ECLI:CZ:NS:2014:8.TZ.7.2014.1
sp. zn. 8 Tz 7/2014-17
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 19. března 2014 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Jana Bláhy a JUDr. Věry Kůrkové stížnost pro porušení zákona podanou ministryní spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněné M. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 1955, sp. zn. 3 To 308/55, v trestní věci vedené u bývalého Lidového soudu ve Strakonicích pod sp. zn. T 123/55, a rozhodl takto:
I. Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 1955, sp. zn. 3 To 308/55, byl v ustanoveních §194 a v §197 písm. b) zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění zákona č. 67/1952 Sb., a v řízení, které mu předcházelo, rozsudkem bývalého Lidového soudu ve Strakonicích ze dne 17. 8. 1955, sp. zn. T 123/55, v ustanoveních §2 odst. 3 téhož trestního řádu a v §119, §180 a §245 odst. 2 trestního zákona č. 86/1950 Sb. porušen zákon v neprospěch obviněné M. Š.
II. Podle §269 odst. 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 1955, sp. zn. 3 To 308/55, a rozsudek bývalého Lidového soudu ve Strakonicích ze dne 17. 8. 1955, sp. zn. T 123/55, v rozsahu vyplývajícím z usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 29. 11. 1990, sp. zn. Rt 408/1990.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §270 odst. 1 tr. ř. se státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Lidového soudu ve Strakonicích ze dne 17. 8. 1955, sp. zn. T 123/55, byla obviněná M. Š. uznána vinnou v bodě 1) trestným činem sabotáže podle §85 odst. 1 písm. a) trestního zákona č. 86/1950 Sb. (dále jen „tr. zák.“), v bodě 2) trestným činem útoků proti skupinám obyvatelů podle §119 tr. zák., v bodě 3) trestným činem urážky veřejného činitele podle §180 tr. zák. a v bodě 4) trestným činem rozkrádání a poškozování družstevního majetku podle §245 odst. 2 tr. zák. Tyto činy spáchala tak, že
ad 1) v K. v měsíci dubnu a květnu roku 1955 jako samostatně hospodařící zemědělec úmyslně přes několikeré výzvy MNV nechala ležet ladem 4,80 ha půdy, ač místní národní výbor i JZD jí dávaly všechny možnosti a pomoc k řádnému obdělání, přičemž tyto pozemky zůstaly až do nynější doby nezpracovány, takže předepsané dodávkové povinnosti nebudou splněny,
ad 2) přesně nezjištěného dne koncem června 1955 byla předsedou MNV H. vyzvána, aby přivedla vojensky evidovaného koně zpět do obce, když jej předtím svémocně odvedla do obce J. bez odhlášení. Při této příležitosti nadávala všem příslušníkům JZD hrubými a hanlivými urážkami,
ad 3) přesně nezjištěného dne v polovině července 1955 v bytě předsedy JZD H. žádala o potvrzení, které jí tento nemohl vydat, a tak použila různých hrubých urážek a nadávek proti tomuto, přičemž v bytě ztropila výtržnost,
ad 4) v roce 1954 i 1955 soustavně úmyslně svým dobytkem v dosti vysokém počtu spásala okolní družstevní kultury, řepu i zrní a napáchala tak více škod na družstevním majetku.
Za tyto trestné činy byla obviněná M. Š. odsouzena podle §85 odst. 1 písm. a) za užití §22 a §30 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, podle §48 tr. zák. k peněžitému trestu ve výší 1.000,- Kčs a v případě nedobytnosti k náhradnímu trestu odnětí svobody na 2 měsíce, podle §43 a §44 tr. zák. ke ztrátě čestných práv občanských dočasně na 5 roků, podle §47 odst. 1, 2, 3 tr. zák. k propadnutí veškerého jmění obviněné, přičemž byla zároveň podle §74 odst. 1 písm. c) tr. zák. zabrána ve prospěch státu ideální polovina zemědělské usedlosti, patřící dceři obviněné J. Š., a podle §53 tr. zák. byla odsouzena rovněž k zákazu pobytu navždy v kraji Č. B., přičemž jí byla též uložena povinnost nahradit náklady trestního řízení a odměnu ustanovenému obhájci. Rozsudek obsahuje i zprošťující výrok o jiné trestné činnosti.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. 10. 1955, sp. zn. 3 To 308/55, zamítl jako nedůvodná odvolání obviněné i okresního prokurátora podané v neprospěch obviněné, a uložil obviněné povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení a odměny obhájce.
