ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.427.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 427/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně P. F. , zastoupené Mgr. Václavem Zelenkou, advokátem se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Seifertova č. 455/17, proti žalované Wels Investment s.r.o. se sídlem v Praze 4 - Chodově, Türkova č. 2318/5a, IČO 25062905, zastoupené JUDr. Lenkou Patenidisovou, advokátkou se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Charvátova č. 58/11, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 18/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. července 2014 č.j. 22 Co 152/2014-356 (správně 22 Co 152/2014-416), takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 24.10.2007 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, neboť "na základě rozhodnutí zaměstnavatele o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce" došlo "ke zrušení jejího pracovního místa" a žalobkyně se stala nadbytečnou.
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 29.2.2008 domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že u žalované pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 22.7.2002 "na pozici ředitelky hotelu", že žalovaná s ní dopisy datovanými 27.7.2006 a 3.8.2006 neplatně okamžitě zrušila pracovní poměr a že po skončení "soudních sporů" o vyslovení neplatnosti těchto rozvázání pracovního poměru jí žalovaná nepřidělovala práci, i když ji žalobkyně k tomu vyzvala. Výpověď z pracovního poměru ze dne 24.10.2007 je v rozporu s dobrými mravy a přestavuje diskriminaci žalobkyně "jako svobodné matky dvou dětí pro uplatňování svých práv vůči žalované, resp. světonázor a její pohlaví".
Žalovaná namítala, že mezi účastnicemi nevznikl pracovní poměr, neboť pracovní smlouva ze dne 22.7.2002 je neplatná, odmítla názor žalobkyně, že by vůči ní postupovala "šikanózně či jakýmkoliv diskriminačním způsobem", a zdůraznila, že "zrušením funkce ředitele hotelu se rozhodla snížit počet zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce".
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 19.2.2010 č.j. 15 C 18/2008-143 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 12.520,- Kč k rukám advokáta Mgr. Michala Poupěte. Poté, co dovodil, že neplatností pracovní smlouvy ze dne 22.7.2002 se z důvodu promlčení není možné zabývat, soud prvního stupně dospěl k závěru, že organizační změna tvrzená žalovanou byla "pouze změnou na papíře, nikoliv změnou skutečnou", a že výpověď z pracovního poměru je proto neplatným právním úkonem.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 9.12.2010 č.j. 22 Co 437/2010-239 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že rozsudek soudu prvního stupně je "pro nedostatek řádného odůvodnění" nepřezkoumatelný, a že proto musel být zrušen.
Obvodní soud pro Prahu 4 poté rozsudkem ze dne 14.10.2011 č.j. 15 C 18/2008-204 (správně 15 C 18/2008-264) žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 25.900,- Kč k rukám advokátky Mgr. Michaely Počárovské. Dovodil, že pracovní smlouva ze dne 22.7.2002 je podle ustanovení §242 odst. 1 zákoníku práce č. 65/1965 Sb. neplatná a že proto mezi účastnicemi nevznikl pracovní poměr; pracovní činnost, kterou žalobkyně pro žalovanou vykonávala a za niž byla odměňována, je pouze "pracovním poměrem faktickým", jenž nelze rozvázat výpovědí z pracovního poměru.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 15.10.2012 č.j. 22 Co 348/2012-266 (správně 22 Co 348/2012-326) zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že pracovní smlouva ze dne 22.7.2002 je neplatná, vytknul mu však, že se nezabýval tvrzením žalobkyně o tom, že pracovní poměr mezi účastnicemi vznikl "konkludentně". Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby v dalším řízení učinil "objektivní zjištění, zda a kdy nastaly takové skutečnosti, s nimiž právní norma spojuje vznik pracovní smlouvy".
Obvodní soud pro Prahu 4 poté rozsudkem ze dne 29.5.2013 č.j. 15 C 18/2008-296 (správně 15 C 18/2008-356) žalobu zamítl a rozhodl, že se žalované nepřiznává náhrada nákladů řízení. Z výsledků dokazování dovodil, že "k platnému uzavření pracovněprávního vztahu" mezi účastnicemi nedošlo ani konkludentně, neboť "všechny důkazy, které byly provedeny, svědčí o tom, že hlavní slovo a jednání v celé záležitosti měl přítel žalobkyně a jednatel společnosti, kteří se dohodli, že v ČR budou provozovat hotel a že tento hotel bude řídit přítel žalobkyně", přičemž žalobkyně "mu bude pomáhat a, vzhledem k tomu, že hotel a pracovněprávní vztahy se měly řídit ustanovením ČR a jejich zákony, v podstatě souhlasili, že k vyplácení odměny přítele žalobkyně půjde přes pracovněprávní vztah uzavřený se žalobkyní". Soud prvního stupně uzavřel, že "pracovněprávní vztah mezi účastnicemi nevznikl", a že ho proto nelze ani rozvazovat výpovědí.
K odvolání účastnic Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10.7.2014 č.j. 22 Co 152/2014-356 (správně 22 Co 152/2014-416) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně "ve výroku o věci samé" a ve výroku o náhradě nákladů řízení ho zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ztotožnil se se soudem prvního stupně v tom, že nebyl "prokázán vznik pracovního poměru mezi účastnicemi ani konkludentně" a že proto činnost, kterou měla žalobkyně pro žalovanou vykonávat, je třeba "vyhodnotit jako tzv. faktický pracovní poměr". Vzhledem k tomu, že zaměstnanec, s nímž rozvázal pracovní poměr někdo, kdo nebyl jeho zaměstnavatelem, se může domáhat určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, jen jestliže má na takovém určení naléhavý právní zájem, musela být žaloba zamítnuta, neboť žalobkyně ani netvrdila skutečnosti, z nichž by vyplýval naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Ve výroku o náhradě nákladů řízení odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně proto, že je "pro nedostatek důvodů" nepřezkoumatelný.
Obvodní soud pro Prahu 4 poté usnesením ze dne 15.10.2014 č.j. 15 C 18/2008-370 (správně 15 C 18/2008-430) žalobkyni uložil, aby zaplatila žalované na náhradě nákladů řízení 47.403,50 Kč. O odvolání podaném žalobkyní proti tomuto usnesení dosud nebylo rozhodnuto.
Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 10.7.2014 č.j. 22 Co 152/2014-356 (správně 22 Co 152/2014-416) podala žalobkyně dovolání. Odmítá právní názor odvolacího soudu, podle kterého je "neplatný právní úkon, jímž společnost v pozici zaměstnavatele a její jednatel v pozici zaměstnance uzavřeli pracovní smlouvu, pokud tuto pracovní smlouvu podepsala za obě strany jedna a tatáž osoba", neboť takový závěr nevyplývá z ustanovení §14 odst. 2 zákoníku práce (v němž se hovoří o nepřípustnosti zastoupení, jsou-li zájmy zástupce v rozporu se zájmy zastoupeného) a je v rozporu se zásadou "ochrany slabší strany a tou je bezpochyby zaměstnanec". I kdyby pracovní poměr mezi účastnicemi nevznikl na základě pracovní smlouvy ze dne 22.7.2002, byl podle názoru dovolatelky založen konkludentním jednáním účastnic "při nezpochybnitelné vědomosti U. Ch. jako jednatele a společníka žalované"; o konkludentním uzavření smlouvy svědčí to, že žalobkyně byla v "evidenci jako zaměstnankyně žalované u České správy sociálního zabezpečení, Finančního úřadu ČR a příslušné zdravotní pojišťovny", že jí v letech 2002 až 2006 byla žalovanou vyplácena mzda "na účet dle pracovní smlouvy ze dne 22.7.2002, že ve stejném období "čerpala několikrát řádnou dovolenou" a že se žalovaná snažila se žalobkyní rozvázat pracovní poměr okamžitými zrušeními ze dne 27.7.2006 a 3.8.2006. Žalobkyně současně poukazuje na to, že konala pro žalovanou práci, a uzavírá, že konkludentně byly sjednány druh práce, místo výkonu práce a den nástupu do práce. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná uvedla, že se "plně ztotožňuje" s rozhodnutím odvolacího soudu, a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, za jakých předpokladů může dojít mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem ke konkludentnímu uzavření pracovní smlouvy. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena a že její posouzení bylo pro rozhodnutí soudů významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že pracovní smlouva účastnic byla uzavřena dne 22.7.2002 a že k žalobkyní tvrzenému konkludentnímu sjednání smlouvy (pracovního poměru) mělo (nepochybně) dojít ještě v době do 31.12.2006 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů účinného do 31.12.2006 (dále jen "zák. práce").
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že mezi účastnicemi byla dne 22.7.2002 uzavřena pracovní smlouva, podle níž se žalobkyně (jako zaměstnankyně) zavázala pracovat u žalované jako "ředitelka hotelu" (druh práce) v "EuroHotelu Praha" (místo výkonu práce) ode dne 22.7.2002 (den nástupu do práce); za žalovanou smlouvu uzavřela žalobkyně jako její jednatelka. Dne 22.7.2002 žalobkyně (jako jednatelka žalované) vydala mzdový výměr, kterým žalobkyni (jako zaměstnankyni) stanovila základní mzdu ve výši 84.870,- Kč měsíčně.
Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že z ustanovení §14 odst. 2 zák. práce, jež vylučuje, aby jiného zastupoval ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastupovaného, je třeba analogicky dovodit, že statutární orgán nemůže jednat jménem obchodní společnosti, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy obchodní společnosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.11.1998 sp. zn. 21 Cdo 11/98, který byl uveřejněn pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999). Uzavřela-li žalobkyně dne 22.7.2002 pracovní smlouvu se žalovanou, je nepochybné, že její zájmy (jako zaměstnankyně) byly při sjednávání pracovní smlouvy a podmínek, za nichž by konala pro žalovanou práci, v rozporu se zájmy žalované (jako zaměstnavatele) a že tedy nemohla při uzavření pracovní smlouvy jednat také (jako statutární orgán) za žalovanou. Soudy proto v souladu se zákonem dospěly k závěru, že pracovní smlouva ze dne 22.7.2002 je podle ustanovení §242 odst. 1 písm. a) zák. práce neplatný právní úkon.
Pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem (srov. §27 odst. 2 zák. práce) nebo volbou (v případech uvedených v ustanovení §27 odst. 3 zák. práce) anebo jmenováním (za podmínek uvedených v ustanovení §27 odst. 4 a 5 zák. práce). V průběhu řízení před soudy žádná z účastnic netvrdila, že by pracovní poměr účastnic byl (mohl být) založen jmenováním nebo volbou. Protože pracovní smlouva ze dne 22.7.2002 je neplatná, mohl pracovní poměr účastnic vzniknout jen na základě jiné smlouvy, uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou; žalobkyně za řízení před soudy (opakovaně) tvrdila, že se tak stalo "konkludentně".
Pracovní smlouva nebo jiná smlouva (dohoda) sjednaná podle příslušných ustanovení pracovněprávních předpisů je uzavřena, jakmile se účastníci shodli na jejím obsahu (srov. §244 odst. 1 zák. práce).
Vznik pracovní smlouvy předpokládá - jak vyplývá z ustanovení §244 odst. 2, 3 a 4 zák. práce - podání návrhu (oferty) a jeho přijetí (akceptaci). Návrhem na uzavření smlouvy je projev vůle adresovaný oblátovi, který směřuje k uzavření smlouvy s uvedeným obsahem a z něhož vyplývá vůle navrhovatele (oferenta) být jím vázán v případě jeho přijetí. Návrh působí od doby, kdy dojde osobě, které je určen (oblátovi). Přijetím návrhu (akceptací) je jednostranný projev vůle obláta adresovaný oferentovi, v němž vyslovil souhlas s obsahem navržené smlouvy; požaduje-li oblát v obsahu smlouvy jakékoliv změny, nejedná se o akceptaci, ale o nový návrh smlouvy (původní návrh se pokládá za odmítnutý). Návrh smlouvy je přijat okamžikem, kdy akceptace došla oferentovi. Dokud oferta nebo akceptace nedojde druhému účastníku, mohou účastníci od svých projevů odstoupit.
Projev vůle může být učiněn - samozřejmě také v procesu uzavírání pracovní smlouvy nebo jiné smlouvy (dohody) sjednávané podle příslušných ustanovení pracovněprávních předpisů - jednáním (komisivně) nebo opomenutím (omisivně) a může se stát výslovně (pomocí slov) nebo jiným způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit (konkludentně). O konkludentně projevenou vůli jde tehdy, je-li tu jakýkoli nevýslovný komisivní nebo omisivní projev vůle (projev učiněný jinak než slovy), z něhož lze (s přihlédnutím ke všem okolnostem případu) bezpečně usoudit, co chtěl účastník vyjádřit. Závěr o tom, že smlouva (dohoda) byla uzavřena konkludentně, pak předpokládá, že došlo k projevu vůle jinak než pomocí slov, že nevýslovně byla projevena vůle vyjadřující návrh (ofertu) a jeho přijetí (akceptaci) a že se tedy účastníci nevýslovně (jinak než pomocí slov) shodli na jejím obsahu.
Dovolatelka usuzuje na sjednání pracovní smlouvy účastnic konkludentním způsobem na základě toho, že žalobkyně byla v "evidenci jako zaměstnankyně žalované u České správy sociálního zabezpečení, Finančního úřadu ČR a příslušné zdravotní pojišťovny", že jí v letech 2002 až 2006 byla žalovanou vyplácena mzda "na účet dle pracovní smlouvy ze dne 22.7.2002", že ve stejném období "čerpala několikrát řádnou dovolenou" a že se žalovaná snažila se žalobkyní rozvázat pracovní poměr okamžitými zrušeními ze dne 27.7.2006 a 3.8.2006, aniž by vzala náležitě v úvahu, že tyto okolnosti nepředstavují projev vůle, který by byl návrhem na uzavření smlouvy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem zakládající jejich pracovněprávní vztah, popřípadě přijetím takového návrhu. Ve skutečnosti vyjadřují tyto okolnosti přesvědčení obou účastnic o tom, že mezi nimi byl založen pracovní poměr, odvíjející se od sjednané pracovní smlouvy, aniž by si (v té době) uvědomovaly její neplatnost. Odvolací soud za tohoto stavu věci správně dovodil, že vztahy mezi účastnicemi - s ohledem na neplatnost pracovní smlouvy ze dne 22.7.2002 - představují tzv. faktický pracovní poměr, který zaniká ukončením výkonu práce pro zaměstnavatele, aniž by ho bylo možné rozvázat (skončit) některým ze způsobů uvedených v ustanovení §42 zák. práce a aniž by zaměstnanci v tzv. faktickém pracovním poměru náležely nároky podle ustanovení §61 až 64 zák. práce (srov. též Závěry býv. Nejvyššího soudu k výkladu některých ustanovení zákoníku práce ze dne 15.11.1967 sp. zn. Prz 35/67 a Cpj 31/67, uveřejněné ve Sborníku stanovisek, rozborů a zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu III, SEVT, Praha 1980, str. 25).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je - z hlediska uplatněných dovolacích důvodů - věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení (i s přihlédnutím k obsahu jejího vyjádření k dovolání žalobkyně) žádné účelně vynaložené náklady řízení nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. prosince 2015
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu