ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.1003.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 1003/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně O2 Czech Republic a.s. , se sídlem v Praze 4 - Michle, Za Brumlovkou 266/2, identifikační číslo osoby 60193336, zastoupené Dr. Josefem Černohlávkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31/23, proti žalované TELECONSULT-INTERNATIONAL, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 1, Jánský vršek č. 6, identifikační číslo osoby 48592013, zastoupené JUDr. Petrem Břízou, LL.M., Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, Jánský vršek 311/6, o vzájemném návrhu žalované , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 129/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. října 2014, č. j. 3 Cmo 397/2013-679, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 29.620,80 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. července 2013, č. j. 4 Cm 129/2007-587, uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované úrok z prodlení ve výši 0,01 % denně z částek 1,219.867,20 Kč od 1. srpna 1998 do 3. března 2011, 660.457,50 Kč od 1. srpna 1998 do 3. března 2011 a úrok z prodlení ve výši 3,65 % p.a. z částky 29.696,60 Kč od 1. července 1999 do 3. března 2011 (bod I. výroku), ohledně požadavku žalované na úrok z prodlení ve výši 0,09 % denně z částek 1,219.867,20 Kč od 1. srpna 1998 do zaplacení, 655.182,90 Kč od 4. března 2011 do zaplacení, 660.457,50 Kč od 1. srpna 1998 do zaplacení a na úrok z prodlení ve výši 8,35 % p.a. z částky 29.696,60 Kč od 1. července 1999 do zaplacení žalobu zamítl (bod II. výroku). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. a IV. výroku). Usnesením ze dne 17. července 2013, č. j. 4 Cm 129/2008-599, pak Městský soud v Praze zamítl návrh žalované na zrušení usnesení ze dne 11. března 2009, č. j. 4 Cm 129/2007-252, a ze dne 13. července 2009, č. j. 4 Cm 129/2007-291, a na rozhodnutí, že nárok žalované ve výši 8,603.254,70 Kč s příslušenstvím je po právu (bod I. výroku) a rozhodl, že se žalované vrací zaplacení soudní poplatek za dovolání ve výši 5.000,- Kč (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně i žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil, ve výrocích III. a IV. jej změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 256.084,40 Kč (první výrok). Dále potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. (druhý výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. V dovolání předkládá otázky, při jejichž řešení se dle jejího mínění odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že navrhuje dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Namítá-li žalovaná, že se odvolací soud při posuzování výše úroku z prodlení, jde-li o úvahu ve vztahu k ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), odchýlil od závěrů učiněných Nejvyšším soudem v jeho rozhodnutí ze dne 16. května 2012, sp. zn. 31 Cdo 717/2010, pak zřejmě pomíjí, že v uvedeném rozhodnutí se Nejvyšší soud vyslovil k otázce, co vše musí soud v daném konkrétním případě hodnotit (zvažovat) při posouzení, zda se účastníky sjednaná sazba úroků z prodlení příčí dobrým mravům ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. V projednávané věci však odvolací soud (ani soud prvního stupně) nedospěl k závěru, že by v tomto případě sjednaná sazba úroků z prodlení byla v rozporu s dobrými mravy; naopak uzavřel, že „sjednaný úrok z prodlení není v rozporu s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku “. Její odkaz na předmětné rozhodnutí je tak zcela nepřiléhavý.
Zpochybňuje-li dovolatelka skutková zjištění odvolacího soudu tím, že předestírá vlastní skutkové závěry (že není pravdou, že by fakticky platila nízká sazba úroku z prodlení shodně jak pro žalobkyni, tak pro žalovaného, že úrok z prodlení byl sjednán toliko ve prospěch žalobkyně), na kterých buduje jiné právní posouzení věci než odvolací soud, a namítá-li několik konkrétních vad řízení (např. že soudy nevyhodnotily zcela zásadní důkaz týkající se rozdílu v úroku požadovaném ve stejné době žalobkyní, že odvolací soud zcela opominul a ignoroval dodatečné nové důkazy předložené žalovanou, překvapivost rozsudku soudu prvního stupně), uplatňuje tím jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá či skutečná) vada řízení. Ani námitky, kterými zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem, nepředstavují polemiku s právním posouzením věci odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím „skutkového“ dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 (způsobilým) dovolacím důvodem není.
Ostatní námitky dovolatelky rovněž nemohou založit přípustnost dovolání, neboť na řešení otázek předložených dovolatelkou napadené rozhodnutí nespočívá, tyto otázky nebyly pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách). Dovolatelka pomíjí, že podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Poukazuje-li tedy dovolatelka u těchto mnoha svých předložených otázek na rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu, pak nejsou tyto výtky v dané věci relevantní.
Ačkoliv též dovolání žalované směřuje výslovně i proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, aniž však oproti požadavku na obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §241a odst. 2 o. s. ř. uvedla, který z předpokladů přípustnosti dovolání stanovených v §237 o. s. ř. má být naplněn (srov. k tomu např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116), je její dovolání tak i v tomto směru postiženo absencí obligatorních náležitostí (§241a odst. 2 a §237 o. s. ř.), kterou již nelze odčinit a pro niž nelze v tomto směru posoudit přípustnost dovolání (§241b odst. 2 věta první o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. prosince 2015
JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.
předseda senátu