Okresní soud ve Strakonicích rozhodl v rámci rehabilitačního řízení tak, že usnesením ze dne 29. 11. 1990, sp. zn. Rt 408/90, podle §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 119/1990 Sb.“) zrušil oba výše citované rozsudky, jimiž byla obviněná M. Š. odsouzena za trestné činy podle §85 odst. 1 písm. a), §119, §180 a §245 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 3 roky nepodmíněně, k peněžitému trestu ve výši 1.000,- Kčs a v případě nedobytnosti k náhradnímu trestu odnětí svobody na 2 měsíce, ke ztrátě čestných práv občanských dočasně na 5 roků, k propadnutí veškerého jmění obviněné, k zákazu pobytu v kraji Č. B. navždy a k zabrání ideální poloviny zemědělské usedlosti patřící dceři obviněné J. Š. Současně byla zrušena všechna další rozhodnutí v téže trestní věci na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, a to k datu, kdy byla vydána. Podle §2 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. bylo trestní stíhání obviněné za trestný čin sabotáže podle §85 odst. 1 písm. a) tr. zák. zastaveno. Podle §2 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. byl obviněné za trestný čin útoku proti skupinám obyvatel (správně „útoků proti skupinám obyvatelů“) podle §119 tr. zák., za trestný čin urážky veřejného činitele podle §180 tr. zák. a za trestný čin rozkrádání a poškozování družstevního majetku (správně rozkrádání a poškozování majetku národního a majetku lidových družstev) podle §245 odst. 2 tr. zák., rehabilitací nedotčených, stanoven trest odnětí svobody v trvání 1 roku podmíněně odložený na zkušební dobu 2 roků. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 22. 12. 1990, přezkumné řízení podle §4 zák. č. 119/1990 Sb. ve věci vedeno nebylo.
Ministryně spravedlnosti podala dne 21. 1. 2014 ve prospěch obviněné stížnost pro porušení zákona směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 1955, sp. zn. 3 To 308/55, ve znění citovaného rehabilitačního rozhodnutí, neboť jím byl v neprospěch obviněné porušen zákon v ustanoveních §194 zákona. č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění zákona č. 67/1952 Sb. (dále jen „tr. ř. s.“), a §197 písm. b) tr. ř. s., a v řízení jemu předcházejícím rozsudkem bývalého Lidového soudu ve Strakonicích ze dne 17. 8. 1955, sp. zn. T 123/55, v ustanoveních §2 odst. 3 tr. ř. s. ve vztahu k ustanovením §119, §180 a §245 odst. 2 tr. zák.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku ministryně spravedlnosti uvedla [když poukázala na nepřesnost výroku rehabilitačního rozhodnutí o zrušení celého rozsudku, kterou vyložila v souladu s obsahem a odůvodněním tohoto usnesení tak, že byl zrušen jen trestný čin sabotáže podle §85 odst. 1 písm. a) tr. zák.], že směřuje proti pravomocnému výroku o vině pod body 2), 3), 4) z původního rozsudku Lidového soudu ve Strakonicích ze dne 17. 8. 1955, sp. zn. T 123/55, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 1955, sp. zn. 3 To 308/55. Zmínila, že v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jsou na stranách 2 až 4 obsažena hodnocení provedených důkazů a pasáž věnovaná skutkovým a právním závěrům ve vztahu k předmětným trestným činům. Především však zdůraznila v nich obsaženou obhajobu obviněné, že příslušníkům JZD ani předsedovi MNV urážlivými výroky nenadávala, pouze jednou předsedovi MNV řekla, že "by ji sežrali i s kostima", čímž však nemínila jen členy JZD, nýbrž všechny občany v obci. Ke spásání kultur na pozemcích JZD připustila, že se někdy stalo, že se jí dobytek na pozemky JZD zatoulal. Z tohoto odůvodnění též konstatovala, že soud považoval obhajobu obviněné za vyvrácenou svědeckými výpověďmi svědků J. H., předsedy JZD, a J. H., předsedy MNV, dále V. K., M. H. a J. H., a že učinil závěr, že obviněná skutečně členy JZD opakovaně hrubými nadávkami napadala a napáchala značné škody na družstevním majetku.
Ministryně spravedlnosti k obsahu napadených rozhodnutí vznesla výhrady, neboť považovala za zřejmé, že ve věci nebylo provedeno dostačující důkazní řízení, přičemž vyvozená neúplná skutková zjištění pak byla i nesprávně právně posouzena, a to vše v neprospěch obviněné. Z obsahu spisu podrobně zdůraznila jednak obhajobu obviněné a jednak výpovědi ve věci slyšených svědků, jejichž obsahy velmi podrobně rozvedla. S odkazem na jednotlivá tvrzení a rozváděné skutečnosti v tomto kontextu považovala za nespravedlivé a nesprávné, že soudy tehdy rozhodující o vině obviněné neshledaly za potřebné provést důkazy navrhované obviněnou, konkrétně výslech svědka K. z J. ke stavu předmětné kobyly a výslech svědkyně B. F.z K. k tomu, zda obviněná při jednání o kobyle svědku J. H. nenadávala. V tom spatřovala vážné procesní pochybení a vadnost celého provedeného řízení.
Na základě uvedeného ministryně spravedlnosti dospěla k přesvědčení, že výrok o vině obviněné skutkem popsaným pod bodem 2) rozsudku nebyl v řízení dostatečně důkazně podložen, když výpovědi svědků J. H. a M. H. sice svědčily o zlobné slovní reakci ze strany obviněné na žádost svědka J. H. o zpětné přivedení kobyly, kterou ostatně ani sama obviněná nepopírala, avšak nebyla nikterak vyvrácena obhajoba obviněné, že její slova nebyla namířena právě jen proti členům JZD, ale proti všem lidem v obci. Jednání obviněné shledala v daný moment ovlivněné frustrací z toho, že si kobylu nemohla vzít zpět z důvodu nedostatku vlastního krmení a z toho plynoucího pocitu, že všichni stojí proti ní. Možnost osvětlení motivace jednání obviněné a okolnosti tohoto jednání výslechem svědka K. z J. a zřejmě i očité svědkyně B. F. z K. však soud prvního stupně nevyužil, a proto jeho skutková zjištění stěžovatelka označila za neúplná.
Ve vztahu k jednání pod bodem 3) ministryně spravedlnosti poukázala na to, že proti sobě stály výpovědi obviněné a svědka J. H., přičemž soud prvního stupně v rámci hodnocení důkazů neosvětlil, proč se v daném případě přiklonil k výpovědi svědka J. H. a uvěřil, že jeho jednání s obviněnou v jeho bytě v polovině července 1955 proběhlo právě tak, jak to popsal tento svědek, a to tím spíše, že obviněná v podstatě nepopírala, že v jiných případech skutečně došlo k tomu, že svědka J. H. slovně urážela, neboť i on urážel ji. Na základě uvedeného ministryně spravedlnosti usoudila, že obviněná neměla tendenci absolutně popírat veškerá svoje nevhodná jednání, včetně nemorálního jednání vůči svědku V. R. Soud prvního stupně se z tohoto důvodu měl vypořádat s tím, proč neuvěřil obviněné, když ta právě v tomto konkrétním případě jakékoliv urážky vůči svědku J. H. popřela.
Čin v bodě 4) rovněž nebyl podle ministryně spravedlnosti dostatečně a řádně objasněn, neboť nebyla vyvrácena obhajoba obviněné, že krmení pro dobytek si obstarávala od přátel, u kterých pracovala její dcera, a to tím spíše, že práci dcery obviněné u jiných zemědělců potvrzoval i svědek J.H., či na mezích sedláků, které ležely ladem, když žádný z konkrétně uvedených svědků (N. z Ú. a K. z J.) nebyl k těmto okolnostem vyslechnut. Svědek J. H. sice v hlavním líčení stanovil rozsah škody na pozemcích, avšak svědky tvrzená výše škody vzniklá JZD na řepě a pšenici nebyla v řízení potvrzena žádnými dalšími důkazy.
S ohledem na shora uvedené ministryně spravedlnosti uzavřela, že soud prvního stupně, pokud uznal obviněnou vinnou trestnými činy podle §119 tr. zák., urážky veřejného činitele podle §180 tr. zák., rozkrádání a poškozování družstevního majetku podle §245 odst. 2 tr. zák., porušil zákon v neprospěch obviněné v ustanoveních §2 odst. 3 tr. ř. s. Odvolací soud, který se bez dalšího ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, pak nesplnil svoji přezkumnou povinnost danou ustanovením §194 tr. ř. s., a svým rozhodnutím o zamítnutí odvolání obviněné porušil v neprospěch obviněné ustanovení §197 písm. b) tr. ř. s.
Stížnost pro porušení zákona byla podána rovněž podle §30 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., s ohledem na §1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., neboť trestní řízení proti obviněné M. Š. bylo vedeno na základě trestního oznámení rady MNV v M. ze dne 15. 6. 1955, v němž bylo mimo jiné požadováno trestní stíhání obviněné jako „sabotéra národního hospodářství a rozvratnického elementu“, protože obviněná nerespektovala žádná opatření národního výboru pro zajištění hospodářských úkolů, a byla zároveň vznesena žádost o „provedení likvidace obviněné, zbavení jí veškerého majetku, poněvadž sabotuje výrobu na tomto majetku, a její vysídlení z obce, aby nemohla nadále narušovat klidný vývoj zdárně se rozvíjejícího JZD v obci“. Jednalo se o politický proces i vzhledem k tomu, že obviněná byla označena za „osobu po celou řadu let vykořisťující námezdně pracující občany, zaměřenou proti zřízení a štvavou vůči všem členům JZD“, projevila se svým chování jako třídní nepřítel a byla stejným rozsudkem odsouzena i za trestný čin sabotáže podle §85 odst. 1 písm. a) tr. zák. Celý proces tak svědčí o tom, že obviněná byla souzena vyloženě z důvodů neslučitelných s principy demokratické společnosti, přičemž tyto důvody se zjevně promítly i do nezákonného projednávání všech trestných činů, jimiž byla obviněná uznána vinnou.
Z uvedených důvodů ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud:
1. podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 1955, sp. zn. 3 To 308/55, pokud jím z rozsudku bývalého Lidového soudu ve Strakonicích ze dne 17. 8. 1955, sp. zn. T 123/55, zůstaly nedotčeny výroky o vině obviněné M. Š. trestnými činy útoků proti skupinám obyvatelů podle §119 tr. zák., urážky veřejného činitele podle §180 tr. zák. a „rozkrádání a poškozování družstevního majetku“ (správně „rozkrádání a poškozování majetku národního a majetku lidových družstev“) podle §245 odst. 2 tr. zák., byl v její neprospěch porušen zákon v ustanoveních §194 tr. ř. s. a §197 písm. b) tr. ř. s. a v řízení jemu předcházejícím, především rozsudkem bývalého Lidového soudu ve Strakonicích ze dne 17. 8. 1955, sp. zn. T 123/55, byl porušen zákon v neprospěch obviněné v ustanoveních §2 odst. 3 tr. ř. s. ve vztahu k ustanovením §119 tr. zák., §180 tr. zák. a §245 odst. 2 tr. zák.,
2. podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve vytýkané části zrušil, včetně všech dalších rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a to zejména také výrok z pravomocného usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 29. 11. 1990, sp. zn. Rt 408/90, jímž byl podle §2 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., stanoven obviněné M. Š. za trestné činy „útoku proti skupinám obyvatel“ (správně „útoků proti skupinám obyvatelů“) podle §119 tr. zák., urážky veřejného činitele podle §180 tr. zák. a „rozkrádání a poškozování družstevního majetku“ (správně „rozkrádání a poškozování majetku národního a majetku lidových družstev“) podle §245 odst. 2 tr. zák., rehabilitací nedotčené, „trest odnětí svobody v trvání 1 roku podmíněně odloženého na zkušební dobu 2 roků“, a dále aby zrušil i výroky o vině obviněné trestnými činy útoků proti skupinám obyvatelů podle §119 tr. zák., urážky veřejného činitele podle §180 tr. zák. a „rozkrádání a poškozování družstevního majetku“ (správně „rozkrádání a poškozování majetku národního a majetku lidových družstev“) podle §245 odst. 2 tr. zák. z rozsudku bývalého Lidového soudu ve Strakonicích ze dne 17. 8. 1955, sp. zn. T 123/55,
3. a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., event. podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud na podkladě této stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a shledal, že stížnost pro porušení zákona je důvodná.
Z hlediska vytýkaných vad je rozhodné především to, že stížnost pro porušení zákona směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 1955, sp. zn. 3 To 308/55, a rozsudku bývalého Lidového soudu ve Strakonicích ze dne 17. 8. 1955, sp. zn. T 123/55, jak zůstaly ve výroku o vině nedotčeny rehabilitačním usnesením Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 29. 11. 1990 sp. zn. Rt 408/1990, jímž nebyly rehabilitovány všechny činy, pro něž byla obviněná uznána vinnou, ale jen trestný čin sabotáže podle §85 odst. 1 písm. a) tr. zák. z důvodu §2 odst. 1 písm. c) zák. č. 119/1990 Sb., a podle §2 odst. 2 cit. zák. bylo v této části řízení zastaveno, kdežto ohledně trestných činů podle §119, 180 a §245 odst. 2 tr. zák. zůstaly uvedené rozsudky nezměněny a obviněné byl za ně uložen zbytkový trest.
Přitom lze uvést, že trestného činu útoků proti skupinám obyvatelů podle §119 tr. zák. se dopustí ten, kdo veřejně hanobí skupinu obyvatelů republiky pro jejich národnost, rasu nebo náboženství anebo pro to, že jsou bez vyznání nebo stoupenci lidově demokratického řádu. Trestného činu urážky veřejného činitele podle §180 tr. zák. se dopustí ten, kdo urazí veřejného činitele při výkonu jeho pravomoci nebo pro tento výkon. Trestného činu rozkrádání a poškozování majetku národního a majetku lidových družstev podle §245 odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo na majetku národním nebo na majetku lidového družstva úmyslně způsobí škodu, zejména tím, že věc z takového majetku zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou.
Současně však právě s ohledem na uvedené rehabilitační řízení, jež se ovšem netýkalo celého výroku o vině, ale prominulo obviněné jen jeden trestný čin, ač všechna jednání, jimiž byla shledána vinnou, spáchala za stejných okolností jako rehabilitovaný trestný čin, neboť byla projednána v duchu politického procesu nerespektujícího občanská politická práva a svobody obviněné. Proto bylo toto řízení i v rozporu s ustanovením §30 odst. 2 zák. č. 119/1999 Sb. a z něj vyplývajícími zásadami podle §1 odst. 1 zák. č. 119/1999 Sb., podle nějž bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.
Nejvyšší soud se s podanou stížností pro porušení zákona plně ztotožnil, neboť s ohledem na obsah spisového materiálu, který měl k dispozici, a to zejména ze spisu Lidového soudu ve Strakonicích, sp. zn. T 123/1955 a rehabilitačního spisu téhož soudu sp. zn. Rt 408/1990, shledal, že soudy, jež objasňovaly vinu obviněné, nedodržely řádně všechna zákonná ustanovení, jimiž byly povinny se řídit.
Lidový soud ve Strakonicích jako soud prvního stupně nerespektoval, že podle §2 odst. 3 tr. ř. s. bylo úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech. Spravedlivostí soudního rozhodování ve smyslu citovaného ustanovení se obecně nemíní pouze spravedlivost jeho výsledku, nýbrž spravedlivost soudního řízení v dané věci jako celku. V tomto pojetí se tudíž měla spravedlnost odrazit v neposlední řadě i v objektivním provádění a posuzování důkazů.
Jestliže obviněná na uvedené nedostatky v odvolání poukazovala, měl Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací podle §194 tr. ř. s. při rozhodování v odvolacím řízení přezkoumat správnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání; přitom pečuje o odstranění těch vad řízení, které mohly způsobit nesprávnost těchto výroků a podle §197 písm. b) tr. ř. s. mohl zamítnout rozsudkem odvolání, proto, že není důvodné.
Předpokladem správnosti a zákonnosti takového postupu odvolacího soudu je především důslednost při přezkumu odvoláním napadených rozhodnutí při respektování rozsahu přezkumné povinnosti, jenž je vymezen obsahem podaného odvolání. V posuzované věci se však odvolací soud těmito zásadami neřídil, neboť na námitky uplatněné obviněnou v odvolání reagoval v odůvodnění svého rozhodnutí pouze povrchně a kuse.
Ze způsobu, jakým vedl dokazování soud prvního stupně, jak se podává z obsahu spisu sp. zn. T 123/55 (viz č. l. 27 až 30), je zcela zřejmé, že toto řízení bylo vedeno jednostranně a se zjevnou snahou shromáždit proti obviněné dostatek „usvědčujících důkazů“. Přitom je zřejmé, že ač obviněná ve své výpovědi uváděla dostatek skutečností, které vypovídaly o opaku nebo okolnosti vysvětlovaly jinak, soudy tyto její argumenty nebraly v potaz. Zejména jí nebyla dána možnost dát vyslechnout svědky, jež za účelem prokázání pravdivosti svých tvrzení slyšet navrhovala. Na tuto její žádost soud nereagoval, a bez bližšího v odůvodnění v zásadě konstatoval, že tvrzení obviněné jsou nevěrohodná, neboť byla vyvrácena svědeckými výpověďmi především J. H., J. H. a M. H., J. H. a V. K., aniž by současně vysvětlil, z jakých důvodů právě těmto svědkům uvěřil. Naopak z jejich výpovědí převzal zjevně tendenční tvrzení o tom, že motivem jednání obviněné byla její „nenávist k pokroku na vesnici“ a byla vedena úmyslem ztěžovat plnění jednotného hospodářského plánu. Výpověď a postoje obviněné soud pouze stroze zrekapituloval, avšak žádný postoj a závěry v rámci hodnocení důkazů ve vztahu k nim z odůvodnění jeho rozsudku nerozvedl ani nevysvětlil, a tedy z něj ani žádné takové objektivní závěry neplynou.
Obdobně přehlíživým a obhajobu obviněné zlehčujícím či dokonce zcela pomíjejícím způsobem se k věci ve svém rozsudku vyjádřil odvolací soud, který ve veřejném zasedání (č. l. 43) zamítl návrhy na doplnění dokazování uváděné obviněnou a stejně tak i její odvolání (č. l. 53, 54). Podle odůvodnění napadeného rozsudku kladl hlavní důraz na to, že obviněná je osobou s „vykořisťovatelským charakterem“, jenž je typický pro kulaka. K setrvalé obhajobě obviněné o jejím špatném zdravotním stavu, vyvolaném prodělanou mozkovou příhodou, který jí objektivně znemožňoval aktivně se podílet na hospodaření, odvolací soud uvedl, že její zdravotní stav není natolik špatný, aby ho bylo možno považovat za překážku bránící jí v hospodaření. Naproti tomu sám konstatoval a připustil, že některé zemědělské práce jako např. setí pro ni byly obstarávány jinými subjekty. I jeho odůvodnění jeví známky neobjektivního a jednostranného posuzování všech okolností, jež mu byly známy, či obviněnou tvrzeny, a to přesto, že ve věci nebyly provedeny žádné důkazy, jichž se obviněná trvale domáhala. Nelze pak v žádném případě přehlédnout tendenční závěry, jež oba soudy učinily, z nichž byl patrný zaujatý postoj k obviněné jako osobě, která se neztotožnila s tehdy nastoleným zřízením. Především pak byl zdůrazňován její původ a její minulost včetně jejího lpění na svém bývalém majetku, jehož se musela vzdát, což ve svém důsledku ve spojení s jejím onemocněním bylo příčinou i její nedobré ekonomické situace, která rovněž spoluzapříčinila, že nemohla dostatečně plnit své povinnosti k JZD. Soudy však otázky její motivace objektivně nezkoumaly a své závěry uzavřely zcela politicky v neprospěch obviněné.
Tato pochybení nebyla s ohledem na podmínky stanovené v §30 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. bezezbytku a důsledně napravena ani orgány činnými a soudem rozhodujícím v rámci rehabilitačního řízení, neboť podle citovaného ustanovení i v jiných věcech, než jsou uvedeny v tomto zákoně, je generální prokurátor povinen podat stížnost pro porušení zákona, jestliže přezkoumáním zjistí, že k porušení zákona došlo z důvodů uvedených v §1 zák. č. 119/1990 Sb., což však nebylo až do doby podání nyní projednávané stížnosti pro porušení zákona učiněno.
Nejvyšší soud pokládá za nepochybné, že rovněž odsouzení, ohledně nichž zůstala rozhodnutí obecných soudů rozhodnutím soudu rehabilitačního nedotčena, vykazují prvky zjevné svévole, politické tendenčnosti a neobjektivnosti. Jako taková v sobě nemohou nést prvky spravedlivého procesu a spravedlivého rozhodnutí, a v důsledku těchto vad nemohou v rámci nyní, na základě stížnosti pro porušení zákona prováděného přezkumu, obstát.
Je proto třeba přisvědčit stížnosti pro porušení zákona, že se bývalý Lidový soud ve Strakonicích a Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací se shora citovanými ustanoveními trestního řádu a trestního zákona při posuzování jednání kladeného obviněné za vinu důsledně neřídily. Je též evidentní, že se tak stalo z důvodů uvedených v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1991 Sb., o soudní rehabilitaci, avšak současně ani Okresní soud ve Strakonicích v rámci rehabilitačního řízení vedeného pod sp. zn. Rt 408/90, nezjednal nápravu, když ponechal v právní moci výrok o vině a trestu za výše specifikované tři trestné činy, přičemž i v této části bylo řízení před obecnými soudy stiženo zásadní vadou spočívající v nedostatečném, neúplném a jednostranně zaměřeném dokazování.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud se s výhradami podrobně rozvedenými ve stížnosti pro porušení zákona ztotožnil a dospěl k závěru, že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 1955, sp. zn. 3 To 308/55, byl v ustanoveních §194 a v §197 písm. b) tr. ř. s. a v řízení, které mu předcházelo, rozsudkem bývalého Lidového soudu ve Strakonicích ze dne 17. 8. 1955, sp. zn. T 123/55, v ustanoveních §2 odst. 3 téhož trestního řádu a v §119, §180 a §245 odst. 2 tr. zák. porušen zákon v neprospěch obviněné M. Š., zrušil podle §269 odst. 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 1955, sp. zn. 3 To 308/55, a rozsudek bývalého Lidového soudu ve Strakonicích ze dne 17. 8. 1955, sp. zn. T 123/55, v rozsahu vyplývajícím z usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 29. 11. 1990, sp. zn. Rt 408/1990, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle §270 odst. 1 tr. ř. státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Za daných okolností, kdy jsou v řízení předcházejícím vydání napadených rozhodnutí zřejmá všechna výše vytknutá pochybení, bude nutné věc, se zřetelem na uvedené nedostatky, přezkoumat. Po spravedlivém uvážení všech skutečností zřejmě nebude dostatek podkladů pro rozhodnutí o vině již zemřelé obviněné, a to jednak s ohledem na zcela jiné stávající politické poměry, a jednak proto, že se jeví jako velmi pravděpodobné, že pro velký časový odstup, když již zmínění svědci nežijí, se již nejspíš nastíněné skutkové nedostatky nepodaří odstranit.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. března 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová