ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.202.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 202/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobců a) S. Ř., b) J. B., obou zastoupených Mgr. Žanetou Vítů, advokátkou se sídlem v Břeclavi, nám. T. G. Masaryka č. 46/1, a c) J. T. , proti žalovanému J. K., IČO 14588137, zastoupenému JUDr. Jiřím Sobčíkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Nádražní č. 545/166, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 6 C 580/2004, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. října 2013, č. j. 49 Co 29/2013-438, takto:
I. Dovolání žalobců a) a b) se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2013, č. j. 49 Co 29/2013-438, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k výkladu ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen „zák. práce“), srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod č. 86, roč. 2006, a ve vztahu k otázce přípustnosti kritiky zaměstnavatele zaměstnancem srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 560/2012, v němž soudy (mimo jiné) dovodily, že kritika zaměstnance na adresu zaměstnavatele je vzhledem k významu svobody projevu zásadně přípustná, že omezení v tomto směru může být pouze výjimkou, kterou je nutno interpretovat restriktivně a lze ji ospravedlnit jen kvalifikovanými okolnostmi, a že, byla-li kritika zaměstnavatele zaměstnancem přípustná, nemůže za ni být zaměstnanec postihován; k výkladu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce z hlediska naplnění míry intenzity porušení pracovní kázně a způsobu hodnocení míry této intenzity srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001, anebo právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3478/2010, který byl vydán v této věci; k výkladu ustanovení §59 odst. 1 zák. práce srov. odvolacím soudem zmiňovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 1995, sp. zn. 6 Cdo 136/94, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 6, roč. 1995, s. 246, v němž byl vysloven právní názor, že výpověď z pracovního poměru (nebo okamžité zrušení pracovního poměru) není neplatným právním úkonem jen proto, že ji zaměstnavatel v rozporu s ustanovením §59 odst. 1 zák. práce neprojednal s příslušným odborovým orgánem (§242 odst. 2 věta druhé zák. práce)]; napadený rozsudek odvolacího soudu současně vychází ze závazného právního názoru Ústavního soudu, který byl - přímo v této věci - vyjádřen v jeho nálezu ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. III. ÚS 298/12, a není proto důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak (takovým důvodem nemůže být pouhá nespokojenost dovolatelů s výsledkem sporu).
Namítají-li žalobci a) a b), že „nelze připustit takový výklad ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zák. práce, který by odpíral zaměstnancům možnost obracet se se stížnostmi na porušení povinností zaměstnavatele nejen na veřejnoprávní orgány, ale i na soukromoprávní subjekty, které jsou s činností zaměstnavatele spojeny“, přehlíží, že odvolací soud vyložil ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zák. práce ve vztahu k otázce přípustnosti kritiky zaměstnavatele zaměstnancem nejen v souladu s judikaturou (jak uvedeno výše), ale i v souladu s jejich názorem vyjádřeným v dovolání. Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí - nezpochybnil, že „žalobci dopisem ze dne 29. 10. 2001 sledovali veřejný zájem na ochraně životního prostředí a chtěli jím zabránit hrozícím ekologickým škodám“, a to v části dopisu, ve které upozorňují na porušování technologické kázně při provozu ČOV Velké Pavlovice provozované žalovaným. V tomto směru odvolací soud dovodil, že „v jednání žalobců, resp. v té části dopisu, kterým sledovali uvedený záměr a které (objektivně vzato) k jeho naplnění směřovalo, porušení pracovních povinností zaměstnance (pracovní kázně) ze strany žalobců (stejně jako ve svém předchozím rozhodnutí) neshledává, neboť realizací svého petičního práva (článek 18 Listiny základních práv a svobod) směřovali k ochraně významných společenských hodnot; skutečnost, že by tak postupovali v rozporu se zájmy žalovaného, by zde nebyla významná, protože by nemohlo jít o oprávněné zájmy zaměstnavatele“.
Podstatné pro posouzení, zda se žalobci a) a b) obsahem dopisu ze dne 29. 10. 2001 dopustili porušení pracovní kázně a v jaké míře, však je, že kromě této „oprávněné kritiky“ žalobců na adresu zaměstnavatele obsahuje dopis ze dne 29. 10. 2001 také část, v níž žalobci – jak zdůraznil odvolací soud – zveřejnili technické a jiné údaje a uvedli další skutečnosti v úmyslu žalovaného jako podnikatele poškodit, protože mají vlastníka upozornit na to, že „ČOV Velké Pavlovice pronajal žalovanému za podmínek, které jsou pro něj (společnost VINIUM a. s.) nevýhodné“, že „žalovaný má z provozování ČOV nepřiměřeně velký zisk“ a že „žalovaný nájem ČOV získal za pochybných okolností“; vše je navíc v závěru dopisu dáváno do souvislostí s korupcí a je zpochybňována i předchozí podnikatelská činnost žalovaného. Skutečnosti uvedené v této části dopisu žalobců odvolací soud hodnotil jako úmysl žalobců způsobit žalovanému újmu (minimálně morální) a pouze v tomto jednání žalobců shledal rozpor s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Odvolací soud (vázán právním názorem Ústavního soudu) náležitě vysvětlil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - proč nelze dojít k závěru, že „veřejnoprávní zájem na ochraně životního prostředí, zdraví obyvatel, zájem na odvracení hrozícího nebezpečí, zájem na ochraně práva občanů obracet se na státní orgány se svými upozorněními na porušování zákonů“ převažuje v posuzované věci ve vztahu k tam uvedené části dopisu ze dne 29. 10. 2001 nad „soukromoprávním zájmem na dodržování smluv a na loajalitě zaměstnance vůči svému zaměstnavateli“, a proč nelze toto jednání žalobců posuzovat jako svépomoc nebo jako odvracení hrozícího nebezpečí (neboť „posuzovaná část dopisu ze dne 29. 10. 2001 k ochraně zvažovaného veřejnoprávního zájmu objektivně vzato nesměřovala“).
V části, v níž dovolatelé uplatnili jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (zpochybňují-li skutková zjištění a zejména polemizují-li s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud při posuzování intenzity porušení pracovní kázně přihlížel a jak tato hlediska hodnotil), dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců a) a b) podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2015
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu