ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.4926.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 4926/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně MUDr. K. K., zastoupené Mgr. Zuzanou Burčkovou Hillovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Nehvizdská 954, proti žalovanému JUDr. J. P. , zastoupenému JUDr. Michalem Kellnerem, advokátem se sídlem v Praze 4, Ohradní 1159/65, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 196/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2015, č. j. 39 Co 178/2015-253, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 064 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně Mgr. Zuzany Burčkové Hillové.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. dubna 2015, č. j. 21 C 196/2012-241, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k bytové jednotce, umístěné ve druhém nadzemním podlaží domu, stojícím na parcele p. č. 887/10, se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu v rozsahu 7236/1203529 a spoluvlastnickým podílem k pozemkům p. č. 887/6 – ostatní plocha, o výměře 1161 m 2 a p. č. 887/10 – zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 2 355 m 2 , v rozsahu 7236/1203529 (dále jen „bytová jednotka“) a k nebytové jednotce (jiný nebytový prostor – sklep), umístěné v prvním podzemním podlaží domu, stojícím na parcele p. č. 887/10, se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu v rozsahu 231/1203529 a spoluvlastnickým podílem k pozemkům p. č. 887/6 – ostatní plocha, o výměře 1 161 m 2 a p. č. 887/10 – zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 2 355 m 2 , v rozsahu 231/1203529 (dále jen „nebytový prostor“), zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 5703 pro katastrální území H., obec P. a nařídil prodej těchto nemovitostí ve veřejné dražbě (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok III. a IV.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 3. srpna 2015 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech řízení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 139 740 Kč (výrok I), rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 8 380 Kč (výrok II.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 2 489,40 Kč (výrok III.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví není řízením, ve kterém lze hovořit o úspěchu či neúspěchu jedné strany, jelikož rozhodnutí ve věci samé je v zájmu obou jeho účastníků. Dále uvádí, že odůvodňují-li to konkrétní okolnosti případu, neměla by být žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení přiznána za užití §142 odst. 2 o. s. ř., resp. §150 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud „rozhodnutí odvolacího soudu změnil a rozhodl ve shodě s rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 5.“
Žalobkyně se ve vyjádření ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a navrhuje dovolání zamítnout.
Obsah rozhodnutí obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V posuzované věci žalobkyně navrhovala zrušit a vypořádat podílové spoluvlastnictví přikázáním výše uvedené bytové jednotky a nebytového prostoru do výlučného vlastnictví žalovaného a pro případ, že by s tímto žalovaný nesouhlasil, navrhovala prodej výše uvedeného ve veřejné dražbě a rozdělení výtěžku z tohoto prodeje mezi žalobkyni a žalovaného podle velikosti jejich podílů na předmětných nemovitostech.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ), dovodil, že „při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v řízení. Jestliže soud žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval, je namístě postup podle §142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud rozhodl o vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle §142 odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem konkrétního případu.“
Obdobně dovodil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 26. března 2014, sp. zn. 22 Cdo 245/2014 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2014, č. 7 – 8, str. 262), že „jestliže soud k návrhu žalobce zruší podílové spoluvlastnictví a vypořádá je způsobem, který žalobce navrhoval, je při rozhodování o náhradě nákladů řízení třeba vyjít z toho, že žalobce měl procesní úspěch v plném rozsahu bez ohledu na jednání účastníků před zahájením řízení nebo na to, že by druhý spoluvlastník mohl žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podat také“ (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 22 Cdo 1340/2014).
V usnesení ze dne 10. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3389/2014, dovolací soud neshledal důvod pro odchýlení se od pravidla přiznání náhrady nákladů podle úspěchu ve věci ani v případě uplatnění eventuálního petitu.
Pokud tedy soud prvního stupně žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobkyně navrhovala již na začátku řízení (byť ve formě eventuálního petitu), a o nákladech řízení proto odvolací soud rozhodl podle §142 odst. 1 o. s. ř., je jeho závěr v souladu s judikaturou dovolacího soudu, od které se Nejvyšší soud nemá důvod odchylovat.
Žalovaný rovněž namítá, že v posuzované věci byly splněny předpoklady pro aplikaci §150 o. s. ř., tedy z důvodů zvláštního zřetele hodných neměl soud náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti žalobkyni přiznat.
Výkladem ustanovení §150 o. s. ř. se Nejvyšší soud zabýval např. v usnesení ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, v němž vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.
Takové mimořádné důvody odvolací soud neshledal a dovolatel ani neuvádí, proč by měla být otázka nákladů v daném případě Nejvyšším soudem posouzena jinak, tj. odlišně od jeho dosavadní (které) judikatury (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo 259/2014).
K výše uvedenému dovolací soud poznamenává, že má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které tam z uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku však žalovaný v dovolání nedostál, a tudíž není dovolání ani v této části přípustné.
K otázce náhrady nákladů řízení vzniklých České republice je nutno uvést, že i pro výroky o náhradě nákladů řízení platí omezení přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Jelikož dovolateli byla uložena povinnost nahradit státu částku ve výši 8 380 Kč, není dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení státu přípustné taktéž podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Žalovaný dále namítá, že odvolání žalobkyně nebylo žalovanému doručeno a žalovaný se nemohl k podanému odvolání vyjádřit.
K tvrzené vadě řízení dovolací soud připomíná, že podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.) a pouze tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Ostatně námitkou, že nesprávným postupem soudů byla žalovanému odňata možnost jednat před soudem, vystihuje dovolatel tzv. zmatečnostní vadu řízení podle §229 odst. 3 o. s. ř., která však přípustnost dovolání založit nemůže, neboť není způsobilým dovolacím důvodem; k posouzení její důvodnosti slouží od 1. ledna 2001 toliko žaloba pro zmatečnost [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002 (uveřejněné pod č. 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz )].
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolací soud jej podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 16. prosince 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu