ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.1345.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 1345/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce MUDr. J. P., CSc. , zastoupeného Mgr. Vítem Palarčíkem, advokátem se sídlem v Brně, Milady Horákové č. 329/26, proti žalované Úrazové nemocnici v Brně, příspěvkové organizaci se sídlem v Brně, Ponávka č. 6, IČO 002 09 813, zastoupené JUDr. Antonínem Mimochodkem, advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská č. 330/12, o 1.400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 170/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. prosince 2013 č.j. 15 Co 264/2013-410, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. dubna 2013 č.j. 42 C 170/2004-357 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně domáhal, aby mu žalovaná zaplatila celkem částku 1.400.000,- Kč. Žalobu odůvodnil tím, že byl od 1.9.1984 do 20.8.2003 zaměstnancem žalované, přičemž od 1.2.1991 až do skončení pracovního poměru pracoval ve funkci náměstka ředitele pro vědu a výzkum. Od začátku června do 8.7.2003 byl vystaven stupňující se šikaně ředitele žalované MUDr. P. Z., CSc., a tato neúnosná situace jej donutila podat dne 8.7.2003 výpověď. V přímém důsledku diskriminace mu tak vznikla škoda, kterou spatřuje v rozdílu mezi příjmy, jež pobíral jako zaměstnanec žalované, a příjmy, jež pobíral jako nezaměstnaný a jako důchodce v předčasném starobním důchodu, a jež pobírá nyní jako důchodce v řádném starobním důchodu.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 14.9.2009 č.j. 42 C 170/2004-268 žalobu zamítl a rozhodl, že „žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává“. Dospěl k závěru, že uplatněný nárok nelze podřadit pod žádné ustanovení zákoníku práce. Ačkoli došlo ze strany tehdejšího ředitele žalované k šikaně žalobce a k jeho diskriminaci z důvodu zdravotního stavu, morální zadostiučinění, jehož se žalobci dostalo, se jeví ve všech zvažovaných souvislostech jako plně dostačující.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23.11.2010 č.j. 15 Co 24/2010-291 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Zdůraznil, že v tomto probíhajícím řízení není řešena otázka nemajetkové újmy, naopak předmětem tohoto řízení zůstává výlučně majetková újma. Z hlediska předpokladů ustanovení §187 zák. práce bylo prokázáno protiprávní jednání žalované spočívající v jednání jejího ředitele vůči žalobci v měsíci červnu a červenci 2003, které mělo diskriminační charakter, a za které se žalovaná žalobci písemně omluvila. Stejně tak lze považovat za prokázané, že v období od 1.9.2003 do 31.1.2009 došlo u žalobce k poklesu jeho příjmů oproti výdělku, který pobíral u žalované před skončením pracovního poměru. Podle názoru odvolacího soudu však není dána příčinná souvislost mezi porušením uvedené právní povinnosti a vzniklou škodou, neboť to byl právě žalobce, který sám navrhl skončení pracovního poměru dohodou.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 9.10.2012 sp. zn. 21 Cdo 2204/2011- 312 rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovodil, že pro posouzení, zda je dána příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti žalované, která byla deklarována ve smíru uzavřeném dne 3.12.2008 č.j. 1 Co 91/2008-249 před Vrchním soudem v Olomouci, a vznikem škody spočívající ve ztrátě výdělku z pracovního poměru žalobce u žalované, není významná samotná izolovaně chápaná skutečnost, že pracovní poměr skončil dohodou podle ustanovení §43 zák. práce na návrh žalobce (způsob skončení), ale též důvod, z jakého k tomuto skončení pracovního poměru došlo. Za situace, kdy žalobce byl v červnu a červenci 2003 šikanován „z důvodu zdravotního stavu, resp. došlo k porušení zákazu zneužití práva tehdejším ředitelem nemocnice, čímž byla ponížena lidská důstojnost, vážnost a profesní odbornost žalobce“, nelze (i vzhledem k obsahu korespondence z tehdejší doby obsažené ve spise) úspěšně dovozovat, že návrh žalobce na skončení pracovního poměru dohodou učiněný v úzké časové návaznosti na to dne 8.7.2003 nemá právní význam, a že „diskriminační jednání žalované nemělo za následek skončení pracovního poměru“, neboť „žalobce se sám rozhodl pracovní poměr skončit“. Uvedený závěr doveden do důsledků by za tehdejší situace znamenal, že žalobce měl pasivně vyčkávat dalšího vývoje věcí a nadále trpně snášet jednání žalované, aniž by mu byla dána možnost vzniklé situaci aktivně čelit. Je-li namítáno, že žalobce měl možnost využít institutu určení neplatnosti skončení pracovního poměru dle ustanovení §64 zák. práce, pak je třeba mít na zřeteli, že žalobce ukončil pracovní poměr právě proto, že nechtěl vzniklé podmínky snášet. Bylo by nelogické bezprostředně poté podávat žalobu a na podkladě vyslovení neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru usilovat o obnovení pro něj nepřijatelného stavu.
Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 22.4.2013 č.j. 42 C 170/2004-367 uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 870.557,- Kč s úrokem z prodlení, ohledně částky 529.443,- Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 92.536,94 Kč k rukám advokáta Mgr. Víta Palarčíka. Dospěl k závěru, že jsou splněny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu podle ustanovení §187 odst. 2 zák. práce, a že žalobci náleží náhrady škody ve formě ušlého výdělku od 21.8.2003. Při úvaze o tom, „do kterého časového okamžiku žalobci náhrada náleží“, vycházel soud prvního stupně „z data, do něhož se obecně předpokládá aktivní výdělečná činnost jedince, tj. z časového okamžiku, v němž jedinci vzniká nárok na starobní důchod“. „případné další zaměstnání po dosažení důchodového věku není již pouze věcí fyzické osoby – zaměstnance, ale záleží i na vůli druhé strany, zda zaměstnance i nadále potřebuje“. Podle názoru soudu prvního stupně nelze uplatnit postup podle ustanovení §195 odst. 4 zákoníku práce, kdy náhrada za ztrátu na výdělku náleží poškozenému nejdéle do konce měsíce, v němž dovrší věk 65 let. Žalobci tak náleží náhrada ušlého výdělku pouze do dne 6.12.2004, kdy dosáhl důchodového věku.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10.12.2013 č.j. 15 Co 264/2013-410 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno, v zamítavém výroku jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 529.443,- Kč s úrokem z prodlení, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení „před soudy všech stupňů“ částku 391.912,- Kč k rukám advokáta Mgr. Víta Palarčíka. Soud přisvědčil soudu prvního stupně, že v projednávané věci byly splněny předpoklady odpovědnosti za škodu (majetkovou újmu), „jak jsou vymezeny v ust. §187 zák. práce“, spočívající v protiprávním jednání žalované, ve vzniku škody žalobci a v příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalované a škodou vzniklou žalobci. Zabývaje se výší škody, přisvědčil soudu prvního stupně, že průměrný hrubý výdělek žalobce v rozhodném období za druhé čtvrtletí roku 2003 činil částku 56.171,- Kč a dovodil, že za období od září 2003 do ledna 2009 včetně „došlo ke ztrátě příjmů ve výši, jež podstatně převyšuje uplatněnou částku 1.400.000,- Kč“. Odvolací soud zdůvodnil, proč není uplatněný nárok (postupně rozšiřovaný) promlčen, vyslovil nesouhlas s úvahou, že by žalobci měl nárok příslušet pouze do okamžiku, kdy mu vznikl nárok na řádný důchod, a přiklonil se k názoru, že „ je běžným jevem, pokud to zaměstnanci dovolí jeho zdraví, že pokračuje ve své pracovní činnosti i po dosažení důchodového věku s tím, že hranice 65 let byla zvolena jako ta, kdy lze bez dalšího ještě předpokládat všechny schopnosti (zdravotní, psychické apod.), které umožňují zaměstnanci vykonávat jeho práci“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Vyslovila nesouhlas se stanovením rozhodného okamžiku, do něhož má být žalobci podle názoru odvolacího soudu přiznána náhrada škody na výdělku. Poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání, podle které sice pouhé naplnění předpokladů pro vznik nároku na starobní důchod není samo o sobě považováno za podstatnou změnu v poměrech poškozeného, nicméně že k podstatné změně v poměrech poškozeného dochází okamžikem, kdy poškozený o tuto dávku požádá, kdy už dalším zdrojem jeho příjmů již nemá být výdělek, ale přiznaný důchod. Přitom důvody, pro které poškozený požádal o starobní důchod, nejsou rozhodné. Podle názoru žalované lze z uvedených zásad vycházet i v posuzovaném případě. Přiznání náhrady škody na výdělku za období od 1.9.2003 do 31.1.2009 je značně hypotetické, neboť i při standardním průběhu zaměstnání může zaměstnavatel zaměstnance ze jmenované funkce odvolat, a to i bez udání důvodů. Není tedy podle názoru dovolatelky jisté, zda by žalobce ve své funkci skutečně setrval až do 31.1.2009, i kdyby k diskriminačnímu jednání nedošlo. Navíc, pokud byl žalobce práceschopný a chtěl zůstat mezi ekonomicky aktivní částí obyvatelstva, nic mu nebránilo pokračovat v hledání odpovídajícího zaměstnání. Žalobce však nebyl dostatečně aktivní v hledání nového zaměstnání a nezúčastnil se ani výběrových řízení vypisovaných žalovanou v době, kdy již ze strany příslušného vedoucího zaměstnance žalované nehrozilo žádné diskriminační jednání. Žalovaná „nerozporuje“, že byly splněny podmínky pro vznik odpovědnosti za škodu, nelze jí však z důvodu diskriminačního jednání přičítat k tíži, že se žalobci již nové zaměstnání nepodařilo nalézt. Rozhodným okamžikem pro přiznání náhrady na ušlém výdělku by tedy měl být odchod žalobce do starobního důchodu, a měl by mu tak náležet pouze ušlý výdělek za období od 21.8.2003 do 20.2.2004. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že dovolání je třeba i v současné době projednat a rozhodnout - jak vyplývá z ustanovení Čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů mimo jiné významné vyřešení právní otázky určení rozsahu náhrady škody na výdělku příslušející zaměstnanci z důvodu diskriminačního jednání zaměstnavatele. Vzhledem k tomu, že tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena ve všech souvislostech a že její posouzení bylo pro rozhodnutí sporu významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalovaná domáhá stanovení rozhodného okamžiku pro uspokojení nároku na náhradu škody, která měla vzniknout žalobci v důsledku rozvázání pracovního poměru ke dni 20.8.2003 a kterou žalobce uplatnil od 1.9.2003 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 13.12.2004, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 628/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o evropské společnosti (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §187 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci též za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem.
V posuzovaném případě dospěl odvolací soud v souladu s názorem vyjádřeným v předcházejícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9.10.2012 č.j. 21 Cdo 2204/2011-312 k závěru, že „všechny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu tak, jak jsou vymezeny v ust. §187 zákoníku práce, jsou naplněny“, přičemž ani žalovaná nečiní sporným, že je dán základ nároku na náhradu škody vznikající žalobci poté, co ke dni 20.8.2003 ukončil pracovní poměr vzhledem k diskriminačnímu jednání tehdejšího ředitele žalované. Sporným zůstává, do kterého „rozhodného okamžiku“ za dané skutkové situace ještě zaměstnanci vzniká škoda na výdělku z důvodu obecné odpovědnosti zaměstnavatele. Žalobce uplatňuje svůj nárok (jak se podává z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu) do ledna 2009, odvolací soud pak vychází z „hranice 65 let“ obdobně, jak to upravuje ustanovení §195 odst. 4 zák. práce, tedy, že žalobce by „bezpochyby do dosažení 65 let svého věku, tzn. do srpna 2008, byl schopen práce, kterou před skončením pracovního poměru u žalované vykonával“. Soud prvního stupně naproti tomu vycházel z názoru, že tato náhrada „náleží pouze do doby dosažení důchodového věku, tedy do dne 6.12.2004“, zatímco dovolatelka považuje za „rozhodný okamžik“ den skutečného odchodu do starobního důchodu, tedy den 20.2.2004.
S uvedenými názory, že průběžně vznikající škoda přestane vznikat dovršením určitého okamžiku, nelze vyslovit bez dalšího souhlas. Východiskem úvah, na němž je tento úsudek (nejen) odvolacího soudu založen, je názor, že za situace, kdy jsou všechny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu ve smyslu ustanovení §187 odst. 2 zák. práce splněny, nemohou být důvodné „výtky ohledně nedostatku příčinné souvislosti“, a že je proto třeba zabývat se výhradně výší škody, která by měla být žalobci přiznána. Lze přisvědčit úvaze, že je zapotřebí rozlišovat právní základ nároku na jedné straně (k němuž se dovolací soud vyjadřoval v předcházejícím rozhodnutí), a výši tohoto nároku na straně druhé. Myšlenkový postup, který je založen na uvedeném rozlišení, je logický a správný v těch případech, kdy škoda vznikne z jedné škodní události najednou, kdy po zjištění, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady odpovědnosti za škodu, se lze zabývat relativně samostatně její výší. Jestliže se však jedná o určení výše škody, která vzniká v čase postupně, znamenalo by to, že by vlastně byly právně nevýznamné jakékoli události, které by po zjištění důvodnosti základu nároku vznikly, a tak závěr o tom, že škoda přestala vznikat, který by byl odvozen až od „rozhodného okamžiku“ bez vztahu k okolnostem posuzovaného případu, by byl povýtce – jak dovolatelka namítá – „značně hypotetický“. Z uvedeného vyplývá, že v těch případech, kdy jde o zjištění výše škody vznikající v čase postupně, je třeba se vždy zabývat tím, zda se v průběhu doby podstatně nezměnily okolnosti, které byly rozhodující pro výši nároku na náhradu škody. Těmito okolnostmi je i podstatná změna poměrů spočívající v odpadnutí příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právních povinností zaměstnanců zaměstnavatele jednajících jeho jménem.
Ustálená judikatura je jednotná v tom, že otázka příčinné souvislosti mezi porušením pracovních povinností zaměstnancem (škůdcem) a vznikem škody není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkovou, která nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech (srov. kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.2.2002 sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Vztaženo na posuzovaný případ to znamená, že samotná skutečnost, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci podle ustanovení §195 odst. 4 zák. práce nejdéle do konce měsíce, v němž dovrší 65 let věku, nebo okolnost, kdy obecně zaměstnancům vzniká nárok na starobní důchod, nejsou samy o sobě významné pro posouzení výše nároku na náhradu škody v konkrétní věci. Tyto skutečnosti sice mohou sloužit jako určitý korektiv úvah, ale tyto úvahy musí být založeny na konkrétních skutkových okolnostech případu. Protože v řízení o náhradu škody podle ustanovení §187 zák. práce má žalobce procesní povinnost tvrdit (srov. §101 odst. 1 o.s.ř.) a posléze i prokázat (srov. §120 odst. 1 a 3 o.s.ř.) všechny okolnosti potřebné pro vznik povinnosti k náhradě škody, je v tomto směru podstatný skutkový závěr, zda žalobce prokázal, že by pracoval ( popřípadě jak dlouho by pracoval), nebýt jednání žalované, ve funkci náměstka ředitele pro vědu a výzkum.
Protože se odvolací soud věcí z tohoto hlediska nezabýval, z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné (v souladu se zákonem). Vzhledem k tomu, že nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Městskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. prosince 2015
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu