ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.1148.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 1148/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. ve věci žalobkyně J. A. , zastoupené Mgr. Markétou Rylkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Záhřebská 33, proti žalovanému J. H. , zastoupenému Mgr. Lubošem Hanzlíkem, advokátem, se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo náměstí 512, o zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 10 C 30/2007, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2014, č. j. 29 Co 563/2014-488, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2014, č. j. 29 Co 563/2014-488, se v části výroku I., kterou byl potvrzen výrok I. usnesení soudu prvního stupně, a ve výroku II. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře usnesením ze dne 2. října 2014, č. j. 10 C 30/2007-464, rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení v částce 270.211,- Kč (bod I. výroku). Dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 21.343,- Kč (bod II. výroku). Současně opravil výrok IV. a V. rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 12. prosince 2012, č. j. 10 C 30/2007-435 (bod III. a IV. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a II. potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a o. s. ř.).
K dovolání žalobkyně se žalovaný vyjádřil tak, že výše náhrady nákladů řízení by měla činit 252.748 Kč.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Proto dovolání proti výroku I. usnesení odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok II. usnesení soudu prvního stupně, není podle §237 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v této části podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Dovolací soud dále zkoumal přípustnost dovolání proti výroku I. usnesení odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen výrok I. usnesení soudu prvního stupně.
V této části je dovolání přípustné, neboť se odvolací soud při řešení otázky výpočtu tarifní hodnoty dle ustanovení §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále též jen „advokátní tarif“), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání je i důvodné.
V prvé řadě je třeba zdůraznit, že velký senát Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 (uveřejněném pod č. 73/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) uzavřel, že od 7. května 2013 je – při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměn za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni – při rozhodování o náhradě nákladů řízení namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. Zvláštním předpisem o mimosmluvní odměně je vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Samotná skutečnost, že ke zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. došlo v průběhu řízení, nevede k tomu, aby na jeho konci bylo rozhodováno o odměně za zastupování podle této vyhlášky; naopak i v takovém případě je nutné aplikovat advokátní tarif (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2015, sp. zn. 28 Cdo 4246/2013).
Žalobkyně shledává přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo 302/2014. Zde Nejvyšší soud uzavřel, že tarifní hodnota ve smyslu §8 odst. 1 advokátního tarifu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna za úkon právní služby, vychází z hodnoty jistiny s příslušenstvím požadované jednotlivými žalobci a v průběhu řízení se může měnit, a to nejen v důsledku změny předmětu řízení (rozšíření či částečného zpětvzetí žaloby), ale též např. v důsledku nárůstu příslušenství, které je třeba při stanovení tarifní hodnoty zohlednit, pokud je požadováno jako samostatný nárok, a podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2012 se započítávalo do základu pro určení tarifní hodnoty spolu s jistinou.
S těmito zásadami však rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu. Výši odměny za zastupování advokátem odvolací soud nestanovil vždy důsledně z tarifní hodnoty v době započetí úkonu právní služby, ač se předmět řízení v jeho průběhu měnil. Uvedené lze demonstrovat na jednoduchém případě prvého vyjádření žalovaného ze dne 3. 5. 2007, které bylo podáno k žalobě na zaplacení částky 12.184 Kč. Této hodnotě by měla odpovídat odměna ve výši 1.620 Kč podle §7 advokátního tarifu, přesto odvolací soud přiznal za tento úkon odměnu ve výši 9.140 Kč.
Dále je zřejmé, že odvolací soud nezohledňoval skutečnost, že předmětné ustanovení §8 odst. 1 advokátního tarifu do 31. 12. 2012 považovalo za součást tarifní hodnoty i příslušenství peněžitého plnění v době započetí úkonu právní služby.
Právní posouzení věci odvolacím soudem v rozsahu přípustného dovolání je tedy nesprávné.
Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu v části výroku I., kterou byl potvrzen výrok I. usnesení soudu prvního stupně, a v závislém výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení pod bodem II. podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a v tomto rozsahu věc podle §243e odst. 2 o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2015
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu