nutno považovat za lhůtu nezbytného omezení osobní svobody mladistvého, u kterého platí zásada presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), určenou orgánům činným podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže pro ukončení tohoto řízení. Z uvedeného plyne, že při rozhodování o dalším trvání vazby, kromě existence zákonného vazebního důvodu, nutno prokázat vážné důvody, v důsledku nichž v uplynulé vazební lhůtě nebylo možno řízení ukončit (srov. nález ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl ÚS 4/94).
S ohledem na tyto zásadní principy vrchní soud v přezkoumávané věci postupoval a plně je respektoval, a to při komplexním posuzování všech rozhodných a významných zjištění, a v odůvodnění napadeného rozhodnutí rozvedl, v čem spočívá závažnost důvodů pro nezbytnost setrvání mladistvého ve vazbě, jakož i pro to, že nebylo možné řízení dříve ukončit. K tomu je třeba zásadně zmínit, že v přípravném řízení byla délka řízení komplikována zejména postojem pachatelů, kteří se po spáchání činu ukryli a doposud se jejich převážnou většinu (tři dospělé spoluobviněné mladistvého) nepodařilo dopadnout, a i nyní, kdy již byla podána obžaloba, jsou vedeni jako uprchlí (§302 tr. ř.). Rovněž i mladistvý se podle zjištění policejních orgánů v této věci nezdržoval v místě trvalého bydliště v České republice, nebylo možné jej zajistit pro konání úkonů přípravného řízení a dne 26. 12. 2013 bylo zjištěno, že opustil Schengenský prostor, což byly důvody, pro které proti němu bylo vedeno trestní řízení až do doby jeho dopadení dne 11. 1. 2014 (viz protokol na č. l. 117) jako proti uprchlému. Za těchto okolností, když obžaloba byla podána 30. 5. 2014 a hlavní líčení nařízené na 22 a 23. 7. 2014 již proběhlo, lze předešlé řízení, přes zmíněné obtíže, které však nejsou dány liknavostí orgánů činných v trestním řízení, považovat za vedené s přijatelnou rychlostí bez zbytečných průtahů, při nichž byla dostatečně šetřena osobnost mladistvého. Celkovou dobu, po kterou je, resp. dosud byl mladistvý vazebně stíhán, je přitom nutno považovat za přiměřenou především s ohledem na to, že je stíhán pro zvlášť závažné provinění podle §145 tr. zákoníku a se zřetelem na §31 odst. 1 z. s. m., je ohrožen trestní sazbou od 1 roku a 6 měsíců až do 5 let, tudíž trestem pro kategorii pachatelů, do níž mladistvý zapadá, relativně dlouhého trvání.
Pokud jde o argumentaci vrchního soudu, na jejímž základě shledal naplněným důvod vazby podle §67 písm. a) tr. ř., ani v tomto směru nebyly zjištěny vady, které by odporovaly výše zmíněným požadavkům, protože jím do úvahy brané okolnosti v dané době ve všech souvislostech existovaly. Vrchní soud tudíž dostál materiálním i formálním požadavkům kladeným na rozhodnutí o dalším trvání vazby, neboť jak bylo výše uvedeno, pouze neopakoval důvody uváděné v počáteční fázi vazby, ale náležitě vysvětlil, proč je trvání vazby i nadále nezbytné (z rozsudku ESLP ze dne 4. 11. 2008 ve věci Janulis proti Polsku, stížnost č. 20251/04). Rovněž je třeba zdůraznit, že byla plně respektována presumpce neviny mladistvého, neboť soud své závěry nevyvozoval z morálky či charakteru mladistvého či ze samotné skutečnosti, že je trestně stíhán, a ani v rozporu s ústavním principem presumpce neviny nepředjímal závěr o vině mladistvého (přiměřeně srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2208/13, a ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2665/2013).
S ohledem na obsah odůvodnění stížností napadeného usnesení, v němž vrchní soud uvážil i vlastní skutečnosti, které důvod vazby podle §67 písm. a) tr. ř. opodstatňovaly, a poukázal i na zjištění a závěry, které byly již dříve k této otázce rozvedeny soudy rozhodujícími a opakovaně zmiňovány. Pro úplnost je třeba uvést, že se jedná o soubor skutečností, pro které je obava, že mladistvý uprchne, stále aktuální a naléhavá, protože v době, kdy bylo o prodloužení vazby rozhodováno, byl mladistvý na podkladě krátce před tím podané obžaloby zpraven o povaze činu, pro který byla podána, a byl v ní zpraven, co mu je kladeno za vinu. Byl mu znám termín hlavního líčení, které mělo proběhnout v době od 22. 7. 2014. Za této situace, kdy lhůta trvání vazby končila dne 11. 7. 2014, zcela konkrétně hrozilo vyhýbání se trestnímu stíhání mladistvým, který se již v počátku trestního stíhání tomuto vyhýbal, jeho bydliště v té době nebylo zjistitelné, neplnil spolehlivě ani školní docházku, a u něhož byly podle znaleckého posudku zjištěny vlastnosti, které nedávaly záruku jeho spolehlivosti. K těmto skutečnostem pak rovněž zcela důvodně přistupují i blízké vztahy, které má mladistvý k dalším spoluobviněným, kteří jsou z úzkého okruhu jeho příbuzných. V této souvislosti lze zmínit otce mladistvého F. A., s nímž se činu, jakož i s dalšími, dopustil, což lze v širších souvislostech považovat za okolnosti, které dokreslují důvody, z nichž může zvažovaná obava vyplývat, obzvláště když otec mladistvého se i s ostatními stále skrývá a rodina pochází z cizí země, kde je stále její pevné zázemí a tradičně jde o zemi lpící na pevných rodinných vazbách.
Z uvedených důvodů se Nejvyšší soud s rozhodnutím vrchního soudu, pokud jde o nutnost prodloužit trvání vazby, ztotožnil, jelikož v době, kdy tento soud rozhodoval, důvody a podmínky pro takový postup byly jednoznačně splněny.
Na základě těchto zjištění a rozvedených skutečností Nejvyšší soud neshledal v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze žádné pochybení či porušení zásad a kritérií, která jsou pro rozhodnutí v prodloužení lhůty trvání vazby podle §47 odst. 1 z. s. m. podstatná či rozhodná. Naopak má za to, že tento soud dostatečně uvážlivě posuzoval poměry mladistvého i čin a souvislosti, za nichž byl spáchán.
Ze všech uvedených důvodů shledal napadené rozhodnutí správným a stížnost proti němu podanou za nedůvodnou. Přitom je třeba poznamenat, že výsledkem dalšího procesního postupu, který následoval po vydání tohoto přezkoumávaného rozhodnutí, bylo, že soud prvního stupně po provedení hlavního líčení při konstatování existence vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. ř. vydal dne 24. 7. 2014 pod sp. zn. 63 Tm 4/2014 usnesení jednak o přijetí nabízené peněžité záruky a jednak o propuštění mladistvého na svobodu, kdy současně vyslovil i omezení spočívajícího v zákazu vycestování z území České republiky. Tyto vazbu nahrazující instituty jsou opatřeními, která eliminují stále hrozící obavu z toho, že mladistvý uprchne nebo se bude skrývat (§49 odst. 1, 2 z. s. m., 73a odst. 4, 5 tr. ř.).
Nejvyšší soud z důvodů výše uvedených shledal napadené rozhodnutí o tom, že se vazba mladistvého prodlužuje do 11. 1. 2015, správným.
Pokud mladistvý v rámci podané stížnosti poukazoval na svou námitku podjatosti státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze JUDr. Radky Miclíkové v přípravném řízení a na to, že stížnostní soud rozhodující v přípravném řízení stížnosti projednával pod různými spisovými značkami, jde o výhrady, které s rozhodnutím o prodloužení lhůty trvání vazby v řízení před soudem po podání obžaloby nesouvisejí.
Je totiž třeba zdůraznit, že podle §147 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. při rozhodování o stížnosti přezkoumá nadřízený orgán správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, a řízení předcházející napadenému usnesení.
Rozsah řízení předcházejícího napadenému usnesení je ohraničen na jedné straně bezesporu okamžikem vydání tohoto usnesení a na straně druhé záleží na konkrétní věci, v jaké časové posloupnosti řízení a ve kterých jeho částech a složkách bude stížnostní orgán povinen věc přezkoumávat. Otázky, které lze řešit ve vztahu k řízení předcházejícímu bezprostředně vydanému napadenému usnesení, se mohou týkat např. toho, zda bylo trestní řízení důvodně zahájeno ve smyslu §160 tr. ř., event., zda byly splněny důvody pro vzetí mladistvého do vazby ve smyslu §67 tr. ř.
V řízení o stížnosti obviněného proti usnesení o prodloužení vazby je rozsah přezkumné povinnosti nadřízeného soudu vymezen ustanovením §147 tr. ř. Proto soud v tomto řízení přezkoumá pouze správnost výroku uvedeného usnesení a řízení, které tomuto usnesení předcházelo. Není oprávněn přezkoumávat zákonnost a odůvodněnost dřívějších pravomocných rozhodnutí ve věci, jimiž byla u tohoto obviněného prodloužena doba trvání vazby (viz rozhodnutí č. 47/1998 Sb. rozh. tr.).
Výhrady, které mladistvý ve stížnosti směřoval proti podjatosti či postupu státní zástupkyně v době, kdy bylo rozhodováno o důvodech vazby či jejím dalším trvání před podáním obžaloby, konkrétně zmiňoval vazební zasedání dne 7. 5. 2014, nelze již uplatňovat v tomto stížnostním řízení. Jednak proto, že se jednalo o úkony směřující k vazbě obviněného v přípravném řízení, to je ke zcela jinému rozhodnutí, a navíc se týkalo podjatosti státní zástupkyně, což je otázka, kterou nepřísluší řešit soudu. Postup státního zástupce v přípravném řízení by mohl být soudem přezkoumán jen tehdy, vyvstaly-li by odůvodněné pochybnosti o jeho správnosti, jež by mohly mít přímý a zásadní vliv na správnost přípravného řízení jako celku, což ve svém důsledku znamená vliv na správnost procesního úkonu v podobě podání obžaloby. Žádné takové skutečnosti ovšem v posuzované věci z obsahu spisu nevyplývají. Jen pro úplnost je třeba zmínit, že o předmětné již dříve mladistvým uplatněné námitce bylo rozhodnuto usnesením státní zástupkyně Městského státního zastupitelství ze dne 25. 7. 2014, sp. zn. 1 KZV 310/2013, a lze odkázat i na usnesení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 1 VZT 454/2014, k čemuž byly orgány v rozhodné době k přezkumu podjatosti státního zástupce v přípravném řízení kompetentní.
Zmínka mladistvého o tom, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, pokud o jeho stížnosti proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 o dalším trvání vazby ze dne 14. 4. 2014 rozhodovaly ve dvou stádiích nejprve senát 8 Tmo a později senát 44 Tmo Městského soudu v Praze, je z důvodu výše uvedených rovněž nemístná, neboť se vytýkané řízení nepochybně týkalo byť předmětného vazebního řízení, avšak jiných v něm vydaných rozhodnutí než je to, které je právě přezkoumáváno. Navíc je předmětná výhrada zjevně nekonkrétní a neurčitá, čímž nekoresponduje ani s §30 odst. 1 tr. ř., podle něhož je možné rozhodnout jen o vyloučení soudce jako konkrétní osoby, nelze rozhodnout o vyloučení senátu (srov. rozhodnutí č. 34/1997 Sb. rozh. tr.). Porušení práva na zákonného soudce, na nějž mladistvý v této souvislosti poukazuje, je s ohledem na absenci potřebných argumentů natolik formálním konstatováním, že z něj nejsou patrné žádné vážné důsledky, které by konkrétně mohly mít vliv na předmětnou projednávanou věc, jíž se zjevně ani netýkají. Jde tedy o výhradu, jíž se tento stížnostní soud pro její nepřiléhavost a nadbytečnost nezabýval.
Stížnost mladistvého byla ze všech shora rozvedených důvodů jako nedůvodná podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 17. září 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová
*) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.