ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.4823.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 4823/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Z. D. , zastoupeného Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Nádražní 58/110, proti žalovanému M. D. , zastoupenému JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Sokolská 490/31, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 6 C 61/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. června 2015, č. j. 22 Co 155/2015-327, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. prosince 2014, č. j. 6 C 61/2011-290, ve výroku I. zrušil spoluvlastnictví žalobce a žalovaného k objektu bydlení v obci M., který je součástí pozemku parc. č. st. 10/2, se všemi součástmi a příslušenstvím, k pozemkům parc. č. st. 10/2, parc. č. st. 11/2, parc. č. st. 11/3, parc. č. st. 11/4, parc. č. 1, parc. č. 2/1, parc. č. 2/4, parc. č. 2/5, parc. č.2/6, parc. č. 2/11, parc. č. 214/2, parc. č. 292/50, parc. č. 307/3, parc. č. 308, parc. č. 309, parc. č. 310, parc. č. 487 a parc. č. 488, zapsaných na LV č. 235 pro obec a k. ú. M., dále k movitým věcem – zemědělskému kolovému traktoru, typ Zetor Z 6911, registrační značka PB 38-61, k traktorovému přívěsu typ PzS 50, registrační značka PB 48-33, ke sklízecí mlátičce včetně obilní lišty, typ E 516, č. PB 357, ke dvěma obilným celokovovým silům. Ve výroku II. bodě 1) z věcí uvedených ve výroku I. přikázal do výlučného vlastnictví žalobce objekt bydlení v obci M., který je součástí pozemku parc. č. st. 10/2, se všemi součástmi a příslušenstvím, pozemky parc. č. st. 10/2, parc. č. st. 11/2, parc. č. st. 11/3, parc. č. st. 11/4, parc. č. 1/1, parc. č. 2/24, parc. č. 2/1, parc. č. 2/4, parc. č. 2/5, parc. č. 2/6, parc. č. 2/11, parc. č. 214/2, parc. č. 292/50, parc. č. 307/3, parc. č. 308, parc. č. 309, parc. č. 310, parc. č. 487/1, parc. č. 488/1, zemědělský kolový traktor, traktorový přívěs, sklízecí mlátička, dvě obilná sila. Ve výroku II. bodě 2) přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného pozemky parc. č. 1/2, parc. č. 2/22, parc. č. 2/25, parc. č. 2/23, parc. č. 2/26, parc. č. 214/10, parc. č. 307/4, parc. č. 487/2 a parc. č. 488/2. Ve výroku II. bodě 3) uvedl, že nedílnou součástí rozsudku jsou geometrické plány č. 737-141/2013, 741-141/2013, 742-141/2013 a 743-141/2013 a ve výroku II. bodě 4) uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na vypořádání podílu částku 340 266 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku III. zastavil řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 157/14 a ve výrocích IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. června 2015, č. j. 22 Co 155/2015-327, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., IV. a V. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva a je dán dovolací důvod podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu, protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování a vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Žalovaný nesouhlasí s vypořádáním stavby holubníku jako příslušenství věci hlavní, přestože tato stavba má povahu samostatné věci v právním smyslu, je ve výlučném vlastnictví žalovaného a rozhodnutí soudu prvního stupně jde nad rámec žaloby, neboť vypořádává majetek, který není v podílovém spoluvlastnictví. Stavba holubníku byla do řízení zahrnuta až znalkyní ve znaleckém posudku, přičemž žalovaný upozorňoval na to, že věc není v podílovém spoluvlastnictví, jakož i na neúměrné ocenění. Soudy nejsou vázány návrhy účastníků, mohou je překročit a přisoudit něco jiného, než čeho se účastníci domáhají. Soud prvního stupně zahrnul do společného majetku i nemovitost, která je ve výlučném vlastnictví žalovaného a do spoluvlastnictví se žalobcem nenáleží, tím překročil meze návrhu na zahájení řízení a řízení zatížil vadou, která má vliv na správnost rozhodnutí ve věci. Odvolací soud potom uvedl, že se touto námitkou nemohl zabývat, když toto tvrzení zaznělo až po koncentraci řízení. Dále soud prvního stupně zcela striktně rozdělil pozemky, aniž by přihlédl k účelnému využití věci. Konkrétně rozdělil pozemky, k nimž není zajištěn přístup, další pozemek, který stojí samostatně a ze všech stran sousedí s pozemky žalobce, „není pro rozměr vhodný k využití“. Soud prvního stupně se nezabýval tím, zda na rozdělené pozemky je volný přístup z veřejné komunikace. Odvolací soud odmítl rozdělit pro špatné vztahy mezi účastníky pozemek parc. č. st. 10/2, přehlédl však, že všechny pozemky účastníků byly reálně rozděleny a účastníci spolu nadále sousedí. Uvedený pozemek tak bylo možné rozdělit. Nebylo přihlédnuto k tomu, aby věc mohla být účelně využita, ani k tomu, zda na rozdělené pozemky vedou přístupové cesty. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalovaného nevyjádřil.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním podaným dne 23. září 2015, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz ), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (uveřejněné pod č. C 12 774 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2733/2013 (dostupné na www.nsoud.cz ), a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či usnesení ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13 (obě rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz )].
V posuzovaném případě není dovolání přípustné již z toho důvodu, že dovolatel nevymezil v dovolání žádnou otázku přípustnosti dovolání, kterou by se měl dovolací soud zabývat, otázka dovolání se nepodává ani z obsahu dovolání, když dovolatel toliko uvádí, že „soudem vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“, přičemž zjevně má na mysli, že má být dovolacím soudem rozhodnuto v této konkrétní věci odlišně od rozhodnutí odvolacího soudu. To ovšem významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla posouzena jinak. Z judikatury Ústavního soudu se podává, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
Nad rámec uvedeného lze k jednotlivým námitkám žalovaného dodat, že pokud soudy obou stupňů měly vypořádat podílové spoluvlastnictví ke stavbě holubníku, aniž by přitom tato stavba byla předmětem řízení, a pokud se odvolací soud nezabýval námitkou, že holubník není předmětem podílového spoluvlastnictví účastníků řízení, neboť tato námitka měla být uplatněna až po koncentraci řízení, což ostatně dovolatel v dovolání ani nijak nerozporuje, vytýká soudům obou stupňů vady řízení, jichž se měly v průběhu řízení dopustit, což ostatně dovolatel sám v dovolání uvádí. Dovolatel přitom ovšem pomíjí, že přípustnost dovolání námitkami vad řízení založit nelze, neboť podle §241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Přípustnost dovolání potom nemůže založit dovolatelova námitka, že „podílové spoluvlastnictví nebylo vypořádáno tak, aby věc mohla být účelně využita, jak předpokládá §142 obč. zák.“, ani námitka, zda „na rozdělené pozemky jsou přístupové cesty“. Pomine-li dovolací soud, že dovolatel odkazuje na ustanovení, podle něhož soudy obou stupňů nepostupovaly, neboť vypořádaly spoluvlastnictví podle §1140 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jde o natolik nekonkrétní námitky, že dovolacímu soudu není zřejmé, jak by se měly projevit v řešení posuzované věci. Námitka obecného vyjádření nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu bez zřejmé souvislosti s konkrétními právními závěry, na nichž je založeno dovoláním napadené rozhodnutí, pro svou nekonkrétnost k přípustnosti dovolání zjevně nepostačuje. Ostatně judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Námitkou, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, se dovolací soud nemohl zabývat již z toho důvodu, že podle §241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci.
Jelikož žalovaný v dovolání nevymezil otázku přípustnosti dovolání, přičemž tato otázka se nepodává ani z obsahu dovolání, neshledal Nejvyšší soud dovolání žalovaného přípustným, a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. prosince 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu