ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.5188.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 5188/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce LAPUŠKA s. r. o. se sídlem v Praze 9 – Kbelech, Mladoboleslavská č. 223, IČO 27652351, zastoupeného Mgr. Janem Škeříkem, advokátem se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Táborská č. 619/46, proti žalovaným 1) JUDr. M. J. , zastoupenému Mgr. Zuzanou Vondráčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5 – Zbraslavi, Zbraslavské náměstí č. 458, a 2) ROT INTERNATIONAL, s. r. o. se sídlem v Praze – Kbelech, Mladoboleslavská č. 223, IČO 25424009, o určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 6 C 64/2012, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. května 2014 č. j. 29 Co 116/2014-214, takto:
Rozsudek krajského soudu, rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. listopadu 2013 č. j. 6 C 64/2012-170 a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. března 2014 č. j. 6 C 64/2012-196 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami dne 16. 4. 2012 se žalobce domáhal, aby bylo určeno, že „zástavní právo k nemovitosti, pozemku parc. č. 389/7 – orná půda, o výměře 10001 m 2 , zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram, na LV 798 pro kat. území N. V. p P., obec N. V. p P., ve prospěch žalovaného 1) JUDr. M. J., k zajištění pohledávky žalovaného 1) za žalovanou 2) – společností ROT INTERNATIONAL, s. r. o., IČ: 25424009, se sídlem: Praha, Kbely, Mladoboleslavská 223, PSČ 197 00, zapsanou v OR vedeném MS v Praze, odd. C, vl. 167377, neexistuje“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že je vlastníkem uvedené nemovitosti, že zástavní smlouva ze dne 12. 5. 2010 uzavřená mezi žalovaným 1) jako zástavním věřitelem, žalovaným 2), zastoupeným P. U. na základě plné moci ze dne 3. 5. 2010, jako zástavním dlužníkem a žalobcem, zastoupeným V. V. na základě plné moci ze dne 3. 5. 2010, jako zástavcem je neplatná, neboť žalobce „prostřednictvím“ jednatele společnosti J. S. „nikdy nevystavil ani nepodepsal plnou moc ze dne 3. 5. 2010 ve prospěch V. V.“, plná moc předložená Katastrálnímu úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálnímu pracovišti Příbram, „je falzem“, a zástavní smlouva tak nebyla „za stranu zástavce“ uzavřena oprávněnou osobou. Vzhledem k tomu, že zástavní smlouva nebyla podepsána vlastníkem nemovité věci a ani s jeho souhlasem, má žalobce za to, že zástavní právo k uvedené nemovitosti nevzniklo. Naléhavý právní zájem na určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem, ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu žalobce spatřuje v tom, že poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o vkladu zástavního práva na základě zástavní smlouvy ze dne 12. 5. 2010, nelze za situace, kdy žalovaný 1) není ochoten poskytnout žalobci dobrovolně nezbytnou součinnost, uvést stav zápisu v katastru nemovitostí do souladu se skutečným právním stavem (provést výmaz evidovaného zástavního práva záznamem) jinak, nežli na základě předložení pravomocného rozhodnutí soudu, jež určuje, „že tu zástavní právo není“.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 20. 11. 2013 č. j. 6 C 64/2012-170, opraveným usnesením ze dne 14. 3. 2014 č. j. 6 C 64/2012-196, určil, že „zástavní právo k pozemku parcelní číslo 389/7 – orná půda, nemovitosti zapsané na LV 798 pro obec a katastrální území N. V. p P. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram ve prospěch žalovaného 1) na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 12. 5. 2010, neexistuje“, a rozhodl, že každý žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Příbrami na náhradě nákladů řízení 125,- Kč a že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 29.531,- Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Škeříka. Vycházel ze zjištění, že v roce 2010 se žalovaný 2) obrátil na žalovaného 1) se žádostí o poskytnutí finančních prostředků potřebných k výrobě a dodávce maso-zeleninových konzerv do Angoly, že jednání se zúčastnil i jednatel žalobce J. S., že účastníci se domluvili na půjčce ve výši 2.500.000,- Kč s tím, že půjčka bude zajištěna zástavním právem k pozemku ve vlastnictví žalobce a směnkami, že smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitosti byla podepsána žalovaným 2) dne 11. 5. 2010 a následující den žalovaným 1), který poté „poskytl fakticky“ žalovanému 2) půjčku ve výši 2.500.000,- Kč, že za žalobce jako „vlastníka zástavy“ jednal V. V. na základě generální plné moci ze dne 3. 5. 2010, na níž je uveden jednatel J. S. a podpis, že ověřovací doložku pro legalizaci měla vyhotovit A. H. jako zaměstnankyně České pošty, s. p. pod č. 402036-101-0015, avšak že Česká pošta, s. p. neeviduje ve své databázi zaměstnankyni H. ani ověřovací úkon v souvislosti s generální plnou mocí ze dne 3. 5. 2010, a že podle znalce v oboru písmoznalectví Mgr. J. K. je „mírně pravděpodobnější“, že se na opisu generální plné moci nachází kopie pravého podpisu J. S., ale že nelze vyloučit možnost, že kopie podpisu byla na předlohu přenesena nakopírováním či naskenováním (tzv. fotomontáž). Poté, co shledal naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení, neboť v katastru nemovitostí je stále zapsáno zástavní právo k zajištění pohledávky žalovaného 1) a postavení žalobce, který titul k zapsání tohoto zástavního práva zpochybňuje, je nejisté, dospěl soud prvního stupně k závěru, že zástavní právo k nemovitosti ve vlastnictví žalobce nevzniklo, neboť podle ustanovení §31 odst. 4 občanského zákoníku musí být plná moc písemná v případě, že „musí být učiněn i písemný úkon“, podle ustanovení §156 odst. 1 občanského zákoníku zástavní právo vzniká mimo jiné na základě písemné smlouvy a, nebylo-li prokázáno, že jednatel žalobce podepsal generální plnou moc, jedná se o nedostatek formy vyžadované zákonem, pro který je právní úkon podle ustanovení §40 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatný. Skutečnost, že se jednatel žalobce zúčastnil jednání ohledně půjčky a „dalších navazujících transakcí“ a že o možnosti zajištění pohledávky žalovaného 1) zástavním právem ke svým nemovitostem věděl, shledal soud prvního stupně nepodstatnou.
K odvolání žalovaného 1) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 5. 2014 č. j. 29 Co 116/2014-214 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení státu potvrdil a rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 34.792,- Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Škeříka. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, že „je dán na straně žalobce naléhavý právní zájem na určení neexistence zástavního práva“, že nebylo prokázáno, že by V. V. byla udělena písemná plná moc k zastupování žalobce a že písemná forma plné moci byla nutná, neboť jednak se jednalo o tzv. generální plnou moc, jednak pro zástavní smlouvu, kterou V. V. jako zástupce žalobce podepsal, byla zákonem předepsána písemná forma. S námitkou žalovaného 1), že nedostatek písemné plné moci byl zhojen následným konkludentním souhlasem žalobce, odvolací soud nesouhlasí, neboť „nedostatek písemné plné moci nemůže být zhojen ani dodatečným konkludentním souhlasem“ a z toho, že žalobce podal ve věci trestní oznámení, navíc vyplývá, že s uzavřenou zástavní smlouvou a s udělenou plnou mocí nesouhlasil. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že nedostatek písemné formy plné moci způsobil její absolutní neplatnost, a dodal, že na tomto nedostatku by nemohl nic změnit ani výslech svědků navrhovaný žalovaným 1).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání. Namítá, že pro to, aby zástavní smlouva uzavřená jménem žalobce V. V. byla platná, resp. aby jeho jednání žalobce zavazovalo, je z hlediska ustanovení §33 odst. 1 občanského zákoníku při překročení plné moci, případně z hlediska ustanovení §33 odst. 2 občanského zákoníku při nezmocněném jednatelství, třeba, aby jednání V. V. bylo žalobcem schváleno, přičemž tato ratihabice může mít dvojí podobu – buď k ní skutečně dojde (ať už výslovně, nebo konkludentně), anebo nastane její právní fikce, neoznámí-li zmocnitel nesouhlas se „zástupčím excesem“ bez zbytečného odkladu poté, co se o něm dozvěděl (fikce přitom může nastat pouze v případě překročení plné moci podle ustanovení §33 odst. 1 občanského zákoníku, nikoliv v případě nezmocněného jednatelství podle ustanovení §33 odst. 2 občanského zákoníku); pro žádnou z těchto ratihabicí ovšem zákon nepředepisuje písemnou formu. Dovolatel považuje za „zcela neudržitelný“ závěr odvolacího soudu, že nedostatek plné moci nemůže být zhojen ani dodatečným konkludentním souhlasem, a má za to, že tento závěr odvolacího soudu je v příkrém rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která dovodila, že pro (dodatečné) schválení právního úkonu zmocněnce zmocnitelem (§33 odst. 2 občanského zákoníku) není stanovena zvláštní forma a že uvedené platí i ve vztahu k právním úkonům, které pro svoji platnost vyžadují písemnou formu. Dovolatel má za to, že rozsudek odvolacího soudu neobstojí ani v případě, kdy by k žádné ratihabici nedošlo, neboť v takovém případě by byl podle ustanovení §33 odst. 2 občanského zákoníku ze zástavní smlouvy zavázán V. V. sám a vzniku zástavního práva by nebyla na překážku ani skutečnost, že nebyl vlastníkem zástavy, protože podle ustanovení §161 odst. 2 občanského zákoníku je možné zastavit cizí věc se souhlasem jejího vlastníka. Vytýká odvolacímu soudu, že „aproboval“ neprovedení důkazů týkajících se jednání mezi účastníky řízení a jejich zástupci, v jejichž rámci byla uzavřena předmětná zástavní smlouva, „resp. zajištění půjčky zástavním právem k nemovitosti ve vlastnictví žalobce, vše kryto souhlasem žalobce“. Žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného 1) odmítl, neboť „závěry a hodnocení provedená jak soudem prvního stupně, tak následně soudem odvolacím, jsou správná“ a skutková zjištění jsou „dostatečná a průkazná“. Zdůraznil, že v daném případě se evidentně jednalo o nezmocněné jednatelství, že z takového jednání je zavázán takový zmocněnec sám, že „sporovaný“ úkon nejenže nebyl nikdy žalobcem schválen, ale naopak bylo bezodkladně po zjištění zápisu zástavního práva do katastru nemovitostí „žalobcem aktivně jednáno“ a úkon „sporován“ jak podáním trestního oznámení, tak dopisem adresovaným žalovanému, že nevyvratitelná domněnka se ve vztahu k ustanovení §33 odst. 2 občanského zákoníku neuplatní a že, dá-li někdo do zástavy cizí věc bez předchozího výslovného souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (§39 občanského zákoníku). Podle názoru žalobce již samotný právní úkon, který směřuje ke zřízení zástavy, musí být činěn se souhlasem vlastníka a nejedná se o „případ dodatečného úkonu – ratihabice“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že v roce 2010 se žalovaný 2) obrátil prostřednictvím Ing. U., V. V. a A. B. na žalovaného 1) se žádostí o poskytnutí finančních prostředků potřebných k výrobě a dodávce maso-zeleninových konzerv do Angoly, že jednání se zúčastnil za žalobce i jednatel žalobce J. S. a že se účastníci domluvili na půjčce ve výši 2.500.000,- Kč s tím, že půjčka bude zajištěna zástavním právem k pozemku ve vlastnictví žalobce a směnkami. Smlouva o půjčce a smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitosti byly podepsány žalovaným 2) dne 11. 5. 2010 a následující den (12. 5. 2010) žalovaným 1), který poté poskytl žalovanému 2) půjčku ve výši 2.500.000 Kč. Za žalobce jako vlastníka zástavy jednal V. V., a to na základě generální plné moci ze dne 3. 5. 2010, na níž je uveden jednatel žalobce J. S. a podpis. Ověřovací doložku pro legalizaci měla vyhotovit A. H. jako zaměstnankyně České pošty, s. p. pod č. 402036-101-0015, avšak Česká pošta, s. p. neeviduje ve své databázi zaměstnankyni H. ani ověřovací úkon v souvislosti s generální plnou mocí ze dne 3. 5. 2010. Podle závěru znaleckého posudku znalce v oboru písmoznalectví Mgr. J. K. je „mírně pravděpodobnější“, že se na opisu generální plné moci nachází kopie pravého podpisu J. S., ovšem nelze vyloučit možnost, že kopie podpisu byla na předlohu přenesena nakopírováním či naskenováním (tzv. fotomontáž). Dne 12. 5. 2010 byl podán návrh na vklad zástavního práva podle uvedené zástavní smlouvy, jemuž katastrální úřad vyhověl. V říjnu 2010 podal žalobce trestní oznámení na P. U. a V. V. pro podezření z přečinu poškozování cizích práv s tím, že V. V. „nikdy neudělil žádnou plnou moc k zastupování“. Usnesením policejního orgánu ze dne 8. 2. 2011 byla trestní věc odložena, neboť se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda, popřípadě za jakých podmínek může vzniknout zástavní právo k nemovitosti na základě smlouvy o zřízení zástavního práva, kterou za vlastníka nemovité zástavy uzavřel někdo, kdo k tomu neměl písemnou plnou moc. Protože odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného 1) je opodstatněné.
Otázku vzniku zástavního práva k předmětné nemovitosti je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že smlouva o zřízení zástavního práva byla uzavřena dne 12. 5. 2010 – podle zákona 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 443/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 230/2008 Sb. č. 306/2008 Sb., č. 384/2008 Sb., č. 215/2009 Sb. a č. 285/2009 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2010 (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení §31 odst. 1 obč. zák. při právním úkonu je možné dát se zastoupit fyzickou nebo právnickou osobou; zmocnitel udělí za tímto účelem plnou moc zmocněnci, v níž musí být uveden rozsah zmocněncova oprávnění.
Podle ustanovení §31 odst. 4 obč. zák. je-li třeba, aby právní úkon byl učiněn v písemné formě, musí být plná moc udělena písemně; písemně musí být plná moc udělena i tehdy, netýká-li se jen určitého právního úkonu.
Podle ustanovení §32 odst. 2 věty první obč. zák. jedná-li zmocněnec jménem zmocnitele v mezích oprávnění zastupovat, vzniknou tím práva a povinnosti přímo zmocniteli.
Podle ustanovení §33 odst. 1 obč. zák. překročil-li zmocněnec své oprávnění vyplývající z plné moci, je zmocnitel vázán jen pokud toto překročení schválil; neoznámí-li však zmocnitel osobě, se kterou zmocněnec jednal, svůj nesouhlas bez zbytečného odkladu po tom, co se o překročení oprávnění dozvěděl, platí, že překročení schválil.
Podle ustanovení §33 odst. 2 obč. zák. překročil-li zmocněnec při jednání své oprávnění jednat za zmocnitele nebo jedná-li někdo za jiného bez plné moci, je z tohoto jednání zavázán sám, ledaže ten, za koho bylo jednáno, právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu schválí; neschválí-li zmocnitel překročení plné moci nebo jednání bez plné moci, může osoba, se kterou bylo jednáno, na zmocněnci požadovat buď splnění závazku nebo náhradu škody způsobené jeho jednáním.
Podle ustanovení §33 odst. 3 obč. zák. ustanovení odstavce 2 neplatí, jestliže osoba, se kterou bylo jednáno, o nedostatku plné moci věděla.
Z citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že jednáním zmocněnce vznikají práva a povinnosti zmocniteli tehdy, jestliže zmocněnec jednal v mezích oprávnění zmocnitele zastupovat, jakož i v případě, že zmocněnec překročil své oprávnění z plné moci, neoznámil-li zmocnitel druhé straně bez zbytečného odkladu svůj nesouhlas s jednáním zmocněnce. Za situace, kdy zmocněnec překročil své oprávnění jednat za zmocnitele nebo kdy osoba jednala za jiného bez plné moci, je z tohoto jednání zavázán zmocnitel (ten, za koho bylo jednáno), jen jestliže právní úkon bez zbytečného odkladu schválil; takový právní následek však nemůže nastat, jestliže druhá strana o nedostatku plné moci věděla. Důsledkem překročení zmocnění na základě plné moci, popř. jednání bez plné moci, tedy není neplatnost dotčeného právního úkonu, nýbrž pouze to, že zmocnitel, popřípadě ten, za něhož jednala třetí osoba bez plné moci, je učiněným právním úkonem vázán jen za podmínek stanovených v §33 obč. zák. (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007 sp. zn. 29 Odo 1635/2005, uveřejněného pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008).
Pro dodatečné schválení právního úkonu ve smyslu ustanovení §33 odst. 2 obč. zák. není stanovena zvláštní forma. Znamená to, že ke schválení právního úkonu může dojít písemně nebo ústně a že se může stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit; uvedené platí i ve vztahu k právním úkonům, které pro svoji platnost vyžadují písemnou formu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1883/2003 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013 sp. zn. 33 Cdo 3274/2011).
V projednávané věci podle zjištění soudů V. V. uzavřel jménem žalobce jako zástavního dlužníka (vlastníka zástavy) se žalovaným 1) jako zástavním věřitelem dne 12. 5. 2010 zástavní smlouvu, kterou bylo zřízeno zástavní právo k předmětné nemovitosti, aniž by k tomu měl plnou moc, neboť nebylo prokázáno, že generální plná moc ze dne 3. 5. 2010, na základě níž V. V. jednal, byla podepsána jednatelem žalobce J. S. Okolnost, že V. V. uzavřel zástavní smlouvu bez plné moci udělené mu k tomu žalobcem, však neměla – jak vyplývá z výše uvedeného - za následek neplatnost této smlouvy, nýbrž to, že žalobce by byl z tohoto jednání zavázán, jen jestliže by zástavní smlouvu bez zbytečného odkladu schválil a jestliže by žalovaný 1) o nedostatku plné moci nevěděl. Protože ke schválení zástavní smlouvy uzavřené jménem žalobce V. V. bez plné moci mohlo dojít [bez ohledu na písemnou formu tohoto právního úkonu vyžadovanou zákonem (srov. §156 odst. 1 větu první obč. zák.)] nejen výslovně, ale i jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl žalobce projevit (tzv. konkludentně), není správný závěr odvolacího soudu, že nedostatek písemné plné moci nemohl být zhojen ani „dodatečným konkludentním souhlasem“ žalobce. Schválení zástavní smlouvy ze dne 12. 5. 2010 žalobcem sama o sobě nevylučuje ani okolnost, že žalobce podal podle zjištění soudů v říjnu 2010 trestní oznámení na P. U. a V. V., v němž uvedl, že V. V. „nikdy neudělil žádnou plnou moc k zastupování“, neboť ke schválení zástavní smlouvy žalobcem mohlo dojít i přes toto jeho oznámení policejnímu orgánu.
I kdyby však žalobce zástavní smlouvu uzavřenou jeho jménem V. V. jednajícím bez plné moci vskutku neschválil, neznamenalo by to bez dalšího, že by zástavní právo k předmětné nemovitosti nemohlo vzniknout.
Dá-li někdo do zástavy cizí movitou věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo, jen je-li movitá věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit (§161 odst. 1 obč. zák.). Cizí nemovitá věc, věc hromadná, soubor věcí a byt nebo nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona mohou být dány do zástavy jen se souhlasem vlastníka a osoby, která k nim má jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem; totéž platí, jde-li o cizí pohledávku, jiné majetkové právo, obchodní podíl, cenný papír a předmět průmyslového vlastnictví (§161 odst. 2 obč. zák.).
Z uvedeného vyplývá, že zástavní smlouvu je oprávněn (legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy; má-li někdo k zástavě věcné právo neslučitelné se zástavním právem, může vlastník věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu zastavit jen se souhlasem této osoby. Dává-li do zástavy věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu ten, kdo není jejím vlastníkem, může tak učinit jen se souhlasem vlastníka, popř. též se souhlasem toho, kdo má k zástavě věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (§39 obč. zák.). Na základě neplatné zástavní smlouvy může zástavní právo vzniknout jen tehdy, stanoví-li to zákon. Na rozdíl od právní úpravy účinné do 31. 12. 2000, která připouštěla při zastavení cizí věci bez souhlasu vlastníka vznik zástavního práva vždy, byla-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit (srov. §151d odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2000 a právní názory vyjádřené například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1999 sp. zn. 21 Cdo 328/99, uveřejněném pod č. 48 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2000, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001 sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, uveřejněném pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002), právní úprava platná v době od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2013 - jak je nepochybné ze znění ustanovení §161 obč. zák. - umožňovala při splnění těchto podmínek vznik zástavního práva, jen byla-li zástavou cizí movitá věc (§161 odst. 1 obč. zák.). Byla-li tedy dána do zástavy cizí nemovitá věc (nebo jiná věc, právo nebo majetková hodnota, uvedená v ustanovení §161 odst. 2 obč. zák.) bez souhlasu vlastníka, bylo vyloučeno (platné) zřízení zástavního práva, i kdyby zástavní věřitel byl v dobré víře, že zástavce byl oprávněn zástavu zastavit, a i kdyby mu zástava byla odevzdána (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010 sp. zn. 21 Cdo 5061/2008, který byl uveřejněn pod č. 109 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2011, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012 sp. zn. 21 Cdo 892/2012 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011 sp. zn. 21 Cdo 3957/2010).
Z uvedeného - vztaženo na projednávanou věc - plyne, že za předpokladu, že žalobce se zastavením předmětného pozemku souhlasil, mohlo vzniknout zástavní právo k této nemovitosti i na základě zástavní smlouvy, která by byla uzavřena jménem žalobce V. V. bez plné moci a která by pro nedostatek jejího schválení žalobcem zavazovala jen V. V. Protože tím, zda předmětná nemovitost byla V. V. dána do zástavy se souhlasem žalobce, se soudy nezabývaly [přestože žalovaný 1) již ve vyjádření k žalobě uvedl, že k zastavení předmětného pozemku došlo „s vědomím“ žalobce, a označil k tomuto svému tvrzení důkazy a přestože podle zjištění soudů se účastníci před uzavřením zástavní smlouvy ze dne 12. 5. 2010 domluvili na půjčce ve výši 2.500.000,- Kč s tím, že půjčka bude zajištěna zástavním právem k pozemku ve vlastnictví žalobce], nemůže být jejich závěr, že zástavní právo k předmětné nemovitosti ve vlastnictví žalobce nevzniklo, (zatím) správný.
Soudům je rovněž třeba vytknout, že vyhověly žalobě o určení, že předmětná nemovitost není zatížena zástavním právem na základě zástavní smlouvy ze dne 12. 5. 2010, též vůči žalovanému 2), přestože ten jako (obligační) dlužník, vůči němuž má žalovaný 1) pohledávku, která byla (měla být) zajištěna zástavním právem podle uvedené zástavní smlouvy, není v tomto řízení věcně legitimován. V řízení, jehož předmětem je určení, zda tu zástavní právo je či není, jsou nositeli práv a povinností, o něž v řízení jde (a jsou tedy věcně legitimováni), zástavní věřitel, který má pohledávku zajištěnou sporným zástavním právem, a zástavní dlužník, který je vlastníkem (majitelem) předmětu sporného zástavního práva (tj. zástavy). Právní sféry dalších osob (např. zástavce, dlužníka, vůči němuž má zástavní věřitel pohledávku zajištěnou sporným zástavním právem) se toto řízení netýká, neboť výsledek řízení (rozhodnutí soudu o tom, zda tu zástavní právo je či není) nemůže mít - na rozdíl od zástavního věřitele a zástavního dlužníka - na jejich právní poměry žádný vliv (nemůže mít žádný dopad na vymezení jejich práv nebo povinností tímto soudním rozhodnutím) [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002 sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněný pod č. 77 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002].
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí (spolu s opravným usnesením) a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Příbrami) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věty druhá a třetí o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. prosince 2015
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu