ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.2419.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 2419/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně E. E. , zastoupené JUDr. Vilémem Urbišem, advokátem se sídlem v Bruntále, Dr. E. Beneše 1497/21, proti žalovanému E. T. , zastoupenému JUDr. Milanem Říhou, advokátem se sídlem v Brně, Nováčkova 11, o zrušení usnesení o schválení smíru, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 10 C 155/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. prosince 2014, č. j. 56 Co 446/2014-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 800 Kč k rukám zástupce žalovaného JUDr. Milana Říhy.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. července 2014, č. j. 10 C 155/2013-59, zamítl žalobu, „aby bylo zrušeno usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 28. března 2013, č. j. 10 C 103/2008-240, kterým byl schválen smír účastníků o vypořádání SJM“ (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 3. prosince 2014, č. j. 56 Co 446/2014-106, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (výrok I.), změnil výrok II. soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně, a to do všech jeho výroků, dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a že dovolacím soudem má být otázka vyřešená krajský soudem posouzena jinak. Dle žalobkyně je smír uzavřený ve věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 10 C 103/2008 (dále jen „smír“), který byl tímto soudem schválen, v rozporu s hmotným právem. Navrhuje, aby byl rozsudek soudu prvního stupně i odvolacího soudu zrušen a dovolací soud sám rozhodl, že usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 28. března 2013, č. j. 10 C 103/2008-240, kterým byl schválen smír účastníků, se zrušuje.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvádí, že smír, který byl uzavřen a schválen soudem, není v rozporu s hmotným právem. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Obsah rozsudků obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobkyně uvádí, že smír je v rozporu s hmotným právem, neboť v rámci smíru byly vypořádány nemovitosti, které nespadaly do společného jmění manželů (dále jen „SJM“), čímž se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 5170/2007 (toto a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách dovolacího soudu - www.nsoud.cz ), uvedl, že „smír v řízení o vypořádání SJM nemůže být neplatný jen proto, že by do něj byla z vůle stran zahrnuta věc ve vlastnictví jen jednoho z účastníků.“ Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Žalobkyně dále namítá, že smír je v rozporu s hmotným právem, neboť v daném případě nebyla dána pravomoc a příslušnost českých soudů a mělo být aplikováno německé hmotné i procesní právo, přičemž tato otázka vyřešená odvolacím soudem by měla být dovolacím soudem posouzena jinak.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, dovodil, že „spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.“ Z dovolání není patrno, proč by měla být dovolacím soudem otázka hmotného nebo procesního práva posouzena jinak, tj. odlišně od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu. Již z tohoto důvodu není dovolání přípustné ani v této části.
Nad rámec výše uvedeného dovolací soud dodává:
Smír mezi účastníky byl schválen v řízení vedeném u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 10 C 103/2008, jehož předmětem bylo vypořádání společného jmění. V této věci soudy dovodily, že pro její projednání je dána pravomoc i příslušnost českých soudů a má být aplikováno české hmotné právo. S tímto právním názorem se Nejvyšší soud z níže uvedených důvodů ztotožňuje.
Protože byl v řízení přítomen mezinárodní prvek [manželství bylo uzavřeno mezi občanem Spolkové republiky Německo a občankou České republiky v Dánsku, rozvedeno v Spolkové republice Německo, kde měl žalovaný (tehdy žalobce) trvalý pobyt a jednalo se o vypořádání nemovitých věcí na území České republiky], je pro určení pravomoci a příslušnosti soudů i výběr hmotného a procesního práva nutno aplikovat právní předpisy účinné v době rozhodování soudů o výše nastíněných právních otázkách, především zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném k 18. březnu 2009 (dále jen „o. s. ř.“) a zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění účinném k 18. březnu 2009 (dále jen „ZMPS“).
V předmětné věci nebylo možné aplikovat nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“), neboť podle čl. 1 odst. 2 písm. a) tohoto nařízení se nařízení „nevztahuje na věci osobního vztahu, způsobilosti fyzické osoby k právům a právním úkonům, majetkové vztahy mezi manžely a dědění, včetně dědění ze závěti.“ Mezi majetková práva plynoucí z manželských vztahů patří i spory o vypořádání společného jmění manželů po zániku jejich manželství rozvodem, proto nařízení není možné na vypořádání SJM aplikovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 33 Nd 146/2013).
Pro určení, zda měly pravomoc rozhodnout o vypořádání SJM soudy v České republice, bylo nutné použít ZMPS. Podle §37 odst. 1 ZMPS „pravomoc československých soudů v majetkových sporech je dána, je-li dána podle československých předpisů jejich příslušnost.“ Řízení o vypořádání SJM je věcí majetkovou, proto je třeba pravomoc českých soudů řešit z hlediska výše citovaného §37 ZMPS.
Podle §84 o. s. ř. „k řízení je příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalovaného), není-li stanoveno jinak.“
Podle §85 odst. 1 o. s. ř. „nestanoví-li zákon jinak, je obecným soudem fyzické osoby okresní soud, v jehož obvodu má bydliště, a nemá-li bydliště, okresní soud, v jehož obvodu se zdržuje. Má-li fyzická osoba bydliště na více místech, jsou jejím obecným soudem všechny okresní soudy, v jejichž obvodu bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale.“
Podle §86 odst. 2 o. s. ř. „proti tomu, kdo nemá jiný příslušný soud v České republice, je možno uplatnit majetková práva u soudu, v jehož obvodu má majetek.“
Podle §88 písm. b) o. s. ř. „namísto obecného soudu, popřípadě namísto soudu uvedeného v §85a, je k řízení příslušný soud, který rozhodoval o rozvodu, jde-li o vypořádání manželů po rozvodu stran jejich společného jmění nebo jiného majetku anebo o zrušení společného nájmu bytu.“
Pro posouzení otázky, zda je v daném případě dána pravomoc českých soudů podle §37 odst. 1 ZMPS, nelze aplikovat ustanovení §88 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 16. září 2003, sp. zn. 22 Cdo 314/2003, dospěl k závěru, že ustanovení §88 písm. b) o. s. ř. lze použít jen tehdy, jestliže rozvod manželství vyslovil některý československý soud (dnes soud České republiky). Jestliže rozvod vyslovil některý cizozemský soud, budou pro určení místní příslušnosti platit obecná ustanovení. Je totiž logické, aby v těchto případech pro určení místní příslušnosti soudu platila obecná ustanovení, protože při použití §88 písm. b) o. s. ř. by vždy rozhodoval cizozemský soud, vyjma případů, ve kterých by pravomoc českých soudů byla založena písemnou úmluvou stran.
I kdyby žalovaná již neměla trvalé bydliště v době rozhodování soudů o jejich pravomoci a příslušnosti v řízení o vypořádání SJM v České republice, byly soudy v České republice pravomocné a příslušné na základě §86 odst. 2 o. s. ř., neboť ze spisu vyplývá, že žalovaná měla majetek (nemovitosti) v obvodu Okresního soudu Opava.
Podle §48 ZMPS československé soudy postupují v řízení podle československých (dnes českých) procesních předpisů, přičemž všichni účastníci mají rovné postavení při uplatňování svých práv. Na základě výše uvedeného soudy v České republice správně postupovaly podle českých právních předpisů.
Podle §21 odst. 1 ZMPS „osobní a majetkové vztahy manželů se řídí právem státu, jehož jsou příslušníky. Jsou-li manželé příslušníky různých států, řídí se vztahy právem československým.“ Tedy před českými soudy bylo správně použito právo české.
Z výše uvedeného vyplývá, že není důvodná námitka žalobkyně, že v daném sporu mělo být rozhodováno před německými soudy, podle německého hmotného a procesního práva.
Jelikož žalobkyně podala dovolání do všech výroků rozsudku soudu odvolacího, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroků, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání dle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Poněvadž v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 12 750 Kč a o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 2 800 Kč, přičemž ani součet těchto částek nedosahuje částky 50 000 Kč, není dovolání ani v této části dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolací soud jej podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost jí uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 1. prosince 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu