ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.4153.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 4153/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyň: a) Mgr. J. F. a b) PaedDr. J. J. , zastoupených Mgr. Alenou Kopejtkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Na Radosti 65/46, proti žalovaným: 1) R. H. a 2) M. H. , zastoupeným JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1163/5, a 3) Garáže Popelka, družstvo , se sídlem v Praze 5, Fráni Šrámka 2468/20, identifikační číslo osoby 64946932, o zrušení věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 487/2007, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2014, č. j. 19 Co 39/2014-770, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2014, č. j. 19 Co 39/2014-770, se ve výrocích pod body III. a IV. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhaly zrušení věcného břemene (služebnosti) cesty zatěžující jejich pozemky parc. č. 2636/1 a 2636/2 v k. ú. S. ve prospěch pozemků žalovaných. Žalobu odůvodnily tím, že žalovaný Garáže Popelka, družstvo, a také původně žalovaný Hlavní město Praha, mají možnost jiného přístupu na své pozemky; žalovaní 1) a 2) mají nyní zajištěn přístup přes pozemek třetí osoby parc. č. 2635, ke kterému mají zřízeno věcné břemeno cesty.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. října 2013, č. j. 9 C 487/2007-741, výroky pod bodem I. a II. řízení zastavil vůči původně též žalovanému Hlavnímu městu Praha. Výrokem pod bodem III. zrušil „věcné břemeno, jemuž odpovídá právo volné chůze a jízdy po parcele číslo parcelní 2636/1 a 2636/2, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu na LV č. 1399 kat. území S. na části CLV, pro pozemky parc. č. 2634/2, 2634/3 (LV 213) k. ú. S., parc. č. 2633/2 a 2663/3 (LV 635) kat. území S.“ [ve vztahu k žalovaným 1) a 2)], a po dále specifikovaných pozemcích ve vztahu k žalovaným 1), 2) a 3), a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně jsou rovnodílnými spoluvlastnicemi pozemků parc. č. 2636/1 a 2636/2 a domu na pozemku parc. č. 2636/2 k. ú. S.. Pozemky žalobkyň jsou mimo jiné zatíženy věcným břemenem chůze a jízdy ve prospěch pozemků parc. č. 2634/2 a 2634/3, které jsou ve vlastnictví žalované 1), a pozemků parc. č. 2633/2 a 2633/3, které jsou ve společném jmění manželů žalovaných 1) a 2). Věcné břemeno, resp. služebnost, bylo zřízeno bezplatně trhovou smlouvou z 26. 6. 1922.
Ve prospěch pozemků žalované 1) parc. č. 2634/2 a 2634/3 existuje též věcné břemeno chůze a jízdy (zřízené v roce 1932 jako služebnost) po pozemku parc. č. 2635, který nyní náleží společnosti EL-TI α CO, s. r. o. Na uveden ý pozemek navazují pozemky Hlavního města Prahy, a to pozemek parc. č. 2502/2 (na něm zřízena cesta) a na něj pak pozemek parc. č. 4896/6, na kterém se nachází veřejná (místní) komunikace.
Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že došlo ke změně poměrů, kterou vznikl hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněných. Změna poměrů spočívá v tom, že po vybudování komunikací na pozemcích parc. č. 2502/2 a 4896/6 mají žalovaný 3) přímo a žalovaní 1) a 2) přes pozemek parc. č. 2635 ke svým nemovitostem zajištěn další přístup. Proto podle §151p odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“), věcné břemeno zrušil, a to bez náhrady, neboť bylo zřízeno bezplatně a žalovaní mají ke svým nemovitostem přístup po veřejné komunikaci, případně přes další pozemky k této komunikaci.
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 5. března 2014, č. j. 19 Co 39/2014-770 , mimo jiné výrokem pod bodem III. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že se zamítá žaloba na zrušení služebnosti cesty zahrnující právo chůze a jízdy, zatěžující pozemek parc. č. 2636/1 zapsaný na LV č. 1399 pro katastrální území S. u katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, ve prospěch pozemků parcelní čísla 2634/2, 2634/3, zapsaných na LV č. 213, a ve prospěch pozemků parcelní čísla 2633/2 a 2633/3, zapsaných na LV č. 635 pro katastrální území S., a výroky pod body IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud podle §3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“), rozhodl podle §1299 odst. 2 o. z., upravujícího zrušení služebnosti. Ten stanoví, že při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci může domáhat zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že z pozemků parc. č. 2633/2, 2633/3, 2634/2 a 2634/3 není na veřejnou komunikaci na parc. č. 4896/6 (a parc. č. 2505/2) přímý přístup. Pozemek žalobkyň parc. č. 2636/2 je zastavěn jejich domem, zkolaudovaným v roce 2002. Zopakoval důkaz výpisem z katastru nemovitostí LV č. 696 pro katastrální území S. z 21. 11. 2011 (č. l. 568 spisu), na kterém je zapsán pozemek parc. č. 2635. Tak zjistil, že pozemek parc. č. 2635, který náleží společnosti EL-TI α CO, s. r. o., je od roku 1932 zat ížen služebností cesty bez specifikace rozsahu této služebnosti ve prospěch pozemků parc. č. 2634/2 a 2634/3. Dále převzal zjištění soudu prvního stupně, že na pozemcích parc. č. 2635, 2633/1, 2502/2 jsou zkolaudované a tudíž sjízdné části těchto pozemků, a na pozemku parc. č. 4896/6 (který hraničí s pozemky parc. č. 2502/2) je místní komunikace. Odvolací neshledal, že služebnost cesty po pozemku parc. č. 2635, neboli možnost jiného přístupu vyplývajícího jen z práva služebnosti, a to bez specifikace jejího rozsahu, je ve smyslu §1299 o. z. trvalou významnou změnou, kterou vznikl hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci pozemku parc. č. 2636/1 a výhodou panujících pozemků parc. 2634/2 a 2634/3. Kromě toho služebnost cesty po pozemku parc. č. 2635 nebyla zřízena pro pozemky parc. č. 2633/2 a 2633/3, jak zjistil z výpisu z LV č. 696 pro katastrální území S. ze dne 21. 11. 2011 (č. l. 658 spisu). Proto změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně služebností zatěžujících pozemek parc. č. 2636/1 ve prospěch pozemků parc. č. 2633/2, 2633/3, 2634/2 a 2634/3 tak, že žalobu na její zrušení zamítl; ve zbývající části týkající se věci samé (ta není předmětem dovolacího řízení) jej potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, podaly žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost spatřují v tom, že řeší otázky, které dovolacím soudem dosud řešeny nebyly.
a) Namítají nesprávné právní posouzení věci podle §1299 o. z., spočívající v tom, že podle názoru odvolacího soudu hrubý nepoměr mezi zatížením jejich pozemku parc. 2636/1 a výhodou panujících pozemků žalované 1) parc. 2634/2 a 2364/3 není dán jen proto, že jiný přístup na panující pozemky je zajištěn jen služebností cesty ve prospěch těchto pozemků po pozemku parc. č. 2635, z něhož je přístup na veřejnou komunikaci parc. 2502/2 .
b) Kromě toho odvolací soud nesprávně uvedl, že služebnost cesty po pozemku parc. 2635 nebyla zřízena pro pozemky žalovaných 1) a 2) parc. č. 2633/2 a 2663/3. Tyto pozemky mají tak rovněž zajištěn přístup na veřejnou komunikaci na pozemku parc. 2502/2. Dovolatelky uvedly, že předkládají výpis z katastru nemovitostí ohledně pozemku parc. č. 2635. Nejde o nový důkaz, neboť výpis ohledně tohoto pozemku je již součástí spisu.
c) Poukazují také na to, že cesta přes jejich pozemek parc. č. 2636/1 vede od poloviny pozemku napříč, neboť cesta po kraji byla znemožněna postavením zdi třetí osobou, patrně jako černou stavbou. Služebnost tak brání žalobkyním v užívání téměř poloviny jejich pozemku, což vyvolává hrubý nepoměr mezi zatíženým služebné věci a výhodou panujících pozemků.
d) Odvolací soud rovněž uvedl, že rozsah služebnosti na pozemku parc. č. 2635 není specifikován, přičemž specifikaci považoval za zásadní pro posouzení, zda mají žalovaní přístup na veřejnou komunikaci. Avšak podle stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze 17. 12. 1985, Cpj. 312/85, uveřejněného po ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 28/1985, nemůže být důvodem neplatnosti právního úkonu o zřízení věcného břemene vztahujícího se k části věci skutečnost, že ke smlouvě, která břemeno vymezuje slovně určitě, nebyl připojen geometrický plán s vyznačením části věci, které se břemeno týká. Ostatně ani na pozemku žalobkyň parc. č. 2636/1 není věcné břemeno vymezeno geometrickým plánem.
e) Dovolatelky zdůrazňují, že jejich pozemek parc. č. 2366/1 obklopuje rodinný dům, tedy nemovitost, kterou jako fyzické osoby užívají k vlastnímu bydlení. Naproti tomu společnost EL-TI α CO, s. r. o. je pr ávnická osoba a ke zhoršení situace na jejím pozemku parc. č. 2635 zrušením služebnosti na pozemku parc. 2636/1 nedojde.
f) Dovolatelky dále uvádějí, že žalobkyně 2) původně zakoupila s manželem pozemek parc. 2636 v roce 1999, kdy věcné břemeno nebylo v katastru nemovitostí vůbec zapsáno. K zápisu došlo bez jejich vědomí a Katastrální úřad pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha již provedl opravu této chyby. Vycházel z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 6 As 45/2006, z 27. 3. 2008, avšak odvolací řízení není dosud skončeno. Součástí spisu je oznámení o opravě chyby sp. zn. OR 21/2012-101 z 5. 12. 2012 a sp. zn. OR 1007/2012-101 z 6. 12. 2012.
Dovolatelky navrhly, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Žalovaní 1) a 2) se k dovolání vyjádřili tak, že žalobkyně v dovolání požadují přezkum skutkových zjištění odvolacího soudu, aniž konkrétně uvedly, čím je dána jeho přípustnost. Navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1 a §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí z hlediska výtek uplatněných v dovolání, jimiž je vázán, přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné. Odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu význam služebnosti, jejíž rozsah není specifikován, pro zvážení, zda tato služebnost (ev. spolu s dalšími skutečnostmi) zakládá relevantní změnu poměrů, umožňující zrušení jiné služebnosti.
Dovolací soud především konstatuje, že při aplikaci §1299 odst. 2 o. z. je v zásadě použitelná i judikatura, publikovaná k §151p odst. 3 obč. zák.
Při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu (§1299 odst. 2 o. z.).
Je-li ve prospěch panující nemovitosti zřízena další služebnost, která plní stejnou funkci jako služebnost původní, nelze podle konkrétních okolností vyloučit, aby původní služebnost byla zrušena z důvodů změny poměrů vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku (§1299 odst. 2 o. z.). Přitom je třeba vždy zvážit, zda zrušením původní služebnosti se právní postavení oprávněné osoby a výkon jejího práva zjevně nezhorší. Jsou-li tak ve prospěch panující nemovitosti postupně zřízeny dvě „cestné“ služebnosti cesty (stezky a cesty, dříve chůze a jízdy), lze takto zrušit dříve zřízenou služebnost jen tehdy, má-li vlastník panující nemovitosti zajištěn na základě později vzniklé služebnosti v zásadě rovnocenný přístup.
V dané věci nebylo sporné, že rozsah služebnosti cesty po pozemku nebyl dosud blíže určen.
Nedostatečná specifikace služebnosti nemá za následek vždy neplatnost smlouvy o jejím zřízení. To vyplývá i z judikatury dovolacího soudu: „Při určení rozsahu a způsobu výkonu věcného břemene, který nebyl určen právní skutečností, je zakládající, je třeba vyjít z toho, že tímto výkonem nesmí být povinný zatěžován nad dojednanou míru, případně nad míru, se kterou zřizovatelé věcného břemene měli a mohli s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci počítat“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2009, sp. zn. 22 Cdo 60/2008, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/2010). „Bylo-li sjednáno věcné břemeno cesty (právo průchodu a průjezdu) přes určitý pozemek, ale nebylo sjednáno, kudy cesta vede, nemá to za následek neplatnost smlouvy pro neurčitost (§37 odst. 1 obč. zák.), ale je na povinném, aby v souladu s dobrými mravy a potřebou panujícího pozemku vymezil, kudy cesta povede“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 3833/2012).
Dovolací soud nezpochybňuje, že nebyl-li rozsah služebnosti v právním jednání ji zřizujícím jasně vymezen, může to mít význam při zvažování o tom, zda lze po oprávněném spravedlivě žádat, aby k přístupu ke své nemovitosti užíval právě tuto služebnost; je však třeba zjistit, zda tuto služebnost oprávněný užívá a zda ji užívá bez problémů (v této souvislosti může mít význam i stanovisko povinného z této služebnosti). Pak je třeba komplexně vyhodnotit, zda lze po oprávněném (zde žalovaném vlastníku panujícího pozemku) spravedlivě žádat, aby k přístupu na svůj pozemek užíval později zřízenou, leč blíže nevymezenu služebnost, a nikoliv služebnost, o jejíž zrušení v řízení jde.
Protože odvolací soud vyšel jen z toho, že rozsah později zřízené služebnosti, která měla založit změnu poměrů, není specifikován, a proto k ní nelze přihlédnout, je jeho rozhodnutí předčasné a spočívá na nesprávném právním hodnocení věci.
V dalším řízení se odvolací soud bude zabývat i tvrzením dovolatelek, že v napadeném rozhodnutí nesprávně uvedl, že služebnost cesty po pozemku parc. 2635 nebyla zřízena pro pozemky žalovaných 1) a 2) parc. č. 2633/2 a 2663/3; opak podle dovolatelek vyplývá z výpisů z katastru nemovitostí ve spisu obsažených. Tyto pozemky tak podle dovolatelek mají rovněž zajištěn přístup na veřejnou komunikaci na pozemku parc. č. 2502/2.
Ostatní dovolací námitky nejsou důvodné. Dovolatelky poukazují také na to, že cesta přes jejich pozemek parc. č. 2636/1 vede od poloviny pozemku napříč, neboť cesta po kraji byla znemožněna postavením zdi třetí osobou, patrně jako černou stavbou. Služebnost tak brání žalobkyním v užívání téměř poloviny jejich pozemku, což zakládá hrubý nepoměr mezi zatíženým služebné věci a výhodou panujících pozemků. K tomu dovolací soud uvádí, že může jít o skutečnost, která podle okolností může mít význam při zvažování, zda lze po oprávněné osobě spravedlivě požadovat, aby nevyužívala předmětnou služebnost (a ta aby byla zrušena), ale využívala jinou služebnost (zatěžující pozemek). Dovolatelky však neuvádějí skutečnosti, ze kterých by se podávalo, že tato skutková tvrzení uplatnily již v řízení před soudem prvního stupně, resp. že jde o případ, kdy zákon umožňuje prolomení principu koncentrace řízení (viz §118b, §119a a §205a o. s. ř.). Tuto námitku mohou uplatnit v dalším řízení, spolu s tvrzením, proč byla uplatněna včas.
To, že povinným z druhého věcného břemene, které může vlastník panujícího pozemku užívat, je právnická osoba, je samo o sobě v zásadě nevýznamné; vlastnické právo všech subjektů je chráněno stejně a má stejný obsah. Stejně tak není významné, že v době, kdy žalobkyně 2) nabyla vlastnictví k pozemku, nebyla služebnost evidována v katastru nemovitostí. „Pokud pozemková služebnost vznikla v době platnosti OZO a současně nebylo prokázáno, že by tato služebnost, resp. na ni navazující právo odpovídající věcnému břemeni, zanikly, pak věcné břemeno stále existuje a svědčí současnému vlastníkovi panující nemovitosti“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2003, sp. zn. 22 Cdo 1163/2002). Ostatně kdyby uvedená služebnost neexistovala, nebylo by možné uspět s žalobou na její zrušení (pokud by změna poměrů nespočívala v promlčení služebnosti).
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se v otázce rozsahu a výkonu věcného břemene, resp. služebnosti, odchýlil od judikatury dovolacího soudu, Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadené části, jakož i v navazujícím výroku o nákladech řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243 c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu