ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.3261.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 3261/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně H. P., P., zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 17, proti žalovanému Ing. M. S., P., zastoupenému Mgr. Janou Hrdličkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6 - Břevnově, Liborova 14/405, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a vzájemné žalobě na zaplacení 545.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 6 C 781/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. prosince 2013, č. j. 10 Co 1052/2012-207, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.645,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupkyně Mgr. Jany Hrdličkové.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Děčíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. září 2011, č. j. 6 C 781/2009-170, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem stavbě postavené na pozemku parc. č. st. 140 a pozemkům parc. č. st. 140, parc. č. 1025 a parc. č. 1026, vše v k. ú. D., zapsaným na listu vlastnictví č. 37 u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Děčín a nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného, kterému uložil povinnost vyplatit žalobkyni částku 1,083.333,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému částku 208.333,33 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), dále zamítl žalobu v části, jíž se žalovaný domáhal vůči žalobkyni zaplacení dalších 336.666,67 Kč (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 11. prosince 2013, č. j. 10 Co 1052/2012-207, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhuje, aby bylo dovolání žalobkyně zamítnuto.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k pravomocnému rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a vzájemné žalobě na zaplacení 545.000,- Kč došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože odvolací soud vydal napadené rozhodnutí 11. prosince 2013 a dovolací řízení bylo zahájeno po 1. lednu 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalované podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen o. s. ř.).
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz )].
V daném případě není dovolání přípustné již z toho důvodu, že dovolatelka řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 až 238a o. s. ř., přičemž přípustnost dovolání nelze dovodit z obsahu samotného dovolání. V otázce investic dovolatelka vyjadřuje nesouhlas s postupem odvolacího soudu, který považuje za rozporný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nevymezuje však, v čem konkrétně rozpor spočívá a od jakého rozhodnutí Nejvyššího soudu se měl odvolací soud odchýlit. V otázce nesouhlasu s přikázáním nemovitosti do výlučného vlastnictví žalovaného vymezení přípustnosti dovolání zcela absentuje, když se dovolatelka omezuje pouze na vyslovení nesouhlasu s napadeným rozsudkem odvolacího soudu, což k přípustnosti dovolání zjevně nepostačuje.
Dovolatelka namítá, že se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kdy zcela zřejmé tvrzení žalobkyně ohledně tvrzení započtení i jejích investic do předmětné nemovitosti, učiněné již před soudem I. instance, odvolací soud hodnotil tak, že žalobkyně žádná tvrzení před soudem I. instance neuvedla“.
Naznačuje-li v tomto směru dovolatelka, že odvolací soud pochybil tím, že jí měl vyzvat, aby svá tvrzení konkretizovala a aby důkazy k prokázání svých tvrzení označila, vystihuje tím nepřípustně vadu řízení.
Pro úplnost je vhodné dodat, že dovolatelka se před soudem prvního stupně omezila na tvrzení, že investice žalovaného do rekreačního domu č. e. 66 nepřinesla jeho zhodnocení, ale naopak znehodnocení, které by měl žalovaný sanovat (viz zápis z jednání konaného u soudu prvního stupně dne 25. srpna 2010, č. l. 92 spisu). V podání ze dne 24. února 2011, jímž reagovala na usnesení soudu prvního stupně o ustanovení znalce na ocenění předmětných nemovitostí, vznesla požadavek na doplnění zadání pro znalce způsobem, že opět požadovala zkoumat míru znehodnocení nemovitosti způsobenou provedením stavebních úprav – body 1) až 3) a pod bodem 4) položila otázku: „Jaký je kvalifikovaný odhad námi vložených investic?“ (viz č. l. 101 spisu) Žádná jiná tvrzení nebo námitky ve vztahu k investicím již nevznesla, a to ani při jednání konaném dne 26. srpna 2011, na kterém byl slyšen soudní znalec k otázkám zhodnocení sporných nemovitostí žalovaným. Jestliže odvolací soud, který se stejnou námitkou žalobkyně zabýval již v odvolacím řízení, dospěl k závěru, že žalobkyně ve vztahu k nyní formulovanému nároku mimo podanou žalobu neuvedla vůči soudu žádná tvrzení, a soud prvního stupně proto neměl pro procesní poučení v tomto směru žádný prostor ani důvod, a poučení o hmotném právu by již odporovalo zákonu a ve svém důsledku by založilo nerovnost účastníků řízení, nelze jeho závěru nic vytknout.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani další námitka dovolatelky, která v rovině právního posouzení nalézacím soudům vytýká způsob, jakým vypořádal podílové spoluvlastnictví účastníků. Konkrétně nesouhlasí s přikázáním nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovaného.
Výrazem ustálené soudní praxe v případě vypořádání podílového spoluvlastnictví je závěr, že při rozhodování o vypořádání podílového spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy hlediska uvedená v §142 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží vždy na úvaze soudu. Soud se v rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vždy musí zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít z jiných skutečností. Dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 4465, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2008, sp. zn. 22 Cdo 539/2007, publikovaný tamtéž pod č. C 6060).
S těmito závěry je rozhodnutí nalézacích soudů v souladu. V dané věci nepovažoval soud kritérium velikosti podílů, které svědčilo ve prospěch žalobkyně za rozhodující, neboť převažuje kritérium účelnějšího vyžití nemovitosti, které je na straně žalovaného. Úvaha soudů rozhodujících v nalézacím řízení proto není zjevně nepřiměřená, jestliže zohlednil postoj stran k užívání nemovitosti a žalovaným prokazatelně vložené investice do stavebních úprav.
Protože dovolání neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a ani způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 3028/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 22 Cdo 4205/2013 (obě uveřejněná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz )].
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. února 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu