ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.4013.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 4013/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) J. K. a b) O. K. , zastoupených JUDr. Janem Vobrem, advokátem se sídlem v Sezimově Ústí, náměstí T. Bati 417, proti žalované Ing. V. K. , zastoupené Mgr. Davidem Řezníčkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Zimního stadionu 20/3, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 8 C 166/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře ze dne 21. června 2013, č. j. 15 Co 360/2013-302, ve znění opravného usnesení ze dne 12. srpna 2013, č. j. 15 Co 360/2013-312, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 21. června 2013, č. j. 15 Co 360/2013-302, ve znění opravného usnesení ze dne 12. srpna 2013, č. j. 15 Co 360/2013-312, a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 14. března 2013, č. j. 8 C 166/2010-241, se ve výrocích III., IV. a V. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. března 2013, č. j. 8 C 166/2010-241, výrokem I. uložil žalobci a) povinnost zaplatit žalované částku 3 490,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a stejnou povinnost zaplatit žalované částku 3 490,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku uložil i žalobkyni b) výrokem II. Výrokem III. dále zamítl žalobu v části, ve které se žalovaná domáhala zaplacení další částky ve výši 70 043,- Kč vůči žalobci a) a výrokem IV. zamítl žalobu v části, ve které se žalovaná domáhala zaplacení další částky ve výši 70 043,- Kč vůči žalobkyni b). Výrokem V. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalované uložil povinnost nahradit žalobcům a) a b) společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku částku 50 391,- Kč k rukám jejich právního zástupce.
V dané věci se jednalo v pořadí již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně. Prvním rozsudkem ze dne 4. července 2012, č. j. 8 C 166/2010-123, bylo zrušeno a vypořádáno podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem tvořícím součást podniku a současně bylo na základě vzájemné žaloby provedeno tzv. vypořádání spoluvlastnictví v širším smyslu. V rámci vypořádání spoluvlastnictví v širším smyslu se žalovaná vzájemnou žalobou domáhala náhrady investic, které nad rámec svého spoluvlastnického podílu vynaložila na společný podnik. Ve výrocích týkajících se části nároku na vypořádání spoluvlastnictví v širším smyslu byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 17. prosince 2012, č. j. 15 Co 779/2012-182. Sporná přitom zůstala pouze otázka povahy investic vynaložených od 29. 4. 2008 do 2. 4. 2009 a otázka důvodnosti žalobci vznesené námitky promlčení práva na jejich náhradu. Ohledně nákladů vynaložených v období od 29. 4. 2008 do 29. 10. 2008 dospěl soud prvního stupně k závěru, že pro toto období žalobci udělili žalované plnou moc k tomu, aby „nadále pokračovala v živnosti a v rámci obvyklého hospodaření nakládala s finančními prostředky a s movitým majetkem v plném rozsahu a bez jakýchkoliv omezení“. Investice proto považoval za vynaložené se souhlasem všech spoluvlastníků, jejichž náhradu mohla žalovaná požadovat již v době trvání spoluvlastnického vztahu. Jestliže nárok na jejich náhradu uplatnila až žalobou podanou dne 3. 4. 2012, nemohl být, vzhledem k uplatněné námitce promlčení, přiznán. Náklady vynaložené od 30. 10. 2008 do 2. 4. 2009, připadající na období po zániku plné moci, vyhodnotil sice jako investice provedené bez souhlasu žalobců, ale protože se jednalo o nutné náklady (s výjimkou nákladů vynaložených na systém klíčů ve výši 20 939,90 Kč), mohla žalovaná i v tomto případě uplatnit nárok na jejich náhradu již za trvání spoluvlastnictví. Nárok na jejich náhradu je proto promlčen. Soud prvního stupně přitom vycházel z úvahy, že podnik je věcí hromadnou, a proto náklady vynaložené v souvislosti s provozem podniku mohou sloužit jednak k tomu, aby byl zajištěn jeho běžný chod (mzdy, nákup materiálu, úhrada energií aj.), tak i případná modernizace. Podle toho, k čemu jsou náklady určeny, je pak možno je rozdělit na nutné (bez nichž by podnik nemohl řádně fungovat) a nikoli nezbytné (měnící do jisté míry jeho kvalitu).
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 21. června 2013, č. j. 15 Co 360/2013-302, ve znění opravného usnesení ze dne 12. srpna 2013, č. j. 15 Co 360/2013-312, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a IV. o částečném zamítnutí žaloby potvrdil (výrok I.) a ve výroku V. o nákladech řízení změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 32 095,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci rozsudku částku 7 990,80 Kč k rukám jejich právního zástupce (výrok III.).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že náklady investované žalovanou do společného podniku v období, kdy byla na základě plné moci oprávněna zastupovat žalobce při „nakládání s finančními prostředky a movitým majetkem v rámci obvyklého hospodaření“, lze považovat za vynaložené se souhlasem žalobců, a protože se jejich náhrady mohla domáhat již za trvání spoluvlastnictví, je její nárok v tomto rozsahu promlčen. Promlčen je i nárok na náhradu nákladů vynaložených po zániku plné moci (s výjimkou nákladů souvisejících se zavedením nového systému klíčů), protože se jedná o nutné náklady, „bez kterých by nebylo možno zabezpečit to, co účastníci v té době sledovali, tedy pozvolné a plynulé ukončení činnosti podniku“. Jejich náhrady se tak žalovaná mohla domáhat již za trvání spoluvlastnického vztahu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 občanského soudního řádu). Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby rovněž zrušil výroky III., IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně, a věc aby vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k vyřešení právní otázky, které podle jejího názoru nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Má jít o posouzení:
a) „zda náklady vynaložené žalovanou je možné považovat za běžnou údržbu a správu společné věci“, a to s ohledem na „specifickou povahu“ podniku s tím, že „každá investice do podniku představuje jeho zhodnocení“,
b) „zda … lze ztotožňovat samotný akt udělení plné moci s dohodou spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí“ s tím, že mezi účastníky nedošlo k dohodě o investicích žalované do společné věci, když souhlas žalobců směřoval výlučně k tomu, aby žalovaná hospodařila s penězi získanými z provozu podniku.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože podílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo před 1. lednem 2014 a o jeho vypořádání bylo pravomocně rozhodnuto též před tímto datem, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 21. června 2013 a dovolací řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalované podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 1. ledna 2014 (dále jen o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka v rovině právního posouzení odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení otázky vypořádání investic do společné věci v rámci tzv. širšího vypořádání podílového spoluvlastnictví. V souvislosti s tím nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který nezohlednil jí vynaložené investice do společného podniku, když akceptoval žalobci uplatněnou námitku promlčení.
Podle §137 odst. 1 obč. zák. podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.
Podle §139 odst. 2 obč. zák. o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud.
Otázkou investic do společné věci se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 14. března 1980, sp. zn. 3 Cz 29/79, uveřejněném pod č. 37/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na který poukázal i odvolací soud), kdy Nejvyšší soud ČSR formuloval závěry (akceptované i judikaturou současnou), podle kterých „při vypořádání zrušovaného podílového spoluvlastnictví společné věci (zejména nemovitosti) soudem podle ustanovení §142, věta třetí, o. z., které se provádí jako vypořádání v širším smyslu na návrh účastníka, je třeba z hlediska povahy nároků a jejich promlčení rozlišovat mezi náklady na nutnou opravu a údržbu věci a náklady na opravu a údržbu věci, které nebyly nezbytné, mezi náklady v běžné záležitosti a v ostatních záležitostech (§138 odst. 1 o. z.), mezi náklady, s nimiž spoluvlastníci vyslovili souhlas (třebas i konkludentně ve smyslu ustanovení §35 odst. 1 o. z.), anebo které byly některým spoluvlastníkem vynaloženy bez tohoto souhlasu; je třeba také zjišťovat, zda za trvání podílového spoluvlastnictví došlo mezi spoluvlastníky k dohodě o způsobu úhrady těchto nákladů. Vzhledem k tomu pak půjde zpravidla buď o majetkové právo investujícího spoluvlastníka uplatňované vůči ostatním spoluvlastníkům podle ustanovení §74 odst. 3, §137 odst. 1 a §138 odst. 2 o. z., které se promlčí v tříleté promlčecí době podle §101 o. z. (pro jejíž počátek je rozhodná doba vynaložení nákladu na opravu a údržbu), nebo o právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu z právního úkonu neplatného pro rozpor s ustanovením §138 odst. 1, věta druhá, o. z., jež uplatňuje investující spoluvlastník již za trvání spoluvlastnického vztahu (které se promlčí v promlčecí době podle §107 o. z. v souvislosti s vynaložením nákladu na opravu či údržbu), anebo o právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu ve výši zhodnocení podílů ostatních spoluvlastníků v souvislosti se zánikem podílového spoluvlastnictví (jež se promlčí v jednoroční promlčecí době podle §107 o. z. od zániku tohoto spoluvlastnictví).“
V usnesení ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1596/2000, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 696, Nejvyšší soud uvedl, že jedná-li se o investice jakéhokoliv druhu, vynaložené jedním ze spoluvlastníků na společnou věc se souhlasem spoluvlastníků ostatních (či vynaložené na základě principu majority), jsou jejich části, připadající na spoluvlastnické podíly neinvestujících spoluvlastníků, splatné (nebyla-li mezi nimi uzavřena dohoda jiná) již za trvání spoluvlastnictví a nikoliv až po jeho zrušení (nově srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 3766/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 91/2012).
Souhrnně se k otázce investic spoluvlastníka do společné věci Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 3766/2011, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 91/2012. V tomto rozhodnutí uvedl:
„Souhlasí-li ostatní spoluvlastníci s nákladem vynaloženým jedním nebo více spoluvlastníky na společnou věc (a je nerozhodné, zda se jedná o náklady na nutnou úpravu nebo údržbu či o náklady na jinou než nutnou opravu a údržbu), jde o dohodu o hospodaření se společnou věcí a investující spoluvlastník má proti ostatním spoluvlastníkům právo na úhradu vynaložených prostředků (§137 odst. 1 obč. zák.); totéž platí v případě rozhodnutí většinového spoluvlastníka učiněného postupem podle §139 odst. 2 obč. zák. Není-li mezi spoluvlastníky dohodnuto, jakým způsobem se budou na těchto investicích podílet, je rozhodující velikost spoluvlastnických podílů.
Jde-li o investice jakéhokoliv druhu, vynaložené jedním ze spoluvlastníků na společnou věc se souhlasem spoluvlastníků ostatních (či vynaložené na základě principu majority), jsou jejich části, připadající na spoluvlastnické podíly neinvestujících spoluvlastníků, splatné (nebyla-li mezi nimi uzavřena dohoda jiná) již za trvání spoluvlastnictví a nikoliv až po jeho zrušení a vypořádání.
Investice vynaložené jedním ze spoluvlastníků bez dohody s ostatními a nemající základ v tzv. majorizaci zakládají investujícímu spoluvlastníku právo na vydání bezdůvodného obohacení, které ostatním spoluvlastníkům vzniklo. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení v souvislosti s vynaložením nákladů na nutnou opravu nebo údržbu vzniká za trvání spoluvlastnického vztahu vynaložením těchto nákladů. Nejde-li o náklady na nutnou opravu nebo údržbu, vzniká tato povinnost až při zániku podílového spoluvlastnictví.“
S těmito závěry dovolacího soudu je napadené rozhodnutí v souladu v té části, ve které odvolací soud posoudil investice uskutečněné v období od 30. října 2008 do 2. dubna 2009 podle jejich účelu a rozlišil, zda se jednalo o nutné náklady, určené k zajištění běžného chodu podniku či o náklady nikoli nezbytné. I u podniku jako u věci hromadné lze rozlišit náklady na jeho nutnou „opravu či údržbu“ od nákladů, které tuto povahu nemají. Dovolací soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že prostředky vynaložené na nákup materiálu, mzdy zaměstnanců nebo příslušné odvody (daně, poplatky, úhrada pojistného), představují ve své podstatě nutnou „údržbu“ jednotlivých složek podniku (ať už hmotných či nehmotných). Tedy jde o investice umožňující podnik „udržovat“ ve stavu jeho dosavadní existence a je možné je odlišit od investic sloužících k dalšímu rozvoji podniku, např. k jeho rozsáhlé modernizaci či přeměně. Jestliže odvolací soud investice žalované v tomto ohledu zhodnotil a uzavřel, že žalované vzniklo právo na vydání nákladů spojených s nutným udržováním podniku již za trvání spoluvlastnického vztahu, je jeho rozhodnutí v tomto rozsahu v souladu s citovanou judikaturou dovolacího soudu.
Dovolací soud však nesdílí závěr nalézacích soudů o tom, že investice v období od 29. dubna 2008 do 29. října 2008 vynaložila žalovaná se souhlasem ostatních spoluvlastníků.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99, uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 583, vyložil, že rozhodnutí o tom, náklad jakého druhu a v jaké výši má být vynaložen do společné věci, je rozhodnutím o hospodaření se společnou věcí podle §139 odst. 2 obč. zák. a povinnost menšinového spoluvlastníka přispět na náklady vynaložené do společné věci podle velikosti svého podílu předpokládá, že menšinový spoluvlastník byl ostatními spoluvlastníky seznámen se záměrem vynaložení nákladů jakého druhu a v jaké výši a vyjádřil se k nim; v opačném případě nejde o rozhodnutí většiny ve smyslu §139 odst. 2 obč. zák. a v takovém případě přichází v úvahu povinnost menšinového spoluvlastníka podílet se na vynaložených nákladech z titulu bezdůvodného obohacení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná v období od 29. dubna 2008 do 29. října 2008 vynaložila náklady do společného podniku se souhlasem žalovaných, protože jí žalobci udělili plnou moc, „aby nadále pokračovala v živnosti a v rámci obvyklého hospodaření nakládala s finančními prostředky a s movitým majetkem v plném rozsahu a bez jakýchkoli omezení“.
Podle dovolacího soudu je třeba rozlišit zmocnění žalované k „pokračování v živnosti“, tedy k řízení společného podniku, zahrnující nakládání s finančními prostředky a movitým majetkem, od investic z výlučného majetku žalované do podniku jako věci v podílovém spoluvlastnictví účastníků. Tím, že žalovaná investovala svůj výlučný majetek do společného podniku, nenakládala s finančními prostředky podniku, ale se svým vlastním majetkem. Nelze tedy uzavřít, že samotná plná moc znamenala i souhlas žalobců s investicemi žalované do společné věci (podniku). Úvaha odvolacího soudu o tom, že investice v období od 29. dubna 2008 do 29. října 2008 byly žalovanou vynaloženy se souhlasem ostatních spoluvlastníků, byla proto nesprávná. Nelze přitom uvažovat ani o tom, že by šlo o investice vynaložené na základě principu majority. Pokud menšinovému spoluvlastníku není vůbec dána možnost vyjádřit se k zamýšlené investici (druhu a výši), pak i za situace, kdy by s takovou investicí souhlasila většina spoluvlastníků, počítaná podle velikosti podílů, nejde o rozhodnutí většiny ve smyslu §139 odst. 2 obč. zák. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 1658/2001, uvěřejněný na www.nsoud.cz ).
Dovolacímu soudu proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně v napadené části zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, když důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně (§243e odst. 1, 2 o. s. ř.). Dovolací soud byl přitom nucen zrušit rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu, přestože považoval za správnou úvahu odvolacího soudu o tom, že nárok na úhradu prostředků vynaložených žalovanou v období od 30. října 2008 do 2. dubna 2009 je promlčen. Z rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně totiž není možné rozlišit, v jaké výši byl uplatněn nárok na úhradu investic za toto období a v jaké výši za období od 29. dubna 2008 do 29. října 2008.
V dalším řízení soud prvního stupně posoudí nárok na úhradu investic s ohledem na to, zda se jednalo o investice na nutné udržování chodu podniku či nikoliv.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci samé.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu