ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.2510.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 2510/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně A7B Bohemia a.s., se sídlem v Praze 6 – Vokovicích, Lužná 716/2, PSČ 160 00, IČO 26205173, zastoupené Mgr. Lucií Oršulovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1 – Malá Strana, Jánský vršek 323/13, PSČ 118 00, proti žalovaným 1. MAFRA, a.s., se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 519/11, PSČ 150 00, IČO 45313351, zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1289/7, PSČ 120 00, 2. Českomoravskému svazu mlékárenskému z.s. , se sídlem v Praze – Strašnicích, V Olšinách 2300/75, PSČ 100 00, IČO 15886026, zastoupenému JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/28, PSČ 110 00, o ochranu dobré pověsti právnické osoby a o ochranu před nekalou soutěží, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 44/2011, o dovolání žalobkyně a o dovolání první žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2014, č. j. 3 Cmo 175/2014-593, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání první žalované se odmítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit druhému žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 69 260,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Kovandy, advokáta, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/28, PSČ 110 00.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2014, č. j. 3 Cmo 175/2014-593, v rozsahu jeho výroku, kterým potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2013, č. j. 21 Cm 44/2011-456, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 16. prosince 2013, č. j. 21 Cm 44/2011-464, ve výroku pod bodem V ve správném znění, že žaloba vůči druhému žalovanému o zaplacení částky 9 701 118 Kč s příslušenstvím a povinnosti uveřejnit omluvu se zamítá, není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (jehož rozhodné znění, do 31. prosince 2013, se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) , dále opět jen „o. s. ř.“.
Žalobkyně formulovala dvě otázky hmotného práva, na jejichž vyřešení dle jejího názoru závisí rozhodnutí odvolacího soudu.
První otázka zní, zda lze považovat za jednání zakázané nekalé soutěže dle §50 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník – dále jen „obch. zák.“ – (v rozporu s dobrými mravy soutěže dle §44 odst. 1 obch. zák.) jednání druhého žalovaného, kterým inicioval vydání článku, jenž poškozoval žalobkyni, participoval na tvorbě závěrů v něm obsaženým a sám prostřednictvím tohoto článku rozšiřoval údaje poškozující žalobkyni.
Dle názoru žalobkyně byla tato otázka řešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalobkyně konkrétně uvedla rozhodnutí Nejvyššího soudu RV I 761/34 ze dne 13. října 1934, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 1125/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2006, sp. zn. 32 Odo 1230/2005.
Druhá otázka zní, zda je možno hodnotit jako neoprávněný zásah do dobré pověsti právnické osoby ve smyslu ustanovení §19b zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) jednání druhého žalovaného, který inicioval vydání článku, jenž poškozoval žalobkyni (její produkt), a v tomto článku se ve vztahu k žalobkyni, potažmo jejímu produktu, difamačně vyjádřil v zásadní otázce obchodní praktiky žalobkyně.
Žalobkyně však při formulování obou otázek vycházela z nesprávných předpokladů. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by druhý žalovaný záměrně inicioval zveřejnění článku konkrétního obsahu. Druhý žalovaný pouze zakoupil dvě kostky másla pro test organizovaný prvním žalovanou. Odvolací soud se od tohoto skutkového závěru nijak neodchýlil. Při hodnocení jednání druhého žalovaného proto neuvažoval o iniciaci zveřejnění článku. Dovolací soud je přitom vázán skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího, z tohoto skutkového zjištění musí vycházet a toto skutkové zjištění nemůže doplňovat či měnit (§241a odst. 1 a 6 o. s. ř.).
Žalobkyně namítá, že se odvolací soud při hodnocení souladu jednání druhého žalovaného s dobrými mravy soutěže odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, kterou sám citoval (výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2006, sp. zn. 32 Odo 1230/2005, podle kterého je „rozpor jednání s dobrými mravy třeba posuzovat v každém případě individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a jejich tehdejšímu postavení“). Při hodnocení zásahu do dobré pověsti právnické osoby podle §19b odst. 2 a 3 obč. zák. se měl (podle obsahu dovolání) odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2009, sp. zn. 30 Cdo 2448/2007, ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 30 Cdo 608/2007, a usnesení ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007 [v uvedeném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, či v rozsudku ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 30 Cdo 608/2007, byl přijat právní názor, že „Hodnotící soud… vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn., zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby“].
Odvolací soud při posuzování jednání druhého žalovaného společně pro účely nekalé soutěže i ochrany dobré pověsti právnické osoby hodnotil, za jakých okolností statutární orgán druhého žalovaného jednal. Zdůraznil, že jednání druhého žalovaného spočívá toliko v tom, že statutární orgán druhé žalovaného ve sporném článku vyjádřil názor na to, proč je žalobkyní dovážené máslo levné. Ztotožnil se soudem prvního stupně, který vyjádřený názor klasifikoval jako korektně vyjádřený hodnotový úsudek, založený na reálném základě (v napadeném článku na reálném základě vyjádřil svůj úsudek založený na zkušenostech a znalostech v oboru – viz předposlední odstavec na straně 7 rozsudku soudu prvního stupně a první odstavec listu č. 10 rozsudku odvolacího soudu). Poté konstatoval neexistenci rozporu s dobrými mravy soutěže a kritiku výkonů žalobkyně posoudil jako nikoliv nepřípustnou.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud zohlednil, že druhý žalovaný není autorem dotčeného článku (jehož vydání podle skutkových zjištění ani neinicioval) ani většiny jeho obsahu, nýbrž pouze jednoho vyjádření. Odvolací soud tedy postupoval v souladu s právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2006, sp. zn. 32 Odo 1230/2005, když po zvážení okolností jednání druhého žalovaného (vyjádření úsudku na základě odborných zkušeností) a jeho tehdejšího postavení (resp. postavení osoby, která byla členem statutárního orgánu, jako osoby odborně znalé a zkušené) konstatoval nedostatek rozporu s dobrými mravy soutěže. S tímto posouzením se ztotožňuje i Nejvyšší soud. Stejně tak se odvolací soud neodchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2009, sp. zn. 30 Cdo 2448/2007, ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 30 Cdo 608/2007, a usnesení ze dne 29. listopadu 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007 – kritérii přípustnosti hodnotícího úsudku v nich formulovanými se odvolací soud při posuzování vyjádření druhého žalovaného řídil (list č. 9 rozsudku odvolacího soudu). S jeho posouzením se Nejvyšší soud ztotožňuje, neboť vyjádření druhého žalovaného bylo hodnotícím soudem a z ničeho nevyplynulo, že by primárním cílem kritiky bylo hanobení a zneuctění žalobkyně. Vzhledem k tomu, že vyjádření druhého žalovaného hodnotil jako přípustný hodnotící soud, nemohl se odchýlit ani od rozhodnutí týkajících se skutkových sdělení (např. rozsudek ze dne 2. července 2009, sp. zn. 30 Cdo 2448/2007) ani jiných judikátů zmiňovaných žalobkyní a týkajících se následků nepravdivého skutkového sdělení či záměrně hanlivého hodnotícího soudu.
Otázky formulované žalobkyní proto nezakládají přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným se podle §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Dovolání první žalované, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2014, č. j. 3 Cmo 175/2014-593, konkrétně proti části jeho výroku, kterou potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ve znění doplňujícího usnesení, ve výroku pod bodem I (povinnost první žalované zaplatit částku 3 086 256 Kč) a ve výroku pod bodem II v rozsahu uložení povinnosti první žalované uveřejnit omluvu specifikovaného znění v periodiku Mladá fronta Dnes ve formátu A5 a nejméně po dobu jednoho měsíce na internetovém portálu www.idnes.cz , není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (jehož rozhodné znění, do 31. prosince 2013, se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) , dále opět jen „o. s. ř.“.
První žalovaná spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 věty prvé o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Jak již Nejvyšší soud v minulosti judikoval (např. v usnesení ze dne 18. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014), „má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.“
Tuto podmínku první žalovaná splnila pouze ohledně otázky určení vztahu příčinné souvislosti, když má za to, že odvolací soud měl příčinnou souvislost zkoumat mezi konkrétní protiprávnosti (spočívající v závadné části článku) a následkem, nikoliv mezi celým článkem a následkem. Ohledně hodnocení vztahu příčinné souvislosti první žalovaná odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. října 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009.
První žalovaná však vychází z nesprávného předpokladu, když za konkrétní protiprávnost považuje jednotlivé izolované sdělení o přidávání látek maskujících větší stáří másla. Byť se jedná o sdělení klíčové, neboť se jedná o skutkové sdělení, jehož pravdivost první žalovaná neprokázala, důležitý je i kontext takového sdělení, zejména tedy zbytek celého článku (ohledně důležitosti kontextu i pravdivého sdělení srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 23 Cdo 2758/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2015, sp. zn. 23 Cdo 3132/2014). Onou konkrétní protiprávností je proto článek jako celek, byť může obsahovat informace, které, posuzovány izolovaně, závadné nejsou [např. úsudek druhého žalovaného – oproti druhému žalovanému však první žalovaná odpovídá za celý článek – srov. §4 zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon)]. Odvolací soud zbytek celého článku, ale i další kontext věci (např. výsledky dřívějšího testu), hodnotil. Počínal si tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Tato otázka proto nemůže založit přípustnost dovolání.
Jak shora uvedeno, žádnou další ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, první žalovaná v dovolání nevymezila, a proto dovolání první žalované ve zbývající části trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud proto dovolání první žalované podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako částečně vadné a částečně nepřípustné odmítl.
Protože ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou se tímto rozhodnutím řízení nekončí, bude o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se druhý žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 10. prosince 2015
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu