ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.4143.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 4143/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) J. A. a b) J. A. , zastoupených JUDr. J. A., obecným zmocněncem, proti žalované INOS RICHTER s. r. o., se sídlem v Praze 4, Holušická 2253/1, IČO: 62415841, zastoupené JUDr. Martinem Kopeckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 24, o uložení povinnosti k odstranění materiálu z pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 5 C 53/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. května 2013, č. j. 25 Co 57/2013-69, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. května 2013, č. j. 25 Co 57/2013-69, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. srpna 2012, č. j. 55 C 53/2011-40, uložil žalované povinnost odstranit z pozemků parc. č. 900/10, parc. č. 900/21 a parc. č. 900/22 v k. ú. L. u B. „veškerý navezený materiál neznámého původu ve výšce cca 1 metru“ (výrok I.), zamítl žalobu o „provedení následné rekultivace uvedených pozemků“ (výrok II.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobcům společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 1 000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce a) je vlastníkem pozemků parc. č. 900/21 a parc. č. 900/22 a žalobce b) je vlastníkem pozemku parc. č. 900/10. V polovině května 2008 navezla žalovaná na označené pozemky bez vědomí žalobců materiál neznámého původu – zeminu. Tím způsobila žalobcům škodu, kterou je povinna nahradit uvedením pozemků do předešlého stavu. Neshledal přitom důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou, k níž uvedl, že jedná-li se o škodu způsobenou v květnu 2008 a žaloba byla podána 21. dubna 2011, byla podána „v řádné tříleté lhůtě podle §106 odst. 2 obč. zák.“
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 7. května 2013, č. j. 25 Co 57/2013-69, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. ve věci samé potvrdil ve znění, že „žalovaný je povinen odstranit z pozemků parc. č. 900/21, 900/22, zapsaných na LV č. 1126 a parc. č. 900/10, zapsaného na LV č. 1163 v katastrálním území L. u B., vedených u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Beroun, veškerý navezený materiál neznámého původu do 30 dnů od právní moci rozsudku.“ V napadeném výroku III. o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně v tom, že žalobcům svědčí aktivní věcná legitimace ve sporu, neboť jsou vlastníky sporných pozemků a společnou žalobou se domáhají svého práva vůči žalované. Za správný považoval i závěr o tom, že nárok žalobců není promlčen. Uvedl, „že žaloba na uložení povinnosti odstranit cokoli (tedy i materiál neznámého původu) proti osobě, která jej tam umístila, je žalobou dle §126 odst. 1 o. z., tedy negatorní (zápůrčí) vlastnickou žalobou. Vlastnické žaloby jsou považovány za nepromlčitelné.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena. Touto otázkou je posouzení hmotněprávní legitimace žalobců. Žalobci se společnou žalobou domáhali vyklizení všech tří pozemků (každý z žalobců se domáhal vyklizení všech pozemků), přesto, že žalobce a) je výlučným vlastníkem pouze parcel č. 900/21 a 900/22 a žalovaný b) je výlučným vlastníkem pouze parcely 900/10. V rozporu s touto skutečností jsou podle rozhodnutí odvolacího soudu oprávněni oba žalobci ve vztahu ke všem pozemkům. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v tom, že posoudil nárok žalobců překvapivě z jiného právního důvodu, než soud prvního stupně, když na věc nesprávně aplikoval §126 odst. 1 obč. zák., a nesprávně posoudil i otázku promlčení nároku žalobců. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto „nepřezkoumatelné“. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, nebo změnil tak, že žalobu zamítne.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k neoprávněnému zásahu do pozemků žalobců (navezení materiálu) a k pravomocnému rozhodnutí o odstranění následků takového zásahu došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 7. května 2013 a dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním podaným dne 31. července 2013, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Za rozhodovací praxí dosud neřešenou právní otázku považuje dovolatelka otázku posouzení aktivní legitimace žalobců. Mají-li žalobce a) a žalobce b) v řízení samostatné společenství, neboť žalobce a) je vlastníkem pozemků parc. č. 900/21 a parc. č. 900/22 a žalobce b) je vlastníkem pozemku parc. č. 900/10, není podle dovolatelky důvod k tomu, aby se účinky celého vyhovujícího rozsudku vztahovaly k oběma žalobcům společně. Rozhodnutí nerespektuje pravidlo o aktivní věcné legitimaci žalobců a odporuje jak úpravě obč. zák. o odpovědnosti za škodu, tak i úpravě občanského zákoníku o zápůrčí (negatorní) žalobě. Není-li žalobce a) vlastníkem pozemku parc. č. 900/10, jehož vlastníkem je výlučně žalobce b), nemohl být žalobce a) ve vztahu k tomuto pozemku činností žalované poškozen a nemá ve vztahu k tomuto pozemku ani nárok na náhradu škody a naopak, není-li žalobce b) vlastníkem pozemků parc. č. 900/21 a 900/22, jejichž vlastníkem je výlučně žalobce a), nemohl být žalobce b) ve vztahu k těmto pozemkům činností žalované poškozen a ani on nemá ve vztahu k těmto pozemkům nárok na náhradu škody. Stejné pravidlo se uplatní i v případě práva na ochranu vlastnictví, které náleží vždy jen dotčenému vlastníkovi.
Tuto otázku odvolací soud neposoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolání je již z tohoto důvodu přípustné.
Otázka aktivní věcné legitimace v řízení znamená posouzení existence oprávnění plynoucího z hmotného práva na straně žalobce. Má-li být žalobce úspěšný, musí být dána jak jeho aktivní věcná legitimace, tak tomu odpovídající pasivní věcná legitimace na straně žalovaného (žalovanému musí náležet povinnost, jejíhož splnění se žalobce domáhá). Nedostatek věcné legitimace vede k zamítnutí žaloby.
V dané věci dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobce a) je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. 900/21 a 900/22 a žalobce b) pozemku parc. č. 900/10. Na základě toho dovodil, že „žalobci jsou aktivně věcně legitimováni v tomto řízení“, když bylo „prokázáno, že předmětné pozemky byly zavezeny materiálem neznámého původu“. Jinak než odkazem na vlastnické právo k pozemkům není vztah žalobců k jednotlivým pozemkům odůvodněn. Lze tedy dovodit, že odvolací soud shledal žalobce a) věcně legitimovaného ve vztahu k jím vlastněným pozemkům parc. č. 900/21 a 900/22 a žalobce b) k pozemku parc. č. 900/10. Těmto závěrům vyjádřeným v odůvodnění napadeného rozhodnutí však neodpovídá jeho výroková část, ve které odvolací soud zavázal žalovanou k odstranění navezeného materiálu z jednotlivých pozemků vůči oběma žalobcům, přestože z rozhodnutí nevyplývá aktivní věcná legitimace žalobce a) k pozemku parc. č. 900/10, ani aktivní věcná legitimace žalobce b) ve vztahu k pozemkům parc. č. 900/21 a 900/22.
Takový závěr nelze odůvodnit pouhým konstatováním, že se žalobci „domáhají proti žalovanému svého práva společnou žalobou“. Otázka procesního společenství účastníků je odlišnou od otázky jejich věcné legitimace.
V usnesení z 12. ledna 2012, sp. zn. 20 Cdo 2619/2011, (uveřejněném, stejně jako další označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ) dovolací soud uzavřel, že „procesní společenství účastníků je upraveno v ustanovení §91 o. s. ř. Je-li žalobců nebo žalovaných v jedné věci několik, jedná v řízení každý z nich sám za sebe ( §91 odst. 1 o. s. ř.) - jde o tzv. samostatné společenství. Jestliže však jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, platí úkony jednoho z nich i pro ostatní ( §91 odst. 2 , věta první, o. s. ř.); takové společenství je nerozlučné. Pro posouzení, zda se jedná o samostatné nebo nerozlučné společenství, je rozhodná povaha předmětu řízení vyplývající z hmotného práva. O nerozlučné společenství jde tam, kde hmotné právo neumožňuje, aby předmět řízení byl projednán a rozhodnut samostatně vůči každému společníkovi. V samostatném společenství jedná každý účastník sám za sebe, vůči každému z nich může být samostatně (i odlišně) rozhodnuto, lhůta k podání odvolání běží doručením rozsudku každému z účastníků zvlášť (nerozlučný společník oproti tomu může podat odvolání včas, učiní-li tak v době, kdy alespoň jednomu z nich odvolací lhůta běžela), jejím marným uplynutím nabývá ve vztahu k tomuto účastníku rozsudek právní moci a jakmile uplyne lhůta k plnění, stává se i vykonatelným. Obdobně platí, že vztahuje-li se důvod zastavení výkonu rozhodnutí na jednoho ze samostatných společníků, nemá to vliv na výkon rozhodnutí vedený proti ostatním.
V projednávané věci jednal každý z žalobců sám za sebe, když hmotné právo bez dalšího umožňuje rozhodnout o jejich nárocích samostatně. U každého z žalobců je tedy nutno i zvlášť posoudit jeho aktivní věcnou legitimaci. Jestliže tak odvolací soud neučinil, respektive jestliže takové posouzení nepromítl do výrokové části svého rozhodnutí, je jeho rozhodnutí nesprávné.
Dovolatelka dále namítá, že zatímco soud prvního stupně posoudil nárok žalobců jako nárok na náhradu škody a žalované uložil povinnost k její náhradě uvedením do předešlého stavu, odvolací soud, vycházeje ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, posoudil nárok žalobců odlišně, a to jako nárok na ochranu vlastnického práva. Odvolací soud tedy posoudil nárok žalobců překvapivě z jiného právního důvodu, než soud prvního stupně, aniž by před vydáním rozhodnutí účastníky řízení seznámil se svým odlišným právním názorem na věc a dal jim možnost se k němu vyjádřit. S tímto postupem dovolatelka nesouhlasí a poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2502/09 ze dne 15. března 2010. V souvislosti s tím namítá, že odvolací soud na věc nesprávně aplikoval §126 odst. 1 obč. zák. Odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 25 Cdo 1058/2009, s tím, že v případě uvedení pozemku do původního stavu jde o uplatnění nároku z titulu odpovědnosti za škodu.
Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2006, sp. zn. 28 Cdo 2838/2005, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 4310). Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009).
Rovněž judikatura Ústavního soudu je ustálena v požadavku, aby rozhodnutí bylo pro účastníky předvídatelné. Podle závěru Ústavního soudu, pokud odvolací soud, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvostupňovým, aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem – odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil jim se k němu vyjádřit, v podstatě porušil zásadu dvojinstačnosti řízení a tím ve svých důsledcích zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. např. nález ÚS ze dne 21. ledna 2003, sp. zn. II. ÚS 523/02, a nález ze dne 22. října 2008, sp. zn. I. ÚS 129/2006, všechny publikovány, stejně jako následující citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na „nalus.usoud.cz“). Za překvapivá lze podle konstantní judikatury Ústavního soudu považovat jen ta rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Jde tedy o rozhodnutí, jež, z pohledu předcházejícího řízení, originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. např. nález ÚS ze dne 12. června 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, nebo ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007).
Jestliže tedy odvolací soud odlišně právně posoudil věc než soud prvního stupně, aniž by účastníky se svým odlišným právním názorem seznámil a dal jim možnost se k tomu názoru vyjádřit, lze jeho rozhodnutí označit za překvapivé a odvolací soud svým postupem zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
K otázce právního posouzení ochrany vlastnického práva proti neoprávněnému zásahu uvádí dovolací soud následující:
V rozsudku ze dne 4. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 735/2001, a v rozsudku ze dne 16. října 2008, sp. zn. 22 Cdo 3202/2008, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle něhož vznikla-li v důsledku neoprávněného zásahu do vlastnického práva škoda, jejíž náhrady se lze domáhat podle ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody, nelze vlastnickou žalobou požadovat uvedení věci do předešlého stavu, popřípadě odstranění následku neoprávněného zásahu spočívající v uvedení do předešlého stavu. „Rozhodující pro právní posouzení věci je otázka, zda lze uplatnit nárok na uvedení věci do původního stavu negatorní (zápůrčí) žalobou podle §126 odst. 1 obč. zák. i v případě, že lze požadovat odčinění následků neoprávněného zásahu žalobou vycházející z §442 odst. 2 obč. zák., podle kterého škoda se hradí v penězích; požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu (naturální restituce). (...) I dnes je třeba postupovat tam, kde jiné normy umožňují uvedení věci v předešlý stav, resp. odčinění újmy podle těchto speciálních norem a jen tam, kde by takového předpisu nebylo a vzniklou újmu by nebylo možno odčinit jinak, lze za pomoci extenzívního výkladu §126 obč. zák. přiznat vlastníkovi právo domáhat se odčinění následku zásahu. Možnost uvedení poškozené věci do předešlého stavu právo upravuje, a proto není důvod v tomto ohledu extenzívním výkladem připouštět tuto možnost i u vlastnické žaloby. Z uvedeného je zřejmé, že domáhá-li se vlastník uvedení věci do stavu, v jakém byla před neoprávněným zásahem této osoby do věci, lze jeho nárok posoudit jen podle ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody, pokud odstranění následků neoprávněného zásahu je obsahově shodné s uvedením do předešlého stavu podle §442 odst. 2 obč. zák.
Nárok žalobců na odstranění neoprávněných zásahů žalované do jejich nemovitostí je obsahově shodný s uvedením nemovitostí do původního stavu, a proto nelze na uplatněná skutková tvrzení použít negatorní žalobu podle §126 obč. zák., ale je třeba aplikovat ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody ve smyslu §420 a násl. Jestliže tak odvolací soud neučinil, je jeho rozhodnutí v rozporu s citovanou judikaturou dovolacího soudu, a tudíž nesprávné.
Se shora uvedeným názorem na právní posouzení ochrany vlastnického práva souvisí i otázka právního posouzení námitky promlčení. Jestliže lze nárok posoudit jen podle ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody, není možné námitku promlčení odmítnout s tím, že vlastnické žaloby jsou nepromlčitelné. Právo na náhradu škody se promlčuje ve smyslu §106 odst. 1 – 3 obč. zák., přičemž zákon rozeznává běh subjektivní a objektivní promlčecí doby.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1, 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu